Protoze to jako obycejny elektrikar nedovedu napsat tak dobre, nabizim alternativni pohled na Rusko a Ukrajinu z pera cloveka, jehoz muze za proruskeho trola oznacit pouze chory mozek.

"http://news.e-republika.cz/article3104-Fa%C5%A1isticka-propaganda-v-p%C5%99imem-p%C5%99enosu"

Je to navíc pro mne příznivé, až moc :-) Ano, nejsem pacifista, jen pacifismus chápu více než třeba českou nebo ruskou zahraniční politiku. Současný ruský militarismus mi velmi vadí.

Na otázku "Předstírají například pobaltské státy pocit ohrožení Ruskem, aby měly záminku k útoku na něj?" odpovím: Byl jsem v posledních 25 letech v Pobaltí jen třikrát, ale v orgánech OSN jsem se zajímal (a dokonce to i řešil) o tamní útisk ruskojazyčného obyvatelstva, který nelze ospravedlnit předchozím sovětsko-ruským útiskem. Politická vedení těch zemí se nebojí Ruské federace a Putina, i když to předstírají, ale bojí se svých ruskojazyčných občanů, v Lotyšsku a Estonsku přinejmenším třetina obyvatel (občanů i neobčanů) a také mezinárodní sodariity, včetně solidarity ruské (russkoj i rossijskoj). Pobaltské státy Ruskou federaci ovšem vojensky nenapadnou, ale žije v nich hodně lidí, kteří si přejí takový útok od NATO a USA. V USA samých jsou sice v menšině, ale jsou tam dost vlivní, i v Kongresu. V tom vidím problém.

Když jsem před před lety byl na dovolené v Kosovu a Makedonii, objížděl náš linkový autobus asi hodinu obří americkou vojenskou základnu. Nyní jsou úvahy, zda by neměla být také v Mariupolu, když ten Sevastopol nevyšel.

Jsem formován odporem k americké válce ve Vietnamu, která stála miliony životů. V noční Paříži jsem se v dubnu roku 1965 schovával před policajty při vylepování plakátů proti americké agresi ve Vietnamu , aby mě Francie nevyhostila (kamarádům, kteří byli Francouzi, hrozila jen pokuta). Byl jsem dokonce čs. soudy odsouzen za projevy odporu proti kapitalismu a - řeknu to naplno - americkému imperialismu.

Jana Petránka jsem v životě potkal jen párkrát, o jeho angažmá pro Hlas Ruska nic nevím, tuto stanici nějak neposlouchám. Jan Schneider je můj kamarád, bezpečnostním moc nerozumím, ale pokud jde o expanzi USA, jsem po zkušenostech z Chile, Grenady, Panamy, Palestiny, Jugoslávie, Egypta, Sýrie a hlavně Iráku a Afghánistánu , ochoten věřit už čemukoliv.

Zato panu Kuchejdovi jsem vděčný za odkaz na text Václava Umlaufa, kterého znám z dob Charty 77. Byl jejím signatářem a pilným aktivistou, byl kvůli tomu i vězněm svědomí. Mezitím vystudoval teologii, je katolickým knězem a jezuitou, a v otázce obyčejného fašismu na Ukrajině a jeho tolerování proamerickou českou vládou má úplně pravdu. Budu muset s ním obnovit kontakt, i když žije až v Liberci, odpor proti snahám o americkou světovou nadvládu za trochu námahy stojí.

Autor textu J. Kubička podal vyčerpávající analýzu jednoho - prominentního - aktéra diskusí ohledně rusko-ukrajinského konfliktu, jmenovitě toho způsobu, jak dotyčný ze všech faktů a událostí selektivně vybírá (a v jejich významu maximalizuje) jenom takové, které jsou v souhlasu s jeho (nemálo černobílým) viděním celé záležitosti. Zatímco všechna fakta, která mu do jeho výkladu napasují, velkoryse přehlíží, zamlčuje, či v jejich významu potlačuje či dokonce překrucuje.

Je ovšem nutno připomenout, že tato analýza jednostranného, černobílého vidění světa má svou daleko obecnější platnost. A to nejen pro diskuse a názorové střety onom rusko-ukrajinském konfliktu. Tam se jenom tato schémata jednostranného, ideologicky zaslepeného vidění projevila ve větší ostrosti nežli jinde.

Svým způsobem samozřejmě každý z nás má nevyhnutelně svůj určitý pohled na svět, a tedy i do jisté míry prefabrikovaný způsob jeho výkladu. (O tom jsem už v minulosti opakovaně psal.) Jde ale o to, co je u konkrétních jedinců nakonec převažujícím momentem: jestli je zde dána alespoň zásadní připravenost svá vlastní přesvědčení korigovat, když naráží na realitu tohoto světa. Anebo jestli je tomu naopak, jestli se před realitou tohoto světa zavírají oči, aby se ani čárka nemusela měnit právě na tom vlastním "posvátném" přesvědčení. Podle toho se pozná pravý charakter osobnosti; a také vztah k pravdě.

Zatímco nepotopitelná americká letadlová loď v Brdech se chápat, řečeno s V+W, jako něco, co dotyčný vykřikuje buď " z vlastní blbosti anebo za cizí peníze", nabídku americké vojenské základny v Mariupolu by dnes musela vstřícně zvažovat každá ukrajinská vláda (s výjimkou loutkové), ať už by byla sebevíc demokratická a sebevíc toužila po mírovém řešení konfliktu.
Mimochodem, světové americké nadvládě se postavil do cesty protivník, kterého opravdu nemá šanci porazit: jmenuje se USA a dělá všechno proto, aby tu nadvládu znemožnil. Bohužel je se třeba bojovat proti škodám, které přitom dokáže napáchat.

kdy už jiné barvy než černá a bílá nezbývají. Schopnost vcítit se do druhé strany, korigovat svůj názor cizími argumenty, tolerovat názory s kterými sám bytostně nesouhlasím jistě představují vysokou míru lidské zralosti a dostatek takových lidí je podmínkou fungování demokratického zřízení společnosti. Ale jsou i lidé, kteří díky své zkušenosti, svému rozhledu, své intuici dokáží spatřit, že jedna strana sporu překračuje hranice a přináší zásadní ohrožení další možnosti vést jakýkoliv dialog. Jsou situace, kdy je třeba volit. Připomínáme si dobu, kdy bylo poraženo hitlerovské Německo a jeho spojenci, poté, kdy byl Západem Hitler dlouho trpěn, ne-li pěstován, jako ten, kdo zlikviduje bolševismus. Nakonec se to vymklo a i diktátor Stalin byl dobrý jako spojenec proti evidentně horšímu zlu. Na mnoha místech dnes vystupují lidé, kteří relativizují fašismus a dokonce oslavují jeho přívržence. Připadá mi jasné, k čemu to může vést, pokud v této věci nezaujme většina černobílý postoj.

Ano, jsou takové situace, ale my v ní nejsme. Nejsme v situaci, kdy bychom museli přestat přemýšlet a museli se okamžitě se rozhodnout s rizikem, že se rozhodneme špatně. A už vůbec nejsme v situaci, kdybychom měli odvrhnout vlastní kritické myšlení a spolehnout se na geniální intuici osvědčené autority. Ani v situaci, kdy je dialog luxusem, který si nemůžeme dovolit.

Zajímalo by mě, pokud pan Uhl není černobílý, zda mu historicky vadil útisk německy mluvícího obyvatelstva v Československu, když tu zmiňuje Pobaltí. A to žádné Německo dříve neokupovalo Země koruny české jako Rusko Pobaltské státy.

Vadí mu historicky odsun Tatarů z Krymu? Vadí mu rusifikace většinově ukrajinsky mluvící Kubáně? Vadí mu odsun povolžských Němců?

Pan Kubička to vystihl. V zahraniční politice pan Uhl vidí ruskou politiku jednoznačně jen (černo)bíle. V tom si jistě rozumí nejvíce s Václavem Klausem. I ten Zeman je alespoň pro Euro a vyvěsil na hradě vlajku EU,, spolupráce nespolupráce.

Také doufám, že ještě v takové situaci nejsme, ale s velkými obavami sleduji již zmíněné koketování s fašismem stejně jako iracionální démonizaci prezidenta Putina, všudypřítomnou válečnickou rétoriku, zbytečnou eskalaci sporů tak, aby opravdu už nezbývala volba než buď a nebo, atd. atd. Nabízí se spousta paralel se situací před první i druhou světovou válkou, ovšem s bezprecedentním rizikem všeobecné atomové katastrofy. Z toho, co vím, se mi jeví, že Rusko nebylo iniciátorem této krize.

Ano, jsou situace, kdy je opravdu dost sotva možné vyhnout se jednoznačnému zaujetí postoje. Tváří v tvář naprosto evidentnímu zlu a násilí je sotva možno zůstat nějakým způsobem neutrální, tady je prostě nutno začít vidět "černobíle".

Ovšem, u tohoto "černobílého vidění" je nutno zásadně rozlišovat jeho dvě zcela rozdílné formy.

Zkráceně řečeno, jedna z těchto forem je "ex post", zatímco ta druhá "apriori".

Ta forma "ex post" je onen právě zmíněný postoj, kdy svým odporem reagujeme na nějaký zcela evidentní akt zla či násilí. Tento postoj je naprosto legitimní a nutný.

Ta druhá forma ale, ta už předem s určitými aktéry spojuje určitá hodnocení. To znamená: ať onen aktér v dané situaci jedná jakkoli, vyznavač tohoto typu černobílého vidění už předem "ví" naprosto jednoznačně: ten přece jedná vždycky zlovolně, respektive ten je přece "náš", a tedy nikdy nemůže jednat opravdu špatně. Takto černobíle vidící si tedy nedává vůbec námahu s tím, hodnotit jednotlivé případy a akty podle jejich vlastního charakteru, nýbrž zaujímá postoj podle svého vlastního ustáleného myšlenkového či přesněji emočního schématu.

Pro tento druhý případ nám klasický příklad dodává právě Petr Uhl. Není nikterak neznámo, že se v onom konfliktu Rusko - Ukrajina neustále snaží ruskou agresi všemožně přinejmenším relativizovat, ne-li přímo omlouvat. Zásadním argumentem (nejen jeho, nýbrž celého tábora stejně smýšlejících) je to, že nakonec za všechno nesou vinu Spojené státy, tím že rozšířily NATO směrem na Východ, čímž jaksi latentně ohrozily Rusko, které se pochopitelně brání tím, že se snaží své hranice posunout opět více směrem na Západ.

Takže tedy, za ruskou agresi vůči Ukrajině nakonec nesou vinu Spojené státy.
Zdá se to být dosti podivnou logikou; nicméně se přece jenom nabízí jedno dosti logické vysvětlení. Sám Petr Uhl se jednou vyjádřil o svém dřívějším bouřlivém levičáctví, a přiznal, že mu trvalo dost dlouho, nežli se zbavil svého - s oním levičáctvím spojeného - antiamerikanismu.

Ovšem, bohužel - všechno ukazuje na to, že on se ve skutečnosti tohoto svého levičáckého antiamerikanismu nedokázal zbavit doposud. Že v hlubinách jeho podvědomí stále ještě přežívá ten starý levičácký reflex: Za všechno zlo na tomto světě mohou kapitalistické, imperialistické Spojené státy. A veškeré dění na této planetě je pak hodnoceno jenom podle toho jediného kritéria: cokoli podniknou Spojené státy, to je špatné, a cokoli může překřížit Spojeným státům jejich plány, je dobré a je nutno to obhajovat.
Jedině tímto v hlubinách vlastní psychiky zakořeněným mentálně-emočním reflexem je možno vysvětlit, jak někdo kdo se programaticky staví za práva utlačovaných a slabších, najednou udělá takový ideový kotrmelec, že obhajuje agresi silnějšího (Ruska) vůči slabšímu (Ukrajině).

Což je ovšem - budiž připomenuto a zdůrazněno - zdaleka nejen případem Petra Uhla samotného; a konec konců to není ani případem celé té proruské frakce v levicovém hnutí v daném konfliktu Rusko - Ukrajina. Toto apriorně černobílé vidění zaslepuje lidskou mysl znovu a znovu, a jen málokdo nalezne tolik vnitřní síly a zralosti, se z jeho moci osvobodit.

dovolte mi malou poznámku k tomu, že lidé posuzují druhého člověka podle toho, jestli je nebo není "náš". Proč se tomu divíte? Vy sám jste se nedávno zmínil, že člověk v jistém smyslu potřebuje být někde "náš", aby jaksi netrpěl duševní prázdnotou, že "k ničemu a k nikomu nepatří". Že po tom být někde "náš" zkrátka v hloubi duše touží. Viz váš příspěvek: http://denikreferendum.cz/clanek/20051-dejte-uz-pokoj-s-takrecenymi-slusnymi-lidmi#comment_53560
Co na to řeknete?

Obávám se, že se v otázce, kdo byl iniciátorem krize, se -- přinejmenším v tomto případě -- už zakládá riziko jednostranného pohledu.
Ukrajinská krize má několik historických motivů, které nemohly a nemohou v potřebném časovém horizontu změnit její současní aktéři.

1) První z nich je národnostní složení. Vím, Petr Uhl nemá to slovo rád a omlouvám se mu, ale jestli existuje nějaká razantní podobnost mezi Československem v druhé polovině třicátých let a Ukrajinou, pak právě v tom, že se nový stát musel opírat o fikci majoritního národa a hledat přitom modus vivendi se skupinami, jejichž kolektivní identita zahrnovala společnou paměť vzájemných křivd a nadvlád. V ekonomické a politické krizi se tyto křivdy (a obavy s nimi související, včetně "vždyť víme, jak jsme se dřív chovali my.") snadno aktivují dokonce i tehdy, kdy se pro to těžko hledají faktické důvody v jednání stávající "národní" vlády ( a ta opírajíc se o nacionální identifikaci oné polofiktivní většiny zase nemá příliš prostoru pro velkorysost). Téměř neřešitelná politická kvadratura kruhu.

2) Neschopnost současné EU uvažovat v kategoriích mocenské politiky. Obvykle velmi sympatický, protože antiimperíální rys.
Den poté bylo zřejmé, že Ruská federace (nikoliv Putin, ale každá soudná ruská vláda), musela nutně přijímat se znepokojením příliš radikální změnu vlivu v blízkém příhraničí, včetně opravdu strategicky klíčového Krymu. Obávám se, že den předtím si to z odpovědných evropských politiků připouštěl málokdo (leda v perverzní podobě zatlačování postsovětského Ruska v hlavách pohrobků ideologického antikomunismu).

3) Dlouhodobým vnitroamerickým vývojem založená neschopnost severoamerického impéria přiznat si, že ta dvě desetiletí světové americké nadvlády skončila. Nikoli vzestupem Ruska, Číny atd., ale v důsledku řady chybných rozhodnutí. Autismus supervelmoci, která svojí zahraniční politiku provozuje jako projekci svých vnitropolitických problémů. Z faktické neřešitelnosti, nota bene nepřiznatelnosti tohoto stavu vzniká potřeba moralistně-ideologické interpretace konfliktu
a zaťatá účast v mediální válce (tragikomická u Jiřího Pehe, který se přitom svého času pasoval do role korunního interpreta Tonyho Judta).

4) Oligarchická struktura moci v obou postsovětských státech, která spolu s jejich rozlohou efektivně blokuje vytváření rozsáhlé a kultivované ruské i ukrajinské veřejnosti dost silné, aby umožnila demokratické rozhodování přesahující úroveň mobilizace vůči nepříteli -- bohužel, v obou zemích funguje staré Goebbelsovo doporučení: Označ svůj národ za oběť křivdy a požaduj válku, pak budeš mít vždy spolehlivě většinu na své straně.

Protože body 1, 3 a 4 podporují nejen černobílý pohled na ukrajinskou krizi, ale také fakticky potlačují prostor pro řešení, které by umožnilo začít budovat mír, bylo by dobré, kdybychom jako Evropané dokázali alespoň posunout limity plynoucí z bodu 2.

Mimochodem, nemyslím, že by Petr Uhl měl jednostranný pohled. Nepodezírám ho například z toh, že by si myslel, že excesy Pravého sektoru ospravedlňují excesy kozáků. Pro Uhla se spíše hodí staré Goethovo diktum: „Nezaujatost ode mě očekávat nemůžete, upřímnost vždy.“ Má promyšlené a řekl bych i protrpěné pevné východisko svých úvah, tak pevné, že si ho může dovolit vystavit riziku otevřené diskuse; bude ho v ni hájit sice tvrdohlavě a ješitně, ale poctivě. Proto se ním člověk může přít s potěšením, tím se liší od Jiřího Pehe.

Nositel černobílého pohledu obviňuje z tohotéž Petra Uhla. Jehož jediným proviněním v očích Poláčků, Ungerů, Kolaříků, Peheů a spol. spočívá v tom, že se nezařadil do jejich jednostranného pohledu na Rusko coby říše zla, která chce ovládnou celou Evropu až k Atlantiku.

Černobílý, černý, bílý nebo šedivý pohled je v různých kontextech normální. Pro obhájce velmocenských zájmů Ruska je nálepka "černobílého pohledu" nyní efektní jazyková zbraň, kterou mimo ostatní používá často pan Uhl.

A jak jsem již psal, že bývalý disident a celoživotní bojovník za lidská práva nyní nenachází slova na podporu lidských práv utlačovaných Putinovým režimem. Je to škoda a je to každopádně překvapující.

Domnívám se, že k tomu, abychom mohli nějaký stát označit za fašistický, je nejprve nutno stanovit nějaká "diagnostická kritéria" pro ten fašismus. Můžete zkusit nějaká kritéria navrhnout, zde máte inspiraci: http://libertarian-party.ru/blog/an-appeal-to-western-libertarians-about-the-war-in-ukraine.
Přesto se však domnívám, že i pokud shledáme podle jakýchkoliv kritérií nějaký stát v našem okolí fašistickým, nijak nás to neopravňuje k jeho vojenskému napadení.
Ukrajinský konflikt je často posuzován jen z hlediska ruských bezpečnostních zájmů. Z tohoto pohledu pak mají věci svou logiku. I v této logice je však nutno odmítnout některé evidentní nesmysly, jako třeba "důkazy" o plánované americké základně v Sevastopolu, kde se ale ve skutečnosti jednalo o charitativní projekty na rekonstrukci dvou škol v Simferopolu a dětské nemocnice v Simferopolu a v Sevastopolu. (http://rt.com/news/154180-us-navy-crimea-charity/)
Pokud však budeme Ukrajinu považovat za skutečně nezávislý stát a ne jen za stát v ruském područí, musíme se na ten konflikt dívat i z perspektivy ukrajinských zájmů, což bývá přehlíženo. V takovém případě nemohou být jakékoliv vnitropolitické změny na Ukrajině důvodem k vedení hybridní války proti ní, nemohou být důvodem k anexi jejího území, nemohou být důvodem k vyvolávání separatismu po vzoru ozbrojených útoků henleinovců a Freikorps v září 1938 v československém pohraničí. V tom případě asi nelze napsat, "že Rusko nebylo iniciátorem krize". Ruští vojáci "na dovolené" totiž bojují na ukrajinském území, nikoliv ukrajinští na ruském území. Ruské zbraně, které Ukrajina nikdy nevlastnila, jsou používány na ukrajinském území, nikoliv ukrajinské zbraně na ruském území. Anexi ukrajinského území provedlo Rusko, zatímco Ukrajina žádné ruské území neanektovala. Je to tak jasné, že by to měl pochopit jezuita Václav Umlauf i Petr Uhl, pokud by se na to nedívali černobíle a neměli dopředu hotový názor.

Hmmmm, teprv až od vás zazní slůvko na podporu utlačovaných Porošenkovým režimem, třeba těch, jimž na hlavy padají granáty a rakety ukrajinské armády a otevřeně fašistických dobrovoleckých praporů, by odsouzení Ruska začalo být na místě.

Při raketovém útoku na Mariupol v lednu tohoto roku zemřelo asi třicet lidí. Terčem byli civilisté, což je válečný zločin. Doufám, že zde předložíte důkazy, že původcem útoku je ukrajinská armáda nebo nějaký fašistický dobrovolnický prapor. Jinak bývá mnohdy velmi těžké rozhodnout, čí granáty a rakety vám padají na hlavu. Těchto věcí se bohužel dopouštějí obě strany konfliktu.
V dubnu 2014 začali ozbrojenci obsazovat policejní stanice a správní střediska v Doněcké a Luhanské oblasti, byla vyhlášena Doněcká a Luhanská lidová republika, začal se používat termín Novorusko.
Je čirá utopie, aby separatisté používali jen zbraně a munici, ukořistěné ukrajinské armádě a vyhrávali pouze s těmito ukořistěnými zbraněmi a ukořistěnou municí velké tankové bitvy. Válka se musí živit. Pokud by nebyli zvenčí zásobováni zbraněmi, municí (a bojovníky), válka by dávno skončila a lidem by žádné granáty ani rakety na hlavu nepadaly.
A k tomu fašismu – zkuste tedy navrhnout nějaká "diagnostická" kritéria, podle kterých se pozná, který stát je fašistický.

Bývalý kremelský úředník Boris Rapoport řekl, že si již v roce 2013, tedy dávno před Majdanem, všiml v kanceláři svého nadřízeného Vladislava Surkova mapy, na níž byl Krym zakreslen jako součást Ruska.
Когда я назначался в 2013-м, уже тогда в приемной Суркова висела карта Российской империи, на которой Крым был частью России. (http://www.mk.ru/politics/2014/12/15/boris-rapoport-uzhe-v2013m-v-priemnoy-surkova-visela-karta-na-kotoroy-krym-byl-chastyu-rossii.html)

Cože, paní Hájková, t o h l e že jsem opravdu napsal?!

No, v každém případě musím - už opakovaně - konstatovat, že máte o mých výrocích daleko lepší přehled, nežli já sám. ;-)

Ale pro podrobnější odpověď teď už bohužel nemám dost času, takže až někdy příště.

Takže, paní Hájková, tady je má odpověď, co řeknu na to, že nakonec každý člověk v hloubi duše touží po tom, někam patřit, mít a prožívat pocit sounáležitosti s druhými.

Ano, to je bezpochyby jedna z nejzákladnějších, nejhlubinnějších potřeb lidské bytosti, a v tomto smyslu je tedy i zcela legitimní.

Ovšem, tady je nutno rozlišovat dva zcela rozdílné stavy či formy této příslušnosti anebo identity: příslušnost k lidskému společenství v pozitivním, humánním smyslu na straně jedné - a příslušnost k vlastní smečce na straně druhé.

Tento rozdíl není dán primárně ve smyslu ryze kvantitativním. Sice ten první způsob - příslušnost ke společenství - má sice o sobě univerzálnější dosah, jak řečeno je jejím jádrem pocit příslušnosti k lidskému společenství vůbec. To ale naprosto nemusí znamenat, že by se v daném konkrétním případě vždy muselo jednat o celé lidstvo jako takové - může se jednat o společenství lidí stejných zájmů, o komunity zaměřené obsahově na společný cíl.

Rozhodující rozdíl je v tomto: ta společenství v pozitivním smyslu jsou založena na principu vzájemné vstřícnosti; zatímco mentalita smečky je založena na principu vlastní výlučnosti. Vlastní nadřazenosti. A je vždy tak či onak spojena s pocitem nenávisti. Či snad přesněji s pocitem nenávistnosti - apriorně vůči všemu, co je nějakým způsobem cizí, co se vymyká z našich vlastních vzorců a automatismů jednání a myšlení.

Dalo by se říci, že ta první, ta pozitivní forma pospolitosti je vždy výrazem univerzální mezilidské pospolitosti - zatímco ta druhá forma naopak vždycky tu univerzální mezilidskou pospolitost rozbíjí, trhá do nesmiřitelně antagonistického "my - oni". Kdo nejde s námi, jde proti nám. Kdo není součástí naší vlastní smečky, kdo nemyslí jako my a nejedná jako my, ten je nepřítel.

Tento rozdíl v přístupu je možno si dokumentovat třeba na způsobu prožívání příslušnosti k nějakému fotbalovému klubu. Ve starých legendách o prvopočátcích fotbalového hnutí se tvrdí, že tehdy ještě skutečně žil pravý sportovní duch: že na fotbalové stadióny se chodilo užívat si krásy fotbalu, že se sice se zaujetím fandilo vlastnímu klubu, ale že i k mužstvu soupeře se pociťoval férový sportovní respekt, a že prý dokonce i povedená akce soupeřova mužstva bývala odměňována aplausem publika.

Ale to "fandovství", jak ho známe dneska? - Soupeřovo mužstvo, jakož i všichni jeho příznivci jsou automaticky nepřítel, fotbalové zápasy musí pravidelně doprovázet masivní přítomnost policejních těžkooděnců, a fotbaloví "fanoušci" si sjednávají svá soukromá utkání, aby si tam navzájem mohli vymlátit zuby.

Takže, tohle je v zásadě rozdíl mezi příslušností ke komunitě v pozitivním smyslu, a mezi mentalitou smečky. Teď ovšem ještě zůstává ten problém, že - pokud se zde pohybujeme v politických, respektive světonázorových diskusích - samozřejmě k a ž d á strana bude s železnou úporností tvrdit,že zrovna ona je ta správná, ta univerzalistická, zatímco tou "smečkou" je výhradně ta strana náprotivná.

Ale my už jsme si zmínili, jakým způsobem je možno rozpoznat a rozhodnout, kde je skutečná pravda. Ta smečka - ta vždycky cení zuby. Za její nevraživostí proti jejímu protivníkovi stojí vždy nenávist - a za touto nenávistí strach. Strach - či spíše pocit ohrožení, pramenící z nejistoty.

Ten, kdo zaujímá skutečně univerzalistické pozice, ten může na svého protivníka shlížet s nadhledem své principiálně nadřazené pozice; zatímco příslušník smečky či sekty ve svém nitru cítí omezenost, a tedy argumentační vratkost své pozice, a tuto svou niternou slabost musí překrývat vnějškovou agresivitou.

I ten, kdo se vyznačuje touto "mentalitou smečky", může napohled hlásat univerzalistická hesla; může - a to i s plným vnitřním přesvědčením - tvrdit, že on přece nechce nic jiného nežli dobro pro všechny, nebo alespoň pro vlastní národ či jinou skupinu lidí. Ale nakonec je vždycky neklamně prozradí právě to jejich ostře černobílé vidění světa, jeho rozštěpení na zásadně dobrý, a zásadně špatný - přičemž ten "dobrý" je samozřejmě vždycky ten náš, zatímco všechno ostatní je špatné a zlé, a je nutno proti tomu bojovat. Podle jejich ovoce poznáš je, stojí v Bibli. Podle jejich nenávistnosti poznáš vyznavače mentality smečky.

jsou ovšem špatné věci. Je známo že nenávist plodí zase nenávist a agresivita novou agresivitu. Může se to stupňovat. Keller píše v jedné své knize o problémech resentimentu (= zatrpklost, pozůstatek dřívější křivdy, ponížení). Ten se nedá odstranit tak, že někdo bude na protivníka shlížet s nadhledem své principiálně nadřazené pozice. Já tomu prostě nevěřím!
Ale jak se agresivity a nenávisti zbavit? Jak je dostat ze světa pryč?
Komenský měl na nápravu světa velmi osobitý názor, který lze doložit následujícím citátem:
"Vše na tomto světě se dá napravit jen jemným teplem lásky, poněvadž jinak je to nemožno."

Martin Profant má pravdu v tom, že otázka po iniciátorovi zakládá riziko černobílého pohledu. Otázka po příčinách událostí a motivacích aktérů není stejná jako otázka viny. Příčin je vždy více a neexistuje jednosměrné kauzální působení, například nemůžete něco vyčistit, aniž byste něco jiného zašpinili. V právním uvažování je viník ten, kdo v řetězu událostí vedoucím ke neblahému výsledku udělal něco protiprávního, ne ten kdo byl třeba neopatrný, provokoval, byl v nesprávném místě v nesprávnou dobu atd. Dokonce i protiprávní jednání druhé strany může být jen polehčující okolností. Morální hodnocení je záležitostí ještě složitější. Vysvětlení a pochopení je opět něco jiného, většinou to také málokoho zajímá, fandit a morálně se rozhořčovat je snazší.


V pohledu na ukrajinsko-ruský konflikt se ta hlediska – právní a morální na jedné straně a vysvětlující na straně druhé - směšují. Z mezinárodně právního hlediska je jasné, že zaútočilo Rusko na Ukrajinu a ne naopak. Nelíbí se mi, když se to zamlžuje, to ale neznamená, že jiné souvislosti nevidím.


Ukrajina se octla na nesprávném místě v nesprávnou dobu, jako mnohokrát ve své historii, na nesprávném místě je možná skoro pořád. Stále znovu je vtahována do gravitačního pole mocných států – Ruska, Polsko-Litevského soustátí, Rakouska -Uherska, Německa, nyní také Evropské unie a USA. Hrozné věci v rozsahu, který u nás neznáme, se tam dějí stále znovu, i teď. Současný pokus o vytvoření ukrajinského státu ze strany těch, co se identifikují jako Ukrajinci, je snadné zpochybňovat a posmívat se mu. Vznikl v jedinečném okénku příležitosti v době, kdy Gorbačov nechtěl udržet Sovětský svaz pohromadě násilím a Jelcin myslel jen na svou moc prezidenta Ruska. Zatím se moc nepovedl, to je těžké popírat. Pošilhávat po tom stát se součástí stále ještě relativně blahobytné Evropské unie, bylo možná naivní, ale nevěřím tomu, že to způsobily jen aktivity evropských a amerických činitelů.


Petr Uhl je proti nacionalismu, v tom s ním souhlasím. Problém vidím v tom, že fakticky vždy podporuje zájmy národů větších – Rusů a Srbů – proti národům menším -Albáncům, Ukrajincům, Krymským Tatarům, Gruzíncům, Litevcům atd. Pokud ty menší národy mají tu smůlu, že je na jejich straně USA.


Jsem dalek toho, abych USA idealizoval v té míře, jako třeba Jiří Pehe. Ale na čí straně je „více pravdy“, se nepozná podle toho, že USA je na straně opačné.

Neustále pomíjíte skutečnost, že není jedna Ukrajina a nejsou jedni Ukrajinci. A že obrat ostře na západ byl činěn proti vůli dobře třetiny Ukrajinců, najmě na východě země žijících a rusky hovořících, nicméně stejně Ukrajinců. Tak jako měli "Západoukrajinci" na Majdanu právo povstat proti vládě, vedeni mj. iluzemi o životě v EU a v nějaké míře ze západních zemí podporováni - nelze totéž právo povstat proti vládě upírat "Východoukrajnicům", vedeným stejnými iluzemi o Rusku a s nějakou zase jeho podporou. Resp. lze, pak to svědčí právě o tom pohledu "přítel smí, od nepřítele je to věrolomnost", kterýž pohled je - černobílý. Máme-li se vrátit k jádru článku.

Nepomíjím, psal jsem o tom už v prosinci 2013, v tomto článku to cituji.

.Pro fašismus;je příznačné, že glorifikuje násilí. Frankistický generál Astray zavedl fašistický pozdrav Ať žije smrt! Podle toho se také fašisté chovají. Aby u svých příznivců překonali přirozené zábrany, označují své oběti za méněcenné podlidi. Kyjevská strana má k tomuto dědictví nepochybně blíž a to evidentně u velké části obyvatel vyvolává odpor. Pokud jde o počátky (spíš než příčiny, které sahají hluboko a jsou komplikované) současného konfliktu, patří k nim jistě těch pět miliard dolarů, určených na změnu režimu,o kterých mluvila paní Nulandová, dále značně nevýhodná, ale velmi razantně prosazovaná smlouva s EU, z které Janukovič ustoupil, aniž byl schopen to svým lidem vysvětlit a neschopnost jeho vlády udržet pořádek, když ozbrojenci obsazovali úřady a zabíjeli policisty, což vedlo nakonec ke státnímu převratu, za trapné asistence evropských politiků. .O schopnosti takto vzniklé vlády udržet jakýkoli konsenzus v zemi nebo alespoň nějaké fungování státu si dnes už snad nikdo nedělá iluze. Na způsobení takové krize Rusko nemohlo mít žádný zájem, protože její následky - zbídačení a rozvrat Ukrajiny ho nepochybně těžce zasáhnou. .

http://ceskapozice.lidovky.cz/usa-do-prevratu-na-ukrajine-nalily-miliardy-opravdu-fy4-/tema.aspx?c=A140303_230139_pozice_139325

Byly to celkové prostředky, které USA do Ukrajiny vložily, ne peníze určené na převrat. Chtělo by to lépe si ověřovat zdroje.

"Tak jako měli "Západoukrajinci" na Majdanu právo povstat proti vládě, vedeni mj. iluzemi o životě v EU a v nějaké míře ze západních zemí podporováni - nelze totéž právo povstat proti vládě upírat "Východoukrajnicům", vedeným stejnými iluzemi o Rusku a s nějakou zase jeho podporou."
Ano, myslím, že máte naprostou pravdu. Pokud "nějakou podporou Ruska" nemyslíte jeho vojenské vměšování do vnitroukrajinského konfliktu, pokud tím nemyslíte vnější vojenskou agresi proti Ukrajině, posílání ruských "dovolenkářů" na ukrajinskou frontu, dodávky ruských zbraní a anexi Krymu, pak máte naprostou pravdu.

Pane Kubičko, Strýček Sam dal Ukrajině 5mld. na budování participativní demokracie - a Vy tomu věříte, protože to takhle vykládají v České pozici? Pane Kubičko, trochu přemýšlejte, čtěte a srovnávejte. :-)

USA žádnou participativní demokracii nikdy nepodporovali a podporovat nebudou. Ani doma ani v zahraničí. V přípravě mezinárodních domkumentů ji pořád vymazávají a podporu družstevnictví v rozvojových projektech zařízly ve prospěch nadnárodních firem. Ty řeči o participaci jsou právě jasným důkazem, že jde o politickou zakázku a posilování opozice. Podobnou rétoriku používaly USA a jejich nadace NED, když podporovali fašistické studentské hnutí ve Francii proti Mitterrandovi, nebo klerikální opozici na Kostarice proti prezidentovi a vládě, kteří se zásadním způsobem zasadili o urovnávání sporů, které USA v Latinské Americe za drahé peníze organizovaly.

To vše jsou dnes odtajněné informace, takže - aspoň špetka zdravého rozumu, pane Kubičko - a Českou pozici jako pramen už raději neuvádějte, je to fakt trapné ;-).

Ta inkriminovaná pasáž je z projevu Nulandové z 13.prosince, tedy ještě před pádem Janukoviče

"Since Ukraine’s independence in 1991, the United States has supported Ukrainians as they build democratic skills and institutions, as they promote civic participation and good governance, all of which are preconditions for Ukraine to achieve its European aspirations. We’ve invested over $5 billion to assist Ukraine in these and other goals that will ensure a secure and prosperous and democratic Ukraine."

Přepis celého textu projevu: http://ukraine.usembassy.gov/statements/nuland-conference.html

Českou pozici jsem citoval, protože tam jsou ty odkazy. Lze samozřejmě diskutovat o tom, na co USA od roku 1991 vynaložily 5 miliard na Ukrajinu, ale Nulandová se zde zcela zjevně nepřiznává k tomu, že USA zaplatily svržení Janukovičova režimu, jak tvrdí pan Silný.

Ke vnímání smrti a násilí: Nebylo by zřejmě od věci podívat se na vztah ke smrti a k násilí za stalinských čistek v SSSR před válkou i za Velké vlastenecké války.
Tvrdíte tedy, že pro fašismus je typická glorifikace násilí (zatím tedy jedno kritérium) a že toto kritérium splňuje spíše ukrajinská strana nežli separatisté či Rusko. Nevím, co bych na to odpověděl, nemám jednoznačný názor.
Na pět miliard dolarů, zmíněných paní Nulandovou, Vám již odpověděl pan Kubička.
O výhodnosti smlouvy s EU lze jistě pochybovat, v tom s Vámi souhlasím. Pokud by na Ukrajině nedošlo k válce, byli by možná i západní Ukrajinci z této smlouvy a z dalšího vývoje hospodářství dosti rozčarováni. Je to otázka, na kterou ale již nelze odpovědět.
"Neschopnost jeho vlády udržet pořádek, když ozbrojenci obsazovali úřady a zabíjeli policisty, ..." To mi připadá spíše jako popis událostí na separatistických územích Ukrajiny, ale Vy jste to jistě tak nemyslel. Ano, ukrajinská vláda se snaží získat opětovnou kontrolu nad těmito separatistickými územími. Brání jí v tom však ruské vměšování, vyzbrojování separatistů a posílání ruských vojáků na Ukrajinu.
"Na způsobení takové krize Rusko nemohlo mít žádný zájem, ..." V tom s Vámi nesouhlasím. Mnoho diskutujících zcela správně poukazuje na ruské bezpečnostní a imperiální zájmy. Nesprávně však, podle mého názoru, přitom přehlíží zájmy Ukrajiny, jako samostatného státu.

Ano, paní Hájková, v zásadě měl Komenský skutečně pravdu se svým vyznáním, že všechno špatné na tomto světě je možno "napravit jen jemným teplem lásky".

Podíváme-li se na dějiny lidstva dejme tomu za poslední dvě tisíciletí trochu s nadhledem, pak se nedá přehlédnout, že - přes všechnu přetrvávající aroganci v mezilidských vztazích a přes stále znovu se vyskytující exploze násilí - v celkové linii dochází k víceméně kontinuálnímu zjemňování ve společenských a mezilidských vztazích. Na tom samém (evropském) teritoriu, kde ještě před dvěma tisíciletími (nepatrný časový úsek z hlediska dějin lidstva) vládlo holé barbarství v původním slova smyslu, a kde zabití cizího člověka (pokud nebyl příslušníkem vlastního kmene) bylo v podstatě naprostou samozřejmostí, se dnes můžeme pohybovat povětšině beze strachu, s alespoň základní důvěrou jak v ostatní příslušníky našeho společenství, tak i ve státní instituce. A k tomu kultivování a zjemňování dochází zcela markantně i v současné době, viz například postupující rušení trestu smrti, účinnější obrana (týraných) žen, zákaz bití dětí, atd. atd.

Existují tedy přece jenom důvody k určitému optimismu. Na straně druhé ovšem bezpochyby stále přetrvává v mezilidských vztazích vysoká míra arogance, egoismu, a vyložené nenávisti a zloby.

Co teď s tím? Více lásky? Jak ji naordinovat? Je možno lásku "přikázat"? Svým způsobem právě o tohle se pokusilo křesťanství, se svým základním postulátem lásky k bližnímu. (V zájmu spravedlnosti budiž poznamenáno, že tento princip křesťanství převzalo z judaismu.)

Rozhodující je v této souvislosti ale právě to, co je v křesťanství nového. "Bylo vám řečeno: milujte bližního svého, a nenáviďte svého nepřítele. Já ale říkám: milujte svého nepřítele, a proste za něj!"

Tohle a právě tohle je ten naprosto zásadní přelom, který do planetární civilizace jako takové vneslo křesťanství: v druhém člověku zcela zásadně má být spatřováno to dobré, to lidské v něm, i když on sám se v tuto chvíli chová jako nepřítel.

Právě tím je přeťat ten uzavřený kruh, kdy jeden nepřátelský akt vyvolává druhý, a ten se jako bumerang vrací zase zpět.

Takže tedy: máme se všichni stát upřímnými křesťany, a svou láskou zahrnout všechny bez rozdílu? - Jak obtížný je tento paušální postoj v praxi dodržovat, lze možno vysledovat už na vlastních dějinách křesťanství a křesťanské církve, kdy nenávist tak často nabyla vrchu nad křesťanskou láskou. A kdy se - ještě hůře - vraždilo a do mučírenských kobek uvrhovalo právě ve jménu "křesťanské lásky"...

A v principiální rovině proti tomu Ježíšovu postulátu "lásky k nepřátelům" stojí v určitém smyslu názor Aristotela, který za zcela legitimní považuje například nenávist vůči tyranovi.

Takže, co teď s tím? Láska bez rozdílu vůči všem, anebo legitimní odpor vůči zlu? Jedna duchovní autorita zde stojí proti druhé, a obě strany se zdají mít plnou pravdu se svým náhledem.

Takže, neřešitelný logický paradox? A vyvrací non A, a přitom jsou oba platné?

Ale, možná že je z tohoto logického - a etického - zádrhele přece jenom možno nalézt nějaké východisko. Přihlédněme poněkud blíže: ve skutečnosti se oba tyto výroky nesrážejí, nýbrž navzájem míjejí. Ani Ježíš ten svůj přelomový výrok nemínil v tom smyslu, že nemáme odporovat (zjevnému) zlu; jemu šlo jenom a právě o to, neupadnout do toho zaslepeného vidění světa, kdy druhý člověk pro nás není člověk, nýbrž - právě jenom nepřítel! Kdy tedy my sami ztrácíme schopnost vnímat v něm lidskou bytost, a celé jeho lidství se nám redukuje jenom na ten moment nenávisti a nepřátelství.

Takže, nakonec byl asi nejblíže pravdě český literát Vladislav Vančura, když své dílo "Markéta Lazarová" uzavřel zjištěním, že (nově zrozenému) lidskému tvoru je souzeno, po celý svůj život být neustálé zmítán mezi láskou a nenávistí...

pochopitelně mělo být dodáno, že 2013. Kvalita sekundárního zdroje není důležitá, pokud vás dovede k relevantnímu zdroji primárnímu. O participativní demokracii jsem nic nepsal, dokonce ani Česká pozice v tom článku ne.

jistě nemají monopol na násilí, ale kombinace adorování násilí a označování etnických nebo náboženských skupin za méněcenné a hodné likvidace, podle mě fašismus charakterizuje dostatečně. I v našich mainstreamových médiích se občas objevují doklady toho, že kyjevská vláda je úzce provázána s politickými uskupeními k fašismu se nepokrytě hlásícími a nakonec i lex Bandera to dokládá. To snad ani nelze nevědět. Na druhé straně se nepochybně projevuje ruský nacionalismus i ve vypjaté podobě, ale v časové posloupnosti se to jeví spíše jako reakce na extrémismus v západní části země. Panu Nushartovi zřejmě uniklo, že to byli tyty ozbrojené fašizující síly, které v mnoha městech Ukrajiny obsazovaly úřady na sklonku Janukovičovy vlády dlouho před tím, než se tak začalo dít na Donbasu v opačném gardu.¨V té době západní politici a bojovníci za lidská práva, včetně našich, na Ukrajinu jezdili protivládní protesty podporovat a vůči rostoucímu násilí se nijak nevymezovali.
Neustále opakované teze o imperiálních zájmech Ruska by asi také chtěly nějakou konkretizaci. Rusko Ukrajinu prakticky po celou dobu dotovalo nízkými cenami energetických surovin a představovalo pro ni snadno přístupný trh. Že si Ukrajinci nechali nemalé bohatství své země rozkrást svými oligarchy taky není vina Ruska - to tak mohlo taky dopadnout, kdyby pokračovala éra Jelcina.
Rusko se jistě různými způsoby vměšuje do konfliktu na východě země, ale nemohlo by to dělat, kdyby tam nebylo koho podporovat. Anexe Krymu bez jediného výstřelu a přeběhnutí většiny ukrajinských vojáků je jen jinou formou referenda. Vojenské úspěchy separatistů nejsou jen otázkou množství zbraní ale i motivace, kterou zřejmě chápou jako obranu svého domova. Ukrajinské armádě evidentně přesila zbraní a mužstva nepomohla, protože vojáci nevědí, za co by měli bojovat.
EU a zejména Německo měli možnost včas zasáhnout a zbránit eskalaci do občanské války a trvat na řešení problémů jednáním. Nestalo se. Kdo bude sanovat krachující Ukrajinu? EU? USA? Těžko.

Tuto zásadu mezinárodního práva bych raději nezaváděl a už vůbec ne se zpětnou platností. Důsledky by nás mohly nemile překvapit.

mezinárodní právo dostává co proto. Ale snažím se ukázat, že počátky toho neblahého vývoje jsou v zásadních ukrajinských rozporech, které se přestaly řešit jakž takž demokraticky. Důsledky jsou už teď dalekosáhlé a mohou být ještě daleko horší. Nezdá se mi, že by Rusko situaci eskalovalo, že by toužilo přivtělit Donbas nebo obsadit celou Ukrajinu - co by s ní dělalo? Doufám, že se ještě dá zabránit horšímu a dojednat takové řešení, které by zohlednilo zájmy obyvatel Ukrajiny i obavy Ruska ze zásadně nepřátelské země v sousedství.
Jako vedlejší důsledky jiných porušení mezinárodního práva máme na krku např. tzv. islámský stát, rozvrácenou Libyi, statisíce uprchlíků, vylidňující se Kosovo. Posilování mezinárodního práva je určitě žádoucí.

že s malou výjimkou příspěvku pana Tožičky se tato diskuse obejde bez vzájemného urážení diskutujících a dokonce se nám daří diskutovat o tom, co náš partner v diskusi opravdu řekl, ne o tom, co sice neřekl, ale snáze se to vyvrací. Zejména to druhé mi připadá důležité a jsem velmi rád, že i pan Petr Uhl uznal, že jsem jeho postoje vylíčil pravdivě.

Mezinárodní právo dostává co proto, jak píše pan Silný. Mezinárodní právo ovšem neslouží jen spravedlnosti a spravedlnosti ani vždy neslouží. Ani trestní právo není vždy spravedlivé, ale je lepší než krevní msta. Nespravedlivé důsledky mezinárodního práva jsou lepší než válka.

Na tom, co se děje na Ukrajině se asi neshodneme, děje se tam toho hodně a nikdo nemá celkový přehled. Dokonce se mi zdá, že čím víc o tom někdo ví, tím méně je mu to jasné.

No ale hrozící konfrontace NATO a Ruska?
Vyvrátil jsem důkazy pro tézi, že Rusko jinak než ozbrojenou akcí jednat nemohlo kvůli strategickému významu Krymu.

Tuto tézi nepotvrzuje ani Putin. Viz http://cz.sputniknews.com/politika/20150426/319734.html

„Ne proto, že chceme někomu něco ukousnout a urvat. A dokonce ani ne proto, že Krym má v černomořském regionu strategický význam. Je to proto, že se jedná o prvek historické spravedlnosti. Domnívám se, že jsme postoupili správně a já ničeho nelituji", poznamenal ruský prezident.

Bez ohledu na to, co se stalo předtím, je jasné, že Putin si byl vědom toho, že jeho krok k eskalaci napětí přispěje. Dosud není jasné, o co mu jde a co se od něj dá čekat. Pan Silný se ohrazuje proti démonizaci Putina. Dobře, Putin není démon, ale kdo je a o co mu jde?

Sebevětší míra inteligence či poctivosti neznamená garanci užití rozumu ve věcech lásky. Takhle si vysvětluji mnohá selhání intelektuálů tváří v tvář vyslovenému zlu v případech, kdy přichází ze strany, vůči které nemají lidé zbudováno něco jako obranný systém.
Skoro se nabízí představa, zda zásadní změnu nepřinese až nasazení umělé inteligence, jež znevýznamní další naši tradiční oblíbenou činnost, totiž fabulování argumentů pod diktátem loajality vůči našim láskám.
Samozřejmě, jsou i jiné motivy jednostrannosti, poplatnosti či fandění, jež můžeme vnímat jako nižší, realistické nebo zištné.
Nemám důvodu vyčítat Petru Uhlovi jeho proruský postoj, podobně jako jsem necítil odpor k Dienstbierovu prosrbskému stanovisku a už vůbec ne např. ke Škvoreckého proamerickému naladění. Jiná a složitější je podle mne proamerická orientace prezidenta Havla. U něho jsem za ní netušil nějakou zjevnou emoci, nýbrž politickou volbu, která je mi, přiznávám, srozumitelná. Vycházela z naší státní zkušenosti z let po 2. světové válce. Měla by nám dovolit chápat Ukrajinu a být aspoň trochu na její straně. (Rakušané v roce 1968 také nekritizovali Dubčeka, ale solidarizovali se s Čechoslováky.)
Sovětský experiment jako alternativní forma, jak akcelerovat rozvoj, neuspěl. Po dobu svého trvání mělo však pro politické stoupence uvnitř "nepřátelského tábora" smysl rozšiřování jeho působnosti, byť mělo podobu záboru území. Toto (morálně problematické) myšlení mělo svou logiku. Do roku 1989. Obnovená politika hlavního aktéra býv. SSSR, tj. Ruska, není ovšem dnes provázena jakoukoli, neřku-li pozitivní, alternativní nabídkou. Proto stoupenci "velké malé velmoci" RF nejsou následovníky V. Havla, boxujícími v opačném gardu. Nemají-li nižší pohnutky, je jim motorem cit, proti němuž "není dyšputát", láska, či jen citová závislost. Politická relevance takového postoje není nijak vysoká.

se mi nezdá zdaleka tak tajemný a nepochopitelný, jak bývá líčen. Jeho projev na bezpečnostní konferenci v Mnichově v roce 2007 velmi otevřeně ukazuje jeho záměry.
V domácí politice je to překonání katastrofálních dopadů jelcinovské transformace - to se mu evidentně daří. V zahraniční politice jedná na základě zklamání z postojů Západu k Rusku - vnímá to tak, že nebylo bráno jako rovnocenný partner, ale jako poražená země. Navíc kritizuje destabilizující zásahy v citlivých oblastech - na Balkáně, Blízkém východě a konečně i na Ukrajině.
Putin by zřejmě byl nejraději aby Rusko vytvářelo euroasijskou integraci se západní Evropou (od Lisabonu po Vladivostok) ale současný vývoj ho vede k posilování spolupráce se zeměmi BRICS, zejména s Čínou ale i dalšími zeměmi podél nové Hedvábné stezky. Jde také o odklon od dolaru jako rezervní měny, takže nakonec jde o celkový tektonický posun od světa pod americkou hegemonií k jiným podobám rozdělení ekonomické a politické moci. Ukrajina v tom hraje zástupnou roli (a doplácí na to) a byla spíš jen spouštěčem konfrontace, na kterou se Rusko politicky, ekonomicky i vojensky připravovalo dlouho. Otázka je, je-li už dost připraveno, je-li dost rozvinutá spolupráce rozvíjejících se ekonomik, nedojde-li k nekontrolované eskalaci třeba proto, že USA budou za každou cenu chtít udržet své bývalé postavení.

Shrnuto - Putin se mi jeví jako státník, který má dlouhodobou strategii rozvoje své země a hájí její zájmy (nejen zájmy 1% oligarchů). Zároveň podporuje řadu integračních procesů založených na vzájemné spolupráci. Je také připraven na konfrontaci, když se mu jeví, že postavení Ruska je zásadně ohroženo.

To vše lze podrobovat kritice z různých pozic, vyplývajících z různých zájmů, ale připadá mi to velmi čitelné a otázce kdo je Putin a co chce moc nerozumím. Navíc nejde samozřejmě jen o jednoho člověka, Putin reprezentuje určitou politickou sílu v rámci Ruska ale jeho postoje rezonují i s politickým vývojem řady uvedených zemí.

Když ony se ty zájmy rozvoje země v putinovském podání nějak příliš shodují se zájmy toho jednoho procenta oligarchů.

Jinak ovšem máte pravdu. Putinovy kroky jsou naprosto srozumitelné a očekávatelné. Prostě vláda plebiscitního diktátora legitimovaného demokratickou procedurou. A jde mu o Krym z pochopitelných strategických důvodů -- které v souladu s nejlepší tradicí evropské diplomacie nazývá "odvěkým právem", o Ukrajinu jako zadní dvorek (a nárazníkovou zónu) Ruska a o to, aby domácí nacionalistické ... masy (když už má respektovat kodex) viděly , jaký je schopný vůdce. Nehezké a oproti pozici české zahraniční politiky velmi průzračné.

Opravdu zajímavá myšlenka, pane Horáku: že až s rozvojem a nasazením umělé inteligence by byla reálná šance překonat tu ideologickou zaslepenost, která se znovu a znovu projevuje v - téměř - všech polemikách na názorově kontroverzní témata. Kdy pravidelně velká část účastníků (alespoň těch opravdu "angažovaných") nemá sebemenší zábrany v tom, své názory opírat o zcela selektivně vybíraná fakta, respektive o jejich naprosté překrucování.

Problém je ovšem v tom, že i ta případná umělá inteligence by mohla být ještě tak schopna takovéto polemiky "vyčistit" od údajů a tvrzení ryze věcně evidentně falešných a nepravdivých; ale sotva by mohla být dostatečně účinná pro potlačení onoho druhého faktoru, totiž proti tendenčnímu výkladu respektive překrucování oněch faktů. Neboť, jak známo, stejná fakta lze s trochou "dobré vůle" vykládat naprosto protichůdným způsobem. Takže, i kdyby ona případná umělá inteligence jakkoli věcně konstatovala určitý stav věcí, ti ideologicky zaslepení fundamentalisté by si stále dokola mleli svou.

A za druhé: toto spoléhání se na budoucí roli umělé inteligence by nakonec nebylo ničím jiným, nežli naprostou rezignací na člověka samotného. Na možnost - a zároveň na povinnost - lidské bytosti, samu se propracovat k respektování a poznávání pravdy.

Neboť, tato ideologická zaslepenost současného člověka není nakonec ničím jiným nežli jeho (víceméně dobrovolnou) omezeností; je to tedy svým způsobem ryze psychologicky deficitní stav, kdy mentální schopnosti dotyčného jsou deformovány a redukovány jenom na jedno jediné schéma vnímání a výkladu skutečnosti.

Pokud bychom se tedy chtěli spoléhat jenom na nějakou "umělou inteligenci", pak by to znamenalo, že my jako lidstvo jsme definitivně rezignovali na veškeré možnosti překonat tuto naši současnou omezenost, neschopnost vnímat život v celém jeho horizontu.

Pane Kubičko, prosím naučte se číst psané texty a pozorně sledujte použitá slova. V diplomacii totiž hrají klíčovou roli. Píšete, že Česká pozice nepíše nic o participaci. Inu píše. A to když cituje Nulandovou. I ve Vašem citátu je "civic participation" - což je prostě jen jiný název pro participativní demokracii aspoň v nějaké podobě (jinak totiž občané volí, a nespolupodílí se na moci). Tedy něco, co USA podporují jen tehdy, pokud by to mohlo rozvrátit a podkopat nepříliš nakloněnou vládu.

Právě to, že to bylo řečeno ještě za Janukoviče vzbuzuje podezření že to byla výhrůžka: My máme dost peněz a budeme podporovat opozici, pokud nám nepůjdete na ruku. Existuje buď tato varianta překladu z diplomatického jazyka, nebo ta druhá - Nulandová je neomalená hlupačka, nevidí si do pusy a spouští procesy, o kterých nemá tušení. Obávám se, že a) je správně.

Vůbec celý ten Vámi citovaný článek je legrační. Hlavně ta pasáž, jak volali na US velvyslanectví do Kyjeva a tam, aniž by byli zaskočeni, redaktorům ČP vysvětlili, jak se to s těmi miliardami vlastně má. Je to vtip jak z rádia Jerevan :-D

Samozřejmě, pane Poláčku, souhlasím. Byla to taková glosa na okraj smutného faktu, že lidé nerozvíjejí své potenciální schopnosti, byť je to časem diskvalifikuje a někdy vede k jejich zpochybňování v dosavadních rolích.
Teoreticky lze podobně uvažovat o mechanismu, založeném na náhodném výběru nezúčastněných jedinců, kteří by prováděli jakousi (respektovanou, byť právně nezávaznou) arbitráž.
Nejlepší by však bylo, kdyby lidé, aspoň za trošku snesitelných poměrů, pracovali na své náročnosti vůči těm, jež jsou jim blízcí nebo jež mají rádi. Zjistím-li, že bratra okradli, budu smutný, ale smutnější bych nepochybně byl, kdyby někoho okradl můj bratr.
Nejsem kritický vůči Rusku proto, že "mi" napadlo Ukrajinu, ale např. proto, že se vyřadilo ze společenství, které sílu neprohlašuje za argument.

záleží na tom, s čím srovnáváte. Ve srovnání s Jelcinovým Ruskem nebo s Ukrajinou je Putinova hospodářská politika velmi úspěšná a zlepšila životní podmínky většiny obyvatel. No a pokud jde o oligarchy, tak když se někteří dostali kvůli daňovým únikům do vězení, zase to znamenalo, že Putin není demokrat. Když se podíváte na vliv oligarchů ve Spojených státech nebo nakonec i u nás, tak to také není moc hezký obrázek. Když se podíváte na rozvrácenou Libyi, která patřila za diktátora Kadáfího k nejvíce prosperujícím zemím kontinentu, tak se člověk neubrání dojmu, že je něco zásadně špatně. Máme si něco takového přát v Rusku? Nestačí Ukrajina? Otevřeme dveře ukrajinským uprchlíkům, až se tam válečná ekonomika úplně zhroutí? A co říci na to, že v textilních robotárnách ve východní Evropě už jsou platy horší než v proskribované Číně, kde se z absolutní chudoby dostaly desítky milionů lidí? Samé otázky, málo odpovědí.

Jediná věta věta ve které je zmíněna participace je krom citátu Nulandové:
"Pět miliard dolarů se nicméně jeví jako podezřele vysoká suma na pouhé posílení „participace občanů“.V tom článku se řeší ty peníze, ne to, zda USA podporovaly participativní demokracii nebo ne.

5 miliard dolarů za dvacet let je mimochodem dost malá částka zejména pokud - jak tvrdí Česká pozice - do toho patří i kompenzace za to, že se Ukrajina vzdala jaderných zbraní.

Je mi líto, že jako jediný v této diskusí máte potřebu své oponenty urážet. Nebudu Vás v tom následovat.

Z hlediska této diskuse je podstatné, že Nulandová se nepřiznala k tomu, že USA financovaly svržení Janukovičovy vlády. Podezření jistě můžeme mít různá.

tak jste to nakonec taky našel. Vidíte. Stačí jen pořádně číst a člověk se pak nemusí na výtky tvářit uraženě a s psychologickou eruducí se stavět do sympatičtějšího světla tím, že ze sebe bude dělat oběť osobních útoků. I když uznávám, že tato manipulace je účinná, byť v dlouhodobé perspektivě neefektivní.

Problém je, že se odvoláváte na nějaká pofiderní média a tvrzení velvyslanectví USA. To je opravdu směšné. Píšete, že ČP píše o penězích, ne o občanské participaci (rozumějte protivládní opozici). Ale to je právě problém. Projev Nulandové byl určen především vládě Ukrajiny, aby si uvědomila, proti čemu stojí. Mohu se mýlit, ale obávám se, že ne. Navíc její následné kroky i známé úniky jasně nasvědčují tomu, že USA měly od počátku "variantu bez Janukoviče". A Nulandové krátký projev naznačuje, že byly ochotny do toho investovat značné prostředky. Konečně podobné známé aktivity na svržení vlád - úspěšné či neúspěšné - ukazují, že scénář byl velmi podobný, včetně takovýchto výstražných projevů.

A protože kremelští analytici také nejsou úplní tupci, četli to nejspíše podobně. To, že se dvě oligarchická skomírající impéria přetahují je tragické, hlavně proto, že umírají lidé, kteří ještě před pár měsíci netušili, že je jejich milí sousedé budou upalovat. Ale zbytek rozumu by nám měl zabránit v tom, abychom imperiální politiku toho či onoho státu podporovali.

A ještě dva citáty z roku 2012:
"Jedinou nadějí (Ukrajiny), kterou podporuje i ministryně zahraničí Hilary Clinton je partnerství s občanskou společností, mladými lidmi a mezinárodními organizacemi."
Oleg Rybatschuk jeden z oligarchů a strůjců Oranžové revoluce: "Máme 150 NGO v kampani Vyčistěte Parlament... Oranžová revoluce byla zázrak.Chceme ji zopakovat a já myslím, že ji zopakujeme."

Prostě klasika.

článek ČP o občanské participaci skutečně nepíše, píše o penězích, na tom se zdá se shodneme. Ten článek ostatně není nijak důležitý. Americká ambasáda jistě není zdrojem objektivních informací o situaci, ale o projevech amerických diplomatů asi ano. To, že se situaci na Ukrajině snažily ovlivnit jak USA, tak Rusko je snad jasné a ten projev, ve kterém se Nulandová chvástá ve skutečnosti skromnými prostředky, které USA vynaložily na Ukrajinu od roku 1991 na různé účely do toho žádné zvláštní nové poznatky nevnáší.

Na ten článek jsem odkazoval v reakci na tvrzení pana Silného P"...jistě těch pět miliard dolarů, určených na změnu režimu,o kterých mluvila paní Nulandová" O penězích určených na změnu režimu Nulandová skutečně nemluvila.

Pane Kubičko, i když intelektuální úroveň vrcholných amerických představitelů je kolísavá (včetně bavičů jako byl Bush junior nebo je paní Psaki), tak přece jen nemůže nikdo čekat od diplomatky, že se přizná, že pracuje na změně režimu cizí země.,I když u jednoho českého diplomata jsem zažil i to. Ale abychom byli spravedliví, jistě nejen Amerika usilovně pracovala na podpoře protiruských politických sil. Stejným směrem investoval pan Soros a také nadace Konrada Adenauera, spojená s německou konzervativní stranou CDU, která podporuje boxera Klička a jeho nepříliš originálně zvanou stranu Udar. Američané mají i nepřímé cesty, jak podpořit ty správné politické směry, jako např. prostřednictví nadace National Enowement for Democracy a českého Člověka v tísni. Jistě je možné to nevidět nebo nechápat ale asi to dá práci.

Putinův postoj k Ukrajině se změnil poté, co se změnila orientace Ukrajiny, a to na základě násilného puče, a přátelská vláda byla nahrazena vládou nepřátelskou nejen vůči Rusku ale i vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu Ukrajiny.. Pokud někdo asertivní reakci Ruska nečekal, tak asi nebyl příliš prozíravý. Chápe to i Henry Kissinger, neblahé paměti, ale chápu to i já, i když se mi to celé vůbec nelíbí.

Píšu: "To, že se situaci na Ukrajině snažily ovlivnit jak USA, tak Rusko je snad jasné" A samozřejmě i EU, to nikdo rozumný nepopírá. Ale prostě není pravda, že podle Nulandové USA zaplatily 5 miliard dolarů "za změnu režimu". Z toho projevu neplyne vůbec nic jednoznačného, jsou to běžné diplomatické fráze, které se třeba dají všelijak luštit.

To prý byla Metternichova reakce na smrt Talleyranda. Ale připisuje se to i Talleyrandovi v reakci na smrt tureckého velvyslance.

Je jistě na místě poslechnout si, co Putin o sobě sám říká, jak to dělá pan Silný. Pan Profant to jen jinak hodnotí. Pan Silný říká, že Putin není "zdaleka tak tajemný a nepochopitelný, jak bývá líčen, Martin Profant zase, že "Putinovy kroky jsou naprosto srozumitelné a očekávatelné."

Potíž je v tom, že ty kroky jsou očekávatelné, jen když očekáváme to, co se už stalo.

Co řekl o Krymu a Ukrajině krátce po tom roce 2007?

často se teď cituje jeho ujištění z roku 2008,:
"Krym není sporné území. Není tam žádný etnický konflikt – na rozdíl od Gruzie a jejích provincií. Rusko uznalo hranice dnešní Ukrajiny už před dlouhou dobou. Ohledně stanovení hranic jsme se na všem shodli," dodává s tím, že konkrétní nejasnosti jsou "čistě technická věc."

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/307222-krym-je-vnitrni-problem-ukrajiny-ujistoval-putin-v-roce-2008/

No ale v témže roce prý řekl také
„Přece chápeš, Georgi," obrátil se Putin podle Kommersantu na amerického prezidenta George Bushe, „že Ukrajina není stát! Část území je Východní Evropa a část, a to značná, je dárek od nás." Putin dal jednoznačně na srozuměnou, že bude-li Ukrajina přijata do NATO, přestane existovat, pokračoval Kommersant.

http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/putin-vychod-ukrajiny-a-krym-je-muj-georgi_53249.html#.VUj9zdrtmko

Je opravdu jasné, co se od Putina, či od Ruska, dá čekat do budoucnosti?

Jiří Silný píše: "Putinův postoj k Ukrajině se změnil poté, co se změnila orientace Ukrajiny, ..."
Boris Rapoport říká: "Когда я назначался в 2013-м, уже тогда в приемной Суркова висела карта Российской империи, на которой Крым был частью России."
(http://www.mk.ru/politics/2014/12/15/boris-rapoport-uzhe-v2013m-v-priemnoy-surkova-visela-karta-na-kotoroy-krym-byl-chastyu-rossii.html)
Je zde určitý rozpor. Zajímavá je ta informace samotná a pak také skutečnost, že ačkoliv jsem ji zde uvedl již 2.května 2015 v 00:01:56 ("Mapa s Krymem jako součástí RF visela v kanceláři Vladislava Surkova již v r. 2013") zůstala zde v diskusi bez povšimnutí, nikdo ji nekomentoval, ani Jiří Silný, ani Tomáš Tožička.

Pro pana Nusharta: určitě jsem nekomentoval spoustu informací v této dlouhé debatě. Visící mapa nebo co prý si vykládali Putin s Bushem je jedna věc a anexe je druhá věc. V Maďarsku lze vidět spoustu map z doby Velkého Maďarska a zatím to nevypadá, že by chtěli anektovat Horní Zemi nebo Zakarpatskou Ukrajinu, i když úplně vyloučit to jistě nejde. Rusko nepochybně využilo ke spornému a riskantnímu připojení Krymu situaci, která vznikla převratem na Ukrajině, protože ten jí poskytl závažné důvody, ale těžko by to udělali za jiných okolností. Druhá věc je, že obyvatelé Krymu dlouhodobě usilovali o autonomii, které se jim nedostalo a nepochybně většinově vyjadřuje připojení k Rusku jejich současnou vůli. Řekl teď i bývalý prezident Carter při návštěvě Moskvy. Další zajímavou novinkou je, že při projednávání o vydání oligarchy Firtaše z Rakouska do USA, vychází u soudu najevo, jakým nevybíravým způsobem se paní Nulandová vměšovala do vnitřních záležitostí Ukrajiny. Asi se spoustu věci ještě časem dozvíme, moc hezké asi nebudou, tak aspoň, že zabíjení je teď jen sporadické.

Je třeba vnímat kontext, ve kterém ta slova byla vyřčena. Jak to Boris Rapoport myslí, to je z celého rozhovoru jasné. B. Rapoport neříká, že si v Surkovově kanceláři náhodou všiml nějaké historické mapy Ruska. On odpovídá na otázku, zda na oddělení Krymu od Ukrajiny dohlížel také Surkov. Rapoport odpovídá: "Nepokládám za nutné zabývat se tímto tématem. Když jsem byl v roce 2013 jmenován, už tehdy visela v Surkovově kanceláři mapa Ruska, na které byl Krym jeho součástí. Před referendem na Krymu byly opakovaně projednávány různé otázky, počítaje v to i projednávání otázek souvisejících s přípravou dohody o vybudování dopravního koridoru přes Kerčský průliv. A zbytek si domyslete sami."
Neboli, jak Vy říkáte: "Rusko nepochybně využilo ke spornému a riskantnímu připojení Krymu situaci, která vznikla převratem na Ukrajině, protože ten jí poskytl závažné důvody, ale těžko by to udělali za jiných okolností."

Jde o to ignorování skutečností, nehodících se k zastávanému názoru.