OECD tento týden zveřejnila nové údaje o vývoji nerovnosti ve svých členských zemích, které rozhodně stojí za pozornost. Co nám nová data OECD sdělují?

Ne příliš překvapivě ukazují, že krize a některá protikrizová opatření (především ta související s „utahováním opasku” státu) urychlily nárůst příjmové nerovnosti. Dozvěděli jsme se i další podrobnosti: celkově krize dopadla více na lidi v nízkých příjmových kategoriích než na lidi s příjmy v kategorii nejvyšší. Snížily se především reálné příjmy z pracovní činnosti (a o něco méně pak i příjmy z kapitálu). Dozvěděli jsme se, že narostl počet lidí ohrožených relativní chudobou, a to především dětí a mladých lidí.

A konečně, dozvěděli jsme se, že bez redistribuční politiky a rozpočtové stimulace státu by nerovnost narostla ještě více. Konkrétně, bez započtení účinků sociálních opatření vzrostla nerovnost v letech 2007 až 2010 více než za dvanáct let předešlých. Přitom je třeba si také uvědomit, že krize neskončila v roce 2010, kdy končí dosavadní časová řada dat OECD. Není příliš pravděpodobné, že by se za poslední dva roky trendy otočily, spíše naopak.

Pro Českou republiku a Slovensko data ukazují, že nárůst příjmové nerovnosti a její nepříznivé dopady především na mladé skupiny obyvatelstva byl výraznější na Slovensku než v České republice. To pro Slovensko platí i přes celkový - a v zemích OECD za toto období vzácný - nárůst příjmů těch bohatších obyvatel Slovenska.

Je třeba ale také dodat, že v evropském kontextu patří Česká republika i Slovensko ještě stále k zemím relativně příjmově rovnějším, a to z velké části také díky daňovým a transferovým opatřením státu. Navíc vývojové trendy směrem k poklesu pracovních a kapitálových příjmů a k rozevírání příjmových nůžek v Česku a na Slovensku zdaleka nedosahovaly extrémních hodnot, jaké bohužel postihly například Řeky, Španěle či Iry. Vše země, které silně zasáhla krize a následná medicína škrtů veřejných výdajů.

Proč si však nejen země s výsledky horšími než Česká republika a Slovensko, ale i my máme dělat starosti s tímto nepříznivým vývojem? Především proto, že prohlubování nerovnosti má vedle tíživých dopadů na ty, co již tak bojují s finanční tísní, také negativní celospolečenské a politické důsledky.

Diverzita ve společnosti a určitá míra příjmové nerovnosti jsou společnosti z řady důvodů prospěšné. Ale od určité hranice už vysoká míra nerovnosti ohrožuje kvalitu demokracie. Branko Milanovic, jeden z předních světových odborníků na problematiku nerovnosti, na rovinu píše, že v demokratickém systému nemohou dlouhodobě koexistovat politická stabilita a modely ekonomického rozvoje vedoucí k výrazné příjmové nerovnosti. To platí jak pro jednotlivé státy, tak pro nadnárodní celky jako je Evropská unie.

Souvisí to i s tím, že vysoká míra příjmové nerovnosti a nerovnosti bohatství může vést k oligarchizaci elit a státu. Takové elity pak ve vedení státu nemusí nutně reflektovat potřeby té méně bohaté části obyvatelstva. Je pro ně snazší například škrtat „nepotřebné“ sociální dávky či brzdit výdaje na veřejné školství a zdravotnictví. Samy si mohou dovolit zaplatit soukromé kliniky a poslat své děti do soukromých škol. Problematické účinky škrtů ve zdravotnictví a v sociální oblasti na zdraví Evropanů a Evropanek se již ale také stávají známy.

Data zveřejněná OECD napovídají, že jsme na cestě směrem k problémové hranici, za níž se výše zmíněné efekty začínají projevovat i jako důsledek vysoké nerovnosti.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.