Někdy během loňského léta jsem pro Český rozhlas 6 napsal krátký text o slovenském románu Kandidát od Michala Havrana a Maroše Hečka. Kniha, jejíž podtitul zní Deníky z odposlechů — skutečný příběh, který se nestal, je fiktivním záznamem dění kolem jedné prezidentské kampaně. Román zachycující předvolební kampaň před přímou volbou prezidenta slouží jako velmi dobrý materiál k úvahám o tom, k čemu všemu tento způsob volby může vést. Snad ze všeho nejvíce mě ale zaujaly věty, které jsou na obálce této knihy: „Muž bez tváře: vládne nám všem, volíte ho v každých volbách. A to ani nemusíte jít k urně. Máte správnou intuici, že v urně se skrývá jen popel mrtvoly. Především vaší.“

Když jsem o těchto větách v létě přemýšlel, skončil jsem svůj text takto: „Jediná šance, jak nenajít svůj vlastní popel v pomyslné urně, spočívá ve snaze udržet si nadhled nad vším tím běsněním, které přímou volbu provází. Těžko se mu brání. Tento způsob volby je právě na něm založen. Ale kromě poctivého přiznání si, že jeho zavedení byla chyba, můžeme udělat alespoň to, že na tu bláznivou hru nepřistoupíme a nenecháme se oklamat tou spoustou řečí a emocí, které ji budou provázet. Bude jich mnoho.“