Jak se Václav Bělohradský míjí se svým cílem

Josef Poláček

Josef Poláček reaguje na text Václava Bělohradského „Příliš střízlivýma očima II“. Bělohradského kritika současného establishmentu přes svou verbální ostrost ve skutečnosti není kritikou současného systému jako takového.

Nutno přiznat: ve své kritice stávajícího establishmentu a jeho mocenských struktur je Václav Bělohradský čím dál tím radikálnější. Ve svém posledním textu o „demokracii v neoimperiálním věku“ pod titulem „Příliš střízlivýma očima II“ (Salon, Právo 11. 9.) používá formulace, které byly dosud spíše v arzenálu revolučně-anarchistických odpůrců panujícího systému jako takového: „Otevřela se propast mezi realitou demokracie a mainstreamovými představami o ní. Vznešené vyprávění o původu demokratické moci (…) je dnes stejně vzdálené realitě jako rytířské romány.“

Anebo: „Protesty inspirované starými příběhy demokracie jsou jen patetickým blouzněním, podobně jako zápasy Dona Quijota s větrnými mlýny. (…) Co jiného jsou volby, v nichž si bezmocné masy volí ‚antipolitické hrdiny‛, kteří by je měli osvobodit od politiků, ale ti se vzápětí sami stávají politiky a příběh se opakuje?“

Bělohradský spatřuje „prázdno (demokratické) reprezentace“, které se podle jeho názoru snaží zaplnit USA v čele NATO vybudováním svého „globálního neoimpéria“. Hovoří o „antihistorické vůli k neoimperiální moci, maskované jako ‚boj za lidská práva a šíření demokracie'“. Podle jeho podání je „nesmazatelnou skvrnou na historii disidentů z postkomunistických zemí, že brutální přeměnu pojmu lidská práva z antiapologetické kritiky mocenských struktur na apologii neoimperiálních struktur USA pomohli legitimizovat.“

Zkrátka, Bělohradský v současných strukturách institucionalizované demokracie očividně nespatřuje už naprosto žádnou perspektivu; to vše je nakonec jenom klamem, vše je podřízeno odosobněným, hlubšího humánního smyslu zbaveným ekonomickým a mocenským zájmům.

Nežli blíže přezkoumáme tyto jeho vývody, podívejme se ještě, kde tedy on spatřuje možnost se z tohoto uzavřeného kruhu ekonomických a mocenských zájmů osvobodit.

Bělohradský vychází z Marxova textu „Fragment o strojích“ v jeho „Grundrissech“, kde Marx používá termínu „general intellect“, jakožto výrazu obecné produktivní inteligence dané společnosti, která se jaksi „materializuje“ ve strojích, ve strojové výrobě, a tím zpětně ovlivňuje životní podmínky společnosti, stává se tedy sama tvůrčí sociální silou.

Václav Bělohradský podle Josefa Poláčka zcela obchází skutečnost, že demokracie — navzdory svému názvu — byla vždycky jenom instrumentem pro prosazování čistě partikulárních zájmů. Foto Dušan Radovanovič, DR 

Na tomto základě Bělohradský rozlišuje mezi „sociálním časem“ a „ekonomickým časem“. Ten čas sociální je čas pozitivní, smyslotvorný, kde člověk formuje sám sebe jako tvůrčí, produktivní, humánní bytost. Oproti tomu ten čas ekonomický je zaměřený na čirou účelovost, na úzkokolejnou perspektivu ekonomického profitu — a vykazuje neustálou snahu podřídit si ten humánní čas sociální. „Pokus neoimperiální oligarchie vepsat sociální čas do času ekonomického vyvolává rozhodující antagonismus naší doby.“

Bělohradský tuto tezi ještě dále precizuje: „Tím rozhodujícím antagonismem v současné době růstu impéria je spor mezi těmi, kdo kladou otázku smyslu ekonomického růstu, a těmi, kdo se ji snaží potlačit tím, že general intellect, symbolickou komunikaci a sociální solidaritu, podřizují automatismům ekonomického růstu.“

Dále pak ještě naznačuje, u kterých konkrétních protestních respektive sociálních skupin spatřuje potenci překonat logiku stávajícího systému: „Tento antagonismus nelze popsat jako třídní boj; odpor neoimperiální moci mohou klást jen tekutá kritická množství, která se formují vně politických institucí v centru i na perifériích neoimpéria. (…) Pirátské (ne)strany a squaterské aktivity se vepisují do mezer mezi sociálním a ekonomickým časem, a jsou proto klíčovými aktéry toho antagonismu. Svým aktivismem osvobozují general intellect z ekonomických kategorií, v nichž je uvězněn.“

Takže, tolik Václav Bělohradský. Jeho intence jsou celkem jasné a jednoznačné; je možno se tedy k jeho způsobu argumentace bez dalšího připojit?

Prvotní pochybnosti budí už to, že on svou — jakkoli ostrou — kritiku stávajícího systému omezuje očividně jenom na jeho aktuální stav („neoimperialismus“). Jako by předtím existovala nějaká „dobrá“ demokratická reprezentace, která je jenom v současné době deformována.

Bělohradský zcela obchází skutečnost, že demokracie — navzdory svému názvu — byla vždycky jenom instrumentem pro prosazování čistě partikulárních zájmů. Její současný stav očividné podřízenosti zájmům mocenským a komerčním tedy naprosto není její deformací, nýbrž naopak, jejím finálním naplněním, kdy byly jenom odhozeny dosavadní masky.

Stejně tak jeho kritika současné ideologické instrumentalizace lidských práv: jako by celý tento koncept „lidských práv“ měl někdy jiný reálný cíl, nežli jediné opravdu lidské právo, totiž právo na všestranně smysluplnou existenci, zkrátit a zredukovat na pouhou hrstku institucionalizovaných a paragrafovaných negativních oprávnění, která mají pouze pasivní, ale žádný humánně tvůrčí charakter.

Bělohradského kritika současného establishmentu tedy — přes svou veškerou verbální ostrost — ve skutečnosti v žádném případě není kritikou současného systému jako takového, nedokáže zpochybnit jeho základní ideologická východiska. On chce rehabilitovat smysluplnou lidskou existenci v časech jejího denaturování a uzurpování systémem moci — ve skutečnosti ale nepostihuje ani podstatu systému, ani nedosahuje a neoslovuje samotného člověka.Bělohradský a Marx: jak řečeno Bělohradský se odvolává na Marxe, na jeho „general intellect“ - ale činí tak velice svérázným způsobem. Marx spatřuje nevyhnutelnost překonání logiky kapitálu v jeho vlastní dynamice — v jeho potřebě tvůrčí lidské práce, ale zároveň ve snaze právě tuto čím dál tím více omezovat, za účelem maximalizace vlastního zisku. Ponechme teď stranou, do jaké míry je tento Marxův předpoklad skutečně odůvodněný; v každém případě ale Marx argumentuje zcela objektivními procesy produkce a kapitálu. Víra vkládaná v tekutý hněvV Bělohradského pojetí se však tyto objektivní kategorie transformují v jakousi vágní, vposledku bezzubou kulturně-morální kritiku stávajících poměrů. Bělohradský chce impuls k přeměně společnosti získat z rezervoáru společenské produkční inteligence, odpírající se úzké logice ekonomických zájmů; podle Marxe ale přesně naopak právě tato sociální skupina je plně pohlcena tou odlidštěnou mašinérií kapitalistické produkce!Krátce řečeno: jestli by tím oponentem systému měl být dejme tomu příslušník technického „kognitariátu“, technické inteligence — pak jeho aktuálním zájmem není nějaké hledání „smyslu života“ mimo ekonomické kategorie, nýbrž zcela naopak, jeho nejvlastnějším zájmem je čím dál tím více popohánět tu bezduchou mašinérii produkce a konzumu! Neboť on si tady — na rozdíl od Marxova proletariátu — stále může pěstovat reálnou iluzi své vlastní moci nad touto mašinérií; a navíc je na jejím úspěšném chodu díky svému privilegovanému postavení i materiálně a finančně zainteresován.A pokud by se snad reálným nositelem onoho „tekutého hněvu“, do kterého Bělohradský zřejmě vkládá celé své naděje společenské rezistence, měly stát ty skupinky pirátů, anarchistů a squaterů, jakožto těch, kteří se tak nějak staví do opozice proti panujícímu establishmentu, pak v daném směru má daleko spíše pravdu Jan Keller se svým zjištěním, že všechny tyto napohled natolik radikální a antisystémové hloučky ve skutečnosti jednají v naprosté shodě se základními principy právě toho systému, který zdánlivě tak zásadně zavrhují! Jejich základním cílem totiž ve skutečnosti není nějaké hledání smyslu lidské existence, v pozitivním a univerzálním smyslu, nýbrž — jenom jejich vlastní osobní autonomie, jejich ničím a nikým nerušená a nedotčená individualita! A přesně tohle jsou zároveň základní životní principy jak stávajícího liberálního státu (tedy politického establishmentu), tak ale i kapitalismu, s jeho zásadně soukromovlastnickým, tedy individualistickým pojetím! Tyto anarchistické skupinky tedy brojí proti kapitalismu a jeho strukturám; ale ve skutečnosti nejsou ničím jiným, nežli zrcadlovým obrazem — právě samotného kapitálu! Jsou sice negací kapitalismu — ale jenom negací zdánlivou, jsou pouhou nezralou revoltou, která nakonec kapitalismus neoslabuje, nýbrž naopak posiluje, protože umožňuje vypustit páru z přetopeného kotle sociální a existenciální frustrace. Kdo může po libosti vybouřit svou frustraci na sociálních sítích či ad hoc protestních akcích, ten už obvykle necítí potřebu k systematické práci, která jediná může vytvořit reálné podmínky překračující logiku panujícího systému. Tento Bělohradského „tekutý hněv“ je jako gejzír: vytryskne do výše s velkým hřmotem, ale vzápětí opět sklesne bezmocně zpátky dolů, a nezůstane po něm více nežli nanejvýš trochu sirného zápachu.Takže, závěrem: Bělohradský sice může úspěšně budit dojem radikálního a zásadního kritika stávajícího establishmentu; jeho kritika ale klouže nakonec jenom po povrchu věcí, nezasahuje samé jádro systému. Veškeré své úsilí zaměřuje na jevy, které jsou nakonec jenom symptomy nemoci, ale v žádném případě její skutečnou příčinou. Jestliže jeho cílem je obnovit smysl lidské existence v dehumanizovaném světě kapitalismu, pak se s tímto cílem bohužel velice a zásadně míjí.

    Diskuse (70 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 19, 2014 v 13.4
    Základní antagonismus současné doby
    Ještě jeden dodatek, co se týče té Bělohradského tvrzení, že základním antagonismem současné doby není třídní boj, nýbrž kladení otázky po smyslu.

    Tahle téze je bezpochyby správná a oprávněná v tom smyslu, že problémy a příčiny napětí v současné (postindustriální) společnosti opravdu není možno redukovat jenom na nějaký třídní konflikt a třídní boj. A je tomu tak dokonce dobře - protože tím se konečně opouští ta stará marxistická iluze, že jenom takovým v podstatě dějinně laciným opatřením jako je změna vlastnických vztahů člověk vyřeší všechny své základní problémy, včetně smyslu vlastní existence.

    Velice pochybné je ale, když se tento třídní antagonismus má nahradit jakýmsi antagonismem "smyslu existence".

    Totiž, ne snad že by toto samotné přesunutí centra pozornosti z onoho třídního konfliktu na smysl našeho konání a bytí samo o sobě nebylo legitimní. Nějaká zcela bezkonfliktní společnost marxisticko-komunistického stylu, kde všichni jsou spojeni v jeden sociálně i názorově homogenní celek jenom prostřednictvím společného vlastnictví výrobních prostředků, se dnes už jeví skutečně jenom naprosto nereálnou utopií.

    Je nutno se smířit se skutečností, že naše společnost - přinejmenším pro dohledné fáze jejího dalšího vývoje - bude i nadále společností konfliktní, to jest takovou, kde bude nutno nějakým způsobem vyrovnávat, harmonizovat rozdílné až protichůdné životní koncepty, a tedy i protichůdné zájmy. Za takovýchto okolností skutečně vystupuje do popředí otázka po smyslu: jestli centrálním cílem našeho konání má být bezduchá ekonomická racionalita a honba za ziskem, anebo ale humanita, člověk sám v celé šíři a hloubce jeho existence.

    Potud je tedy Bělohradského téze o "antagonismu času ekonomického a času sociálního" naprosto oprávněná.

    Jenže: pokud se hovoří o "antagonismu", pak tím není možno mínit nic jiného, nežli opravdu r e á l n ě profilující konflikt stávající epochy. Musí tím být postiženo to zcela klíčové napětí v samotných základech dané společnosti, kolem kterého se tak či onak sdružují a formují všechny konflikty ostatní.

    A je skutečně možno právem tvrdit, že je to právě ta otázka po "smyslu", která by byla profilujícím dynamismem současné společnosti? Která reálná společenská skupina má dnes nastoupit na místo Marxova vymizelého proletariátu, aby vyhlásila nesmiřitelný boj současnému společenskému uspořádání - po praporem a heslem "smyslu existence"? Mají snad ty skupinky militantních odpůrců kapitalismu, které jako své akční maximum dokáží nanejvýš rozpoutat nějaký antikapitalistický h a p p e n i n g, ale nedokáží vytvořit žádný přesvědčivý pozitivní program - mají to tedy být právě tyto skupiny protestujících, které mají mít potenciál otřást současnou společností v základech?

    Tady se projevuje, že takovéto téze a představy předkládá f i l o z o f; filozofové vždycky měli (už od Platóna) onu "profesionální deformaci", že své vlastní ideje pokládali za reálné síly schopné pohnout světem.

    Zkrátka: Bělohradský má docela jistě velký kus pravdy se svou diagnózou nemoci tohoto světa; ale v celém jeho výkladu není možno nalézt nic, co by mohlo mít potenciál tuto filozofickou diagnózu zmaterializovat v reálnou dějinnou a společenskou sílu. Reálné antagonismy tohoto světa jsou přece jenom stále ještě někde jinde; a otázka po smyslu může být stavěna jenom v souvislosti s nimi, ale ne jako jejich plnohodnotná náhražka.

    JD
    Jan Dospiva
    September 19, 2014 v 17.24
    A kde tedy ty reálné síly hledat?
    Zdeněk Vyšohlíd
    September 20, 2014 v 10.50
    O svobodné individualitě
    Velmi trefná je autorova kritická výhrada, že „ničím a nikým nerušená a nedotčená individualita“ (a dalo by se dodat také svoboda individuality, která jako by se mohla zbavit sociálních a kulturních vazeb a realizovat se, tj. sama sebe) je jen modlou naší doby (nebo posledních staletí).
    Člověk, jeho svoboda i stát jsou produktem kultury, ne liberálního státu – a liberální stát není ani produktem lidské svobody, ani prostředím kultivované politiky: je skleníkovým prostředím, které umožňuje prosperitu na úkor slušných občanů.
    „Ničím a nikým nerušená a nedotčená individualita“ by se měla stát tématem filosofické kritické reflexe tzv. metafyziky subjektivity. (Michňák o tom má knížku, Nietzsche výborné postřehy…) To za prvé.
    A za druhé: Občanská revolta by měla, nebo by přinejmenším mohla ubrat na revoluční rétorice a akcentovat slušnost a vůbec občanské ctnosti a NEctnosti v životě obce i jejích představitelů. Místo toho vyznává a respektuje spíš brutální násilí. To vyhovuje těm, kteří z daného stavu žijí a tyjí.
    Jiří Kubička, psycholog
    September 20, 2014 v 13.56
    A co Islám?
    Nejsem si jist, že se opravdu Bělohradský míjí se svým cílem. Má opravdu za cíl dát lidstvu nějaký jeden smysl? Myslím si, že spíš dokazuje, že nějaká organizovaná a instucionalizovaná globální síla vzdorující globálnímu establishmentu efektivity globálního intelektu nemůže vzniknout. Smysl lze hledat jen mimo institucionalizované struktury.

    Síla toho druhu, po které volá pan Poláček, ovšem dávno existuje. Je to Islám. Na to přišel již Michel Foucault ve svém obdivu k iránské revoluci, ve které viděl příklad skutečného prosazení lidu proti moci. Islám je universalistický, vitální, dává životu muslimů.
    smysl. Dokáže vzdorovat neoimperiálním mocenským strukturám.

    Foucault se nestal muslimem, ale před ním Roger Garaudy ano, možná z podobných důvodů
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 20, 2014 v 18.58
    Reálné síly změny, Bělohradský a Marx
    Takže popořadě. Kde hledat ty reálné síly, které by mohly změnit společnost (včetně jeho zkostnatělých stávajících struktur): tak tohle je ovšem otázka všech otázek, a bylo by opravdu příliš troufalé doufat, že právě tady a teď jedním rázem tyto síly "objevíme". V podstatě kolem této otázky se točí mnoho diskusí poslední doby, které vycházejí z mnoha různých východisek, z různých úhlů pohledu.

    Já bych pro tuhle chvíli zůstal u toho Bělohradského, a jeho rekursu na Marxe.

    On to v podstatě od Bělohradského vůbec nebyl špatný krok, že si toho Marxe přibral na pomoc.

    Jde o to: zcela obecně se v současné době (a nejen v ní) systémová kritika vyčerpává v tom, že se - s různou mírou intenzity - kritizují a zavrhují panující systémové struktury a instituce. To jest v podstatě: buďto kapitalismus jako takový (se svou posedlostí čerpáním zisku); anebo ty "nejprominentnější" kapitalistické instituce, jako jsou mezinárodní finanční instituce, velké koncerny, případně vedoucí mocnost světa kapitalismu, USA.

    A za tou vší kritikou kapitalismu respektive stávajícího establishmentu stojí - někdy implicitně, někdy explicitně - ta představa, že jenom když konečně svrhneme všechny ty bohy kapitalismu a kapitálu, a když my, "malí lidé tady dole", vezmeme náš život a náš svět do našich vlastních rukou, že tu rázem bude obnoven přirozený a humánní lidský svět.

    Jakkoli může být tato kritika pochopitelná a oprávněná - ona prostě nemá žádný reálnější, nosnější fundament, než jenom právě to, že - prostě řečeno - že lidé jsou naštvaní. Tohle ovšem není program, na jehož základě by bylo možno pozitivně změnit svět.

    Proto jak řečeno je pozitivním počinem, že Bělohradský se alespoň do určité míry pokusil revitalizovat Marxe - protože Marx, to je právě t e n myslitel, který důsledněji než kdokoli jiný veškeré společenské a politické dění vztahuje právě na tu svou slavnou "materiální základnu".
    Krátce řečeno: podle tohoto pojetí, pokud se nám podaří objevit (a správně vyložit) určité klíčové procesy právě v této "materiální základně" (tj. ve sféře ekonomiky, produkční činnosti lidstva) - pak už s jistotou víme, jaký je základní trend budoucího vývoje lidské společnosti, a toto vědění můžeme použít jako aktivní nástroj této přeměny.

    Problém je v tom: Marx si ten model společnosti opravdu značně zjednodušil; a to bylo také základní příčinou toho, proč další vývoj neprobíhal podle jeho představ. Proletariát už dávno není hybnou silou antikapitalistické revoluce; a náhradu za něj nelze objevit.

    Právě proto se Bělohradský pokouší o jakousi "recyklaci Marxe" - tak nějak vychází z jeho pojetí "materiální základny", ale ne s cílem proletářské revoluce, nýbrž s cílem odůvodnit jakýsi "boj o smysl".

    Já Bělohradskému naprosto nevytýkám tento "boj o smysl"; sám s ním sdílím do značné míry tento názor, že tento svět (kapitalismu) je skutečně smyslu zbavený, a že je nutno nějakým způsobem smysl naší existence obnovit.

    Co Bělohradskému vytýkám je to, že jeho model je jakousi neorganickou směsí Marxe a akademického filozofování: z Marxe je tu příliš málo, než aby z toho vzešla opravdu silná a dynamická "materiální základna"; a ta otázka po "smyslu" je zase příliš abstraktní, nežli aby mohla dosáhnout člověka v hloubce jeho existence.
    Nakonec Bělohradský celou svou "revoluční" energii obrací jenom proti USA, s jejich údajným "neoimperialismem" - což je skutečně krajně povrchní pohled. Tady není analyzován systém jako takový, všechno špatné je dáváno za vinu jenom jedné jediné velmoci.

    Takže, ještě jednou: kde vzít nějakou tu "reálnou sílu"? - Za prvé, znovu promyslet Marxe. V tom jeho modelu "materiální základny" je opravdu velká síla, kterou nelze pominout; je ale nutno odstranit ty chyby, kterých se Marx dopustil.

    A za druhé, je nutno najít něco, nějakou novou ideu, nějaký nový obraz člověka, kterým je možno dosáhnout - právě toho člověka. Protože právě tohle je jeden z nejzákladnějších deficitů marxismu - že se obracel j e n o m na toho proletáře, ale nikdy ne na samotného člověka.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 20, 2014 v 19.6
    Občanské ctnosti a revoluce
    Pan Vyšohlíd: v podstatě nemám co bych dodal, souhlas.

    Jenom tolik bych připojil k těm "občanským ctnostem": asi tak někdy před půl rokem jsem se zúčastnil vícero diskusí které se tak či onak točily právě kolem tohoto tématu; a především proti (ortodoxně) marxistickému názoru jsem prosazoval ten náhled, že společnost nelze reálně humanizovat, zlepšit, aniž bychom zkultivovali samotného člověka, a tedy i občana.

    Připomeňme si jenom: sám Aristoteles celou svou "Politiku" v podstatě podmiňuje svou etikou; jinak řečeno, n a p ř e d u něj stojí etika, čili výchova k a ž d é h o jednotlivého člověka/občana ve zralou, vědomou, kultivovanou a morálně bezvadnou osobnost - a teprve na t o m t o základě je možno se vůbec pokusit o to, vybudovat opravdu "dobrý stát".

    Marxismus (a stejně tak i všechna ta protestní hnutí současnosti) se prostě příliš spoléhají na to, že postačí svrhnout stávající systém, a že ten "dobrý svět" (a "dobrý člověk") se nám tu obnoví jaksi samy sebou.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 20, 2014 v 19.39
    Islám, univerzalistický smysl a revoluce
    Zajímavá myšlenka, pane Kubičko; ale především se musím poněkud pozastavit už u té věty, jestli prý Bělohradský opravdu má za cíl "dát lidstvu nějaký jeden smysl".

    Takhle: Bělohradský zcela jasně zavrhuje právě všechny ty institucionalizované struktury, a tedy i institucionalizované intence a cíle. On opravdu jedinou reálnou naději spatřuje v těch "neinstitucionalizovaných" protestních hnutích (výslovně hovoří například o těch pirátských ne-stranách). Takže, reforma respektive "revoluce" zespoda.

    Já teď ponechám stranou otázku, zda všechna tato protestní hnutí ve skutečnosti nejsou také už svým způsobem "institucionalizovaná" - to jest, že vznikají a působí podle víceméně stále stejných vzorců jednání a myšlení.

    Zajímavá - a opravdu klíčová - je otázka, jestli je cílem (a jestli je možno) vytvoření, vytyčení nějakého jednotného, univerzálního, pro všechny platného smyslu našeho konání, naší přítomnosti na tomto světě.

    V tomto ohledu je rekurs Bělohradského na Marxe opravdu ne tak docela marný. Marx vychází z - celkem logického - předpokladu, že produkční činnost (tedy zabezpečování základních materiálních podmínek vlastní existence) je pro člověka i pro celou společnost klíčová, a tedy určující. A že tedy za podobných podmínek (dejme tomu globálního kapitalismu) vytváří nakonec všude ten samý smysl (tady míněno ve zcela neutrálním smyslu, jakožto centrální účelovost, motivaci).

    Konkrétněji je nutno si připomenout: Marx rozlišuje dva základní, a to zcela protichůdné aspekty práce, pracovní činnosti člověka: práci "konkrétní", a práci "abstraktní".

    Ta "konkrétní" práce je - zkráceně vyjádřeno - výroba reálných, užitečných předmětů sloužících člověku, jeho životním potřebám. Ta "abstraktní" práce je - opět zjednodušeně - práce zcela podřízená jediné motivaci, totiž motivaci zisku. Zisk, to je čistě kvantitativní určení (tedy: abstraktní); nemá žádný jiný cíl nežli neustálé rozmnožování sama sebe.

    Marx smysl existence člověka spatřuje právě a jedině v té "konkrétní" produkční činnosti (produkce užitečných předmětů, kreativní činností člověka-výrobce); k tomuto účelu respektive cíli je ovšem nutno tuto "konkrétní práci" osvobodit od nadvlády té "práce abstraktní", čili od dominance kapitálu, trhu, zisku.

    Právě na tohle navazuje Bělohradský - i u něj je to právě ta k r e a t i v n í činnost produkujícího člověka, která má za prvé charakter smyslutvorné činnosti, a za druhé má potenciál překonat, svrhnout tu bezduchou mašinérii kapitalismu, kterému jde jenom o ten bezduchý zisk.

    Nutno přiznat: to je opravdu velice dobré, a velice silné odůvodnění. Ještě jednou, u Bělohradského kritizuji především jeho určitý eklekticismus, jeho model prostě nedosahuje té hloubky originálního modelu Marxova.

    Co ale tedy ten Marxův model? - Ten bohužel není prostý několika základních slabin; jednou z nich je to, že v e š k e r ý smysl lidské existence v podstatě bezezbytku identifikuje právě j e n o m s tou produkční činností. - Jenom namátkou, z tohoto jeho modelu pak okamžitě vypadávají dejme tomu všichni válečníci (dnes méně významné, ale v dřívějších dobách velmi početná sociální skupina); všichni šlechtici, všichni duchovní, všichni umělci, všichni úředníci, všichni lékaři... Žádná z těchto skupin nevykonává "produkční činnost" v úzkém Marxově smyslu.

    Zřejmě právě proto i natolik ortodoxní marxista jako Garaudy se nakonec obrátil k islámu - ten totiž jako duchovní systém může být "potravou pro duši", zatímco marxismus skutečně sotva. Marxismus prostě nemá žádné instrumentárium, kterým by mohl dosáhnout hlubiny lidské duše.

    Islám: nutno připomenout, že to ovšem naprosto není jenom islám, který by mohl přinášet univerzálně platný smysl žití: stejný nárok vznáší i křesťanství, a stejnou působnost může mít třeba i buddhismus.

    Na straně druhé ale: ž á d n ý z těchto duchovních systémů nelze považovat za skutečně univerzální - neboť každý z nich je nakonec svázán se z c e l a u r č i t ý m kánonem, se zcela určitým obrazem světa (respektive duchovního zakladatele), se zcela určitou ideovou linií.

    Jestli by tedy vůbec měla existovat naděje na nějaký opravdu univerzálně platný ideový systém či projekt, pak daleko spíše právě jenom komplexní s y n t é z o u těch dosavadních tradičních duchovních systémů, než aby jenom jeden jediný z nich mohl vznášet nárok na prioritu před všemi ostatními.
    Jiří Kubička, psycholog
    September 20, 2014 v 21.10
    Alternativa a alternativy
    Jistěže Islám není jediné náboženství, ovšem je to alternativa k euroatlantickém "falešnému universalismu", o které píše Drulák. Křesťanství je součást západní tradice (ne jenom samozřejmě), kdežto Islám je přímo alternativní civilzační model. Některé muslimské země se napříkad domnívají, že Deklarace lidských práv není slučitelná se šáriou.

    V době studené války stály proti sobě dvě universalistické ideologie: svět by měl buď celý směřovat k socialisme nebo k liberální demokracii.
    V souvislosti s lidskými právy a jejich předpokládanou rolí nástroje západního imperialismu a jeho falešném universalismu práv se mluví o Rusku a Číně. Ale Čína ani Rusko nepředkládají žádnou představu, podle které by mohl žít celý svět. Naopak, ruská ideologie zdůrazňuje svébytnost Ruska.
    Islám takovou alternativu představuje. U potomků první generace emigrantu z muslimských zemí "tekutý hněv" vede k příklonu k radikálnímu Islámu.

    Jinak: "Dávejte si pozor na to, co chcete. Mohlo by se vám to totiž splnit"

    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 21, 2014 v 12.0
    Falešný univerzalismus lidských práv?
    No ano, jak Rusko tak i Čína se snaží z toho univerzalismu lidských práv vymanit poukazem na "vlastní tradice", na "vlastní cestu". V tomto ohledu je daleko radikálnější Čína, která si nechce nechat narušovat svůj totalitní systém vládnutí; ale daleko úspěšnější se zdá být Rusko, se svou "řízenou demokracií".
    Kdyby totiž bylo umožněno samotné čínské populaci (chceme-li se vyhnout ideologicky tolikrát zneužitému pojmu "lid") - pak se dá právem očekávat, že ta by tu režimní "zvláštní čínskou cestu" smetla velice rozhodným votem, ve prospěch právě těch "západních" lidských práv.
    Zatímco v Rusku se ona putinovská, autoritativní omezená demokracie podle všeho skutečně opírá buďto o aktivní podporu, nebo přinejmenším politickou pasivitu naprosté většiny národa. Putin - to je nutno mu přiznat - je jedním z nejnadanějších manipulátorů míněním a emocemi davu; navíc má to štěstí, že éra jeho vládnutí spadá do časů konzolidace a rozvoje ruské ekonomiky (především díky exportům ropy).

    Nicméně: v obou případech se jedná v podstatě o taktiku nakonec jenom d e f e n z i v n í; oba státy (respektive oba režimy) jsou si samozřejmě vědomy toho, že jsou vystaveny kritice nejen západních státníků, ale i většinové západní veřejnosti právě ohledně jejich omezování občanských svobod, a tedy oněch "lidských práv". Ostatně, když se lidé nechají zavírat do vězení či jinak pronásledovat jenom proto, že mají tu "troufalost" projevit veřejně jiný názor nežli jaký hlásá státní moc, pak je to natolik zjevný úder i tomu nejfundamentálnějšímu pojetí a pocitu lidské svobody, že dost dobře není možné, aby si i vrcholní představitelé těchto režimů neuvědomovali alespoň zčásti jejich utlačovatelský charakter.

    Zastavme se tedy ale blíže u té zásadní otázky: mají všechna ta "lidská práva" opravdu univerzální, všude a vždycky platný charakter, anebo ne?

    Budiž řečeno předem, že odpověď na tuto otázku opravdu nebude nikterak snadná.

    Vladimír Neff ve své pentalogii "Královny nemají nohy" nechává nádhernou literární hyperbolou "otestovat" právě takovýto případ. Hlavní hrdina románu, mladý český šlechtic Petr z Valdšejnových časů , se na svých toulkách světem dostane někam do blízkovýchodního regionu, kde se stane majitelem a pánem galéry. Nu, a protože je svým založením osvíceným Středoevropanem, jeho prvním počinem je to, že všechny své galejníky osvobodí z jejich otroctví, a oni nadále u něj pracují jako plnoprávní zaměstnanci za mzdu.

    Ovšem: pak dojde k tomu, že tato galéra je napadena nepřítelem; a v rozhodujícím okamžiku není schopna jakékoli obrany, protože její osazenstvo - totiž oni osvobození galejníci - právě stávkují za zvýšení mezd.

    Tak - a co si teď z tohoto příběhu máme vybrat? Bezpochyby, ta "lidská práva" zde prokázala svůj univerzální charakter - náš osvícený Petr jednal plně v jejich intencích, když rozpoznal, že stav otroctví je lidské bytosti nedůstojný, a rozhodl se ho alespoň v okruhu své moci zrušit.

    Jenže: ta druhá stránka věci se nám ukazuje v tom, že opravdu ani ta "lidská práva" nemají natolik metafyzicko-absolutní charakter, aby je bylo možno vykládat - a především aplikovat - zcela bez ohledu na reálný historický a společenský kontext.

    Nedá se nic dělat, ale je tomu tak: ke své svobodě musí lidská bytost napřed vnitřně dozrát.

    Čím více svobody je požadováno, tím více musí být vyvážena pocitem odpovědnosti.

    Nebo jinak řečeno: čím více svobody má být poskytnuto lidskému individuu, tím více toto musí být schopno a ochotno omezovat (ve své libovůli) samo sebe. Jinak je výsledkem anarchie, bezohledný egoismus, v politické rovině pak ochlokracie, vláda pouliční chátry.

    Takže tedy: mají přece jenom pravdu takové režimy jako je ten čínský, s tím že na základě jejich dějinných tradic je zapotřebí (a tedy legitimní) volit jinou cestu, nežli oné demokracie a lidských práv západního typu?

    V čistě obecné rovině by takovéto tvrzení, jak jsme viděli, mohlo mít určitý nárok na odůvodněnost; bylo by tomu ovšem skutečně jenom v tom jednom jediném případě, že by vládci daného státu měli opravdu u p ř í m n o u snahu svůj (politicky ještě nezralý) lid pozvednout, dovést k oné skutečné svobodě.

    Jenže tohle je právě přesně to, co je těmto režimům (a jejich mocipánům) vzdálenější nežli cokoli jiného. Z dějin je sice znám státní útvar zvaný "osvícený absolutismus"; ale opravdu není známo něco takového jako "osvícená diktatura".

    Každý diktátor hledí v prvé řadě na udržení své vlastní moci, a svého vlastního kořistění z této moci. Není znám diktátor, který by usilovně pracoval na svém vlastním odstranění, tím že politicky vzdělá a osvobodí svůj lid. Jakékoli poukazy na vlastní "zvláštní cesty" jsou tady jenom výmluvou, nejapnou a lživou.

    Takže, ještě jednou k té otázce, zdali ta "lidská práva" mají univerzální charakter:

    1) Ano, mají, jakožto absolutní, metafyzické měřítko pro stav lidské svobody, pro míru jejího porušování uzurpátorskou mocí.

    2) Na straně druhé v konkrétním historickém kontextu může skutečně dojít k situaci, kdy by plné uplatnění respektive poskytnutí těchto práv bylo zcela nerealistické. To však naprosto není nějakým blanko šekem pro svévolný útlak lidské bytosti; a vždycky zůstává povinností respektovat osobní svobody a důstojnost těch podprivilegovaných vrstev tak dalece, jak je to jen v dané situaci možné.
    Například Aristoteles odůvodňoval filozoficky legitimitu otroctví - ale zároveň striktně vyžadoval, že pán se musí ke svému otroku chovat naprosto korektně a humánně!

    3) Skutečná falešnost onoho západního "univerzalismu lidských práv" leží někde zcela jinde, než se obecně předpokládá. Ne tedy v tom, že by někdo - jmenovitě současný Západ - nebyl oprávněn žádat po diktátorských režimech respektování základních politických a osobních práv jejich občanů. Nýbrž ta falešnost všech těch "lidských a občanských práv" leží v jejich principiální omezenosti. Jejich podstatou je v podstatě politický "koňský handl". Státní moc tu v podstatě svým občanům, svému lidu říká: "My vám tedy dáme ta vaše občanská práva; na oplátku vy nás nikdy nebudete obtěžovat otázkami, jaký má ta naše státní mašinérie vlastně skutečně lidský rozměr a smysl!"
    Do všech těch "lidských práv" se totiž nikdy nevejde jediné: samotný lidský život, v celé šíři a hloubce jeho existence.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 21, 2014 v 12.23
    Islám, univerzalismus lidských práv a smysl života
    Takže, ještě k tomu islámu. Jak vyplývá z předešlého textu (především bod 3), ani tady nemůže být odpověď jednoduchá a jednoznačná.

    Ještě jednou: všechna ta "občanská a lidská práva" jsou ve své podstatě omezená, neposkytují (a fakticky vytěsňují) smysl lidské existence. Tedy právě to, co by člověku mělo být to nejdůležitější.

    Islám (například) takovýto smysl existence bezpochyby poskytuje.

    Máme tady tedy zásadní konflikt, v dané rovině neřešitelný: na jedné straně osobní, individuální svobody - na straně druhé smysl lidské existence. Nelze opravdu říci, že jedna strana by měla nějakou absolutní mravní prioritu nad stranou druhou. A je bezpochyby mnoho lidí, kteří jsou ochotni přijmout určité omezení svých osobních svobod, když je jim za to poskytnut právě onen nadindividuální smysl jejich existence. Dokud se západní civilizace utápí ve svém hodnotovém relativismu (ne-li přímo nihilismu), potud si nemůže dělat nárok na absolutní univerzalismus svého životního modelu.

    Na straně druhé ovšem to samé - v obráceném gardu - platí i pro islám (a všechny jiné ideové systémy tohoto typu): jestliže (radikální) islám poskytuje spirituálně fundovaný smysl života, ale tento smysl nedokáže realizovat jinak než na úkor základní svobody lidské bytosti, pak je stejně tak vnitřně deficitní, a v odpovídající míře ztrácí svůj nárok na univerzální platnost.

    Řešením, skutečným řešením je jediné: nalézt (nový) smysl lidské existence, který se neomezuje jenom na ona individualistická "lidská práva" - ale zároveň s nimi není v rozporu. Svým způsobem až on je jejich finálním naplněním - právě proto, že překračuje jejich omezený horizont.
    + Další komentáře