Letos na podzim si svět připomene superkulaté jubileum — 100 let od  revoluce v Rusku, která bezpochyby přispěla k proměně globálních poměrů. Hodnotit tuto událost s pomocí plytkých a ahistorických propagandistických klišé by byla škoda. Pouhé rituální uctívání apriorní pokrokovosti revolučního patosu je plané podobně jako rituální nenávist k revolučnímu teroru, chápaného jako důsledek toho, jak mocichtiví devianti manipulují lůzou. Ptejme se kriticky po smyslu a poučení.

V přírodě ale, i ve společnosti se vývoj objektivně neděje jen postupnými změnami. Občas dochází k zlomovým, skokovým událostem, k zásadním transformacím uspořádání systému. Historický subjekt společenské změny už nesleduje jen pouhou rebelií či revoltu utlačených vůči panujícím poměrům ani mu nejde jen o mocenský převrat kvůli výměně vládnoucích garnitur. Takový subjekt mívá ambicí ustanovit zcela nový, lepší řád, nebo aspoň obnovit ztracenou představu spravedlnosti (například předbělohorskou, předúnorovou).

V dávných časech ještě vyrůstaly různé „bellum civile“ z náboženské argumentace. Na prahu novověku už ale buřiči otevřeně formulovali požadavek na světský systém bez feudálních privilegií. První moderní, velkou a úspěšnou občanskou revolucí byla ta americká. Revoluční vyhlášení americké nezávislosti v roce 1776, koncipované osvícenecky Thomasem Jeffersonem, zahrnovalo právo na povstání proti nespravedlivé vládě a vizi politické svobody opřelo o  nové politické instituce a svobodu ve veřejném prostoru.

↗

Ozvěny výstřelů z Aurory fascinovaly socialisty a revolucionáře celého světa nejen ve své době. Repro DR

Velká francouzská revoluce bývá k různým teoretickým komparacím používána častěji. V revoluční Marseillaise z roku 1789 stojí „contre nous de la tyranie“. Pád francouzské monarchie však přinesl nejen slavné „liberté, egalité, fraternité“, ale i zaměření proti sociální nerovností. Znamenal jak dočasnou fázi jakobínské diktatury, tak i fázi thermidoru. Ta je pak v teorii revolucí chápána nejen jako fáze historického couvnutí, ale také jako deutopizace a racionalizace revoluce jako dlouhobějšího sociálně kulturního procesu.

Teorie revolucí

Svébytná teorie revolucí přináší typologii revolucí. Důležitý je i její postoj k legitimizační strategii revolučních aktů. Francouzský myslitel Alexis de Tocqueville popisuje například podmínky vzniku revoluce a rozlišuje revoluce politické, sociální a nebo náboženské.(L´Ancien Regime et la Revolution, 1855). Karel Marx rozlišil revoluce buržoazní a proletářské a označil je za lokomotivy dějin (Die Klassenkampfe in Frankreich, 1850). Do přehledu rozlišení revolucí patří i to, že mívají také národně emancipační a antikoloniální rozměr.

Ruská revoluce měla z pohledu tehdejší historické zkušenosti dva rozměry. Vypořádala se s reakčním carským režimem, současně přinesla vizi nového počátku, zcela nové dějinné alternativy nekapitalistického charakteru. Mnozí akceptují jen její první fázi po únoru 1917 a mají ji za naději pro parlamentní demokracii západního typu, kde by vedle bolševiků působili menševici a eseři. Ti, co Rudý říjen 1917 vidí jen jako pučistické znásilnění demokracie leninskými bolševiky, ale nevidí neschopnost prozatímní vlády vypořádat se jak s požadavky na mír a chléb, tak rozvinout v podmínkách vnějšího tlaku proces sociálních proměn.

Nejde jen o omezený úspěch únorové revoluce. Je to i otázka zájmů vyrůstajících z konkrétních sociálních poměrů a zkušeností, které ovlivnily polemiku se základní premisou bolševiků, tedy že demokratická revoluce je předstupněm revoluce socialistické a revoluce ruská předstupněm revoluce světové. To je důvod, proč ozvěny výstřelů z Aurory fascinovaly socialisty a revolucionáře celého světa. Tak jako napoleonské armády nemohly vyvézt nové buržoazní svobody do Evropy na svých bodácích, ale hodnoty francouzské revoluce rezonovaly s místními rozpory a zájmy a měnily svět. Ruská verze pak ukázala, že takový kulturní transfer může mít různou hodnotu.

Důsledkem dění roku 1917 byl postupný vznik mocného sovětského bloku. Svět na změnu globálních poměrů reagoval jak rozpadem staré koloniální soustavy, tak i vznikem západního sociálního státu. Sovětský blok se pasoval na sovětovou socialistickou soustavu, jeho dysfunkce však akcelerovaly a nakonec zkolaboval. A i socialisté se musí ptát, zda to nebylo v důsledku určitého systémového dědictví, nezralého formačního obsahu ruské revoluce. Připomeňme, že Marx si původně myslel, že úspěch sociální, nejen politické revoluce souvisí s mírou civilizační vyspělosti.

Dnes lze jen těžko oddělit rok 1917 a 1989. Na počátku byla nosná myšlenka Sovětů neboli Rad dělníků, rolníků a vojáků jako základu lidové moci. Moc sovětů však nakonec upadla do zajetí byrokratického etatismu. Profesionální revolucionáři nahrazovali chybějící oporu ve strukturách občanské společnosti a diktatura proletariátu se  v mnoha ohledech proměnila v diktaturu státostrany.

Oficiální ideologie tehdejšího režimu odůvodňovala své mocenské zakonzervování imperialistickým obklíčením. Trvala na správnosti konceptu nejslabšího článku, který současně znamenal, že socialistické změny se testovaly v poměrně zaostalé zemi. Nabízí se však otázka, zda tato „zpozdilost“ nepoznamenala geneticky celý světový systém, který po marném perestrojkovém vzepětí kolaboval i v zemi původu.

K takové debatě patří i otázka, zda už Uljanov-Lenin ovlivnil to, že ruská revoluce nedokázala funkčně ovládnout dobytý historický terén (i socialistické revoluce mají svou fázi thermidoru). Jeho experiment s „novou ekonomickou politikou“ ale napovídá, že si byl problému dobře vědom a snažil se jej řešit. Jiní viní následnou stalinizaci, kvůli které se  nepodařilo odstranit politickou vládu byrokracie nad lidmi.

Literatura, která se neuzavírá před problémy

Na toto téma má levice množství neortodoxní literatury, která nezavírá s apologetickou umíněností oči před problémy. Je tu především tradice trockistické radikálně antibyrokratické oponentury. Mnozí intelektuální příznivci marxismu s ní sdíleli kritiku stalinské degenerace, ale v otázkách pozitivního řešení se už v mnohém rozcházeli (například v 30. letech Záviš Kalandra či v časech normalizačních Petr Uhl).

Na polistopadové komunistické půdě nelze pominout Nové čtení Marxe od Miloslava Ransdorfa (1995). Ruskou revoluci chápal jako pokus vytvořit ostrov budoucnosti uprostřed přítomnosti. Přiřazoval ji ovšem do kategorie těch, co jen prolamovaly cestu k nové společenské formaci. Revoluci, která nezvládla svou vlastní nezbytnou racionalizaci, svůj thermidor. A z tohoto důvodu nevytvořila adekvátní síly pro formaci vyššího typu.

Máme tu samozřejmě také tradici masarykovské Světové revoluce (1925), která považovala revoluci za součást historického pokroku ze zcela odlišných důvodů než marxisté. Byl pro ni určující abstraktní konflikt mravního demokratismu s reakční tyranií a odlišný pohled na mix revolučních a reformních postupů. Na civilizační proměny společenských struktur a zájmů reagoval například politický filosof Jaroslav Šabata se svojí koncepcí revoluce novodemokratické (sborník textů I Marx, i Havel, 2013).

A co si myslí o ruské revoluci v dnešním Rusku? Mnozí upozaďují rozměr bolševického sociálního experimentu a vyzdvihují velmocenské úspěchy této kapitoly „velkého ruského vyprávění“. Prezident Putin se nechal slyšet že Leninovo učení v konečném důsledku vedlo ke zničení kořenů historického Ruska i k rozbití SSSR. A rád by, aby letošní oslavy 100. výročí VŘSR mohly vést k usmíření mezi potomky rudých a bílých.

Já vidím smysl ve věcné debatě o zákonitostech revolucí, která se oprostí jak od mesianistického pojetí dějinné nutnosti, tak i od fobie, že revoluční změny musí provázet krvavý teror. Legitimizace revolucí může mít nejen rámec formálně legalistický, ale i radikálně demokratizační. A jak řekl Albert Camus, revoluce se prosazovaly i dobovým násilím, ale udržovat se musí vždy dialogem. Dialogem různorodých motivů moderního zápasu za emancipaci člověka.