Ničení starých budov a jejich nahrazování novými moderními komplexy (nejen mrakodrapy, ale i například širokými bulváry nebo parkovacími domy) je trendem, který postihl v minulosti celou Brazílii a americký kontinent. Nevyhnul se ovšem ani Evropě. Padesátá a šedesátá léta se nesla ve znamení překotné modernizace center měst, následkem níž byla řada historických objektů zlikvidována.

Tyto demolice bývají označovány pejorativním pojmem „bruselizace“, neboť v Evropě se v takto velkém měřítku bouralo poprvé v hlavním městě Belgie. Ani jiné země nezůstaly pozadu, české země a státy východního bloku poznamenaly pro změnu komunistické experimenty. V řadě měst lze vidět z historických náměstí nevzhledné vyčuhující paneláky, některé cenné čtvrti z dob císaře pána byly nahrazeny sídlišti a Most byl kompletně srovnán se zemí.

V Brazílii však má zběsilé ničení památek ještě starší kořeny. V roce 1937 byl založen takzvaný Institut historického dědictví, jehož představitelé v čele s architektem Lúciem Costou nenáviděli eklektické budovy jakožto dílo imigrantů, zatímco za jedinou „pravou brazilskou architekturu“ považovali stavby z dob kolonialismu a monarchismu a také samozřejmě ty jejich, modernistické. Sami sebe pasovali do role ochránců vizáže brazilských měst s tím, že eklektické budovy nemají právo na existenci.