Finanční ústava a soumrak demokracie II

Druhá část úvahy o ohrožení demokracie v systému globálního kapitalismu se věnuje především tzv. finanční ústavě a naznačuje také alternativu k procesu dedemokratizace společnosti.

Novak

Pavel Novák

18.12.2012 08:10

Související

Krásný nový svět nadnárodního kapitálu
Čas uzrál a k systému brzd a protivah je třeba, alespoň podle pravicových a bohužel i části levicových politiků, přidat brzdu dluhovou. Genezi tohoto postoje jsem částečně popsal v prvním díle úvahy. Cílem podle mého názoru není snížit zadlužení ani zadlužování států, které se koneckonců do značné míry dělo a děje ve prospěch nadnárodního kapitálu, jenž si ze států udělal nástroj pro prosazování svých zájmů. Kapitál státy využívá také k násilnému otvírání dveří v teritoriích, která neměl ještě plně pod kontrolou prostřednictvím tzv. války proti terorismu; a nakonec se staly jakýmsi krmelcem pro slabší kusy ze stáda nadnárodních korporací či pro všechny v případě ekonomického ekvivalentu kruté zimy – například finanční krize.

Skutečné cíle jsou dva. Jednak, a to je všeobecně známo a tematizováno, otevřít nové trhy. Prostor pro prostorovou expanzi a zvyšování vykořisťování extenzivním způsobem se postupně zmenšuje, do džungle vnikají noví dravci, jako je rozrůstající se velkoburžoazie Číny, Indie, Vietnamu a dalších rychle se rozvíjejících zemí, konkurenční boj mezi kapitály se zostřuje. Pro stále ještě nejsilnější nadnárodní korporace a hyperburžoazii původem ze zemí globálního Severu se tedy nabízí jedno elegantní řešení. Je jím vnitřní kolonizace, zostření vykořisťování uvnitř vlastního teritoria, a to prostřednictvím privatizací veřejných statků a služeb, ohrazení dalších „pastvin“.

K výše uvedenému cíli vede jasná cesta. Aktéři zostřujícího se třídního boje využijí svoji kulturní dominanci, svou stále ještě trvající diskurzivní převahu a přesvědčí, či prostřednictvím institucí nadnárodního státu – MMF, SB, ECB, OECD, různé Trojky a všelijaká jiná čísla – donutí oslabené a znejistěné národní státy a jejich vlády k rychlé privatizaci doposud státních podniků (nebo účastí v nich) či celých systémů, jako je systém zdravotního pojištění či penzijní systém.

Příkladem podobného postupu je Řecko. Občanů se přitom nikdo na nic neptá, mohou si vesele protestovat, přičemž jsou buďto ignorováni, nebo dostanou přes „papule“.

Druhým, ještě významnějším cílem je pak zvýšení intenzity vykořisťování. A to jak relativního, tak absolutního. Typickým příkladem je tlak na prodlužování pracovní doby, a to jak pomocí změn právního rámce – nápady „levice“ v Dánsku na zvýšení fondu pracovní doby o hodinu týdně; zavedení možnosti „dohody“ mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem v České republice o zahrnutí 150 hodin přesčasů do základní mzdy; úvahy o prolomení pracovního týdne v délce 35 hodin ve Francii; postupné navyšování reálné délky pracovního týdne v Německu a podobně.

Relativně pak je zvýšení míry vykořisťování dosahováno permanentním tlakem na intenzifikaci práce a maximálního využívání pracovní doby – různé stopování délky pobytu na WC, stále intenzivnější dohled nad aktivitami zaměstnanců na osobních počítačích, rozšiřování open space kanceláří a další metody a finty, jak vymačkat co nejvíce nadhodnoty z nic netušících, třídně neuvědomělých pracujících. Stejně tak je zneužíváno záměru s původně emancipačním potenciálem, a to sice většího využívání zkrácených úvazků, k prekarizaci práce, zvyšování nejistoty a rozsévání strachu mezi pracujícími.

Kromě toho kapitál samozřejmě dokáže velmi dobře využívat institucí jinak se pomalu vytrácejícího státu k disciplinaci pracovní síly pomocí různých workfare programů, omezování sociální podpory a v případě České republiky dokonce až reminiscence na nacismus vyvolávajících projektů, jako je DONEZ nebo tzv. veřejná služba. Zdůvodnění, proč je takto možno a nutno postupovat, je opět nabíledni. Občan-pracující byl rozežraný. Příliš hodoval, na práci nedbal. Tomu je potřeba udělat přítrž, je třeba usilovně pracovat, abychom si mohli dovolit alespoň ten suchý chléb. Jinak nám ujede vlak, sníží se konkurenceschopnost, Laos a Barma, kde pracovní síla a lidské zdroje nejsou zdaleka tak rozežrané, nás převálcují.

Finanční ústava a konec demokracie

Posledním hřebíčkem do rakve je pak postupná implementace různých všemožných finančních ústav do ústavních pořádků zemí Severu. Cílem není samozřejmě zastavit zadlužování, ale dále sešněrovat možnosti rozhodování vlád, dále omezit občanskou participaci na rozhodování, upevnit hegemonii hospodářských zájmů nadnárodní kapitalistické třídy.

Jak je toho prakticky dosaženo? Laskavý čtenář mi jistě dovolí pomoci si dvěma příklady z návrhu ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti z dílny nejlepšího ministra financí zemí střední a východní Evropy a jeho fámula, silného, čestného a neústupného premiéra naší země.

Tento zákon již ve třetí hlavě vytváří novou ústavní instituci, tzv. nezávislý orgán působící v oblasti rozpočtové a fiskální politiky, národní rozpočtovou radu. Dále pak tento ústavní předpis či spíše materializace třídní dominance kapitálu zcela arbitrárně stanovuje (stejně jako v případě DPH a všeho dalšího) čísla a čísílka – 45 procent, 48 procent a 50 procent HDP – při jejichž dosažení – o čemž rozhodne právě ona lidem nevolená a nekontrolovatelná instituce – je politická reprezentace povinna šlápnout na dluhovou brzdu, bez ohledu na vůli a přání obyvatelstva.

Složení nezávislé národní rozpočtové rady si asi všichni dokážeme představit. Jak jsem popsal u centrálních bank, zcela určitě půjde o nezávislé odborníky z Goldman Sachs, případně různé neúspěšné prezidentské kandidáty, kteří toho pro naši zemi již dost vykonali a dále konati chtějí, a jim podobná, či ještě horší individua.

Podobně účelová jsou další ustanovení návrhu Finanční ústavy, především co se týče vztahu k samosprávám a pošlapání principu subsidiarity, který je rovněž důležitým demokratickým principem. Ve chvíli, kdy národní rozpočtová rada vyhlásí, že bylo dosaženo čísílka, konkrétně poměru veřejného dluhu k HDP ve výši 48 procent, nesmí územní samosprávný celek – tedy obec nebo kraj, jejichž reprezentace odvozuje legitimitu z voleb jiného řádu než vláda – sestavit a schválit deficitní rozpočet. Bez ohledu na to, jak tento celek doposud hospodařil, jaké problémy v tu chvíli má, co si občané přejí. Toto flagrantní porušení demokratických principů je přitom přijímáno stranami napříč politickým spektrem, a to nejen u nás.

Nástup diktatury, byť postupný, se tedy zdá býti neodvratným. Byť by to byla diktatura tržní, ekonomická, diktatura kapitálu a jemu posluhujících expertů, pseudovědců a politiků, stále je diktaturou. Proto se domnívám, že žijeme v termidoru demokracie a termidor pomalu končí. Jednoho rána se probudíme v krásném novém světě, světě liberalismu pro korporace a fašismu pro občany. Budoucností světa je liberálfašismus, kterému neoliberalismus zdatně razí cestu.

Je zde alternativa?
Výše vykreslená chmurná vize nemusí být za určitých okolností naplněna. Nutnou, nikoli však postačující podmínkou neupadnutí do propasti liberálfašismu je aktivizace občanů a větší participace na správě společných záležitostí. Aby k tomu mohlo dojít, musí progresivní levice, zvláště její intelektuální reprezentace, podle mého názoru znovuoživit myšlenku socialismu jakožto alternativy k současnému metabolickému a reprodukčnímu řádu společnosti, jako cestu k návratu demokratického rozhodování do všech oblastí našeho života.

Naše a nejen naše společnost má naději neupadnout do nové diktatury jen tehdy, když se nám podaří rozbít dominantní diskurz, v němž neexistují alternativy a v nichž objektivním dějinným sílám a jejich aktérům v podobě Finančních Trhů a Ratingových Agentur a Trojek nelze vzdorovat. Zároveň je nutné se v každodenní praxi organizovat, jednat kolektivně a ve prospěch většího zapojení všech do rozhodování ve věcech společného zájmu – sem patří samozřejmě oblast politická i oblast ekonomická.

Jen radikální demokratický projekt, socialismus, a jeho každodenní praxe, může podle mého názoru taktéž přinést možnosti efektivně řešit globální problémy lidstva, může překonat limity, k nimž se současným kapitalismus dopracoval, a které nejsou v jeho rámci překonatelné. Alternativy existují. Jsou jimi socialismus, nebo barbarství.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.