17. listopadu se stejně jako v loňském roce podařilo Miloši Zemanovi na sebe strhnout pozornost. Mnoho lidí překvapil tím, že svým vystoupením na demonstraci pořádané Blokem proti islámu zase o něco posunul hranici toho, co je možné a tolerované. Stejný den se uskutečnila také akce s názvem Karta pro příštího prezidenta, která navázala na loňský protest s červenými kartami vyjadřujícími nesouhlas s tím, jak Miloš Zeman vykonává svoji funkci.

Letošní akce pořádaná na Národní třídě měla za cíl podpořit hledání příštího prezidenta: „Sejdeme se na místě a napíšeme každý, koho si vážíme, kdo by mohl, byť v nejbujnějším snu, být prezident,“ uvedli organizátoři. Hlavní problém podobných úvah spočívá v tom, že každý se snaží vymyslet osobnost, která by podle jeho vlastních představ nejlépe zastávala post hlavy státu.

Na osobu prezidenta se tak kladou nemalé nároky: mělo by se jednat o morální autoritu, elitu národa, někoho, kdo by nás činil lepšími. To vše v situaci, kdy přímá volba vychází vstříc tomu, aby se při hlasování projevily všemožné předsudky a manipulace. Navíc tento způsob volby nepřeje osobnostem, kterým by spíše než o stržení pozornosti na sebe pomocí vyhraněného názoru šlo o to se společnou diskusí k něčemu dobrat.

Vysoké požadavky na hlavu státu následně vedou k neméně vysokým nárokům na voliče. I na některých jménech, která zaznívají v souvislosti s příští prezidentskou volbou (například Šimon Pánek či Tomáš Halík), je patrné, jak velké tyto požadavky jsou.