Deník Referendum Domov

Jindřich Šídlo, nejblyštivější hvězda vydavatelského domu Zdeňka Bakaly, vydal komentář, v němž bagatelizuje manipulativní reportáž České televize o Matěji Stropnickém. Text nazvaný Reportáž, která otřásla novou levicí vyznívá tak, že pořad je sice možno vidět kriticky, ale také třeba jako „odlehčený, vtipný a výstižný pohled na mladého muže, jehož ego dokonce ještě přerůstá jeho nemalé schopnosti“. Čtenáře tu už už může napadnout, zda se Šídlo ve Stropnickém vlastně nezhlíží, ale sympatickou možnost bohužel vzápětí zaplaší další četba.

Šídlo sám totiž obsah pořadu i nadále bagatelizuje, aby se mohl s povýšeným nadhledem moudrého taťky dotázat: „Takže v čem je problém?“ A sám si pak odpovídá v málo maskované snaze říct, že „nová levice“, kterou definuje podobně širokými hráběmi, jako kdybychom jej chtěli do kategorie „staré pravice“ zahrnout třebas s Reflexem a Mladou Agrofrontou Dnes, vyvádí neúměrně tomu, co se stalo: jako kdyby zase někdo ukradl v Chile pero. „Jedna reportáž ve 168 hodinách je reálně jeden z těch nejmenších problémů, které máte,“ povídá rozšafně.

Poněvadž Jindřich Šídlo ve svém textu cituje můj status na FB (my jeho diskusní přípěvky k tématu tamtéž necháme milosrdně dřímat), je asi na místě připomenout článek, v němž se to, v čem je pořad 168 hodin o Matěji Stropnickém neakceptovatelnou propagandou, vysvětluje.

Pořad evidentně vznikal s úmyslem Matěje Stropnického poškodit, a to bez ohledu na fakta, bez nejmenšíh snahy něco zjistit. Jednalo se o ilustraci předem připravených tezí. A s tímto úmyslem se evidentně i stříhal. Je to tak zjevné, že by se na tom daly techniky propagandy a manipulace vyučovat na katedrách mediálních studií.

Třináct milirad sem, třináct miliard tam. Stejně je to fracek, tak v čem je tady problém? Repro DR

Jindřich Šídlo to ale vidí jinak. A tak se nevyžádaného blahosklonného poučení od něj dostane i „nejlepšímu brněnskému náměstkovi“ Matěji Hollanovi. Z jeho facebooku – zřejmě svého nového oblíbeného zdroje – pro změnu cituje Hollanovo přirovnání, že se jedná o pořad na úrovni „mečiarovské televize“.

Hollanovi se od Šídla dostává laskavého poučení o tom, v čem se současné české poměry liší od mečiarovského Slovenska. My jsme sice jenom „nová levice“, takže tomu asi nerozumíme, ale není to argument trošku jako z Mečiarovy Pravdy? Smutné je přece právě to, že ačkoli na tom nejsme zdaleka tak špatně jako Slovensko za Mečiara, Česká televize vysílá materiál na úrovni tehdejší STV. A „nejlepší brněnský náměstek“ řekl pouze tohle.

A dost možná to řekl právě proto, že by se sám v budoucnu, až bude chtít zhatit někomu mnohamiliardové kšefty na úkor veřejných rozpočtů v Brně, nerad dočkal z České televize podobného zacházení. Jindřich Šídlo při všem svém oblažujícím nadhledu nějak zapomněl vysvětlit, proč je v pořádku, že Česká televize dělá z Matěje Stropnického nevypočitatelného fracka, aniž by se přitom zabývala tím, komu a jaký kšeft zrovna hatí. A nebudou na tom třeba škodní vydavatel HN či jeho kamarádi? Ošklivé otázky.

Ale třeba Jindřich Šídlo nechápe, „v čem je problém" prostě ze solidarity se svou kolegyní z Bakalovy firmy Ivanou Svobodovou a se svými bývalými kolegyněmi v ČT. Solidarita, byť falešná, je, zvláště interpretujeme-li ji jako galantní snahu zastat se slabších, vlastně ještě čestnou pohnutkou.

Bohužel ale ani ona není úplně zadarmo. Pokud establišmentoví novináři včetně příslušníků své nepočetné elity periodicky předvádějí úplnou ztrátu soudnosti, nemohou se divit, že je podstatné části veřejnosti neberou vážně ani tehdy, když na tom doopravdy hodně záleží: jako třeba při volbě prezidenta.

Jinak řečeno: na Hradě či na ministerstvu financí máme to, o co se mocně zasloužila i česká žurnalistika hlavního proudu svou manipulativností, předsudečností, užíváním dvojího metru a snahou zametat své vlastní problémy pod koberec. A přitom přece všichni chceme, nová levice i stará pravice, aby tu bylo lépe... A dokonce se na mnoha parametrech toho, co to znamená, shodneme.

Co je tedy potřeba změnit? „Stará pravice“ Jindřicha Šídla a spol., kterou, jak se prozatím zdá, z blazeovaného klidu nevyvede zhola nic, pokud tedy zrovna neobviníte Pana Čistého z korupce, musí ztratit v českém mediálním prostoru hegemonii, jíž se neoprávněně těší, a musí se naučit brát své kolegy, jež posud pohrdlivě nazývá „novou levicí“, jako své partnery. Zatím s nimi totiž zachází jako s obtížným hmyzem, k němuž je možno si dovolit věci, jež by vůči sobě příslušníci současného mainstreamu nikdy neakceptovali.