Zásluhou senátora Tomia Okamury a sociologa Petra Hampla se do České republiky znovu vrátila diskuse o díle amerického politologa Charlese Murrayho. Bohužel postavená na lžích a desinformacích. Pokud někdo, jako sociolog Hampl v Lidových novinách (23. dubna 2012), tvrdí, že k Murrayho tezi o tom, že štědré sociální programy přispěly k růstu chudoby ve Spojených státech, nebyla vznesena žádná závažná námitka, tak o dané věci buď mnoho neví, nebo záměrně lže. Reakce senátora Okamury i některých čtenářů na Hamplův článek přebírající tato tvrzení jako vědecký fakt ukazují, že pokud si společenské vědy chtějí zachovat zbytky důstojnosti, tak by nad podobnými texty neměly jen mávnout rukou.

S faktem, že Charles Murray patří minimálně od roku 1984, kdy publikoval knihu Losing Ground (Ztrácet pevnou půdu nohama, v českém překladu ji pod názvem Příliš mnoho dobra vzdalo v roce 1998 nakladatelství SLON), mezi klíčové postavy amerického diskursu o chudobě, nelze polemizovat. Americkou vědeckou komunitu tato kniha šokovala.

Za pomoci statistických tabulek i hypotetických příkladů v ní Murray dokladoval tezi, že politice sociálního státu se podařilo destruovat pevné základy americké společnosti a významně tím přispět k rostoucí míře chudoby a společenských nerovností. Program, jenž demokraté prosadili po svém drtivém vítězství v roce 1964, totiž podle něj kompletně proměnil chování chudé populace. Nezaměstnanost a závislost na dávkách se staly pro chudé racionálnější volbou než manželství, individuální zodpovědnost a stálá práce. Nový systém pak podle Murrayho je nejen morálně špatný, ale i neefektivní vzhledem ke svým cílům — chudoba roste a společenské nerovnosti se prohlubují.

„Murrray použil data a statistické techniky, dosud převážně využívané propagátory sociálních politik, aby obvinil sociální stát za podíl na vzniku celé řady sociálních problémů, včetně chudoby, rozpadu rodin a zločinnosti,“ vzpomínala po mnoha letech na rozruch po vydaní knihy americká historička Alice O'Connor. Přestože se poměrně záhy prokázalo, že Murreyho závěry na příliš pevné empirické půdě nestojí, hlavní argument ve veřejném prostoru žil dál vlastním životem. Pomohl legitimizovat úsporné reformy, jež prováděly některé americké státy na počátku devadesátých let, či federální reformu v roce 1996. Výrazně rezonoval i v britském diskursu, a to jak u konzervativních tak labouristických vlád. A jak vidno, žije svým životem i bezmála třicet poté.

Když Hampl ve svém článku píše, že všichni ti, kdo knihu otevřeli, zjistili, že proti ní nelze vznést zásadní námitku, tak se zásadně mýlí. První kritiku přinesla již v roce 1985 obsáhlá recenze Christophera Jenckse v The New York Review of Books. Jencks v ní upozorňuje například na to, že míra chudoby od poloviny šedesátých let, kdy Lyndon B. Johnson vyhlásil boj proti chudobě, sice klesala pomaleji než v předchozích dekádách, ale stále klesala. Není tedy zcela pravda to, co tvrdí Murray, že vinou vládních programů počet chudých vzrostl.

Murrey ve své práci nezohledňuje ani míru inflace, ani změnu definice chudoby. Chudí v osmdesátých letech měli vyšší životní standard než ti, kteří byli za chudé považováni v padesátých letech a na počátku šedesátých let. Pokud se podíváme na specifické věkové skupiny, tak lze americký program v případě seniorů dokonce označit za velmi efektivní. Mezi lety 1959 a 1975 klesl počet chudých ve věku nad 65 let o více než polovinu.

Otázkou spekulací zůstává, jaký by byl dopad hospodářské recese sedmdesátých let bez těchto programů. Faktem naopak je to, že i v těchto letech přes nepříznivou ekonomickou situaci v afromaerické populaci sílil trend prodlužování naděje dožití a snižování dětské úmrtnosti. Pokud tedy Hampl s odkazem na Murrayho píše, že se vinou implementace vládních programů zastavilo snižování rasových nerovností, tak je opět mimo.

Několik týdnů po Jencksově recenzi zveřejnil detailní rozbor Murrayho závěrů i Institut pro výzkum chudoby University of Wisconsin-Medison. V něm potvrdil Jencksovi námitky a upozornil i na další nesrovnalosti v práci se statistikami v oblasti vzdělání a zločinnosti. Tato zpráva rovněž vyvrátila jednoznačnou souvislost mezi objemem dávek a podílem nemanželsky rozených dětí. Tento vztah byl od té doby ve Spojených státech analyzován bezpočtukrát. Zatímco v šedesátých letech opravdu počet svobodných matek a objem dávek rostly ruku v ruce, tak od sedmdesátých let můžeme mluvit o úměrnosti nepřímé. Objem dávek klesá, ale počet svobodných matek se zvyšuje dál. Ekonomické studie z devadesátých let rovněž ukazují, že mezi štědřejšími a šetrnějšími americkými státy v oblasti podpor pro rodiny nejsou v demografickém chování zásadnější rozdíly.

Přes všechny vznesené výtky Murray publikoval v roce 1994 druhé vydání knihy s tím, že není důvodu na jeho tezích nic měnit, protože žádná z nich se neprokázala být chybná. Totéž tvrzení pak opakuje i Hampl v Lidových novinách, když tvrdí, že se tuto argumentaci nepodařilo nikomu vyvrátit. Podařilo a mnohokrát. Nicméně v něčem přeci jen s Hamplem souhlasit lze, a to v popisu Murrayho jako postrachu amerických sociologů. Tím bezesporu je, ale nikoli kvůli své provokativnosti či nepohodlným myšlenkám, ale kvůli populistickým tvrzením, svévolné práci s daty a ignorování faktů.

Pokud je autor podobného textu označován jako sociolog, tak odborná komunita na daná tvrzení musí reagovat. Ve společenských vědách sice naplatí všeobecně přijímané zákony, ale jisté konvence přeci jen existují. Jednostranný Hamplův chvalozpěv na Murrayho je jednoznačně porušuje, a pokud se od něj akademická komunita zřetelně nedistancuje, tak se opravdu ztrácí pevná půda pod nohama. Neztrácí ji však chudí, ani společnost jako celek, ale společenské vědy jako relevantní spolutvůrce procesu tvorby politik a aktér veřejné diskuse.