Disidentská rétorika byla do konce roku 1989 esoterní mluvou malé skupiny statečných odpůrců diktátorského režimu, poté bez náležitého pochopení pronikla do běžného žurnalismu a dnes se z ní stal newspeak. Když tehdejší kritici režimu mluvili o potřebě slušnosti, kritizovali falešnou řeč tehdejší vládní moci, která měla plnou pusu humanismu a sociální spravedlnosti a tvářila se, že hájí zájmy pracujících.

Ve skutečnosti tehdejší držitelé faktické moci nad produkčními prostředky hájili své osobní, skupinové a třídní zájmy. Mluvili o diktatuře proletariátu, která přejde ve všelidovou demokracii. Ve skutečnosti však šlo o diktaturu sekretariátu nad proletariátem a ostatními vrstvami společnosti. Disidenti, aspoň někteří, si přáli, aby se říkala pravda a aby cynickou despotickou vládu vystřídala řádná správa veřejných záležitostí.

Dnes slyšíme faktickou obhajobu krutého systému, který vychytralé, mazané, vybavené ostrými lokty všemožně podporuje a nemalé skupiny obyvatel vrhá na hranici nebo i za hranici bídy. Stále značný počet lidí, kteří zoufale hledají zaměstnání, lidé různými okolnostmi zbavení domova, které stále potkáváme na ulicích, Romové, u nichž se zatím stále nedaří získat rovné postavení na trhu práce a ve školách, to jsou hmatatelné příklady dnešního prekariátu, potlačovaných společenských vrstev a skupin. Jiné skupiny jsou méně viditelné.

Slyšíme obhajobu tohoto systému vypjatého individualismu. Prý je to svobodná soutěž, v níž jsou někteří přirozeně úspěšní a jiné systém sám trestá za jejich neschopnost a lenost. Systém prý není nebo aspoň nemusí být krutý. Má záležet na tom, aby aktéry ekonomického a politického pohybu byli takřečení slušní lidé.

Slušní lidé prý podnikají poctivě, zmírňují sociální dopady na neúspěšné charitativní aktivitou. Utrousí drobečky ze své hostiny jako almužnu. Slušní nejsou rasističtí, neútočí fyzicky na Romy a bezdomovce. Jsou také nábožensky snášenliví a nepřipojují se k populistickým antiislamistickým pogromistickým náladám. Respektují varianty sexuálních preferencí.

Je to tedy podivuhodná kombinace tvrdého ekonomického systému, který odmítá a znemožňuje masivnější projevy sociální solidarity s osobním postojem, který chce reálné dopady mírnit.

↗

Je načase skoncovat s fikcí slušnosti kompenzující neslušnou, totiž nelidskou, lidskému rozvoji bránící ekonomickou a politickou formaci.

Pro ty ekonomicky úspěšné, kteří jsou „slušní“ a pro ty „neslušné“ mají obhájci paradoxního systému přihrádky. Lidé modré krve a dědici prvorepublikových „dobrých rodin“, to jsou vždy ti slušní. Ti, kteří žádnému projektu či vizi společenské reformy nikdy nevěřili a v onom i tomto systému těží ze slabosti jiných, to jsou „bývalí komunisté“ a ti z povahy věci už musí být neslušní.

Bylo by zajímavé udělat skutečný sociologický výzkum srovnávající původ bohatství se zastávanými hodnotami a postoji. Dřív, než takový badatelský projekt proběhne, je poněkud předčasné opatřit výtečnou známkou z chování šlechtu a znovuprobuzenou staroburžoazii a jako špatné předem ohodnotit chování novoburžoazie, nových zbohatlíků, lidí, kteří využili někdejších kontaktů a znalosti průmyslových a obchodních dějů a kterým se dá předhodit ze současného hlediska špatný kádrový profil.

Neznám mnoho šťastlivců v ekonomické konkurenci. Proto se mi těžko posuzuje zastoupení „slušných“ mezi nimi. Mám na mysli konkrétní jednotlivce, které nemohu jmenovat, a kteří podle toho, co o nich vím, jsou pracovití, poctiví a sociálně vnímaví. Znám však hodně příslušníků prekariátu, lidí, kteří žijí z ruky do huby, jak se říkávalo, lidi, kteří se špatně protloukají životem, ale mají potřebu lízat nohy těm, kteří se mají dobře na jejich úkor.

Znám takové vnitřně protikladné postavy lidí instinktivně humanistických a proto socialistických, kteří jsou oddanými voliči pravicových stran a kteří horlivě přikyvují produktům vulgární systémové žurnalistiky. Někteří novinářští slouhové oligarchie mají dobrý styl, jsou vtipní, dovedou vyhmátnout zajímavé případy a tito mí nešťastní známí přestali být ochotni kriticky zkoumat noviny, rozhlas, televizi a internetová média. Ideologicky angažovaní žurnalisté dokáží slušné oběti systému získat a přesvědčit.

Podivuhodná konstrukce slušnosti je náhradou někdejšího, dnes už poněkud obsoletního hodnocení nějakého chování jako humánního nebo založeného na lásce k bližním, nebo abych použil zcela zapomenutý výraz, chování ctnostného. Je to chabá náhražka opravdové svatosti — a nemám na mysli pobožnůstkářství a svatouškovství.

Slovo „slušný“ nás přímo vede k poslouchání a k poslušnosti. Něco se sluší, totiž něco se má nebo nemá dělat, nebo rovnou něco se smí nebo nesmí dělat. Slušnost se ocitá v nebezpečné blízkosti samozvaných společenských autorit. Tedy pod jejich nohama. Učitelé starého patriarchálního střihu označují za slušné žáky, kteří nevyrušují otázkami, pokorně přijímají předkládané informace i hodnocení. Jsou to děti, které se záhy naučily cyklistickému pojetí slušnosti: nahoře hrbit a dole šlapat.

Slušní jsou ti, kdo vyhovují normám, protože je to výhodné, protože jsou za to oceňováni, chváleni, zvýhodňováni, protože se mohou cítit povzneseni nad nás chybující smrtelníky, protože se nemusí bát sankcí. Pro některé z nich pak ještě odměny a tresty pozemské doplňuje a završuje záhrobní mzda nebo msta nadzemského diktátora.

Je načase skoncovat s fikcí slušnosti kompenzující neslušnou, totiž nelidskou, lidskému rozvoji bránící ekonomickou a politickou formaci. Je nutné, aby se neprivilegovaní zvedli, aby pojali důvěru k sobě, aby jednali odvážně, aktivně a tvořivě. A to je opak (po)slušnosti. A je třeba, aby pro sebe a pro ostatní spoluobčany pomohli nalézt přijatelný, spravedlivější model vztahů kolem lidské práce a kolem správy věcí veřejných.

Dělení politické scény, na ty naše slušné a na politické protivníky, kteří automaticky musí být neslušní, je nebezpečnou náhradou politického úsilí moralistickou fikcí. Je to obsazení protivníků do role nositelů čirého Zla, které je třeba nemilosrdně smést a kterým se nepřizná právo na politicky korektní soupeření zahrnující respekt. Přál bych si, aby mí slušní, v hloubi duše skutečně humanističtí přátelé prozřeli, aby politicky volili podle realistického poznání své situace a situace ostatních a aby dali už konečně pokoj s fikcí „slušnosti“.