Světovými médii proběhly v posledních týdnech informace o vlně protestů vědců proti selhání vlád, bank a dalších institucí v řešení klimatické krize. „Desítky let jsme se vás snažili varovat, že směřujeme do p*dele ke katastrofě, a vy jste nás ignorovali,“ prohlásil vědec NASA Peter Kalmus po svém zatčení v Los Angeles. Další vědci polévali španělský Národní kongres falešnou krví nebo lepili své odborné studie a spolu s nimi i sebe samé na vládní budovy v Londýně.

Asi nikoho nepřekvapí, že v České republice se nic podobného nekonalo. Zdejší vědecká komunita je, co se klimatu týče, až na výjimky umírněná až netečná. Jedním z problémů je okolnost, že v debatě chybí odborné zázemí z jiných oblastí, než je klimatologie.

Přehřívání planety přitom zasahuje všechny oblasti lidské existence, od zemědělství přes zdraví po dopravu. Klimatická krize je společný jmenovatel tak odlišných věcí jako vliv stále intenzivnějších vln veder na silniční či železniční sítě, zhoršení našich kognitivních schopností vlivem rostoucí koncentrace oxidu uhličitého nebo snižování množství živin v obilovinách.

Bohužel nám chybí experti, kteří by dopady klimatické krize ve svých oborech zkoumali a komunikovali směrem k veřejnosti i k politikům. Zdravotnictví, ve kterém se jako lékařka pohybuji, na západ od nás klimatickou krizi reflektuje výrazně intenzivněji než u nás.

Například jeden z nejprestižnějších medicínských časopisů The Lancet vydává každoročně speciální zprávu The Lancet Countdown, která stav klimatu a jeho vliv na zdraví světové populace sleduje pomocí desítek různých ukazatelů. Britské zdravotnictví již mnoho let systematicky měří svou uhlíkovou stopu a pracuje na jejím snižování. Dopady klimatické krize na zdraví jsou součástí vzdělávání lékařek a lékařů v mnoha zemích, nedávno například proběhla informace o zapojení této problematiky do předatestační přípravy amerických pediatrů.

Nic z toho by nebylo možné bez důkladného expertního zázemí v rámci zodpovědných institucí — ať už jde o britské státní zdravotnictví nebo o odborný tým zodpovědný za zprávu The Lancet Countdown. Svou velmi aktivní sekci věnující se klimatické krizi má i Světová zdravotnická organizace.

V českém prostředí nic takového neexistuje. Ministerstvo zdravotnictví téma dlouhodobě ignoruje, nevěnují se mu ani hygienici, kterým by to — jako odborníkům zodpovědným za oblast veřejného zdraví — příslušelo nejvíc.

O dopadech klimatické krize na zdraví se nedočtete v českých lékařských časopisech ani o ní neuslyšíte na konferencích. Když už se někdo rozhodne, že by například rád snížil uhlíkovou stopu zdravotnického zařízení, naráží na nedostatek znalostí a zkušeností a musí pro ně do zahraničí.

Podobné je to v ostatních oblastech vědy, ať už mluvíme o humanitních nebo přírodovědných oborech. Když například Liberecký kraj v rámci adaptační strategie řešil problematiku dopadů klimatické krize na socioekonomicky znevýhodněné skupiny lidí, ukázalo se, že nejsou experti, na které by bylo možné se s žádostí o doporučení vhodného postupu obrátit.

Důsledkem je, že v řadě oblastí nemáme data popisující specificky českou situaci, ani lidi, kteří by na jejich základě navrhovali a komunikovali vhodná řešení — a to jak směrem k politikům, tak směrem k veřejnosti. Její informovanost je přitom zcela nezbytná. Neinformovaná veřejnost může těžko po politicích požadovat vhodná řešení.

Vědci mají společenskou zodpovědnost. Tu máme každý, ale vědci ji mají o to větší, že zpravidla vidí do větší hloubky než většina z nás. Jejich poznání světa bývá v určitém ohledu přesnější, informovanější. Je nezbytné, aby ho předávali společnosti.

Naše civilizace je na vědě a technice založená. Jsme zvyklí vědcům naslouchat, do jisté míry je považujeme za hlídače situace. Je proto důležité, aby politická reprezentace dostávala zprávy o naléhavosti a řešeních klimatické krize od vědců ze všech oborů. A to i proto, že klimatická krize by bez osvícenské vědy zřejmě nikdy nevznikla.

Potřebujeme také, aby vědkyně a vědci pomáhali hledat řešení ve svých oblastech. Podstatnou část technických řešení klimatické krize máme už dnes k dispozici a to, že je nevyužíváme naplno, je dáno jen nedostatkem politické a společenské vůle.

Je tu nicméně řada problémů, které dotáhnout a dořešit potřebujeme —jedná se o potřebu hlubokých proměn ekonomiky, společnosti, vzdělávání, zdravotnictví, bezpečnosti, práva... ať se podíváme kamkoli, všude je plno práce — na komunikaci i na řešeních. Je tedy zcela zásadní, aby si vědci tuto problematiku aktivně vybírali.

Udržet planetu ve stavu, kdy se na ní bude dát i za sto let přijatelně dobře žít a nebude to obnášet výrazné snížení počtu jejích obyvatel, bude strašně těžké. Bude to těžší než poslat člověka na Měsíc. Je to ale úkol, jemuž se nelze dále vyhýbat.