Váš text, kterým jste v prosinci 2018 uváděl nástup dnes dosluhujícího prezidenta Bolsonara do funkce, začíná konstatováním: „V Latinské Americe pomalu nastává přelomové období, které by ji mohlo proměnit k nepoznání.“ Zažila Brazílie za poslední čtyři roky skutečně takovou změnu? Co se v ní za Bolsonara změnilo nejvíce?

Rozhodně bych řekl, že se zcela potvrdily obavy z Bolsonarových autokratických a protidemokratických tendencí. V průběhu svého mandátu opakovaně útočil na Nejvyšší soud i na konkrétní soudce, vydával protizákonné a protiústavní prezidentské dekrety, které pak musely být těžce rušeny, a bojoval s Kongresem včetně některých vlastních někdejších příznivců. Vyhrožoval dokonce i opakováním vojenského převratu.

Pozitivní zprávou ale je, že se ukázala velká odolnost klíčových demokratických institucí v zemi. A zároveň že se do značné míry probudila velká část politické scény a občanské společnosti a projevila se i výhoda federálního zřízení, kdy mohli třeba guvernéři destruktivním pokusům odolávat.

Brazilská demokracie tedy přežila, i když je poškozená. A je otázka, jestli by dokázala přežít i druhé funkční období takového prezidenta.

A co konkrétní politiky? Naplnily se obavy, že Bolsonaro zvrátí progresivní výdobytky z lulovských let a svou politikou zanechá nevratné škody na životním prostředí?

Z Lulova dědictví skutečně zbyly po Bolsonarově vládě jen trosky. Miliony Brazilců se vrátily do chudoby, znovu se rozšiřuje hlad a prezident nenabídl žádná nová řešení, i když se pokouší zvláště před volbami využívat sociální opatření nastavené předchozími administrativami.

Pokud jde o životní prostředí, obzvláště patrná je pak destrukce amazonského pralesa, který Bolsonaro považuje primárně za zdroj surovin a kde dal oslabením federálních agentur a ministerstva životního prostředí v podstatě volnou ruku nelegálním těžařům a kriminálním skupinám. Výsledkem je rekordní odlesňování, rekordní násilí vůči původním obyvatelům, likvidace mezinárodních ochranářských projektů a třeba i masivní požáry, k jejichž síle a rozšíření Bolsonarovy kroky přispěly.

Změnil se nějak také sám Bolsonaro? Jsou jeho sliby pro další funkční období v něčem zásadně jiné, než byly ty před obdobím právě končícím?

Pokud jde o Bolsonarovy předvolební sliby, jsou i po čtyřech letech opět stejné: Brazilcům chce dát více zbraní, hodlá vyjít vstříc ochráncům tradiční rodiny a ultrakonzervativním křesťanům, kterým chce třeba dovolit učit děti doma místo ve škole, chce „zabránit komunismu“ nebo otevřít Amazonii těžbě. Taky opět brojí proti korupci, i když po sérii korupčních skandálů jeho ministrů nebo rovnou příbuzných je to ještě méně důvěryhodné než naposledy.

A změna jeho osobně? Myslím jako politického aktéra.

Upřímně řečeno se mi nezdá, že by se Bolsonaro jakkoli změnil. Co se týče jeho chování na politické scéně, stále je to neřízená střela neschopná spolupráce nebo čehokoli konstruktivního, jak například ilustruje absolutní neúspěch jeho pokusu o založení vlastní strany nebo faktický rozpad vládní koalice v Kongresu.

Pravicové strany ho už tentokrát nepodporují?

Bolsonaro ve skutečnosti nekandiduje s podporou skoro žádných stran, rozhodně tedy ne hlavních pravicových stran. Jeho setrvání ve funkci otevřeně podpořily pouze tři strany. Jedna z nich je napojená na extrémně kontroverzní Univerzální církev království Božího, která stojí za řadou útoků na náboženské menšiny. Další dvě jsou typické vládní strany, v Brazílii se jim říká Centrão, to jsou strany bez ideologie, které podporují každou vládu výměnou za posty a nyní se přimkly k Bolsonarovi.

Pro srovnání: Lulu podporuje deset stran, nejdůležitější tradiční středopravicové strany se postavily za kandidaturu senátorky Simone Tebetové.

Simone Tebetová je v letošních volbách pomyslným třetím v pozadí, s odstupem třetí nejpopulárnější kandidátkou za Lulou a Bolsonarem. Může v souboji velké dvojky, který se zdá neodvratný, sehrát nějakou významnější roli?