Je to docela zajímavý úkaz: po dlouhou dobu se veřejné debaty vyčerpávají ve víceméně bezkrevném komentování stále se opakujících rituálů běžné politické rutiny; a náhle se jakoby z ničeho vynoří nosné téma, které svým principiálním světonázorovým nábojem daleko přesahuje ono každodenní politické hašteření.

A tak se stalo, že v nedávné době ovládlo veřejnou diskusi v českém komunikačním prostoru téma lidských práv — bezmála se stejnou intenzitou a stejnou ideologickou zaujatostí, jakou mělo svého času v posledním období existence a agónie totalitního režimu.

Naposled se k tomuto tématu vyjádřil politolog Jiří Pehe, ve svém článku „O sebemrskačství Západu“ (Právo, sobota 4. října). Pehe zde vychází z konání konference pořádané Knihovnou Václava Havla, na které byli účastni i dva laureáti Ceny Václava Havla za lidská práva, jeden z Běloruska a jeden z Ázerbájdžánu. Přesněji řečeno, osobně byl účasten jenom jeden, ten druhý právě seděl ve vězení (na konferenci ho zastupoval jeho otec), zatímco ten letos přítomný byl zavřen v minulém roce.

A stalo se, že během panelové diskuse několik jejích účastníků, jak Pehe se zjevnou nelibostí sděluje, „proneslo monology na téma prohnilosti západní demokracie i prohnilosti českých politických, lidskoprávních a justičních poměrů.“ K čemuž Pehe ještě připojuje: „Bialiatski a Mammadli tyto tirády poněkud překvapeně sledovali. Co by za to dali, kdyby v jejich zemích měli jen část oné údajné prohnilosti!“

Sdělení Jiřího Pehe k lidským právům je v podstatě toto: Protože někde ve světě je ještě hůře nežli u nás, protože jsou někde ve světě lidská práva porušována eklatantnějším, brutálnějším způsobem nežli u nás — tak proto sklapněme ústa, zavřeme oči před omezeností, licoměrností a selektivním uplatňováním celé té západní koncepce tzv. „občanských a lidských práv“, vzdejme se jakékoli kritiky a buďme rádi, že jsme rádi!

↗

Máme se vzdát svého práva kritizovat právě panující režim, jeho mocenské struktury a jeho státní ideologii, jenom na základě toho, že někde jinde je ještě hůř? Foto pehe.cz

Sotva je možno si v této souvislosti nevzpomenout na demagogii minulého, pseudosocialistického režimu, který jakoukoli kritiku své samovládné moci od počátku přiškrcoval jediným, podle tehdejších mocipánů ovšem nevývratným argumentem: „Vždyť my vám přece v tom našem socialismu dáváme ta největší možná sociální práva! Jak skvěle se vám přece daří v porovnání s obyvateli brazilských nebo amerických černošských slumů! Mlátíte jenom prázdnou slámu svými řečičkami o jakýchsi ‚občanských právech a svobodách' — nedokážete si vůbec představit, jak by vám ten váš život v socialismu záviděl žebrák z první republiky?!“

Ona demagogie totalitního režimu, který neustále omílaným poukazem na to, že se člověku může vést stále ještě o něco hůře než za podmínek — relativně umírněné — totality odmršťoval předem jakoukoli svoji kritiku, se nám jakýmsi podivným obloukem dějin vrací za podmínek politického systému institucionální liberální demokracie.

Už zase se máme vzdát svého práva kritizovat právě panující režim, jeho mocenské struktury a jeho státní ideologii, jenom na základě toho, že někde jinde je ještě hůř.

Bezpochyby, na rozdíl od apologetů a ideologů režimu totalitního, kteří právě ten svůj mocenský režim prohlašovali s fundamentalistickým zápalem striktně za ten nejlepší ze všech možných světů bez jediné poskvrnky, Jiří Pehe je už poněkud skromnější, a připouští, že i tento svět liberální demokracie může mít své určité nedostatky.

Jestliže pro demagogy totality byl ten jejich systém tím „nejlepším“ ze všech vůbec, pro apologety liberální demokracie je tato už jenom tím „nejlepším ze všech špatných systémů“, jak výslovně uvádí Pehe.

Tato teze o „nejlepším ze všech špatných systémů“, která vychází ze slavného, ovšem buďto zásadně nepochopeného anebo vědomě překrouceného slavného výroku Winstona Churchilla, ovšem sama o sobě není ničím jiným nežli naprostou argumentační manipulací.

Když se totiž pronese tato věta o „nejlepším ze všech špatných systémů“, pak se tím sugeruje — velice úspěšně — dojem, že my, zastánci a představitelé tohoto systému, jsme si skutečně plně vědomi jeho zásadních nedostatků a deficitů, a tudíž nepřetržitě pracujeme na jejich odstranění. Že neúnavně a neustále hledáme možnosti a cesty, jak tento konec konců špatný systém změnit, překonat, jak ho nahradit nějakým světem podstatně a zásadně lepším.

Ve skutečnosti je ale vyřčením této věty sledován účel zcela jiný; a jeho adresátům má být sděleno toto: „Ano, my sice nejsme tak zcela dokonalí; ale přesto jsme pořád ještě ti nejlepší mezi všemi ostatními, kteří tu právě jsou k nalezení. A tak se už konečně přestaňte hnidopišsky rýpat v těch našich nedostatcích, v tom pouze povrchním a leckdy jenom fiktivním charakteru všech těch našich ‚občanských a lidských' práv, a buďte rádi a vděčni, že máte alespoň nás! Mohlo by být stále ještě hůře!“

Anebo, to celé vyjádřeno ve zkratce, současný politický režim sděluje svým oponentům toto: „My vám přece tak velkomyslně poskytujeme právo kritiky; tak ne abyste přišli na nápad, toto právo kritiky zneužít na kritiku nás samých! V tom okamžiku vás obviníme z nevděčnosti, ze sebemrskačství zpovykaného a svými svobodami přesyceného měšťáčka Západu!“

Nutno přiznat: jen málokdy byla niterná faleš a licoměrnost celé té ideologie občanských a lidských práv vyslovena tak zřetelně a nedvojsmyslně, jako ústy prominentního českého politologa.