Rudolf Kučera pronesl nedávno ve své politické analýze na Českém rozhlase 6 následující slova: „Ještě před (prezidentskými) volbami existovaly náznaky, že tradiční rozdělení na levici a pravici přestává hrát roli, protože problémy jsou globální a exponenti obou táborů postupně dojdou k tomu, že musí na ně společně hledat odpovědi.“ Byla to prý Zemanova kampaň, která znovu oživila svár mezi pravicí a levicí, rozdělila společnost a zasela atmosféru konfrontace.

Myslím, že tato věta je svým způsobem klíčová pro současné postoje pravicových intelektuálů a mnohých těch, kteří mají samy sebe za nezaujaté. Zajímalo by mě například, kde pan Kučera viděl nějaké náznaky toho, že tradiční rozdělení na pravici a levici přestává hrát roli. Bylo to snad ve vyjádření Karla Schwarzenberga, že pravice a levice už dnes nejsou jednoznačně definované pojmy? To přece patří k běžným mimikrům neoliberální pravice, že prohlašuje svou politiku za prospěšnou pro všechny, ačkoliv je vykonávána pouze v zájmu úzké skupiny.

Viděl snad signál v údajně levicovém zvyšování DPH? Přes to, co tvrdí naše média, je pravdou, že zvyšování DPH je politikou pravicovou, neboť DPH nejvíce dopadá na nízkopříjmové skupiny. Stačí si přečíst příručky neoliberálních ekonomů o tom, že takové daně méně deformují ekonomiku než daně přímé (a že vůbec nejméně deformující daní je daň z hlavy).

Zajímavé je, že nemalé množství novinářů vůbec nedávalo úspěch Miloše Zemana do souvislosti s ekonomickou situací občanů, a to včetně těch, kteří jsou ochotni označit opatření Nečasovy vlády za asociální. Bývali by raději viděli, aby za Zemanovým vítězstvím stála údajná šovinistická a nacionalistická karta, protože by se tím jen potvrdila jejich projekce Miloše Zemana coby ztělesněného zla.

Někteří komentátoři po tom mimochodem toužili tak silně, že svá přání vydávali za realitu. Například Petr Holub na Aktuálně.cz napsal, že Zeman drtivě zvítězil zejména v bývalých Sudetech. Tvrdil to, aniž by to dokládal a aniž by ho zajímalo, proč byl Schwarzenberg tak úspěšný na Liberecku, v oblastech dříve osídlených Němci. Nezajímalo ho ani to, proč Zeman vyhrál ve středočeském kraji. Pouhý pohled na volební mapu nám ukáže, že zde žádná korelace mezi podporou Zemana a bývalými německými oblastmi prostě neexistuje.

Lze souhlasit s tím, že současné problémy jsou globálního rázu, nelze ovšem v tuto chvíli doufat, že by je mohla společně řešit pravice a levice. Pravice je z globálního pohledu v ofenzívě už od 70. let, kdy se začal politicky prosazovat neoliberální program usilující o postupnou demontáž poválečného sociálního státu. Do té doby, jak by řekli marxisté, panoval určitý smír mezi kapitálem a prací. Od 70. let se však postavení pracujících dlouhodobě zhoršuje, většinou pod heslem konkurenceschopnosti země na světových trzích. V USA dosáhla průměrná reálná mzda svého vrcholu v roce 1973 a od té doby její výše prakticky setrvale klesá. Ačkoliv americké HDP od 70. let významně vzrostlo, profitovali z toho jenom ti nejbohatší, zatímco většina obyvatelstva je na tom ekonomicky hůře.

Po vypuknutí hypotéční krize se krátce zdálo, že neoliberalismus se zdiskreditoval. Byl to však omyl. Dnes se v řadě zemí provádí restriktivní neoliberální opatření opět; tentokrát je to odůvodňováno dluhovou krizí. Konsenzus mezi pravicí a levicí je od 70. let možný jen tehdy, pokud levice přejímá neoliberální metody řízení státu. Reálný rozpor zájmů různých sociálních skupin ovšem tímto způsobem nemizí.

Také česká pravicová politika vychází už od svého zrodu z neoliberální doktríny, ačkoliv svou ideologii označuje jinými slovy, např. konzervatismus. Ovšem jediným reprezentantem klasického konzervatismu - takového konzervatismu, který si uvědomuje, že předpokladem udržení tradičních hodnot ve společnosti je sociální smír, byla u nás KDU-ČSL. Ta se v posledních volbách do sněmovny vůbec nedostala, namísto ní zde máme druhou stranu, která prosazuje neoliberální reformy. Dosud žádná polistopadová vláda nebyla v jejich provádění tak důsledná jako společná vláda ODS a TOP 09. Vidět za těchto okolností nějaký prostor pro společný smírný postup pravice a levice může jen nenapravitelný optimista.

Přiostření vztahů mezi pravicí a levicí není důsledkem předvolebních kampaní, ale důsledkem neochoty pravice ke skutečnému kompromisu (podobnému tomu, k jakému je  po válce vedla obava z bolševismu). Asociálnost současné české vlády není výsledkem nějakých nahodilých excesů, je to přímý důsledek dogmatické ideologie, která vznikla v 60. letech v polemice s marxismem a nese některé jeho rysy. Podle George Sorose má neoliberalismus společné s různými druhy totalitarismu to, že představuje tzv. finální teorii, která není přístupná empirickému ověření a je proto v rozporu s popperovským principem otevřené společnosti.

Neoliberální ideologie ovlivnila nutně naše myšlení. Pokud někteří novináři a intelektuálové nejsou schopni dohlédnout za toto paradigma, pak mohou mít o sobě krásnou představu, jak jsou nestranní, a zároveň být hlásnou troubou této ideologie.

Pokud některé z nich navíc nezajímá situace lidí postižených krizí, pak se nutně odcizují svému publiku. Nikoliv proto, že by byli chytří a publikum hloupé, ale protože nejsou s to pochopit, že podstatná část společnosti sleduje poměrně neideologicky své ekonomické zájmy. Pohádky o prokapávající prosperitě, kterými neoliberálové vysvětlují, proč by měli bohatí bohatnout, nejspíš neovlivní ty, kteří dávají reálné zkušenosti přednost před teorií. Ono slibované prokapávání totiž za třicet let neoliberální éry nikdo nikde neviděl.

Jednoduše řečeno: Ekonomickou a sociální krizi, do níž nás dovedl neoliberalismus, nelze řešit metodami, které ji způsobily. Navíc se těžko lze při řešení krize spojit s někým, pro koho je neoliberální dogma důležitější než neutěšený stav společnosti.