Rozhovor s Danem Ryšavým: Kraje nadále zůstávají spíše na okraji zájmu

Jan Gruber

Se sociologem Danem Ryšavým jsme hovořili o krajském zřízení. Jak se k němu lidé v posledních dvaceti letech vztahovali? Vědí, co od něj čekat a žádat? Proč kraje přitahují zkušené politiky? A kterak se vyhrávají krajské volby?

Volby do zastupitelstev krajů nevyhrávají krajská témata, říká Dan Ryšavý a poukazuje na téma zdravotnických poplatků v roce 2008 nebo církevních restitucí o čtyři roky později. Foto Archiv Dana Ryšavého

Když před dvaceti lety vzniklo krajské zřízení, lidé se k němu — alespoň dle průzkumů veřejného mínění — stavěli spíše s rozpaky a nedůvěrou. To se postupem času změnilo. Můžete vysvětlit proč?

Otázka je, zda občané krajům dnes skutečně věří. Naposledy se jich na to, zda se krajské zřízení osvědčilo, někdo ptal před sedmi lety. Tehdy se dvě pětiny respondentů vyslovily kladně, pětina záporně a ostatní si s odpovědí nevěděli rady. I dnes, po dvaceti letech, ale nechává otázku „Důvěřujete svému krajskému zastupitelstvu pětina dotázaných bez odpovědi. Což je — společně s důvěrou hejtmanovi — nejvyšší hodnota mezi všemi ústavními institucemi. Zbylí respondenti se pak dělí přibližně na půl. Nicméně důvěra mezi těmi, co se dokáží rozhodnout, v poslední době mírně převažuje.

Dan Ryšavý
Dan Ryšavý je sociolog, vyučuje na Katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Zaměřuje se na výzkum aktérů lokální a regionální samosprávy a tamějších elit. Je autorem řady odborných článků a několika knih. Společně s Pavlem Šaradínem vydal monografii Zastupitelé českých měst a obcí v evropské perspektivě (SLON, 2011) a ve spolupráci s Danielem Čermákem a dalšími autory napsal knihu Na / O kraji: Kraje a jejich představitelé 2000-2013 (SLON, 2015).

Lze tuto změnu v postoji vůči krajům chápat tak, že lidé zkrátka časem porozuměli tomu, k čemu slouží? S jakými problémy se na ně mohou obracet. A co od nich žádat?

Tím si nejsem jistý. Pochybuji, že někomu, kdo řeší problém týkající se středního školství nebo sociálních služeb, automaticky v hlavě vyskočí: Musím se obrátit na kraj! Snad ještě tak ve veřejné dopravě kvůli integrovaným systémům nebo v případě nemocnic. Ale kdo hledá, ten patrně časem najde. 

A co mohou žádat? V tom mohou tápat nejen občané, ale i zainteresovaná veřejnost, jako jsou představitelé organizací občanské společnosti a podnikatelé. Když mluvíme o kraji měsíc před volbami, tak si vzpomeneme na hejtmana, radní. Ale kraj vedle své porce samosprávných oprávnění vykonává i velkou část přenesené státní správy. A občané budou spíše žádat kraj o něco, o čem se ovšem ve volbách nerozhoduje.

V prvních letech fungování krajského zřízení bylo možné slýchat hlasy, že jde o zbytečnou byrokracii, která by zasloužila zrušit. Proč na rozdíl od Senátu, jenž je obdobným útokům vystaven po celou dobu své existence, dnes takové výpady vůči krajům utichly?

Ty hlasy se objevují, i když asi nejsou tak četné jako v případě Senátu. Velkým odpůrcem krajského zřízení byl například bývalý předseda Senátu a dlouholetý primátor Teplic Jaroslav Kubera (ODS), který se nechal v médiích slyšet, že zřízení krajů bylo jedno z nejhorších politických rozhodnutí od roku 1989. 

Obecně se politici ODS ve prospěch krajů začali vyslovovat až po té, co se v nich jejich strana během prvních dvou volebních období výrazně prosadila. V tom se ostatně příliš nelišili od svých voličů. Konečně i do těch nadcházejících voleb vstupují strany, které jako by kraje raději ani neviděly. Abych ale nezůstal jen u politiků. Na kraje jako nebezpečné podhoubí korupce a prorůstání politické a ekonomické moci často poukazovala i známá politoložka Vladimíra Dvořáková.

V knize Na / O kraji: Kraje a jejich představitelé 2000—2013 jste spolu s Danielem Čermákem psal, že od samého počátku byla krajská politika silně personálně propojená s tou lokální a s postupem času se v ní objevovalo i více lidí z parlamentu. Proč? A z jakého důvodu jsou kraje pro komunální i parlamentní politiky atraktivní?

Asi nejjednodušší odpověď by byla, že politické strany nemají dost lidí. Nicméně není asi překvapující, že první, o co se nějaký člověk vstupující do volebního klání, pokouší, nejsou zrovna krajské volby. Zkušenost z místní politiky se určitě hodí a může — v případě viditelnějších postav — i přilákat pozornost voličů. Konečně v České republice máme tolik obcí, že by jen jejich starostové a starostky mohli obsadit krajská zastupitelstva desetkrát. V takovém Dánsku by nenaplnili ani tamní parlament.

Vnímají lidé v případě krajských zastupitelstev mnohoobročnictví jako problém stejně jako na centrální úrovni, nebo je naopak na úrovni krajů jakýmsi potvrzením schopností dotyčných politiků? A lze obecně říct, že kumulování volených funkcí jejich řádnému výkonu škodí, a mělo by proto být nějakým způsobem omezeno?

Je potřeba rozlišovat, o jakou kumulaci funkcí jde. Kombinaci funkcí starosty malého města a krajského zastupitele bych za mnohoobročnictví určitě nepovažoval. Něco jiného je kombinace takzvaně uvolněných funkcí, mohli bychom říci placených nebo „profesionálních. Dnes je to ve většině krajů celá rada a nezřídka i předseda jednoho či více výborů. 

V tomhle se, mimochodem, kraje docela liší. Když jsem se tím zabýval, tak mne spíše překvapilo, jak velký podíl z uvolněných krajských politiků začal svou „profesionální politickou dráhu právě až v kraji.

Ale zpět k mnohoobročnictví. Dotčený politik, například hejtman, bude argumentovat, že v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu bojuje za kraj. Protistrana bude tvrdit, že nelze sedět na dvou židlích a v obou funkcích pracovat na sto procent. Někdejší vedení ČSSD se snažilo prosadit neslučitelnost některých placených funkcí. A poté v rebelii, která po sněmovních volbách 2013 málem připravila Bohuslava Sobotku (ČSSD) o místo předsedy strany a premiéra, hráli krajští politici ČSSD důležitou roli. 

Ale zdá se mi, že překrývání funkcí dnes jako velký problém vnímá jen málokdo. I já za větší nedostatek považuji malou angažovanost ve stranické politice. Při větší konkurenci by se mnohoobročnictví obhajovalo hůře.

Proměnily se v čase profily kandidátů do krajských zastupitelstev? Dávají voliči — podobně jako v senátních a komunálních volbách — přednost výrazným nestranickým osobnostem?

Politika je dnes personalizovaná takřka na každé úrovni. Jde spíše o to, komu se podaří výrazné osobnosti přilákat. Když se kraje ustavovaly, snažili se parlamentní politici zajistit, aby v nich různí „nezávislí moc nepřekáželi. 

Jestliže v obcích vládly místní sdružení nezávislých či jednotlivci, do krajských voleb mohly jen registrované politické strany a hnutí. A na jejich kandidátních listinách se do popředí nestraník dostal jen ve výjimečných případech. Zmínit lze hejtmana Vysočiny Jiřího Běhounka (nestr. za ČSSD), jehož příklad má co říct i k předchozí otázce.

Co do profilu zvolených krajských zastupitelů se situace pomalu začala měnit již po volbách 2012 a radikálně s nástupem politického hnutí ANO o čtyři roky později. 

Ptáte se, zda jim dávají lidé přednost. To lze vyložit dvěma způsoby. Buď tak, že volí stranu s takovými kandidáty, anebo že jednotlivcům udělí preferenční hlas. Obecně více rozhoduje to, co se děje před volbami. Jak jsou sestavovány kandidátky, jakou výraznou osobnost ta či ona strana získá. Podívejte se na wikipedii. Ta u hejtmanů či hejtmanek některých krajů ani nemá k dispozici fotku, třebaže jsou i několik let ve funkci. To jistě nesvědčí o tom, že by šlo o výrazné a veřejnosti dobře známé osobnosti.

Fungují krajská zastupitelstva jako přestupní stanice pro vrcholovou, tedy parlamentní politiku?

Ano i ne. Bavíme se tu spíše o malé menšině těch nejviditelnějších krajských politiků. A nemusí jít o přestup jen jedním směrem. Jeden z největších přesunů je spojen s „oranžovým tsunami v roce 2008. Několik poslanců ČSSD tehdy dalo přednost vrcholné exekutivní funkci v kraji před opoziční lavicí ve Sněmovně. A někteří se nechtěli mandátu vzdát... 

Naopak část z poražených politiků ODS se uchytila v následujících sněmovních či senátních volbách. Není to jen věc individuální volby, ale i nastavení personální politiky uvnitř stran. Na druhé straně tu je celá řada lokálních politiků, kterým dává smysl usednout v krajském zastupitelstvu, ale na parlamentní politiku vůbec nepomýšlí.

Jaký vliv na podobu krajských zastupitelstev mají voliči? Hraje preferenční hlasování významnější roli? A bylo by vhodné jej upravit tak, aby dalo lidem větší moc do jejich složení promluvit?

Tohle je otázka spíše pro specializovanějšího politologa. Význam preferenčního hlasování se někdy přeceňuje. Zároveň s sebou může nést i nezamýšlené důsledky. Když horko těžko domluvíte předvolební koalici tak, aby všechny subjekty byly uspokojeny, a pak voliči „vyzobou kandidáty jedné politické strany a ostatní odsunou na místa náhradníků, tak to stabilitu koalice zrovna neposílí.

Krajská zastupitelstva tvoří většinově starší a vzdělanější muži. S jakými riziky je spojena ztráta reprezentativnosti zastupitelských sborů? Jaké to má pro společnost důsledky? Je třeba s tím něco dělat. A jaká se nabízejí řešení?

Věk souvisí s onou předchozí zkušeností, že nekandidujete rovnou do orgánů kraje. Vysokoškolské tituly na kandidátní listinu „zapomene uvést málokdo — výjimky ovšem existují. Na nadreprezentovanost — formálně — vzdělaných politiků si asi bude stěžovat málokdo. Malý podíl žen je podle mne vedle výše uvedených zkušeností dán i způsobem sestavování kandidátek politickými stranami. Ženám se v něm hůře proniká na špičky kandidátních listin. 

O ztrátu reprezentativnosti jde ve smyslu demografickém. Nemusí to fungovat tak, že každá zvolená žena prosazuje jiná témata než její kolegové. K tomu už musí být těch žen v příslušných orgánech nějaká síla. Obecně by bylo určitě záhodno, kdyby různé hlasy žen byly v politice více slyšet. Za sympatičtější pokládám cestu odspodu, od politických stran při sestavování kandidátních listin. Pro voliče je tu možnost preferenčního hlasování. A když mluvím o voličích, kandidátech či politicích, tak samozřejmě myslím i voličky, kandidátky a političky. 

Jak vysvětlit to, že průměrný věk kandidátů do krajských voleb je letos vůbec nejvyšší v historii?

Z části to může být tím, že velká část nynějších krajských zastupitelů hodlá svůj post obhajovat. A všem je o čtyři roky více. Ale blíže jsem to zatím neporovnával. Oproti volbám v roce 2016 se průměrný věk kandidátů v letošních volbách zvýšil asi o jeden a půl roku. Zároveň platí, že počet kandidátů je o více než dvě tisícovky nižší. Mladých do třiceti let ubývá ještě více. Typický věk kandidáta se tak pomalu stěhuje nad padesátku. Zase bychom se museli vrátit k politickým stranám a hnutím, které také stárnou. I ty výrazné osobnosti, o nichž byla řeč, nebudou mladí youtubeři, ale spíše odborníci s delší profesní zkušeností. 

Lze obecně popsat, jak fungují krajské volby, co je vyhrává? V již zmíněné knize jste spolu s kolegy psal, že to nejsou témata, respektive volební programy...

Nejsou to krajská témata, to bych podtrhl. Takzvané „Julínkovné se kdysi prosadilo v obecné češtině a spolurozhodovalo volby 2008. O čtyři roky později ČSSD šla do krajských a senátních voleb mimo jiné s heslem, že „odmítá Nečasovy církevní restituce, které zadluží stát. Ani jedno z hesel nemělo fakticky s kraji žádnou souvislost. 

Do roku 2012 také platilo, že krajské volby vyhrávají ti, co jsou na parlamentní úrovni v opozici. Společně s nižší volební účastí a celostátními tématy jsou to prvky podporující teorie voleb druhého řádu. V ní parlamentní opozice ostřeluje vládnoucí koalici a daří se jí získávat podporu voličů zvláště uprostřed parlamentního volebního cyklu. 

S předčasnými volbami v roce 2013 a nástupem politického hnutí ANO se ale situace změnila. Nikoliv však v tom, že by někdo přišel s nějakou skvělou vizí pro Vysočinu, Středočeský kraj a tak podobně. Spíše tu a tam krajští straničtí bossové ukázali, že si nenechají z center svých stran příliš zasahovat do povolebních koaličních vyjednávání. 

Shrnuto, kraje i dnes zůstávají spíše na okraji zájmu. 

Přitom se nedá říct, že by podstatným způsobem nezasahovaly lidem do života. Často to však dělají způsobem, který není vidět na první pohled. Například tím, že vnitřní krajské hranice posiluje chabá přeshraniční dopravní obslužnost. To může vést nejen k větší automobilitě, ale také ke změnám ve spádovosti obcí, v dostupnosti služeb a tak dále. 

Vedení krajů také rozhoduje o tom, zda bude upřednostňovat své vlastní poskytovatele sociálních služeb nebo dá prostor i jiným organizacím. Tohle jsou zdánlivě drobné kroky, které ve výsledku mohou vytvářet regionálně odlišná prostředí nejen pro politiky, ale i pro jejich obyvatele.

JAN GRUBER

    Diskuse