Dejte už pokoj s takřečenými slušnými lidmi
Ivan ŠtampachSlovo „slušný“ nás přímo vede k poslouchání a k poslušnosti. Něco se sluší, něco se má nebo nemá dělat, nebo rovnou něco se smí nebo nesmí dělat. Slušnost se ocitá v nebezpečné blízkosti samozvaných společenských autorit.
Disidentská rétorika byla do konce roku 1989 esoterní mluvou malé skupiny statečných odpůrců diktátorského režimu, poté bez náležitého pochopení pronikla do běžného žurnalismu a dnes se z ní stal newspeak. Když tehdejší kritici režimu mluvili o potřebě slušnosti, kritizovali falešnou řeč tehdejší vládní moci, která měla plnou pusu humanismu a sociální spravedlnosti a tvářila se, že hájí zájmy pracujících.
Ve skutečnosti tehdejší držitelé faktické moci nad produkčními prostředky hájili své osobní, skupinové a třídní zájmy. Mluvili o diktatuře proletariátu, která přejde ve všelidovou demokracii. Ve skutečnosti však šlo o diktaturu sekretariátu nad proletariátem a ostatními vrstvami společnosti. Disidenti, aspoň někteří, si přáli, aby se říkala pravda a aby cynickou despotickou vládu vystřídala řádná správa veřejných záležitostí.
Dnes slyšíme faktickou obhajobu krutého systému, který vychytralé, mazané, vybavené ostrými lokty všemožně podporuje a nemalé skupiny obyvatel vrhá na hranici nebo i za hranici bídy. Stále značný počet lidí, kteří zoufale hledají zaměstnání, lidé různými okolnostmi zbavení domova, které stále potkáváme na ulicích, Romové, u nichž se zatím stále nedaří získat rovné postavení na trhu práce a ve školách, to jsou hmatatelné příklady dnešního prekariátu, potlačovaných společenských vrstev a skupin. Jiné skupiny jsou méně viditelné.
Slyšíme obhajobu tohoto systému vypjatého individualismu. Prý je to svobodná soutěž, v níž jsou někteří přirozeně úspěšní a jiné systém sám trestá za jejich neschopnost a lenost. Systém prý není nebo aspoň nemusí být krutý. Má záležet na tom, aby aktéry ekonomického a politického pohybu byli takřečení slušní lidé.
Tito "slušní lidé" ze samé podstaty svého charakteru preferují solidnost; a samozřejmě každý panující (politický) systém se samozřejmě vyznačuje určitou mírou stability, fungování, správy veřejných záležitostí. A i když se pod tímto povrchem zdánlivě hodnotově neutrální správy věcí veřejných skrývá vnitřní nehumánnost daného režimu, pro mnoho lidí je to neprohlédnutelné, nebo tyto negativní projevy oddělují od samotného státu jako takového. A daný systém musí být dohnán až na samé hranice svého standardního fungování, aby už musel shodit svou masku solidního neutrála, a musel odhalit a ukázat své bytostné spojení se svým nehumánním základem.
Na krajní pravici si pro to vytvořili talkový klacek - kdo nenadává s nimi, je "hyperkorektní". jako perverze nestranosti
Ale když nejsem agresivní sprosťák nejsem přeci hned neutrál - tihle lidi jen nedokáží pochopit že emocí obsah nenahradíš,
A nakonec i o to, že "slušnost" navenek nemusí vždy odpovídat tomu, jaký je člověk uvnitř.
Ten pojem zkrátka nedává smysl.
Svým způsobem je to naprosto stejné dilema, před jakým člověk stál v režimu totalitním. Vlastně to bylo opravdu dilema, z kterého nebylo úniku. Chováš se, pracuješ slušně, řádně a poctivě? - Pak nakonec jenom udržuješ při životě ten prohnilý systém. Ale chovat se jenom ryze destruktivně, například okrádat stát, s tím heslem, že tím přece také tak nějak "bojuji proti režimu"? Pak to znamená hodit přes palubu všechny pozitivní hodnoty; a zloděj za totality zůstane zlodějem i za demokracie.
Jak řečeno, v ryze praktické rovině, v rovině jednání z tohoto dilematu v podstatě není úniku. Ale jde o to, alespoň si tuto bezvýchodnou situaci uvědomit - a nenamlouvat si, že o sobě špatný režim nějak podstatně vylepším jenom tím, že já sám osobně se budu chovat slušně.
Svého času se říkalo, že socialismus nefungoval, protože všechno bylo státní a co je státní, to přece není ničí. Ten názor se velice ujal a pořád se asi ještě drží v povědomí lidí.
Výzvy k nepoctivosti a neslušnosti jako cesty ven z bláta jsou nesmysl a vedou na šikmou plochu.
.
Tedy, to je opravdu strašná pozice, pane Poláčku.
Horší už může být snad jedině:
"Nic mi tu nepatří, zato já patřím všem..."
:-)
Vesměs jde o spoluobčany konzervativního založení, s omezenou vůlí po širokému analytickému přístupu ke společenským defektům.
Pro takto slušné býval nejneslušnějším nepřítelem příkladně Freud.