Události související s epidemií koronaviru se každodenně valí takovým tempem, že ovlivňují už téměř všechny oblasti soukromého i veřejného života. Nárůst počtu pozitivních osob je alarmující a všechna vyjádření, která bagatelizují epidemickou hrozbu a zlehčují dramatičnost situace, jsou nezodpovědná a oslabují nejen ochotu jednotlivců podřídit se ochranným opatřením, ale především celkovou schopnost české společnosti účinně se nákaze bránit.

První vlna epidemie koronaviru přišla nečekaně, stala se vzápětí problémem světovým a civilizačním. Téměř okamžitě se ukázalo, že jsou na výběr jen dvě možnosti — nechat se zaskočit, nezvládat přeplněné nemocnice a spěšně kopat tisíce hrobů, anebo přijmout drastická a nákladná celospolečenská opatření, která ochrání velkou část oslabených a ohrožených, udrží zdravotní péči v činnosti a umožní vyhnout se úmrtím ve velkém rozsahu. V tomto smyslu česká společnost na jaře situaci zvládla.

Pandemie se však našim přáním ani plánům nepodvolí. Je to událost, která naše dosavadní zkušenosti přesahuje, a vyžaduje tak trpělivost, představivost i velkorysost. A především odvahu k rozhodnutím, která za cenu současných škod a ztrát velmi rozdílně postihujících různé skupiny, profese a zájmy, umožní předejít mnohem rozsáhlejším ztrátám v dohledné budoucnosti.

A právě tato odvaha v posledních několika týdnech citelně chybí. Dlužni ji nám všem jsou především předseda vlády a ministr zdravotnictví, který ji čerstvě nalezl alespoň k rezignaci. Populismus — jak v těchto dnech zřetelně vidíme — má své limity. Můžete odezírat očekávání ze rtů, můžete plnit přání části občanů po omezenou dobu, ale nemůžete vyhovět všem a napořád. A v situaci, kdy stojí proti sobě příliš mnoho skupin a zájmů, se bez odvahy žádné společensky prospěšné, avšak nepopulární opatření prosadit nedá.

Druhá vlna tak nepřišla jako rozmar neznámých a nekontrolovatelných přírodních procesů, nýbrž jako důsledek nedostatku vůle a odvahy zavčas nařídit nechtěná ochranná opatření, ke konci srpna zejména nošení roušek ve všech vnitřních prostorách. Právě proto jsme se dostali z víceméně lineárního či jen mírně růstového průběhu epidemie pod kontrolou k naprosté ztrátě kontroly nad jejím vývojem, a tedy přímo do druhé vlny epidemie.

Znamená pandemie koronaviru opravdu ohrožení pro lidstvo, a tedy i pro nás anebo jde jen o nadhodnocenou epizodní, či dokonce jen virtuální, smyšlenou událost? Kdo věří ve světová spiknutí a v neustávající úklad mocných sil, vyhledává jiné informační zdroje, a tedy jej nepřesvědčím.

Je však varovné, kolik vlivných médií dává prostor leckomu, kdo si myslí — a bez rozmyslu také šíří - že jde jen o neškodnou chřipečku, nekriticky přeceňuje svoji osobní zkušenost a chybí mu empatie pro tisíce jiných, kteří si v téže nemoci prožili a prožívají těžkou, vleklou, zdraví či život ohrožující chorobu s dosud neodhadnutelnými, avšak patrně citelnými zdravotními následky.

Bezpříznakových roznašečů nemoci je velké množství. Interpretovat tento fakt jako důkaz neškodnosti onemocnění je lehkovážným opomenutím logiky a nepochopením způsobu, jak se nakažlivé nemoci šíří. Nemoc je nebezpečná a ohrožující především při nekontrolovatelném šíření, protože při něm zasáhne i ty, kteří jinak mohou být před nákazou účinně chráněni. A takové šíření v naší zemi už nastalo.

I proto je třeba, aby se společenské autority zdržely smělých projevů svého zbytnělého ega. My víme, že jste důležití, většina z vás se snaží připomínat nám to až příliš často, jen nás přestaňte posedle obtěžovat jistotou, že názor, který se vám udělal, je důležitější než naše osudy a zdraví. Co se snad dá omluvit či přehlédnout u hokejisty či zpěvačky, nelze tolerovat u lékařů různých odborností, jako například profesoru Žaloudíkovi, doktoru Šmuclerovi, profesoru Pirkovi anebo Janu Hnízdilovi.

Zřejmě vedle koronaviru řádí ještě jiná infekce, zasahující mozková centra soudnosti a profesní i lidské odpovědnosti. Udivuje mě, že taková a mnohá další podobná vyjádření toleruje lékařská komora. Neměla by.

Vrcholem nestoudnosti jsou četné výroky dalšího lékaře, který hazarduje rovněž s autoritou nejstarší a nejvýznamnější české vysoké školy, kterou řídí a Akademický senát Karlovy univerzity by se těmito i dalšími výroky svého nejvyššího hodnostáře měl vážně zabývat. Všichni zmínění lékaři, jakož i další, které se podobných výroků dopouštějí, jsou spoluviníky současné situace, a vlastně i té horší, která postupně nastává.

Osobní zkušenost s nemocí není statistika, přesto však může být poučná. A je zcela jiná, než výše zmíněná chřipečková zlehčování nebo brblání o totalitě roušek. Naše mladší dcera, studentka vysoké školy, právě dnes uzavírá čtvrtý týden od počátku onemocnění, její stav je mnohem lepší než ve vrcholné fázi nemoci, dnes má první den bez bolestivých příznaků, ale ke stavu před nemocí se teprve bude propracovávat.

Právě ona teď v naší domácnosti nejdůsledněji prosazuje radikální omezení kontaktů, abychom neonemocněli i my ostatní. Není jiná možnost, než aby se ve vzájemných kontaktech aktivně a důsledně omezovala celá česká společnost. Jinak nás může, zpochybňovače, rebely i ty ukázněné, postihnout katastrofa, která nás dlouhodobě těžce poznamená a jen zmarní dosavadní úsilí, náklady a utrpěné škody i mimořádné rozpočtové výdaje.

Dlouhodobé zdravotní následky desetitisíců lidí různého věku budou největší ze všech utrpěných škod. Připadá mi příznačné, že se stále řeší systém, čísla, koeficienty a funkce, zatímco lidé, ať už zdravotnický personál, pacienti nebo lidé v obavách z nakažení, zpod okrajů tabulek a grafů sotva vykukují.

Prognózy vývoje pro příští týdny jsou hodně špatné. Současná opožděně zavedená povinnost nosit roušky ve vnitřních prostorách dokáže, bude-li důsledně dodržována, současný explozivní růst počtu pozitivních případů utlumit, pro nejbližší týdny však růst nezastaví, pouze jeho dynamiku zmírní.

Konání voleb ve stanoveném termínu bude mít oběti na životech

Bohužel právě ve dnech, které mohou být pro celý další podzimní vývoj — v němž se očekává nebezpečný souběh s chřipkou — rozhodující, se mají konat volby do krajských zastupitelstev a do Senátu, a to sice 2. a 3. října.

Je to obtížná situace. Volby jsou podstatou demokratického politického uspořádání a jádrem našeho ústavního systému. Nelze je pominout jako nějakou momentální nepříjemnou překážku.

Volby do krajů i do Senátu mají dát obnovenou legitimitu krajským samosprávám, jakož i Senátu, který má v českém ústavním systému velmi podstatnou úlohu. V některých krajích se už tamní koaliční uspořádání téměř či zcela vyčerpalo, v jiných by několikaměsíční odklad voleb nebyl možný bez dočasných personálních improvizací a nepříliš chtěných politických dohod.

Někdy však nastávají situace, v níž je třeba se s pokorou sklonit před silami a vlivy, které ovládnout nedokážeme. Proto mají být volby odloženy.

Jejich případné konání nemůže obejít otázku velkého epidemiologického rizika, které se s jistotou alespoň zčásti naplní. Trvání na volbách v určeném termínu tak bude mít své oběti, a to i na životech, je to nevyhnutelný důsledek současné situace.

Letos v dubnu si podobnými úvahami prošlo Polsko, prezidentské volby se měly uskutečnit 10. května. Z perspektivy současných českých údajů bylo ohrožení zanedbatelné — nejvyšší počet nakažených v původně předvolebním období byl 19. dubna, a to 525 pozitivních testů na 38 miliónů obyvatel Polska. Volby se uskutečnily s odkladem v červenci při zanedbatelných počtech nákaz.

Ve Francii se konaly místní volby dne 15. března, krátce po nich počty nákaz výrazně stouply. Druhé kolo bylo odloženo na červen a konalo se pak při téměř úplném útlumu epidemie.

Jenže Česká republika je nyní v úplně jiné situaci. Při stabilních denních nárůstech nepřesahujících čtrnáct případů na milión obyvatel denně, jako tomu bylo ve zmíněných případech v Polsku a ve Francii, se epidemie chová předvídatelně, a dokonce i v případě tak rozsáhlé celostátní kontaktní akce, jakou jsou volby, může být situace pod kontrolou. U nás v současné době hrozí prudké urychlení už beztak nekontrolovatelného růstu počtu nákaz.

Volby znamenají přesuny voličů k volebním místnostem, jejich shromažďování v prostoru před místností, akt volby v uzavřeném a velmi frekventovaném prostoru, potkávání se s velkým počtem jiných lidí, a tudíž vznik situace znemožňující účinné omezení distribuce viru. Akcelerace nákaz je při jakémkoliv modelu pohybu a chování voličů sázkou na jistotu, byť s neznámým rozsahem růstu.

Samo odložení voleb je ústavně řešitelné, a to i v rámci omezeného času necelých dvou týdnů před započetím voleb. Bude-li vyhlášen nouzový stav podle ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, bude to zároveň znamenat zmocnění k odložení voleb podle téhož zákona (ustanovení § 10 - Jestliže po dobu nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu podmínky na území České republiky neumožní konat volby ve lhůtách, které jsou stanoveny pro pravidelná volební období, lze zákonem lhůty prodloužit, nejdéle však o šest měsíců.)

Nepochybuji o tom, že jde o odpovědné a nesnadné rozhodnutí, tím spíš, že finančně poškodí všechny kandidující politické strany. Je však jistě přijatelnější, pokud politické strany ponesou finanční a organizační zátěž, než aby občané nesli zátěž zesílení počtu nákaz a všechny zdravotní důsledky, které to sebou nutně přinese.

Není nic trapnějšího než představa, že při konání voleb v řádném termínu budeme do omrzení poslouchat dodatečné vysvětlování politiků, že prudkému zesílení epidemie koncem září nic, ale opravdu vůbec nic nenasvědčovalo. Odklad voleb přinese i jednu nečekanou příležitost — čas k vypracování a uzákonění komplexního systému elektronického hlasování do budoucna.

Máme-li jako společnost epidemii zvládnout a nedopustit nejhorší možné varianty dalšího vývoje, jsou právě volby tím důležitým občanským a politickým aktem, který je nutné odložit na příhodnější čas. Rychlost, s jakou se na nás řítí vrchol epidemie, dává při modelových simulacích předpokládaného průběhu naději, že první čtvrtletí následujícího kalendářního roku umožní konání voleb za podmínek, které budou mnohem příhodnější. 

Proto tedy odložte volby!