Stav, který panuje v současné době v ČSSD, nelze odbýt frází, že za všechno může Sobotka a jeho vedení. Za současný stav, ať se nám to líbí nebo ne, mohou všichni členové, každý svým dílem a s různou mírou odpovědnosti, ale všichni.

Připusťme si tuto sebereflexi a začněme hledat společně východiska z krize. Pokud toho nebudeme schopni, může se z mimořádného sjezdu stát i requiem za nejstarší politickou stranu v ČR.

Současný stav, má příčiny v minulosti, není to výsledek náhlé změny voličských preferencí, a i ta byla ostatně vůči ČSSD dlouhodobě signalizována. Jsou to důsledky dlouhodobých, a především vnitrostranických dějů. Mají původ už ve způsobu vzniku, kdy v devadesátých letech ČSSD sehrála úlohu vysavače na levici.

ČSSD stvořila Agrofert svou chybnou politikou

ČSSD v devadesátých letech úspěšně a plošně integrovala levicové nekomunistické proudy a voliče, osmašedesátníky, část komunistické levice a v mnoha případech zasahovala i liberálního středového voliče, zejména ve volbách 2002. ČSSD integrovala také silný národně socialistický proud, který za první republiky byl jedním z největších konkurentů sociální demokracie. Po vykradení národněsocialistických stran skončil v ČSSD.

V důsledku opoziční smlouvy, uzavřené Milošem Zemanem a Václavem Klausem, se v pozadí politických stran, zejména těch nejsilnějších, začalo tvořit klientelistické a korupční podhoubí, které se naplno na povrch dostalo po odchodu Zemana a Klause z čela svých stran. U ČSSD se tento trend plně projevil po vynuceném odchodu Vladimíra Špidly z čela strany v roce 2004.

Konec konců do období vlády Miloše Zemana lze nakonec datovat i vznik ekonomické síly Agrofertu, který za velmi neprůhledných a podezřelých okolností opanoval manažersky akciovou společnost UNIPETROL a s tím i její byznys, exkluzivitu na odbyt, i zásadní podniky Lovochemii a Chemopetrol. To vše se dělo za účinné pomoci vlády, zejména ministerstva průmyslu a obchodu a tehdejšího ministra vnitra a pozdějšího premiéra Grosse. Prostě a jednoduše Andreje Babiše jsme si vytvořili jako sociální demokraté my sami.

Jak ODS, tak ČSSD se postupně měnily v klientelistické a vnitřně nedemokratické strany. To bylo spojeno se vznikem tak zvaných kmotrovských struktur neboli vnitrostranických oligarchií — partiček hochů, co spolu mluví.

Členové postupně ztratili na podobu a politiku ČSSD vliv

Spolu s působením velkých finančních skupin v zázemí jednotlivých politických stran tak vznikl klientelistický systém vzájemně spolupracujících bratrstev, a to i napříč politickým a ideovým spektrem. Zejména na regionální úrovni pod heslem „Regionální politika je jiná, musíme řešit reálné místní problémy" se tak vytvořily místní „zájmové mafie“.

To postupně vedlo k úpadku a v podstatě k vyřazení vnitrostranické demokracie, ostrakizaci a eliminaci nositelů odlišných názorů a jejich vyřazování z podílu na rozhodování a z diskuse zejména pomocí různých hlasovacích filtrů a klíčů na okresní nebo krajské úrovni. Celostranické hlasování o nedemokraticky sestavených kandidátkách opravdu není výrazem demokracie.

Váha rozhodování se postupně od členské základny a místních organizací přenášela na jiné, méně reprezentativní úrovně. Dalším, neméně závažným důsledkem této praxe je vytváření informačních monopolů a především vznik tak zvaného „mnohobročnictví“ neboli kumulace funkcí do rukou „hochů, co spolu mluví“.

To vyvolalo personální implozi a zúžení počtu použitelných lidí, odrazení schopných, kteří nechtěli absolvovat tyto „demokratické vnitrostranické procesy“, jež spíše než demokracii začaly připomínat zasvěcovací rituály místních „mafií“. Dále to vedlo k velmi formalistickému a nekompetentnímu výkonu funkcí a v neposlední řadě i k vytvoření „měkkého“ konkurenčního prostředí uvnitř strany.

Vytvořila se vrstva „profesionálních“ funkcionářů, kteří nebyli nuceni skládat účty a obhajovat svoje konání v otevřené politické soutěži odbornosti nebo charakteru. Místo toho jim totiž stačilo pouze stát se členy té „správné party“.