Tenkrát 13. listopadu 2015 zažila Paříž největší zabíjení od druhé světové války, pro Francouze to bylo jako výjevy z apokalypsy. Teroristé za ten večer zabili sto třicet osob. „Jsme ve válce,“ prohlásil vzápětí v televizi k národu tehdejší prezident François Hollande.

Dodnes, po deseti letech, je ta událost vnímána jako národní tragédie, která všechny poznamenala. Třináctého listopadu si ji teď připomněla celá Francie. Prezident Macron obešel s představiteli státu všechna místa, kde vraždili islamisté. „Nikdo nemůže bohužel zaručit, že je atentátům konec, můžeme ale zaručit, že toho, kdo by proti Francii zvedl zbraň, čeká nesmiřitelná odpověď,“ řekl.

Pozváni byli i policisté, kteří tenkrát zasahovali, a požárníci. Pařížské náměstí Republiky se naplnilo lidmi, kteří si přišli připomenout oběti, dlažba byla plná květin a svíček. A před pařížskou radnicí vznikl na památku obětí parčík se jmény všech, kdo tenkrát zemřeli.

Islámský stát chtěl zaútočit ve Francii

Co se před deseti lety, v pátek třináctého, stalo? Na části území Sýrie a Iráku, destabilizovaných těžkou občanskou válkou, se k moci dostali radikální islamisté, kteří si říkali Islámský stát neboli Daeš a kteří tam zavedli nejtužší středověký režim. Část z nich chtěla islamistickou expanzi přenést do Evropy, která se snažila Daeš vojensky zlikvidovat.

Už rok před atentáty, v listopadu 2024, se vedení Islámského státu v Sýrii rozhodlo provést ve Francii „atentáty velkého rozsahu“. Proč právě tam? Francie jim byla trnem v oku jako symbol lidských práv, demokracie, sekularismu, práv žen, práva nevyznávat náboženskou víru. Tak to tehdy formuloval třeba prezident Hollande.

Dalším, prozaičtějším důvodem bylo, že do Sýrie tajně odjelo bojovat v řadách Daeš jeden a půl tisíce mladých Francouzů a Francouzek arabského původu. Byli nejpočetnější skupinou Evropanů, kteří tam takto vyjeli.

Za časů sovětské války v Afghánistánu jich odjelo bojovat na straně muslimů jen pár desítek, tentokrát to ale byl úplně jiný kontingent. A spolu s Belgičany — jichž bylo kolem pěti set — Alžířany, Maročany a Tunisany představovali v rámci Daeš výraznou frankofonní skupinu. Takže bylo odkud čerpat francouzsky mluvící ochotníky. A z nich se začala připravovat a školit komanda, hledat cíle, v Bruselu připravovat úkryt a shromažďovat zbraně.

Stadion, kavárny, Bataclan

Do Evropy Daeš vyslal několik skupin, které se tam dostaly promíchány v davu uprchlíků ze Sýrie a Iráku, jichž byly tenkrát statisíce. Utíkali většinou přes Řecko, které nemělo kapacity většinu zaregistrovat a prověřit. Teroristé se dostali přes Turecko, balkánskou cestou a potom přes Maďarsko nebo přes Německo do Bruselu, kde měli v islámské čtvrti Molenbeek už připraveno zázemí.

Odtud vyjeli 13. listopadu do Paříže, kde se jedna skupina neúspěšně pokusila o výbuchy na národním stadionu, kde se hrál fotbalový zápas Německo-Francie a který tam sledoval i prezident Hollande. Další skupina vjela do jedné lidové pařížské čtvrti a tam naslepo postřílela na zahrádkách několika kaváren desítky hostů a potom se sama odpálila.

A třetí skupina vnikla do klubu Bataclan, kde stovky lidí poslouchaly koncert americké rockové skupiny Eagles of Heavy Metal. Tam povraždila desítky osob a stovky zranila, v hrozném zmatku tam na zemi v polotmě leželi mrtví, těžce ranění, tekla krev, bylo slyšet zoufalé výkřiky. Bezpečnostní složky se dostavily velmi rychle, teroristy se jim podařilo zlikvidovat. Z celé akce unikl jediný člen komanda, kterého později zatkli v Bruselu.

Vraždili francouzští a belgičtí islamisté

Tenkrát vraždil islamismus, militantní podoba islámu, a ten přetrvává. Rozhodně nezmizel. V letech 2015—2019 měl ve Francii na svědomí padesát násilných činů, z nichž část byla smrtelných, dohromady 250 mrtvých, část způsobila zranění a všechna vyvolala těžká psychická traumata. A to nemluvíme o téměř sto pokusech, kterým byla policie schopna zabránit předem.

Po Bataclanu přišly další atentáty. V roce 2016 na belgickém letišti Zaventem a v bruselské stanici metra Maelbeek v blízkosti evropských institucí takhle komando Islámského státu zabilo dvaatřicet osob. Další skupina se chystala provést atentát na amsterdamském letišti Schiphol.

Kdo byli fanatici, kteří vraždili napravo nalevo? Vesměs mladí Francouzi či Belgičané marockého nebo alžírského původu. Všichni prošli vojenským výcvikem Islámského státu v Sýrii a v Iráku, všichni nenáviděli evropskou zemi, kde se narodili nebo kde dlouho žili. Francouzská a belgická policie za evropské spolupráce všechny z komand a jejich pomocníky identifikovala, což bylo projevem špičkové profesionality. Dvacet z nich Francie v dlouhém řádném procesu — trval deset měsíců — odsoudila. Většina hlavních teroristů byla už ovšem mrtvá, jediný přeživší z nich dostal doživotní trest.

Pokračování

Masakry z před deseti let jsou mezníkem v dějinách Francie. Problém je, že to nebylo jediné zabíjení, ani první a asi ani poslední. Půl roku předtím, než se odehrál Bataclan, vystřílelo islamistické komando redaktory časopisu Charlie Hebdo, protože si dovolili ve svobodném státě karikatury Mohameda. Rok na to v den státního svátku 14. července 2016 vjel cíleně jeden Tunisan na promenádě v Nice kamionem do davu, zabil 86 osob a půl tisícovky poranil.

A pak přišla další zabíjení, naštěstí už v menším rozsahu. Vzpomeňme na profesora Samuela Patyho, kterého podřízl nožem zradikalizovaný Čečenec, prý kvůli znevážení Mohameda. Nebo policistku, kterou nožem zabil islamistický fanatik ve dveřích policejní stanice. A zcela nedávno zavražil ve Francii jiný islamista, také nožem, jednoho Iráčana kvůli jeho křesťanské víře.

Takovýchto izolovaných případů přibývá, roli hraje také konflikt mezi Izraelem a Palestinou. Podle odborníků dnes nehrozí nějaké komando z ciziny jako před deseti lety, protože Islámský stát a tím i potřebné logistické zázemí se podařilo vojensky víceméně zlikvidovat. Nebezpečím teď jsou podle spíš izolovaní, nějakým způsobem vyšinutí jedinci, kteří podlehli fanatické ideologii. A často hodně mladí.

Strach a hněv

Vršení těchto fanatických činů vyvolalo ve společnosti po masakru v Bataclanu samozřejmě strach, nejistotu a politickou nestabilitu. Šedesát procent Francouzů dnes říká, že 13. listopad 2015 navždy změnil způsob, jakým se dívají na život a na budoucnost. A polovina Francouzů ještě dnes cítí hněv.

Ten i strach jsou živnou půdou krajní pravice, Národního sdružení Marine Le Penové, která dělá pojítko mezi nekontrolovanou imigrací a násilím a terorismem. Její strana je dnes v parlamentu už nejpočetnější, a kdyby se dnes konaly volby, získala by nějakých třiatřicet procent hlasů, daleko víc než kterákoli jiná.

Opakované násilí má i jiný dopad. Před pár dny publikoval levicový deník Libération článek, v němž jeho autorka říká, že se v zemi i mezi jejími kolegy začaly po masakru v redakci Charlie Hebdo a po klubu Bataclan šířit obavy kritizovat islám a jeho působení v zemi. Že se kolem toho tématu našlapuje na špičkách, s určitou autocenzurou. Že z obavy, aby nebyli nařčeni z takzvané islamofobie, přestávají lidé pera formulovat některé vůči islámu kritické myšlenky.