Ničení starých budov a jejich nahrazování novými moderními komplexy (nejen mrakodrapy, ale i například širokými bulváry nebo parkovacími domy) je trendem, který postihl v minulosti celou Brazílii a americký kontinent. Nevyhnul se ovšem ani Evropě. Padesátá a šedesátá léta se nesla ve znamení překotné modernizace center měst, následkem níž byla řada historických objektů zlikvidována.

Tyto demolice bývají označovány pejorativním pojmem „bruselizace“, neboť v Evropě se v takto velkém měřítku bouralo poprvé v hlavním městě Belgie. Ani jiné země nezůstaly pozadu, české země a státy východního bloku poznamenaly pro změnu komunistické experimenty. V řadě měst lze vidět z historických náměstí nevzhledné vyčuhující paneláky, některé cenné čtvrti z dob císaře pána byly nahrazeny sídlišti a Most byl kompletně srovnán se zemí.

V Brazílii však má zběsilé ničení památek ještě starší kořeny. V roce 1937 byl založen takzvaný Institut historického dědictví, jehož představitelé v čele s architektem Lúciem Costou nenáviděli eklektické budovy jakožto dílo imigrantů, zatímco za jedinou „pravou brazilskou architekturu“ považovali stavby z dob kolonialismu a monarchismu a také samozřejmě ty jejich, modernistické. Sami sebe pasovali do role ochránců vizáže brazilských měst s tím, že eklektické budovy nemají právo na existenci.

Ano, zachránili tím spousty barokních a secesních památek, které byly určeny k demolici. Nestihli ale uchovat dalším generacím první brazilskou katedrálu, která musela v roce 1933 ustoupit tramvajovým kolejím — úplně zbytečně, neboť dnes tudy již nevedou. Na druhou stranu však započali destrukci brazilské historie. Jejich nenávisti padly za oběť vily, paláce i kostely, zkáze unikly pouze výjimky. První povolení úřadů k demolici bylo jakýmsi precedentem k tomu, aby si Brazilci sami začali mazat svou paměť.

Vina však není pouze na Costovi a jeho spolupracovnících. Jak již bylo napsáno výše, Brazilci a celkově obyvatelé amerického kontinentu se nikdy příliš neštítili nahrazovat staré novým a bylo úplně jedno, zda daný umělecký skvost stál v centru, nebo na periferii. Nezájem a nečinnost většiny populace tomuto pouze napomáhal, skupinky aktivistů byly jen zrnkem písku v poušti.

Jak lze ale vidět na vyhoření Národního muzea, nedbalost úřadů i veřejnosti v památkové sféře přetrvává. Bylo by v civilizované zemi možné, aby takto významná instituce neměla systém protipožární ochrany, v okolí nefungovaly hydranty a budova byla celkově ve stadiu rozkladu?

Už v roce 2004 se Wagner Victer, státní tajemník pro energetiku, námořní průmysl a ropu, při návštěvě muzea zhrozil. Vyděsily ho trčící elektrické kabely i oprýskané zdi, jednalo se podle něj o absolutní nezodpovědnost v péči o historické dědictví. V rozhovoru pro státní zpravodajskou agenturu Agência Brasil dokonce předpověděl, že muzeum vyhoří. Plánoval zajistit objektu pomoc, bohužel se mu to však nepodařilo.

Muzeum muselo být kvůli špatnému stavu, nedostatku peněz, a dokonce termitům několikrát uzavřeno. Ani to ale nepostrčilo úřady či univerzitu, která instituci spravuje, k tomu, aby muzeu poskytly kýženou finanční injekci. Naopak, pravidelně snižovaly příspěvky, přičemž letos dosáhly extrémně nízké úrovně. Federální univerzita Ria de Janeira přitom už jednou ztratila vzácný objekt, který měla v majetku — v roce 2011 jí vyhořela císařská kaple z roku 1842. Dalším příkladem je požár Muzea portugalského jazyka v roce 2015, které ani nemělo požární předpisy.

To vše značí, jak se národ, mezi nímž jsem strávil polovinu svého života, staví k ochraně nenahraditelného. Nedostatek prostředků k provedení instalace něčeho tak stěžejního, jako je požární ochrana, je ale zároveň i vina federální vlády, nejen pouze univerzity. Ignorace ze strany úřadů je patrná, zřejmé také je, že se s tím v budoucnu nic dělat nebude. V říjnu budou v Brazílii prezidentské volby a ze 13 kandidátů mají pouze dva uchazeči ve svém programu specifikovanou ochranu památek včetně muzeí.

Brazílie v plamenech tedy jen odráží tamní mentalitu, která nedává prostor k tomu vážit si svých dějin. Vyhoření národního muzea představuje symbolický pád brazilské kultury, která ztratila pilíře, na kterých stojí. Projevem ignorance autorit, které kromě velkolepých prohlášení neudělají zhola nic, je i rozehnání demonstrace proti tomuto zacházení s památkami. Protestující černě oblečení lidé si právem stěžovali na to, že budoucím generacím nezůstanou žádné vzpomínky.

Muzeum se obnoví, ale už nebude takové jako dřív. Několik exemplářů se podařilo zachránit, největší meteorit Brazílie oheň ustál, João de Orléans e Bragança, potomek brazilských císařů, kteří v paláci přebývali a sami umění sbírali, slíbil dodání dalších cenností ze své soukromé sbírky. Za vyhoření svého národního muzea si Brazilci skutečně můžou sami, stala se tragédie, které se mohlo předejít. Otázkou zůstává, jestli se jim nyní otevřou oči.