Brazílie zažívá dost možná nejdůležitější volby od pádu vojenské diktatury. Bezmála sto padesát milionů oprávněných voličů v největší zemi Latinské Ameriky bude v neděli vybírat prezidenta, členy Sněmovny reprezentantů, dvě třetiny senátorů a guvernéry všech sedmadvaceti států federace. Jde přitom o první rozhodující hlasování od počátku všeobjímající krize před několika lety, kdy série korupčních skandálů doplněná propadem hospodářství rozložila tradiční politickou scénu a vedla ke vzestupu autoritářských tendencí.

Od posledních voleb před čtyřmi lety se událo mnohé. Tehdejší vítězka Dilma Rousseffová z levicové Strany pracujících (PT) stihla být z nejvyššího postu odvolána, její mentor a kdysi nejpopulárnější prezident v historii Lula da Silva skončil za mřížemi pro údajnou korupci a její nástupce, dosavadní viceprezident Michel Temer, si svou účastí na svržení Rousseffové, vlastními korupčními skandály a sérií asociálních reforem proti sobě poštval drtivou část veřejnosti.

S podporou 3-4 % obyvatelstva se Temer neodvážil v prezidentských volbách vůbec kandidovat, zatímco dosud o poznání oblíbenější Lula musel kandidaturu vedenou z vězení kvůli rozhodnutí soudu stáhnout. Jeho náhradníkem nominovaným za Stranu pracujících se stal na poslední chvíli bývalý starosta dvacetimilionové metropole São Paulo, Fernando Haddad.

Polarizace

Atmosféra letošních prezidentských voleb zcela pochopitelně odráží překotné události z posledních let a dala by se shrnout jediným slovem: polarizace. Na jedné straně jsou skalní příznivci exprezidenta Luly, kteří svržení Rousseffové považují za pravicový puč, jehož součástí je i Lulovo uvěznění.

Pochází zpravidla z historicky opomíjených oblastí na severovýchodě země a na Lulovu vládu mezi lety 2003-2011 zcela oprávněně vzpomínají jako na dobu rychlého hospodářského růstu a úspěšného boje proti chudobě. Na ten se za Temera zapomnělo — preferovanou skupinou se stali podnikatelé, v oblasti veřejných služeb se škrtalo a miliony lidí vinou hospodářské krize přišly o práci. Počet chudých se začal opět zvyšovat.

Na druhé straně stojí naopak skalní Lulovi odpůrci, původně především úzká vrstva nejbohatších doplněná o náboženské konzervativce nespokojené s „bezbožnou“ politikou podpory ženské emancipace nebo práv sexuálních menšin. K těm se v posledních letech přidala nemalá část střední třídy, pro něž PT jako tehdy nejsilnější strana ztělesňuje série největších korupčních skandálů v historii země a nese v jejich očích zodpovědnost za ekonomickou katastrofu.

Takoví voliči v minulosti dávali přednost umírněné pravici v čele s Brazilskou sociálně demokratickou stranou (PSDB). Takzvaní „tukani“ však o jejich důvěru přišli obviněním předních politiků z účasti na korupční chobotnici a podporou zcela nefunkční Temerovy vlády. Jejich kandidátem se tak stal Jair Bolsonaro, původem výsadkář ze samého okraje politické scény, donedávna oblíbený hlavně skupinkou nostalgiků po vojenské diktatuře.

Vzestup outsidera

Bolsonaro projevil ve správnou chvíli mimořádný čuch. Z politického turisty, jenž za sedmadvacet let působení v Kongresu vystřídal devět stran a zaměstnal za veřejné peníze všechny svoje partnerky, děti a jejich široké rodiny, se stal ultrapravicový „Mesiáš“ — což není pouze nadsázka, Mesiáš (v portugalštině Messias) je jeho prostřední jméno.

Ultrakonzervativní, zejména evangelikální věřící získal na svou stranu navázáním úzkých vazeb s vlivnými pastory, jimiž se například nechal znovu pokřtít rovnou v řece Jordánu, a svoje výroky o zabíjení homosexuálů a znásilňování žen začal prezentovat jako ochranu „tradiční rodiny“. Vojenskou kariéru na sociálních sítích umně využil k vytvoření obrazu tvrdého, nekompromisního válečníka, co zatočí jak s kriminálními živly, tak se zkorumpovanými politiky. Zvláště pak s údajně „komunistickou“ PT, podle něj toužící vytvořit z Brazílie druhou Kubu či Venezuelu.

Bolsonaro přesně vystihl obavy nejskalnějších odpůrců Luly a Rousseffové a oslovil část vzrůstajícího počtu Brazilců zklamaných právě kvůli korupci s politickým systémem jako takovým. „Mesiáš“ jim přitom dokázal nabídnout jednoduché řešení: vládu tvrdé ruky a návrat k „pořádku“, který podle něj panoval v období diktatury. To samé řešení nabídl v palčivé otázce vysoké zločinnosti, i kdyby to bylo za cenu krveprolití. Zločinci si totiž nezaslouží spravedlivý soud, ale kulku.

Uzavřená třetí cesta