Maturita je těžkou zkouškou, především šíří svého záběru. Student maturuje nejméně ze čtyř předmětů, některé z nich mu „nesedí“ nebo „nejdou“, sám by volil jiné, ale musí ty předepsané — a v jednom dni.

Vyučující proto čtyři roky učí podle toho, co a jak se bude u maturity zkoušet. Vyučování je promyšlenou a cílevědomou přípravou na maturitní zkoušku.

Ministerstvo výuku nepromýšlí. Nechá někoho, kdo neučil, aby čtyřletou přípravu na maturitu završil závěrečnou zkouškou; platí někomu, kdo neučí, aby pak jednotně zkoušel, a to všechny maturanty od Chodska až na Hanou. Aby to bylo státní! Celostátní. Nejdříve ale v celém státě zrušilo jednotné, celostátní osnovy: ať si každá škola učí podle svého, u bavorských hranic tak, u polských jinak. Jen zkouška bude jednotná.

Myslím že by prospělo, kdyby školská vrchnost aspoň pro sjednocení připravila skripta nebo učebnici, aby učitelé měli měřítko, kolik času které látce věnovat. Nestalo by se pak, že testy budou klást důraz na to, co se vyučovalo spíš okrajově. A že to je reálné nebezpečí, potvrdí češtináři nebo matematici.

Testy pro celou republiku nesledují, jak studenti zvládli probranou látku, ta přece není stanovena, předepsána — a tak testy místy provádějí spíš jen jakýsi průzkum všeobecné inteligence maturantů. Nic proti tomu. Ale vytrácí se tu vztah k vyučování, když otázky testu raději na probírané učivo nenavazují, protože je — jak prosté — neznají!

Všimněme si, co se o generálce státních maturit zdůrazňuje: bedny s tiskopisy a jejich rozvoz špeditérskou firmou; také to, kam se kdekterý funkcionář postaví, kdo ty bedny otevře — ale o vyučování: ani ťuk. O rozvozu beden naopak detailní zpravodajství.

„Zapečetěné bedny s testovými sadami dopravila do škol stěhovací firma za dohledu úředníků ministerstva školství. O víkendu budou ve školních trezorech. Trezory budou otevřeny za přítomnosti maturitního komisaře, otázky pak budou předány vyškoleným zadavatelům; vyškoleno jich bylo sedm tisíc,“ dočetl jsem se v Právu před pondělní generálkou. O vyučování ani učitelích nebo žácích — ani slovo.

Potom pan ministr mluví o tom, kolik procent studentů uspělo a kolik neuspělo. Jsou to desítky procent, více než dvacet, více než čtyřicet — až člověka hrůza jímá. Domažlické gymnázium, jak to vypadá, dopadlo dobře. Vím o češtině: zatímco v celostátním měřítku jsou desítky procent neúspěšných, u nás neuspělo jen pár procent, jako prstů na jedné ruce. Říkám to jen proto, že náročnost tohoto ministerstva výuku v Domažlicích nezlepší.

Ministr Dobeš zdůrazňuje náročnost, z níž prý nehodlá slevit — ale jeho proklamace působí jako veřejné prohlášení autisty o tom, co ještě hodlá pro společnost udělat.

Nemyslím, že by gymnázia celostátními didaktickými testy mohla získat a „polepšit se“. Polepšit by se měla spíš ministerská vrchnost: ať zveřejní, kdo dostal ty stamilióny za přípravu zkoušek — a co za ty peníze udělal?!

Snad všechno, co je spjato s přípravou těchto zpropadených maturit, drží vrchnost v tajnosti. Ministr Dobeš a prý i ředitel Cermatu Zelený tvrdí, že „obsah i forma zkoušky jsou výsledkem zevrubné odborné diskuse“. Učitelé ale o tom nevědí nic, a proto protestují. „Skutečnost je zcela jiná,“ postěžoval si např. kolega Karel Lippmann, „učitelská veřejnost až dosud dokonce nezná, s výjimkou jediného pracovníka Cermatu, jména autorů tohoto projektu — textů.“ (Právo 5.11.)

Jako kantor se musím přiznat, že s žasnoucím údivem sleduji surrealistické drama firmy Cermat, jejíž testy mají spasit české střední školy… Ano, musím přiznat, že pociťuji jako urážku, že o práci učitelů — ani ťuk. Papaláši opět dehonestují učitelský stav.

Jako občan jsem zděšen. Živá politická diskuse nebo polemika, kterou ožil český veřejný prostor, se nekoná: pošla, zahynula, nežije. Je to burcující a znepokojivé, kam až, když se nám opět dostalo svobody, jsme se propadli.

Za dlouhá léta se odborná pracoviště — a že jich u nás je! — k věci nevyjadřují, alespoň to nebylo slyšet! Metodici, inspektoři a teoretici výchovy mlčí. Třeba o testech a jejich obsahu. Zase ani ťuk! Odborně fundované slovo odborníků jsem nezaznamenal.

Jména těch, kteří tuhle revoluci v maturitách vypracovávali, jsou v režimu „Přísně tajné“. Miroslava Kopicová (ODS) nevyzradila, a „stejně tak nevyhověla požadavku, aby byly zveřejněny konkrétní výsledky údajných jednání odborníků. Ani Dobeš, ač to slíbil, nápravu nezjednal.“ (Právo 5.11.)

A tak se češtináři snaží (a svým „vlastenským" úsilím narušují poklid mocnářství) zjistit, „co z bohatého obsahu vzdělání jsou testy schopny postihnout“. Zastánci nové maturity to nejsou schopni odpovědět. A tak prý byli vyzváni, aby poradili nebo „aby uvedli alespoň jednu studii, která se zabývá testováním češtiny“.

Odborníci však stále ještě zatloukají, nebo nevědí. Prý „pracovníci Cermatu odpověděli prostřednictvím anonymní infolinky toto:

,Pokud je nám známo, touto problematikou se v ČR dlouhodobě přímo ve vztahu k češtině nikdo nezabýval. Nicméně ověřování vybraných dovedností z oblasti mateřského jazyka prostřednictvím testů je ve světě vcelku běžné.‘“ (Právo 5.11.) Ještě že je máme! Je-li každá dobrá rada drahá, pak rady z Cermatu jsou určitě ještě dražší.

Státní maturity, politicky významná záležitost, nestály za pozornost. Teď už je pozdě, už se stávají historickým faktem: jako Kožený prodal českou námořní flotilu, teď ministr Dobeš startuje státní maturity. Tak se dělají dějiny.

Není-li to zločinem, který zaslouží potrestání, pak je to trestuhodnou tupostí. Alespoň politicky trestuhodnou.