Kdyby na adresu Miloše Zemana padl výrok, že „nepotřebujeme politiky, kteří rizika budou účelově nafukovat v zájmu svých politických cílů“ před půlrokem, ledaskdo by jej připsal Jiřímu Dienstbierovi. To on se přece dokázal vždy ozvat, když prezident začal čeřit vodu.

A byl to také Dienstbier, který humanistický přístup k migrační krizi odskákal poklesem osobní popularity. Přitom neříká nic jiného, než že se k nově příchozím máme chovat slušně a že máme kapacitu absorbovat řádově víc lidí než pár desítek. Aspoň se to dříve projevilo na integraci Vietnamců, Ukrajinců či někdejších uprchlíků z horké půdy na Balkáně.

Však si za to též vysloužil jedovaté poznámky od vládního kolegy Chovance o velkém bytě, který zřejmě Dienstbier musí mít, aby se mu tam běženci vešli.

Zajímavá situace. Dva politici z jedné vlády, z jedné strany. Každý s opačným přístupem. Jeden, jemuž okázale tvrdá ruka pomáhá vzhůru, druhý jemuž upřímnost dělá jen vášnivé nepřátele, div že už nějaké to vejce neschytal.

To vše soudcoval premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka. Vsadím se, že byl spokojený - rozkročená sociální demokracie, názorová pluralita v praxi. Sám zvolil opatrné našlapování, aby vysloveně neurazil žádnou voličskou skupinu. Ani radikální většinu, ani vstřícnou menšinu, jež ovšem má solidní potenciál.

Také česká zahraniční politika si vybrala tanec mezi vejci. Její schopnost rozmlouvat s visegrádskými partnery i se členy pevného jádra EU se nyní zúročuje. Není za všech okolností nezbytné hovořit stejným jazykem jako Němci nebo Holanďani. Mnohem důležitější je uchovávat vzájemný respekt a vést dialog. Tak tomu naštěstí je.

Přesto se cosi změnilo. V úvodu citovaná slova totiž nepronesl Dienstbier, nýbrž Sobotka. Dokládá to rychlý úpadek jeho vztahů se Zemanem. Prezidentovo postávání 17. listopadu na pódiu vedle Martina Konvičky provolávajícího „Ať žije Zeman!“ bylo jen šikovnou záminkou, aby se ministerský předseda od hlavy státu odlišil. Nejen proto, že Zeman ztrácí schopnost rozpoznat, kam a s kým už nechodit. On zároveň definitivně podlehl nemoci nezávazného tlachání. Umí glosovat, šířit bonmoty a na složité otázky rozdávat jednoduché odpovědi, které bývají — jak sám kdysi o nich tvrdíval — zaručeně špatné.

Řešením problému totiž zpravidla nebývají tři lepkavé věty, ale mnohem hlubší rozbor ústící v komplexní strategii. Jenže Miloš Zeman si přece, podobně jako europoslanec Jan Keller, nebude špinit vycházkové lakýrky pozéra předkládáním úmorných alternativních receptů. Jednodušší je opakovat, že ostatní dělají všechno špatně.

To musí Sobotku vnímajícího kus politické odpovědnosti iritovat. Zatímco on se snaží hledat cesty, jak zajistit bezpečnost domorodců a zároveň pohnout se starostmi jedinců prchajících před válkou, prezident objíždí zemi a vykládá, jak je premiér naivní či nezodpovědný. A protože mu nestačí na mítinku připomenout pouze demokratickou cestu vedoucí k výměně šéfa kabinetu, ale myšlenky stáčí i na kalašnikov, vytváří si protivníka jak ze Sobotky, tak ze stále většího počtu sociálních demokratů, kteří intenzivnější oddanost cítí k praporu a značce, než k muži, který kdysi dávno v určitě etapě ČSSD pomohl.

↗

Sobotka činí sociální demokracii zase po čase atraktivní i pro radikální demokratickou levici nebo pro středové liberály, kterým schází politické zastání. Foto čssd.cz

Nepleťme se. Nespatříme v jednom ringu Sobotku se Zemanem a ve druhém Dienstbiera s Chovancem. Druhá dvojice kryje Sobotkovi záda. Dienstbier, o jehož konci ve vládě se přitom dlouhé měsíce spekuluje, opět za Sobotku bojuje jako lev, a Chovanec přizvukuje, že to prezident přece jen přehání. Za oranžovým lídrem stojí solidní zástup, od grémia Lidového domu až po skupinu Idealistů. Ve sporu s prezidentem se na jeho stranu přidalo i vedení jihomoravské ČSSD, k čemuž hejtman Hašek jen lakonicky dodal, že je loajální ke svému předsedovi.

Ba co víc, Sobotka činí sociální demokracii zase po čase atraktivní i pro radikální demokratickou levici nebo pro středové liberály, kterým schází politické zastání. Konstatování, že budoucí levicové vůdce lze nalézt mezi aktivisty pomáhajícími uprchlíkům, bylo od něj docela riskantní a u většinového publika nepopulární. Přesto je pronesl. Zřejmě šlo o pověstnou Sobotkovu intuici.

Přechod do protiofenzívy mohl zaskočit či odradit i ty, kteří by jinak ostošest formovali protisobotkovskou opozici. Když na chvíli odhlédneme od migračního tématu, které samozřejmě nemá ve své vážnosti obdoby, hraje se zde též o identitu sociální demokracie coby hnutí, jež je solidární a internacionální zároveň.

Zeman se může opřít leda o nacionálně konzervativní levici. Je vlastně s podivem, proč u nás v devadesátých letech zašly na úbytě strany, které se hlásily k národně sociálnímu programu. Vždyť ten má v tuzemské společnosti zastánců více než dost. A blízko k němu má i hodně sociálních demokratů. Jenže z hlediska budoucnosti je pravděpodobné, že se elektorát ČSSD bude sbližovat s elektorátem sociálních demokracií v západní Evropě.

Prezidentovi to může být šumafuk, ten žije výhradně přítomností. A velmi stojí o to, aby měl na své straně například sociálně demokratické hejtmany, s nimiž tak rád objíždí jednotlivé kraje. Sám se těší vysoké popularitě a její odlesk nejeden krajský politik uvítá. Dvakrát si však i hejtmani, kteří druhdy po volbách kuli v Lánech a okolí pikle jak převzít ČSSD, rozmyslí, zda jít právě teď do střetu s předsedou úspěšné, stabilní a občany oceňované vlády. Kromě toho se Zeman netají tím, že jemu blízkým lídrem je majitel ANO Andrej Babiš. Všichni sociální demokraté pak musí pečlivě vážit, jak moc si zadat s prezidentem, jenž je jedna ruka s konkurencí.

Za Sobotkou proto stojí nejen srdcaři nebo běžní řadoví členové, pro něž je klíčové hrát férově, ale i pragmatici a technokraté Chovancova ražení. Prezident tudíž do značné míry paradoxně pomáhá jak Sobotkovi, tak integraci tu a tam nejisté ČSSD, jež se před volbami docela hodí. A pokud vláda dokáže zvládnout i migrační výzvy způsobem, jímž si zároveň zachová čest a zároveň uspokojí občany, jejichž neklid je lepší chápat než paušálně odsuzovat, můžeme být svědky přežití sociální demokracie i v době, která mnohem víc přeje extrémistům a populistům.