Ničení starých budov a jejich nahrazování novými moderními komplexy (nejen mrakodrapy, ale i například širokými bulváry nebo parkovacími domy) je trendem, který postihl v minulosti celou Brazílii a americký kontinent. Nevyhnul se ovšem ani Evropě. Padesátá a šedesátá léta se nesla ve znamení překotné modernizace center měst, následkem níž byla řada historických objektů zlikvidována.

Tyto demolice bývají označovány pejorativním pojmem „bruselizace“, neboť v Evropě se v takto velkém měřítku bouralo poprvé v hlavním městě Belgie. Ani jiné země nezůstaly pozadu, české země a státy východního bloku poznamenaly pro změnu komunistické experimenty. V řadě měst lze vidět z historických náměstí nevzhledné vyčuhující paneláky, některé cenné čtvrti z dob císaře pána byly nahrazeny sídlišti a Most byl kompletně srovnán se zemí.

V Brazílii však má zběsilé ničení památek ještě starší kořeny. V roce 1937 byl založen takzvaný Institut historického dědictví, jehož představitelé v čele s architektem Lúciem Costou nenáviděli eklektické budovy jakožto dílo imigrantů, zatímco za jedinou „pravou brazilskou architekturu“ považovali stavby z dob kolonialismu a monarchismu a také samozřejmě ty jejich, modernistické. Sami sebe pasovali do role ochránců vizáže brazilských měst s tím, že eklektické budovy nemají právo na existenci.

Ano, zachránili tím spousty barokních a secesních památek, které byly určeny k demolici. Nestihli ale uchovat dalším generacím první brazilskou katedrálu, která musela v roce 1933 ustoupit tramvajovým kolejím — úplně zbytečně, neboť dnes tudy již nevedou. Na druhou stranu však započali destrukci brazilské historie. Jejich nenávisti padly za oběť vily, paláce i kostely, zkáze unikly pouze výjimky. První povolení úřadů k demolici bylo jakýmsi precedentem k tomu, aby si Brazilci sami začali mazat svou paměť.

Vina však není pouze na Costovi a jeho spolupracovnících. Jak již bylo napsáno výše, Brazilci a celkově obyvatelé amerického kontinentu se nikdy příliš neštítili nahrazovat staré novým a bylo úplně jedno, zda daný umělecký skvost stál v centru, nebo na periferii. Nezájem a nečinnost většiny populace tomuto pouze napomáhal, skupinky aktivistů byly jen zrnkem písku v poušti.

Jak lze ale vidět na vyhoření Národního muzea, nedbalost úřadů i veřejnosti v památkové sféře přetrvává. Bylo by v civilizované zemi možné, aby takto významná instituce neměla systém protipožární ochrany, v okolí nefungovaly hydranty a budova byla celkově ve stadiu rozkladu?

Už v roce 2004 se Wagner Victer, státní tajemník pro energetiku, námořní průmysl a ropu, při návštěvě muzea zhrozil. Vyděsily ho trčící elektrické kabely i oprýskané zdi, jednalo se podle něj o absolutní nezodpovědnost v péči o historické dědictví. V rozhovoru pro státní zpravodajskou agenturu Agência Brasil dokonce předpověděl, že muzeum vyhoří. Plánoval zajistit objektu pomoc, bohužel se mu to však nepodařilo.