Základní myšlenku textu, nutnou potřebnost víry ve změnu nezpochybňuji, ba naopak. V době všeobecné psychické deprese z trvalosti kapitalismu v níž je lehčí představit si konec světa, než konec kapitalismu, vítám.
Jinak je tomu se sociálním státem. Osobně jej sice zásadně odmítám, ale z naprosto jiného důvodu, než z myšlenky, že je možný jenom při „Růstu růstu“, řečeno s Bělohradským.
Za druhé mně vadí v té souvislosti autorovo zjednodušené vidění konzumu. Spíše by se mělo asi hovořit o idejích konzumerismu. Autorovi se ty dva pojmy nechtěně spojily. Konzumem je totiž každá spotřeba, tedy i ta nezbytná. Takže by bylo vhodné v prvé řadě čísly doložit, kolik procent lidí si může u nás dovolit jen onen nezbytný, každodenní konzum. Teprve pak bychom měli kritizovat konzumerismus, zvláště když se zvrhává v životní styl, především u posledních zbytků středních vrstev. A zase by stálo za námahu pokusit se vysondovat, kolik procent lidí si, alespoň u nás, může skutečně dovolit žít kupříkladu podle módních trendů v jídle, pití, cestování, nákupu automobilů, elektroniky a ostatním. A konečně by nebylo od věci, srovnat výdaje v předešlé větě uvedených, s výdaji superboháčů s vlastními letadly, domy na několika kontinentech, vlastními ostrovy, ba dokonce armádami. Cosi ve mně mi říká, že neexistence „konzumu“ té maličké vrstvičky posledně uvedených, by spolehlivě vystačilo na nejnutnější výdaje skutečně sociálně potřebných.

To podstatné pro levici, řekl bych, je svobodný člověk. Jistěže musí být jeho svoboda také nějak materiálně vyfutrovaná (Werich?). Ale osvobození člověka od všech forem útlaku je onou levicovou vizí, o níž má smysl usilovat.

Ne tedy pouze sociální stát, ačkoliv jeho obrana může být dnes dílčím úkolem aktuálním. Ne tedy konzum zaplacený závislostí občana na bankách, zaměstnavateli, státu atd.

Osvobozený člověk je tou levicovou ideou, která vyžaduje změnu celého globálně kapitalistického systému

Tedy pokud připustíme, že levicí není pouze ČSSD