Maturita je těžkou zkouškou, především šíří svého záběru. Student maturuje nejméně ze čtyř předmětů, některé z nich mu „nesedí“ nebo „nejdou“, sám by volil jiné, ale musí ty předepsané — a v jednom dni.

Vyučující proto čtyři roky učí podle toho, co a jak se bude u maturity zkoušet. Vyučování je promyšlenou a cílevědomou přípravou na maturitní zkoušku.

Ministerstvo výuku nepromýšlí. Nechá někoho, kdo neučil, aby čtyřletou přípravu na maturitu završil závěrečnou zkouškou; platí někomu, kdo neučí, aby pak jednotně zkoušel, a to všechny maturanty od Chodska až na Hanou. Aby to bylo státní! Celostátní. Nejdříve ale v celém státě zrušilo jednotné, celostátní osnovy: ať si každá škola učí podle svého, u bavorských hranic tak, u polských jinak. Jen zkouška bude jednotná.

Myslím že by prospělo, kdyby školská vrchnost aspoň pro sjednocení připravila skripta nebo učebnici, aby učitelé měli měřítko, kolik času které látce věnovat. Nestalo by se pak, že testy budou klást důraz na to, co se vyučovalo spíš okrajově. A že to je reálné nebezpečí, potvrdí češtináři nebo matematici.

Testy pro celou republiku nesledují, jak studenti zvládli probranou látku, ta přece není stanovena, předepsána — a tak testy místy provádějí spíš jen jakýsi průzkum všeobecné inteligence maturantů. Nic proti tomu. Ale vytrácí se tu vztah k vyučování, když otázky testu raději na probírané učivo nenavazují, protože je — jak prosté — neznají!

Všimněme si, co se o generálce státních maturit zdůrazňuje: bedny s tiskopisy a jejich rozvoz špeditérskou firmou; také to, kam se kdekterý funkcionář postaví, kdo ty bedny otevře — ale o vyučování: ani ťuk. O rozvozu beden naopak detailní zpravodajství.