Některé aspekty mocenského myšlení mají podobu univerzálních principů: žádná vláda nemá tolik moci, kolik by chtěla; žádná vláda se dobrovolně nevzdá moci, kterou získala; každá vláda se snaží využít každé situace k posílení své moci.

Tyto principy necharakterizují pouze diktátorské režimy v Bělorusku, ve střední Asii či v subsaharské Africe, ale všechny vlády, včetně těch demokratických. Demokratickým vládám brání v nebezpečném rozšiřování jejich moci pouze systém brzd a protivah, včetně kontrolních funkcí parlamentů a moci soudní, která dohlíží na dodržování ústavy a zákonů.

Ústavní rovnováha může být ohrožena zejména v obdobích krize, kdy vláda může, často i oprávněně, usilovat o dočasná omezení práv a svobod občanů a dočasné posílení svých pravomocí. V takových chvílích jde v první řadě o to, aby taková omezení byla přiměřená stupni ohrožení, jasně definovaná, demokraticky kontrolovatelná a automaticky odvolaná okamžikem, kdy ohrožení pomine. Pokud tomu tak není, je třeba vládě odporovat a nevratnému oslabení práv a svobod občanů zamezit.

Zcela zřejmým případem takového testu demokratického systému se zdá být návrh zákona, kterým se mění zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (krizový zákon).

Tato novela rozšiřuje kompetenci vyhlášení stavu nebezpečí jako předstupně nouzového stavu na celý systém státních orgánů včetně vlády a zavádí v paragrafu pět některá omezení základních práv po dobu jeho trvání. Na rozdíl od nouzového stavu podle ústavního zákona č. 110/1998 Sb. však je trvání tohoto stavu omezeno jen slovy „na nezbytně nutnou dobu“ a jeho existence či prodloužení není podmíněna předchozím či následným souhlasem Parlamentu či alespoň Poslanecké sněmovny. Vláda tak dostává do ruky dodatečnou moc, která není nikým a ničím kontrolovatelná.

Již původní zákon obsahuje navíc právní institut „zvláštních skutečností“, jejichž uchovávání a zpracování se řídí zvláštním režimem, který je mimojiné vyjímá z působnosti Zákona o svobodném přístupu k informacím č. 106/1999 Sb. Zvláštní skutečnosti jsou doopravdy zvláštní. Nejsou ani utajovanými skutečnostmi podle zákona o ochraně utajovaných informací 412/2005 Sb., ani chráněnými osobními údaji ve smyslu zákona č. 110/2019 Sb. o zpracování osobních údajů, ani ostatními informacemi, k nimž má občan podle zákona č. 106/1999 Sb. svobodný přístup. Jsou prostě zvláštní.

Novela zákona obsahuje i nový paragraf 38a „Vztah k zákonu o svobodném přístupu k informacím”, který dále vyjímá z působnosti zákona č. 106/1999 Sb. společně se „zvláštními skutečnostmi” i informace využívané pro přípravu na krizové situace.

Řeknete si možná, a co má být? Krizové řízení vyžaduje zvláštní režim a ochranu pro určitý druh informací a zákon ji poskytuje. Jenže to není tak jednoduché. Svobodný přístup k informacím je v první řadě ústavní princip zakotvený v č. 17 Listiny základních práv a svobod, a nelze ho jen tak omezit bez přesného zákonného zdůvodnění. A za druhé, omezení svobodného přístupu k informacím je pod kontrolou a dohledem k tomu účelu vytvořených zákonných orgánů, v případě utajovaných skutečností NBÚ, a v případě ochrany osobních údajů ÚOOÚ. Zvláštní skutečnosti podle krizového zákona žádnému takovému dohledu nepodléhají. Není zde žádný zákonný postup, žádný opravný prostředek, žádné dovolání. Zvláštní skutečnost je to, co za ni orgán krizového řízení označí, a basta.

Podobně jako v případu zákona o zdravotních službách č. 372/2011 Sb. se zde objevuje podloudná nepřímá novela zákona 106/1999 Sb., jíž se dále omezuje okruh informací, které je státní moc povinná poskytovat. Přitom podle č. 54, odst. (1) Legislativních pravidel vlády není taková nepřímá novela přípustná.

Ocitáme se zde za hranicí toho, co je v demokratickém právním státu přípustné a legitimní. Vláda si návrhem novely zákona č. 240/2000 Sb. nárokuje mimořádné pravomoce, které nejsou časově omezené, nepodléhají žádné demokratické kontrole, a o jejichž přípravě a provedení není vláda povinna poskytovat žádné informace, nyní či v budoucnu. Vladimir Putin by mohl být na takový zákon pyšný.