„Důslednost, kterou se někdejší disent neměl kde naučit,“ potřebujeme k řešení řady technických problémů našeho dnešního života. Alespoň to píše Jan Šícha ve svém sobotním článku v tomto deníku.

V mé internetové bublině se na autora sesypala řada odsudků. Je prý zahleděný do sebe, výzva psát slušným jazykem je elitářská, konzervativní pravice nemůže být pro slušné lidi spojenec a kromě všeho dalšího není zjevné, které politické strany jsou ty legitimní.

Pro mě je ten text zprávou, jak dnešní svět pozoruje člověk, který je výborný novinář s literárním talentem. Už to tak bývá, že spisovatelé nebo obecně umělci si některých změn všímají dříve, než si jich všimnou společenské vědy a politika nebo lidé bez zvláštní schopnosti anebo povinnosti svět kolem sebe pozorovat.

Základem textu podle mě je pozorování, že zde vládne „totáč, přestože nikoho nezavírají“. Projevovat se „totáč“ může různě: nedostatkem médií k diskusi uvnitř politických prostředí i médií ke kontrole politiky; zpasivňováním společnosti, která má tolik práce s přežíváním, až ji na veřejné angažmá nezbývá čas, nebo třeba izolací od mezinárodní politické, vědecké i kulturní debaty.

Identifikovaným nepřítelem pro lidi, kteří tezi „mediální opožděnosti, zaostalosti, letargie“ českého prostředí berou za svou, je Andrej Babiš. Je to dobrý nepřítel, protože může sjednocovat, dokonce i pravici, která po všech stranách selhala za vlád z let 2006 až 2013, s levicí, která je dnes sice u moci, ale uvědomuje si, že cílem Andreje Babiše není nic jiného než zničení politiky jako takové.

Taková podivnost jako Echo24 může být spojencem Deníku Referendum, pokud jeden i druhý „samizdat“ bude hájit tezi, že o správě státu má rozhodovat politika. Zda s tím redakce Echo24 souhlasí, nevím. U některých jejích členů/členek si to představit dovedu, u některých se rád nechám přesvědčit. Spor o politiku jako základní nástroj debaty o podobě našeho státu je totiž zásadní.

↗

Disidentem lze být v různých kulisách. Cílem politika ale nakonec vždy je převzetí moci. Foto archiv DR 

Že pravice má zásadní podíl na destrukci státu, protože neoliberalismus stát rozkulačuje, je pravda. A na naší pravici kromě všeho jiného je, aby jasně zformulovala, že její touha po posílení individua a odpor k regulacím musí mít meze. Jako má mít teze i levicové tíhnutí ke kolektivizaci a státnímu vlastnictví.

Pravice si potřebuje uvědomit, že „neoliberalismus,“ jak říkává Vladimír Špidla, „je oligarchizace společnosti na úkor demokracie“. A přiznat si, že oligarchu, který naposledy zabral její politický prostor, sama zrodila.

Přesto i pravice má být silnou součástí politiky. Výzva, „abychom každý ve svém názorovém proudu vedli lidi ke vstupu do legitimních politických stran“, je pro mě srozumitelná bez dalšího výkladu. Zpravidla odpovídám, že pokud člověk chce, najde si své místo v pětici hlavních evropských politických stran.

Radikální levice, zelení, sociální demokraté, křesťanští demokraté a liberálové zastupují nebo mohou zastupovat názory (téměř) každého člověka. A legitimní strany jsou ty, které k těmto politickým rodinám patří.

Abych se předem hájil před obviněním z elitářství, jistě, legitimní jsou všechny strany, které se drží dnešního liberálně demokratického konsensu a jejich zástupci anebo zástupkyně jsou podle platných pravidel zvoleni/y.

Pokud se ale neumějí najít v pěti základních evropských politických rodinách, tak si dnes neumím představit, že bych je měl považovat za své spojence v boji za obhajobu politiky jako nástroje politické debaty. Radikální levice se nadto z historických důvodů musíme ptát, zda uznává i možnost ve volbách prohrát.

Teprve pak následuje odpověď, která se také objevila v mé internetové bublině. Že totiž je třeba „prosazovat politiku, která reaguje na potřeby lidí a dělat jí v antikorupčním a transparentním prostředí“.

Na rozdíl od těch disidentů, kteří sami neměli politickou zkušenost, pak musíme vědět, co obnáší důslednost při prosazování politického programu v politických strukturách. Jak velká výhoda byla, když příslušný stranický pracovník mohl v případě nutnosti členskou kartotékou zatopit, ať je předmětem jiné debaty.

Výzva psát slušnou češtinou jistě žádá pro většinu případů i psaní spisovné a pravopisně bezchybné (i když to tak zvládá zřejmě už jen Václav Jamek). Víc ale podle mě jde o psaní s kulturním a mezinárodním rozhledem, trénink v metaforách, rozvoj fejetonu a reportáže — psaní o politice a životě společnosti z pozic kultury.