Nicméně formulaci prvního odstavce považuji za poněkud antropocentrickou a odpovídající našemu civilizačnímu okruhu.
M. Killingsworth pro svůj výzkum vytvořil aplikaci "Track Your Happiness". Well-being byl hodnocen odpověďmi na opakovanou otázku "Jak se právě teď cítíte?" a nejméně jednou položenou otázku "Jak jste celkově spokojeni se svým životem?".
S rostoucím finančním zabezpečením roste spokojenost. M. K., respondenti i další výzkumy to uvádí. Spokojenost je úzce spjatá s daným socieoekonomickým prostředím. S uspokojováním potřeb – od základních po „zbytné“. Od zdravotního pojištění po onen motorový člun. Na této informaci není nic překvapujícího. Nebo může být?
Pokud nevím, co budu příště jíst (pít) a zda vůbec, mé pocity a spokojenost bude jiná, než pokud dosahuji např. příjmu oněch 75 000 USD. To je samozřejmě banální konstatování. Zajímavějším se stává s úvahou, v jakém žiji systému (jak moc musím být finančně zabezpečen abych uspokojil jednotlivé potřeby), jak je tento systém nastaven a jak jej můžu konkrétně já ovlivnit.
Pohled na „finanční zabezpečení“ bude také diametrálně odlišný u člena izolované primární skupiny a obyvatele světové metropole. Bude se také lišit na základě etnicity, kultury atd.
Dále výzkum měřil dvanáct konkrétních pocitů, pět pozitivních a sedm negativních. Sebejistý, dobrý, inspirovaný, zaujatý a hrdý versus strach, vztek, špatný, nuda, smutný, stresovaný a naštvaný. Problém, který vnímám je, že
a) řadu z těchto pocitů nespojuji s dobrým pocitem ani se štěstím, ani s úsilím o jeho dosažení,
b) doba trvání těchto pocitů (v běžné i patologické míře) se dost liší.
Uznávám, že pokud mám většinou strach, moc šťastný zřejmě nebudu. Stejně jako, když jsem např. výrazně sebejistý a zaujatý. Uznávám také, že to jsou indikátory. Ovšem se kterými je nutné dále pracovat. Což u 33 000 účastníku výzkumu, kteří poskytli 1,7 milionu datových bodů není reálné.
Kromě aktuálního, ne zcela zanedbatelného vlivu (širší – politické, ekonomické, sociální) situace.
Takováto diskuse je značně hypotetická. Nejen, že vycházíme chtě nechtě do značné míry z naší zkušenosti a našich znalostí. Přidává se k tomu i rozdílné vnímání jednotlivých pojmů, filozofická, ale i politická východiska a mnoho dalšího. V téže kultuře, natož kulturami napříč.
Nicméně je vlastně lhostejné, jakou metodiku měl uvedený výzkum a vlastně úplně nezáleží ani na pojmech, směrech, systémech, skupinách. Pouze na jedné základní věci bychom se mohli (a zřejmě měli) shodnout. Pocitu štěstí nelze nikdy dosáhnout na úkor někoho nebo něčeho. Jinak to nelze nazvat štěstím, ať už tím myslíme cokoli.
Zaslepeni bohatstvím
George Monbiot
S textem i závěrem pana Poláčka souzním.
Nicméně formulaci prvního odstavce považuji za poněkud antropocentrickou a odpovídající našemu civilizačnímu okruhu.
M. Killingsworth pro svůj výzkum vytvořil aplikaci "Track Your Happiness". Well-being byl hodnocen odpověďmi na opakovanou otázku "Jak se právě teď cítíte?" a nejméně jednou položenou otázku "Jak jste celkově spokojeni se svým životem?".
S rostoucím finančním zabezpečením roste spokojenost. M. K., respondenti i další výzkumy to uvádí. Spokojenost je úzce spjatá s daným socieoekonomickým prostředím. S uspokojováním potřeb – od základních po „zbytné“. Od zdravotního pojištění po onen motorový člun. Na této informaci není nic překvapujícího. Nebo může být?
Pokud nevím, co budu příště jíst (pít) a zda vůbec, mé pocity a spokojenost bude jiná, než pokud dosahuji např. příjmu oněch 75 000 USD. To je samozřejmě banální konstatování. Zajímavějším se stává s úvahou, v jakém žiji systému (jak moc musím být finančně zabezpečen abych uspokojil jednotlivé potřeby), jak je tento systém nastaven a jak jej můžu konkrétně já ovlivnit.
Pohled na „finanční zabezpečení“ bude také diametrálně odlišný u člena izolované primární skupiny a obyvatele světové metropole. Bude se také lišit na základě etnicity, kultury atd.
Dále výzkum měřil dvanáct konkrétních pocitů, pět pozitivních a sedm negativních. Sebejistý, dobrý, inspirovaný, zaujatý a hrdý versus strach, vztek, špatný, nuda, smutný, stresovaný a naštvaný. Problém, který vnímám je, že
a) řadu z těchto pocitů nespojuji s dobrým pocitem ani se štěstím, ani s úsilím o jeho dosažení,
b) doba trvání těchto pocitů (v běžné i patologické míře) se dost liší.
Uznávám, že pokud mám většinou strach, moc šťastný zřejmě nebudu. Stejně jako, když jsem např. výrazně sebejistý a zaujatý. Uznávám také, že to jsou indikátory. Ovšem se kterými je nutné dále pracovat. Což u 33 000 účastníku výzkumu, kteří poskytli 1,7 milionu datových bodů není reálné.
Kromě aktuálního, ne zcela zanedbatelného vlivu (širší – politické, ekonomické, sociální) situace.
Takováto diskuse je značně hypotetická. Nejen, že vycházíme chtě nechtě do značné míry z naší zkušenosti a našich znalostí. Přidává se k tomu i rozdílné vnímání jednotlivých pojmů, filozofická, ale i politická východiska a mnoho dalšího. V téže kultuře, natož kulturami napříč.
Nicméně je vlastně lhostejné, jakou metodiku měl uvedený výzkum a vlastně úplně nezáleží ani na pojmech, směrech, systémech, skupinách. Pouze na jedné základní věci bychom se mohli (a zřejmě měli) shodnout. Pocitu štěstí nelze nikdy dosáhnout na úkor někoho nebo něčeho. Jinak to nelze nazvat štěstím, ať už tím myslíme cokoli.