Když před dvaceti lety vzniklo krajské zřízení, lidé se k němu — alespoň dle průzkumů veřejného mínění — stavěli spíše s rozpaky a nedůvěrou. To se postupem času změnilo. Můžete vysvětlit proč?

Otázka je, zda občané krajům dnes skutečně věří. Naposledy se jich na to, zda se krajské zřízení osvědčilo, někdo ptal před sedmi lety. Tehdy se dvě pětiny respondentů vyslovily kladně, pětina záporně a ostatní si s odpovědí nevěděli rady. I dnes, po dvaceti letech, ale nechává otázku „Důvěřujete svému krajskému zastupitelstvu“ pětina dotázaných bez odpovědi. Což je — společně s důvěrou hejtmanovi — nejvyšší hodnota mezi všemi ústavními institucemi. Zbylí respondenti se pak dělí přibližně na půl. Nicméně důvěra mezi těmi, co se dokáží rozhodnout, v poslední době mírně převažuje.

Lze tuto změnu v postoji vůči krajům chápat tak, že lidé zkrátka časem porozuměli tomu, k čemu slouží? S jakými problémy se na ně mohou obracet. A co od nich žádat?

Tím si nejsem jistý. Pochybuji, že někomu, kdo řeší problém týkající se středního školství nebo sociálních služeb, automaticky v hlavě vyskočí: Musím se obrátit na kraj! Snad ještě tak ve veřejné dopravě kvůli integrovaným systémům nebo v případě nemocnic. Ale kdo hledá, ten patrně časem najde. 

A co mohou žádat? V tom mohou tápat nejen občané, ale i zainteresovaná veřejnost, jako jsou představitelé organizací občanské společnosti a podnikatelé. Když mluvíme o kraji měsíc před volbami, tak si vzpomeneme na hejtmana, radní. Ale kraj vedle své porce samosprávných oprávnění vykonává i velkou část přenesené státní správy. A občané budou spíše žádat kraj o něco, o čem se ovšem ve volbách nerozhoduje.

V prvních letech fungování krajského zřízení bylo možné slýchat hlasy, že jde o zbytečnou byrokracii, která by zasloužila zrušit. Proč na rozdíl od Senátu, jenž je obdobným útokům vystaven po celou dobu své existence, dnes takové výpady vůči krajům utichly?

Ty hlasy se objevují, i když asi nejsou tak četné jako v případě Senátu. Velkým odpůrcem krajského zřízení byl například bývalý předseda Senátu a dlouholetý primátor Teplic Jaroslav Kubera (ODS), který se nechal v médiích slyšet, že zřízení krajů bylo jedno z nejhorších politických rozhodnutí od roku 1989. 

Obecně se politici ODS ve prospěch krajů začali vyslovovat až po té, co se v nich jejich strana během prvních dvou volebních období výrazně prosadila. V tom se ostatně příliš nelišili od svých voličů. Konečně i do těch nadcházejících voleb vstupují strany, které jako by kraje raději ani neviděly. Abych ale nezůstal jen u politiků. Na kraje jako nebezpečné podhoubí korupce a prorůstání politické a ekonomické moci často poukazovala i známá politoložka Vladimíra Dvořáková.

V knize Na / O kraji: Kraje a jejich představitelé 2000—2013 jste spolu s Danielem Čermákem psal, že od samého počátku byla krajská politika silně personálně propojená s tou lokální a s postupem času se v ní objevovalo i více lidí z parlamentu. Proč? A z jakého důvodu jsou kraje pro komunální i parlamentní politiky atraktivní?

Asi nejjednodušší odpověď by byla, že politické strany nemají dost lidí. Nicméně není asi překvapující, že první, o co se nějaký člověk vstupující do volebního klání, pokouší, nejsou zrovna krajské volby. Zkušenost z místní politiky se určitě hodí a může — v případě viditelnějších postav — i přilákat pozornost voličů. Konečně v České republice máme tolik obcí, že by jen jejich starostové a starostky mohli obsadit krajská zastupitelstva desetkrát. V takovém Dánsku by nenaplnili ani tamní parlament.