Málokterý kritický výpad proti politice Hradu dokáže prezidentovi Zemanovi a jeho týmu obnažit nerv. Díky brilantní práci s komunikační taktikou, jíž je důsledné dělení společnosti na „rozumných dolních deset milionů“ a „kverulující pražskou kavárnu“, se většina projevů nespokojenosti vůči jeho politickým krokům daří zamáznout v rámci již předvídatelných úhybných manévrů. Chceš-li vyhrát, nepřítele si vyber, ale ještě lépe si ho stvoř; nemůže pak ničím překvapit.

Mnohoslovné, často dobře vyargumentované postoje zástupců „pražské kavárny“ (autorka odmítá s tímto konceptem pracovat jako se skutečným fenoménem, který má představovat jakousi názorově stejnorodou skupinu obyvatelstva, a tak jej bude důsledně vkládat do uvozovek) proto končí v mnohoslovných a zoufale znějících stížnostech elit vystupujících v — beztak kavárenských — médiích. Proti nim stačí prezidentovi Zemanovi často jen tázavě pozdvihnout obočí, anebo se uchýlit k sarkasmu.

Jedinou situací, kdy popsaný manuál k zacházení s nepohodlnými názory veřejnosti platí spíše omezeně, jsou nepřipravené výjimky ze scénáře. Jednou z takových výjimek je spontánně vzniknuvší ostuda jako důsledek recese, protestu, performance nebo nějaké formy aktivismu, jímž je i angažované umění.

Hysterie hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka se v těchto obdobích razantně zvyšuje — jeho citlivost na znectění prezidentovy vážnosti lze vnímat jako opravdově prožitou. Ostatně Ovčáčkova „fašizující se pražská kavárna“ je pojmem tak nesmyslným a v kontextu politického směřování některých členů skupiny absurdním, že jej lze pokládat za důkaz o tom, že pánové ze Ztohoven v sobotu narazili na zmiňované nervstvo.

Předchozí podobně špatně strávenou ostudou bylo zaranžované nalezení mýtického Peroutkova článku Hitler je gentleman, jímž prezident Zeman hru s „pražskou kavárnou“ povýšil na uměleckou disciplínu v trapnosti. Ale nedá se samozřejmě prokázat, že by mu uškodila — rozumných deset milionů přece vidí, že prezident Zeman dovede kavárenské krafaly proškolit na jejích vlastním hřišti.

↗

Jedinou situací, jak překonat Zemanův manuál k zacházení s nepohodlnými názory, je spontánní ostuda. Repro DR

Přesto by byla škoda omezovat význam sobotního šplhu na střechu Pražského hradu a krádež prezidentské standarty jen na první plán, který pod pláštíkem zpravodajských hodnot zjednodušuje některé, jak se domnívám, pozoruhodné souvislosti celé akce. Její úspěšnost — pomineme-li na chvíli skutečnost, že ji lze jednoduše odsoudit — je zčásti důsledkem přesně toho mechanismu, proti němuž se Hrad nedovede bránit.

Kominické kostýmy upomínající na éru lupičů-gentlemanů, absence vulgarit, hravost a vcelku univerzální mravní apel dělají z výstupu po lešení a výměny vlajky skoro staromilskou neplechu po vzoru nezdobných oktavánů, kteří se chtějí pomstít nemilovanému profesorovi fyziky. Když půjdeme dál, můžeme si vzpomenout na tradici českých latrinálií a popkulturní proměny hesla Servít je vůl, s níž obecenstvo před dekádami nakládalo stejně tvůrčím způsobem, jako se dnes díky sociálním sítím děje s červenými trenýrkami obra Koloděje.

Ohlas veřejnosti byl takřka okamžitý, přičemž s povděkem událost přijali i ti, kterým je hradní politika v zásadě lhostejná. Díky akci se však podařilo najít hlas těm, kdo si výpad proti prezidentské roli vzali osobně, a našli se i lidé, kteří by za zvuků škrabání per zpravodajů ruské vládní agentury TASS deportovali kominíky hluboko za Ural.

Akce skupiny Ztohoven je proto užitečná už jen tím, že názorovou opozici vyrvala z tradiční osy „osobnost XY rozhořčeně vystupuje v médiích — prezidentský mluvčí Ovčáček vysvětluje, že takzvaná pražská kavárna nemá nic lepšího na práci než kverulovat a meritum věci leží úplně jinde — osobnost XY může pokračovat v rozhořčeném vystupování v médiích, to vše ad nauseam“, a vrátila ji mezi veřejnost.

Je totiž nekonečně úmorné sledovat nebo dokonce věřit v hru na dva tábory, které přešlapují podél neviditelné linie rozdělující stát vejpůl. Ve skutečnosti proti sobě nestojí množina prakticky smýšlejících občanů, prezidentových voličů, kteří před rozvahami o občanských právech Tibeťanů dají přednost kontrole odchozího inkasa. Proti ní skutečně nepřešlapuje skupina změkčilých městských intelektuálů, kteří si navzájem doporučují, jak nejlépe obejmout prvního muslima prchajícího před válkou.

Taková zjednodušení jsou hrubá, trapná, urážlivá a v ovládání veřejné debaty fungují tak dobře, že jakákoliv kritika akcí Hradu končí dřív, než může zanechat následky. Škoda, že podobné neplechy nejdou objednat kvartálně.