Někdy během loňského léta jsem pro Český rozhlas 6 napsal krátký text o slovenském románu Kandidát od Michala Havrana a Maroše Hečka. Kniha, jejíž podtitul zní Deníky z odposlechů — skutečný příběh, který se nestal, je fiktivním záznamem dění kolem jedné prezidentské kampaně. Román zachycující předvolební kampaň před přímou volbou prezidenta slouží jako velmi dobrý materiál k úvahám o tom, k čemu všemu tento způsob volby může vést. Snad ze všeho nejvíce mě ale zaujaly věty, které jsou na obálce této knihy: „Muž bez tváře: vládne nám všem, volíte ho v každých volbách. A to ani nemusíte jít k urně. Máte správnou intuici, že v urně se skrývá jen popel mrtvoly. Především vaší.“

Když jsem o těchto větách v létě přemýšlel, skončil jsem svůj text takto: „Jediná šance, jak nenajít svůj vlastní popel v pomyslné urně, spočívá ve snaze udržet si nadhled nad vším tím běsněním, které přímou volbu provází. Těžko se mu brání. Tento způsob volby je právě na něm založen. Ale kromě poctivého přiznání si, že jeho zavedení byla chyba, můžeme udělat alespoň to, že na tu bláznivou hru nepřistoupíme a nenecháme se oklamat tou spoustou řečí a emocí, které ji budou provázet. Bude jich mnoho.“

To vše tady uvádím proto, že poslední týden před druhým kolem prezidentské volby mám pocit, že se stalo přesně to, čeho jsem se obával. Označit současné dění jako běsnění se zdá být celkem střízlivým popsáním naší reality. Společnost je rozdělena na dva nesmiřitelné tábory. Apely se stupňují. Straší se sudetskými Němci i Ruskem. Lidé, kteří deklarují, že se voleb nezúčastní, jsou v tom lepším případě krátkozrakými alibisty, popř. asistují zlu, které představuje jeden z kandidátů — oba se v očích přívrženců toho druhého stávají ztělesněním absolutního zla. A ten kdo nebude volit ani jednoho prý, chtě nechtě, volí toho, koho nakonec vyberou ti ostatní.

Atmosféra, která kolem volby panuje, je podle mne mnohem horší, než to, co jsme zažívali v případě poslední volby nepřímé. Ano, jednalo se o frašku, posílaly se nábojnice, kupčilo se s hlasy a dodnes se můžeme dohadovat, kolik poslanců prodalo svůj hlas, ale společnost jako taková stála stranou, kdežto dnes je ve středu toho všeho. A není možné, aby na ní současná vypjatá atmosféra a polarizace nezanechaly vážné šrámy. Ať už bude prezidentem kdokoli, nic to nezmění na tom, že naše společnost je rozdělená minimálně na dva kusy, které dokážou jít velmi ostře proti sobě, nevidět, neslyšet a ve vleku svých předsudků či zbožňované a realitě odporující modly bojovat za svou pravdu, která je samozřejmě ta jediná možná.

Kdo vyhraje, není nakonec tak důležité. Přestože úspěch každého z kandidátů je svým způsobem tragický. Jak vítězství Karla Schwarzenberga, tak Miloše Zemana může být pro náš stát velmi škodlivé. Každé jiným způsobem. Prvně jmenovaný může nejenom jako na běžícím pásu podepisovat všechny zákony, se kterými současná vláda přijde, navíc může pomoci současnému ministrovi financí obsadit Českou centrální banku svými lidmi. Rozkladné působení Nečasovy vlády (ztělesněné například zvyšováním DPH, církevními restitucemi či důchodovou reformou) tak může ještě zintenzivnit. O tom, jak by Miloš Zeman pokračoval v posilování funkce prezidenta na úkor předsedy vlády, destabilizoval náš politický systém a zároveň rozeštvával sociální demokracii, už bylo napsáno mnohé.

Z tohoto důvodu je pro mne nakonec nejlepším řešením nevolit ani jednoho z nich. Jen tak se v současné atmosféře dá dostát tomu, co jsem napsal v létě. Je pravda, že jsou chvíle, kdy mám chuť k volbám jít. Nakonec se ale vždycky uklidním a řeknu si, že volit jen na just kandidáta, kterého ve skutečnosti nechci, je hloupost. Na druhou stranu to, kolik lidí nerespektuje právo voliče svobodně se rozhodnout k volbám nejít, je na pováženou. Už jen to, že takové situace před volbou můžeme zažít a že člověk musí odrážet agresivní zastánce jednoho z kandidátů, je podle mne velmi škodlivý důsledek přímé volby.

To, co ve volební urně nakonec najdeme, podle mne opravdu bude naše mrtvola. Pokud rezignujeme na svůj vlastní rozum a zkušenost, podléháme davové psychóze či předsudkům, tak se ničeho jiného ani dočkat nemůžeme. Samozřejmě lze namítnout, že nevolba není řešení. Souhlasím, ale nemohu za to, že jsme to nechali dojít až sem. Kdyby se naše společnost, média a veřejně známé osobnosti proti přímé volbě bouřili alespoň z desetiny, jako nyní bojují proti jednomu z obou kandidátů, tak bychom v této situaci dnes nebyli.

Nyní podle mne zbývá jen to zůstat stát pokud možno stranou, uchovat si nadhled a vyvodit z toho všeho poučení pro příště. Největší nebezpečí totiž spočívá v tom, že se podobná bezduchá mobilizace, vyhrocená polarizace a následování kultů či fetiše bude opakovat, až se to zase někomu bude hodit. A potom bude potřeba každý, kdo na takovou situaci bude dopředu připraven a rozpozná ji už v samotném počátku. Ono, když mohl Karel Schwarzenberg zafungovat nadvakrát, proč by se to nemohlo podařit podruhé i Zdeňkovi Tůmovi, který se už jednou stal málem pražským primátorem? Popř. někomu jinému? Vždyť je to tak snadné.