Stav, který panuje v současné době v ČSSD, nelze odbýt frází, že za všechno může Sobotka a jeho vedení. Za současný stav, ať se nám to líbí nebo ne, mohou všichni členové, každý svým dílem a s různou mírou odpovědnosti, ale všichni.

Připusťme si tuto sebereflexi a začněme hledat společně východiska z krize. Pokud toho nebudeme schopni, může se z mimořádného sjezdu stát i requiem za nejstarší politickou stranu v ČR.

Současný stav, má příčiny v minulosti, není to výsledek náhlé změny voličských preferencí, a i ta byla ostatně vůči ČSSD dlouhodobě signalizována. Jsou to důsledky dlouhodobých, a především vnitrostranických dějů. Mají původ už ve způsobu vzniku, kdy v devadesátých letech ČSSD sehrála úlohu vysavače na levici.

ČSSD stvořila Agrofert svou chybnou politikou

ČSSD v devadesátých letech úspěšně a plošně integrovala levicové nekomunistické proudy a voliče, osmašedesátníky, část komunistické levice a v mnoha případech zasahovala i liberálního středového voliče, zejména ve volbách 2002. ČSSD integrovala také silný národně socialistický proud, který za první republiky byl jedním z největších konkurentů sociální demokracie. Po vykradení národněsocialistických stran skončil v ČSSD.

V důsledku opoziční smlouvy, uzavřené Milošem Zemanem a Václavem Klausem, se v pozadí politických stran, zejména těch nejsilnějších, začalo tvořit klientelistické a korupční podhoubí, které se naplno na povrch dostalo po odchodu Zemana a Klause z čela svých stran. U ČSSD se tento trend plně projevil po vynuceném odchodu Vladimíra Špidly z čela strany v roce 2004.

Konec konců do období vlády Miloše Zemana lze nakonec datovat i vznik ekonomické síly Agrofertu, který za velmi neprůhledných a podezřelých okolností opanoval manažersky akciovou společnost UNIPETROL a s tím i její byznys, exkluzivitu na odbyt, i zásadní podniky Lovochemii a Chemopetrol. To vše se dělo za účinné pomoci vlády, zejména ministerstva průmyslu a obchodu a tehdejšího ministra vnitra a pozdějšího premiéra Grosse. Prostě a jednoduše Andreje Babiše jsme si vytvořili jako sociální demokraté my sami.

Jak ODS, tak ČSSD se postupně měnily v klientelistické a vnitřně nedemokratické strany. To bylo spojeno se vznikem tak zvaných kmotrovských struktur neboli vnitrostranických oligarchií — partiček hochů, co spolu mluví.

Členové postupně ztratili na podobu a politiku ČSSD vliv

Spolu s působením velkých finančních skupin v zázemí jednotlivých politických stran tak vznikl klientelistický systém vzájemně spolupracujících bratrstev, a to i napříč politickým a ideovým spektrem. Zejména na regionální úrovni pod heslem „Regionální politika je jiná, musíme řešit reálné místní problémy" se tak vytvořily místní „zájmové mafie“.

To postupně vedlo k úpadku a v podstatě k vyřazení vnitrostranické demokracie, ostrakizaci a eliminaci nositelů odlišných názorů a jejich vyřazování z podílu na rozhodování a z diskuse zejména pomocí různých hlasovacích filtrů a klíčů na okresní nebo krajské úrovni. Celostranické hlasování o nedemokraticky sestavených kandidátkách opravdu není výrazem demokracie.

Váha rozhodování se postupně od členské základny a místních organizací přenášela na jiné, méně reprezentativní úrovně. Dalším, neméně závažným důsledkem této praxe je vytváření informačních monopolů a především vznik tak zvaného „mnohobročnictví“ neboli kumulace funkcí do rukou „hochů, co spolu mluví“.

To vyvolalo personální implozi a zúžení počtu použitelných lidí, odrazení schopných, kteří nechtěli absolvovat tyto „demokratické vnitrostranické procesy“, jež spíše než demokracii začaly připomínat zasvěcovací rituály místních „mafií“. Dále to vedlo k velmi formalistickému a nekompetentnímu výkonu funkcí a v neposlední řadě i k vytvoření „měkkého“ konkurenčního prostředí uvnitř strany.

Vytvořila se vrstva „profesionálních“ funkcionářů, kteří nebyli nuceni skládat účty a obhajovat svoje konání v otevřené politické soutěži odbornosti nebo charakteru. Místo toho jim totiž stačilo pouze stát se členy té „správné party“.

To postupně vedlo i k decimaci odborného zázemí strany. Někde je sice nahradilo zázemí jednotlivých ministerstev, ale v důsledku to vždy vedlo ke ztrátě vlivu strany na tvorbu politiky jednotlivých ministerstev.

↗

Pokud ČSSD neobnoví vnitrstranickou demokracii a zdravě konkurenční prostředí, nebude jí pomoci bez ohledu na to, kdo ji zrovna povede. Foto Jakub Patočka, DR

Vytvořené měkké prostředí se navíc projevilo i tím, že práce odborných komisí přestala být poptávána a jejich činnost se v důsledku toho zformalizovala. Pokud se v důležitých stranických funkcích ve zvýšené míře objevují politici, kteří nejsou schopni problém pochopit, pak nejsou ani schopni formulovat jeho řešení nebo se na odborném zázemí takové formulace dožadovat.

Obsazování funkcí je navíc pod vlivem neprůhledných finančních a vlivových struktur, ať už na regionální nebo celostátní úrovni. Svázání strany s těmito strukturami vede k tomu, že vzniklé skandály se nevyšetřují, mlží se o nich.

Ale hlavně o jejich posouzení rozhoduje, kdo je nositelem skandálu. Pokud patří do správné party, pak se mu v podstatě nic nestane, možná obětuje jednu ze svých formálních stranických funkcí. Pokud patří do tábora nepohodlných, naloží se s ním po „soudružsku“.

Tato personální politika vynáší do čela nezajímavé, leč poslušné typy, které v mnoha případech nejsou schopni formulovat jakýkoli názor, ale ani odvyprávět programové postuláty ČSSD. To je také hlavním důvodem tak zvané rozplizlosti a nejednoznačnosti strany a následného odklonu voličů.

V očích veřejnosti ČSSD v podstatě naplňuje obraz, který o ní masivně a úspěšně vytváří bývalý koaliční partner a hlavní oponent — hnutí ANO. Je to obraz strany starého typu, zatížené klientelismem, korupcí a nepotismem.

ČSSD neublížil konflikt s Babišem, ale nerozhodnost v něm

Podcenili jsme oprávněnou obavu voličů z budoucnosti a nebyli schopni vyslovit jasná stanoviska, která by uklidnila veřejnost z hlediska jejích obav z hrozících budoucích ekonomických a sociálních ohrožení, o bezpečnostních hrozbách ani nemluvě. Nebyli jsme ani schopni efektivně odlišit lži od pravdy. Také kvůli tomu se ve společnosti vytvořila silná protievropská nálada, která opět působila proti ČSSD, jež se k Evropské unii otevřeně hlásila.

Policejní reforma zejména její načasování, mediálně nezvládnutý průběh a nepříliš přesvědčivé odůvodnění bohužel poskytla ANO a médiím další argumenty a prostor pro negativní kampaň proti ČSSD. Zde začíná také postupný pád preferencí ČSSD.

Zřejmě nejvážnější dopad na volební výsledek a průběh kampaně mělo odvolání Babiše z vlády. Nesdílím názor, že ČSSD uškodilo neustálé útočení na Babiše. Problém není sám konflikt, pokud je oprávněný, politicky odůvodnitelný a byl by veden především v politické rovině. Každá politická strana musí obdobný konflikt unést, ale musí k němu přistupovat profesionálně a rozhodně.

Místo okamžitého odvolání při podezření z dotačního podvodu v kauze Čapí hnízdo, která byla ještě uchopitelná pro normálního voliče, následovalo odvolání v kauze korunových dluhopisů, kterou nebylo možno jasně a jednoduše voliči vysvětlit. V kombinaci sice s možná pochopitelným, ale navenek opět nerozhodně působícím postupem (demise — nedemise) se oprávněný a odůvodněný krok (k tíži Andreje Babiše je nutno připočíst i aféru s ovlivňováním médií) opět obrátil proti ČSSD. Navíc se tím otevřel Babišovi prostor k útočení na vládu a ČSSD zvenku a vytvořil se mu prostor pro dokonale připravenou kontaktní kampaň.

Té nebyla schopna čelit, a to i v důsledku dlouhodobé absence vysvětlování a diskuse o politických tématech uvnitř strany. ČSSD je jako strana ponořena do institucionálních a personálních procedur a absolutně rezignovala na nastolování programových témat na úrovni členské základny.

Tuto absenci nenahradil ani systém efektivního vnitrostranického školení a výchovy. To vede mimo jiné i k tomu, že i někteří naši přední reprezentanti na úrovni poslanců a senátorů přestávají být sociálními demokraty a v mnoha případech nejsou schopni bránit a propagovat sociálně demokratické postoje.

Důsledkem formalistického přístupu vedení strany na všech úrovních, především k vnitrostranické demokracii, je vzrůstající pasivita členské základny, která se dlouhodobě cítí být vyřazena z rozhodovacích procesů. Je pravděpodobné, že část voličské základny ČSSD je ohrožena i nacionalistickými a xenofobními stranami, zejména v případě, že jsou legitimizovány postoji prezidenta Zemana. Ideový posun směrem k postojům prezidenta, který prosazují některé stranické špičky, je ale posunem ze sociálně demokratických pozic na pozice národně socialistické až nacionalistické.

Jak dále pokračovat? Je nutné obnovit vnitrostranickou demokracii

Pokud se důsledně nezvýší tlak na obnovení vnitrostranické demokracie, nezvýší se vliv členské základny na rozhodování, pokud se neotevře kvalifikovaná vnitrostranická diskuse, pak to může znamenat další snížení akceschopnosti strany a ohrožení její pozice dominantní síly na levici. Bohužel dění ve straně po volbách ukazuje spíše na nedostatek sebereflexe a pokračování trendu „recyklace osvědčených kádrů“. Uplatňují se diskriminační, nízké klíče pro účast na konferencích tak, aby byla zachována váha hlasů „osvědčených oligarchií“.

Demokratizace strany skutečně nespočívá v tom, že budeme demokraticky rozhodovat o nedemokraticky sestavených kandidátkách. Reprezentace nové politiky ČSSD starými tvářemi a pokračování souběhu funkcí je dalším a nemalým rizikem ČSSD.

Pokud chce ČSSD opravdu změnit svůj obraz, změnit svoji politiku, pak musí požadovat, aby přední představitelé, kteří symbolizují porážku ČSSD, mimo stranických funkcí složili i poslanecké mandáty. Není možné provést obrodu strany a novou politiku hlásat prostřednictvím starých tváří. Je pravdou, že u některých z nich to není spravedlivé, ale teď nejde o spravedlnost, teď jde o přežití.

Chce-li ČSSD porazit ANO a vést vůči němu efektivní politickou kampaň, musí si nejdříve zamést před svým vlastním prahem. Důsledně odstraňovat z politiky lidi, kteří se dopouštějí korupčního jednání vně i dovnitř strany, tedy i „vnitrostranické“ korupce, která má za úkol ovlivnit stranické rozhodování a personální politiku.

ČSSD prostě musí ze své politiky vymýtit jakýkoli náznak klientelismu, nečistých lobbystických praktik ve prospěch „velkého“ byznysu. Důsledně poměřovat svoji politiku a rozhodování zájmy jeho elektorátu — střední třídy a pracujících, a to při reflektování posunu, který v této kategorii nastal v „tekutých“ dobách.

ČSSD musí být i nadále stranou lidí práce. Tou je dnes i práce velmi kvalifikovaná, ale která je i svým způsobem individualizovaná — daleko více v některých oborech záleží i na samotném nositeli pracovního „know—how“. Z toho plyne organizovanost v menších pracovních skupinách a kolektivech. Tím také roste úloha opinion lídrů a opinion makerů a na ně by měla být politika ČSSD také zaměřena.

ČSSD musí zároveň dbát na to, aby si zachovala v konfrontační kampani, kterou lze očekávat, svoji tvář a důstojnost, preciznost, odbornost a věrohodnost programových argumentů, přesvědčivost a důvěryhodnost svých reprezentantů. Musí udržet svůj ideový základ a nesklouznout na pozice laciného populismu. Obecně platí, že pokud se hádá inteligent s blbcem, nemusí ještě nezávislý pozorovatel přesně rozpoznat, kdo je inteligent a kdo ten blbec.

Nově zvolené vedení, chce-li uspět, musí provést:

• Zásadní vnitrostranickou demokratizaci a odstranění nadměrné kumulace funkcí
• Personální obměnu, alespoň částečnou
• Obnovení otevřené programové a politické diskuse
• Změnu stanov, vyřazení vnitrostranických filtrů a otevření strany
• Vypracování nového moderního dlouhodobého programu
• Reorganizaci strany směrem k vyšší efektivitě politické práce
• Ekonomickou a organizační stabilizaci strany
• Přípravu a organizaci profesionálně vedené permanentní volební kampaně, a to včetně kampaně na sociálních sítích
• Obnovení respektovaného odborného zázemí a vytvoření podmínek pro jeho efektivní práci

Nejde jen o budoucnost ČSSD, jedná se o budoucnost české demokracie

V současné době probíhá nejen zásadní boj o budoucí charakter ČSSD, ale také, aniž bych to chtěl jakkoli zveličovat, o charakter budoucí politické soutěže a o kvalitu demokracie v České republice vůbec. Zde už nejde o klasické pravolevé ideové schéma, tedy jenom střet mezi levicí a pravicí, ale o střet se stranami, které nejsou reprezentantkami myšlenek a programů, nýbrž pouze svých vlastních byznysových zájmů. Z toho důvodu potřebují formovat společnost hlavně ke svému prospěchu.

V takovém prostředí již nebudou vznikat myšlenkové nebo programové koalice, ale tak zvané distribuční koalice za účelem dobývání renty. Jejich hlavním cílem bude obsazení a vysávání veřejných rozpočtů. Veřejné blaho, veřejný zájem se, v lepším případě, stanou pouze vedlejšími produkty jejich politiky.

Jinými slovy ČSSD je a nadále zřejmě bude i jedinou relevantní politickou silou na levici, která tomu může do budoucna zabránit. Je jedinou levicovou stranou, která může fúzi Agrofertu, anebo jiných obdobných uskupení, s Českou republikou, v níž Česká republika nemusí být majoritním držitelem akcií, zabránit.

Z tohoto hlediska je o to smutnější, že ani historický volební neúspěch, nevedl k zásadní a hlubší sebereflexi minulých chyb a poctivé snaze o jejich nápravu. Pozorováno zvenku se snaha o nápravu stavu opět překlopila do boje o funkce a z toho plynoucí prebendy. A pro voliče nemůže být nic méně atraktivního než „nová“ politika hlásaná starými osvědčenými tvářemi.