Disidentská rétorika byla do konce roku 1989 esoterní mluvou malé skupiny statečných odpůrců diktátorského režimu, poté bez náležitého pochopení pronikla do běžného žurnalismu a dnes se z ní stal newspeak. Když tehdejší kritici režimu mluvili o potřebě slušnosti, kritizovali falešnou řeč tehdejší vládní moci, která měla plnou pusu humanismu a sociální spravedlnosti a tvářila se, že hájí zájmy pracujících.

Ve skutečnosti tehdejší držitelé faktické moci nad produkčními prostředky hájili své osobní, skupinové a třídní zájmy. Mluvili o diktatuře proletariátu, která přejde ve všelidovou demokracii. Ve skutečnosti však šlo o diktaturu sekretariátu nad proletariátem a ostatními vrstvami společnosti. Disidenti, aspoň někteří, si přáli, aby se říkala pravda a aby cynickou despotickou vládu vystřídala řádná správa veřejných záležitostí.

Dnes slyšíme faktickou obhajobu krutého systému, který vychytralé, mazané, vybavené ostrými lokty všemožně podporuje a nemalé skupiny obyvatel vrhá na hranici nebo i za hranici bídy. Stále značný počet lidí, kteří zoufale hledají zaměstnání, lidé různými okolnostmi zbavení domova, které stále potkáváme na ulicích, Romové, u nichž se zatím stále nedaří získat rovné postavení na trhu práce a ve školách, to jsou hmatatelné příklady dnešního prekariátu, potlačovaných společenských vrstev a skupin. Jiné skupiny jsou méně viditelné.

Slyšíme obhajobu tohoto systému vypjatého individualismu. Prý je to svobodná soutěž, v níž jsou někteří přirozeně úspěšní a jiné systém sám trestá za jejich neschopnost a lenost. Systém prý není nebo aspoň nemusí být krutý. Má záležet na tom, aby aktéry ekonomického a politického pohybu byli takřečení slušní lidé.