Události související s epidemií koronaviru se každodenně valí takovým tempem, že ovlivňují už téměř všechny oblasti soukromého i veřejného života. Nárůst počtu pozitivních osob je alarmující a všechna vyjádření, která bagatelizují epidemickou hrozbu a zlehčují dramatičnost situace, jsou nezodpovědná a oslabují nejen ochotu jednotlivců podřídit se ochranným opatřením, ale především celkovou schopnost české společnosti účinně se nákaze bránit.

První vlna epidemie koronaviru přišla nečekaně, stala se vzápětí problémem světovým a civilizačním. Téměř okamžitě se ukázalo, že jsou na výběr jen dvě možnosti — nechat se zaskočit, nezvládat přeplněné nemocnice a spěšně kopat tisíce hrobů, anebo přijmout drastická a nákladná celospolečenská opatření, která ochrání velkou část oslabených a ohrožených, udrží zdravotní péči v činnosti a umožní vyhnout se úmrtím ve velkém rozsahu. V tomto smyslu česká společnost na jaře situaci zvládla.

Pandemie se však našim přáním ani plánům nepodvolí. Je to událost, která naše dosavadní zkušenosti přesahuje, a vyžaduje tak trpělivost, představivost i velkorysost. A především odvahu k rozhodnutím, která za cenu současných škod a ztrát velmi rozdílně postihujících různé skupiny, profese a zájmy, umožní předejít mnohem rozsáhlejším ztrátám v dohledné budoucnosti.

A právě tato odvaha v posledních několika týdnech citelně chybí. Dlužni ji nám všem jsou především předseda vlády a ministr zdravotnictví, který ji čerstvě nalezl alespoň k rezignaci. Populismus — jak v těchto dnech zřetelně vidíme — má své limity. Můžete odezírat očekávání ze rtů, můžete plnit přání části občanů po omezenou dobu, ale nemůžete vyhovět všem a napořád. A v situaci, kdy stojí proti sobě příliš mnoho skupin a zájmů, se bez odvahy žádné společensky prospěšné, avšak nepopulární opatření prosadit nedá.

Druhá vlna tak nepřišla jako rozmar neznámých a nekontrolovatelných přírodních procesů, nýbrž jako důsledek nedostatku vůle a odvahy zavčas nařídit nechtěná ochranná opatření, ke konci srpna zejména nošení roušek ve všech vnitřních prostorách. Právě proto jsme se dostali z víceméně lineárního či jen mírně růstového průběhu epidemie pod kontrolou k naprosté ztrátě kontroly nad jejím vývojem, a tedy přímo do druhé vlny epidemie.

Znamená pandemie koronaviru opravdu ohrožení pro lidstvo, a tedy i pro nás anebo jde jen o nadhodnocenou epizodní, či dokonce jen virtuální, smyšlenou událost? Kdo věří ve světová spiknutí a v neustávající úklad mocných sil, vyhledává jiné informační zdroje, a tedy jej nepřesvědčím.

Je však varovné, kolik vlivných médií dává prostor leckomu, kdo si myslí — a bez rozmyslu také šíří - že jde jen o neškodnou chřipečku, nekriticky přeceňuje svoji osobní zkušenost a chybí mu empatie pro tisíce jiných, kteří si v téže nemoci prožili a prožívají těžkou, vleklou, zdraví či život ohrožující chorobu s dosud neodhadnutelnými, avšak patrně citelnými zdravotními následky.

Bezpříznakových roznašečů nemoci je velké množství. Interpretovat tento fakt jako důkaz neškodnosti onemocnění je lehkovážným opomenutím logiky a nepochopením způsobu, jak se nakažlivé nemoci šíří. Nemoc je nebezpečná a ohrožující především při nekontrolovatelném šíření, protože při něm zasáhne i ty, kteří jinak mohou být před nákazou účinně chráněni. A takové šíření v naší zemi už nastalo.