Pár dní před druhým kolem brazilských prezidentských voleb vypadá situace poměrně jasně. Ve všech dosud publikovaných průzkumech vede kandidát extrémní pravice, Jair „Mesiáš“ Bolsonaro, který by měl svého levicového oponenta Fernanda Haddada ze Strany pracujících (PT) s bezmála šedesáti procenty pohodlně porazit.

Bolsonaro už má nyní výhodu ve Sněmovně reprezentantů, kam se sice dostali poslanci zastupující rekordních třiceti politických stran, většinu však mezi nimi mají konzervativci. Ačkoli bývalému kapitánovi letectva otevřeně vyjádřily před druhým kolem podporu pouze tři strany včetně jeho vlastní, může se opřít rovněž o frakce zastupující vlivové skupiny napříč politickým spektrem, například evangelikály nebo zemědělce.

K otevřeným Bolsonarovým příznivcům se zařadilo i několik předních zástupců Brazilské sociálně demokratické strany (PSDB), podle zvířete ve znaku přezdívané „tukani“. Právě poslední vývoj v této straně dobře ilustruje neslavný osud tradičních politických stran v Brazílii, mezi nimiž PSDB na pravici dlouhá léta dominovala.

Hlavní síla na pravici

Jak už její název napovídá, PSDB v osmdesátých letech vznikala jako strana sociálně demokratického charakteru. Na tomto poli se však etablovala Strana pracujících a „tukani“ se během krátké doby stali šampióny volného trhu a privatizace, podporovanými podnikatelskou elitou s centrem v bohatém státu São Paulo.

Soupeření mezi PT a PSDB až do letošních voleb do značné míry formovalo podobu brazilské politické scény jako souboj dvou dominantních, leč umírněných sil na levici a na pravici. Jejich kandidáti proti sobě stanuli v druhém kole prezidentských voleb pokaždé od roku 1994 — právě v tomto roce se poprvé stal brazilským prezidentem sociolog a ideologický guru tradiční pravice, Fernando Henrique Cardoso (známý pod zkratkou FHC).

Po jeho dvou funkčních obdobích přišla na řadu vítězství Strany pracujících a hvězdné období odborářské legendy, Luize Inácia Luly da Silva. „Tukani“ nicméně ještě v roce 2014 jen těsně prohráli souboj o prezidentské křeslo a v obou komorách brazilského Kongresu vždy získávali pozici nejsilnějšího opozičního klubu.

Právě oni především na bohatším jihu a ve středu Brazílie představovali podnikateli preferovanou alternativu k sociálně orientované politice Strany pracujících. Pravidelně obsazovali funkci guvernéra ve více než čtyřicetimilionovém státu São Paulu.

Úpadek...

To všechno se změnilo s vlnou korupčních skandálů, jíž od roku 2014 padly za oběť velké ryby z většiny zavedených politických stran. A to včetně prezidentského kandidáta Brazilské sociálně demokratické strany z posledních voleb, Aécia Nevese, trestně stíhaného za požadování milionových úplatků a vyšetřovaného hned z osmi dalších možných zločinů.

Skandály otřásly brazilskou důvěrou v existující strany, což vedlo k jejich neustálému štěpení a vzniku malých a ještě menších uskupení, za nimiž se nejednou schovávali ti samí, z korupce podezřelí politici. Další ránu pak Brazilské sociálně demokratické straně zasadila podpora rekordně nepopulární vlády viceprezidenta Michela Temera, který se dostal do nejvyššího postu v roce 2016 impeachmentem své někdejší spojenkyně, prezidentky Dilmy Rousseffové.

Brazilská sociálně demokratická strana si od podpory vlády slibovala, že se po dlouhých letech bude moci znovu podílet na moci a prosadit kýžené liberalizační reformy. Jako nejsilnější pravicová strana si navíc mohla nárokovat hned čtyři významná ministerstva včetně zahraničí a průmyslu. Jenže utahování opasků uprostřed ekonomické krize vzbudilo nevoli a veškeré naděje podkopaly další korupční aféry, do nichž byl tentokrát zapleten sám prezident a tři ze čtyř nominovaných ministrů.

Na pozadí rozkladu velkých stran mezitím začala stoupat hvězda poslance Jaira Bolsonara, který za dlouhá desetiletí v Kongresu zažil řadu vlastních skandálů souvisejících se zaměstnáváním příbuzných a hlavně s mírně řečeno kontroverzními výroky. Ale zároveň se i díky svým okrajovým názorům nikdy nepodílel na moci a mohl se tak prezentovat jako outsider.

...a pád

Otřesená a už rozhádaná Brazilská sociálně demokratická strana do letošního prezidentského klání nominovala stranického matadora Geralda Alckmina, který se v roce 2006 neúspěšně postavil Lulovi. Čtyřnásobný guvernér státu São Paulo býval alespoň ve svém domovském státě populární, ještě v průběhu kampaně se však rovněž stal cílem protikorupčního vyšetřování. Především ale prostě nezaujal v konkurenci vyhraněných protivníků.

Alckmin byl typickým reprezentantem staré, středové politiky a podle toho v nových podmínkách a s pošramocenou osobní i stranickou pověstí dopadl — s necelými pěti procenty skončil na ponižujícím čtvrtém místě. Tradiční pravicoví voliči buď zůstali doma, anebo častěji přešli k Bolsonarovi, jehož považovali za razantnějšího a autentičtějšího.

Brazilskou sociálně demokratickou stranu ve velkém opustila i tradiční podnikatelská základna, kterou Jair Bolsonaro nalákal svou druhou konverzí — kromě toho, že se stal „znovuzrozeným“ křesťanem, obrátil se také na víru ve volný trh, který celou svou předchozí kariéru kritizoval. Bolsonaro umně využil nenávisti podnikatelů ke Straně pracujících, jejíž kandidát hrozil zrušením Temerových reforem, a nalákal je na osobu svého hlavního ekonomického poradce.

Tím je Paulo Guedes. V případě Bolsonarova vítězství by se měl stát ministrem financí. Je zosobněným snem brazilské politické elity. Ekonom z Chicagské univerzity plánuje během jediného roku vyrovnaný rozpočet, jehož by měl docílit škrty ve všech oblastech a masivní privatizací veřejných podniků včetně státního ropného gigantu Petrobras.

K Alckminově smůle se teprve krátce po prvním kole voleb ukázalo, že i Guedes je vyšetřován policií — pro změnu pro podezření s podvodným nakládáním s penzijními fondy státních společností.

Rozdělení

Alckminova porážka a celkově mizerné výsledky na celostátní úrovni, kdy se počet jejích poslanců ve Sněmovně reprezentantů smrskl skoro na polovinu, uvrhl Brazilskou sociálně demokratickou stranu do povolebního chaosu. Hlavním bodem sporu se stal postoj strany před druhým kolem prezidentské volby.

Brazilská sociálně demokratická strana i její kandidát na pozici hlavy státu se ve volební kampani proti Jairu Bolsonarovi tvrdě vymezovali jako vůči nebezpečnému extrémistovi s fašizujícími tendencemi a diktátorskými ambicemi. Brzy se však ukázalo, že podstatné křídlo ve straně vidí v Bolsonarově popularitě výtah k moci.

Tváří křídla „oportunistů" se stal ambiciózní bývalý starosta města São Paulo, João Doria, jenž se původně ucházel přímo o prezidentskou kandidaturu. Cestu mu ale zastoupil Geraldo Alckmin a Doria místo toho v São Paulu bojuje o guvernérský post, kde ho čeká druhé kolo ve stejný den jako druhé kolo prezidentské volby.

Doria, podpořený regionálními stranickými šéfy z vlivných států jako Minas Gerais, chtěl prosadit celostranickou podporu Bolsonarovi, čímž by si připravil převzetí otěží ve vedení Brazilské sociálně demokratické strany . Alckmin tyto pokusy a paktování se s Bolsonarem označil za „zradu“ a krizi nakonec ustál kompromisním návrhem: strana jako taková zůstane před druhým kolem neutrální, o což se svým hlasem zasadil i „otec-zakladatel", Fernando Henrique Cardoso, který nadále považuje Bolsonara za nepřijatelného.

„Ani jeden z kandidátů se mi nezamlouvá, ale Bolsonaro prostě nepřipadá v úvahu,“ napsal po volbách a v následných rozhovorech zopakoval, že je mezi ním a pravděpodobným příštím prezidentem nepřekonatelná zeď. Cardoso sice Stranu pracujících považuje za viníka „ekonomické katastrofy“, ale zároveň odmítá oblíbené strašení venezuelským scénářem.

Strana bez budoucnosti

Mezi členy Brazilskou sociálně demokratickou stranu je možné najít i výjimečné jedince, kteří považuji Bolsonara za takové ohrožení základních demokratických principů, že se aktivně zasazují za zvolení Haddada z nenáviděné Strany pracujících. Zřejmě nejdůležitější figurou mezi nimi je bývalý ministr spravedlnosti z let 1999 a 2000, José Carlos Dias, který se nechal slyšet, že „jen Bolsonaro byl schopný přinutit jej volit Stranu pracujících“.

Carlos Dias se jako obránce politických vězňů v dobách diktatury domnívá, že Bolsonaro představuje pro Brazílii „obrovské riziko“. „Ten člověk je darebák. To, jak podporoval Ustru, násilí, které hlásá, to všechno ohrožuje Brazílii,“ prohlásil s odkazem na Bolsonarovo vychvalování známého mučitele z období vlády vojenské junty.

Doriovi „pragmatici" oproti tomu nepokrytě vykročili vstříc Bolsonarovi, jenž se jim jistě zdá perspektivnější než vlastní skomírající značka. Sám Doria výměnou za to obdržel cennou pomoc: kandidát na Bolsonarova viceprezidenta, generál Hamilton Mourão, natočil video, kde jej označuje za správnou volbu pro São Paulo.

V mimořádně těsném souboji o guvernérský úřad to může být rozhodující; Doria odcházel z postu starosty města São Paulo s popularitou ve výši 18 %, zatímco Bolsonaro ve státě vyhrál s víc než padesáti procenty hlasů v prvním kole. Spekuluje se i o možnosti, že by se Doria mohl dočkat vládního angažmá.

Adeptů však nebude málo. K Bolsonarovi hromadně utíkají politici také z dalších tradičních (a zdiskreditovaných) stran, předhánějící se o posty v Kongresu a v novém kabinetu. Otázkou je, nakolik a s kým se bude chtít prezident Bolsonaro po případném vítězství dělit o moc. Ve své politické kariéře zatím vždy upřednostňoval na prvním místě své rodinné příslušníky, na druhém pak příslušníky policie a armády, kteří sdílejí jeho vizi násilím udržovaného pořádku.

Naopak docela jisté už nyní je, že tradiční pravici v nové éře odzvonilo a „tukani", kteří se nechtějí spojit s ultrapravicovým „Mesiášem", přestanou alespoň na nějakou dobu hrát v brazilské politice významnou úlohu. V čele odporu proti Bolsonarovi už stanou jiní.