Díky současnému prezidentovi by mohl být jeho nástupcem téměř každý, kdo se k tomu odhodlá. Zdá se, že člověk jeho formátu dává velikou naději člověku jakéhokoli jiného formátu. To, co by po Havlovi bylo nemožné, může být po Zemanovi dokonce nadějeplné. Tak pan prezident Zeman naše poměry normalizoval.

Napadlo mě to v souvislosti s Michalem Horáčkem, s nímž se nyní vedou rozhovory jako vskutku s možným prezidentským kandidátem. Představit si Horáčka po Havlovi — nemožné. Představujeme-li si jej ale po Zemanovi — no vida, proč ne. Člověku opět nezbývá než si vzpomenout na V+W a jejich výrok o tom, že „poměry se normalizují směrem k nule“.

Můžeme doložit i ze strany druhé: Zatímco ještě po Havlovi by Tomáš Halík jako prezident byl pro nás přijatelný, dneska už je pro společnost nepřijatelný, ačkoli téměř vším, co Halík koná, neustále dokazuje, že už tím prezidentem mohl a měl být. Dokonce jestliže je dneska někdo, o kom víme, že naším prezidentem určitě nebude, pak je to právě Halík, to už raději toho Horáčka, že.

Nechci vést trudnou myšlenku o tom, že náš současný vrcholný představitel si vskutku může blaženě trůnit nad normalizovaným mentálním stavem většinové společnosti. Václav Havel byl v našem společenském vývoji ojedinělý nejen svým zjevem, ale souběhem šťastných okolností: díky převratu a momentální zmatenosti většinové společnosti představoval její vývojovou anomálii. Jinak by za Husákem měl dle našeho většinového mentálního stavu následovat Ladislav Adamec, podobně jako za Zemana může střídat Horáček.

Přiznávám, je to paradox, ale mně by ten Adamec dneska už ani nevadil, von je tak trochu na způsob Švejnara, jako Horáček je na způsob Zemana, vůči němuž se kandidáti vymezují. Kruté doznání o mém znormalizování. (Akorát nevím, jestli Adamec ještě žije, ale možná ani to by tak nevadilo.)