Vláda Petra Nečase předložila 10. října 2012 do Poslanecké sněmovny návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti, který samotní tvůrcové vzletně nazývají Finanční ústavou. Tento krok je jen jedním z mnoha, kterým se tato vláda a obecně pravé i levé, každopádně ale neoliberální vlády posledních dekád po celém světě snaží omezit podíl občanů na rozhodování o společných věcech. Snaží se potlačit demokratické instituce, jako jsou, byť s výhradami, parlamenty a vlády, nemluvě o referendech a plebiscitech, a naopak posílit přímo nevolené či vůbec nevolené, tzv. expertní, nezávislé instituce. Jinými slovy instituce obsazované z rozhodnutí kapitálu a jednající v zájmu kapitálu.

Dělba moci, ústavní soudy a právní stát

Je i není paradoxní, že prvním velkým institucionálním omezením vlivu občanů na správu věcí veřejných bylo tolik vychvalované rozdělení mocí, nastavení brzd a protivah. Samotné rozdělení mocí na zákonodárnou, výkonnou a soudní ještě není samo o sobě protidemokratické. Forma a geneze těchto institucí, především pak co se týče moci soudní, obvykle nedemokratické jsou. Ve většině zemí světa nejsou pozice v rámci soudní moci obsazovány na základě voleb, ale obvykle součinností představitelů moci zákonodárné a výkonné s větší či menší mírou součinnosti samotné soudní moci. Většina zemí světa rovněž nevyužívá občanské poroty ani jinou formu zapojení občanů do soudního rozhodování, či od jejich využívání postupně upouští, případně je jejich reálný vliv na výsledek soudního řízení stále mizivější.

Proto se nelze divit stále se zvýrazňující roli soudů, tedy třetí moci, v upevňování a ochraňování třídní nadvlády a dominance kapitálu nad prací. Obecné soudy nerespektují ve svém rozhodování elementární spravedlnost, nýbrž se řídí ryze formálními postupy a principy, sekundují neoliberálním vládám v rámci konkrétních rozhodnutí v systematickém odbourávání pracovněprávní ochrany; legitimizují lichvu tím, že například obvykle nepřipouštějí argumentaci dobrými mravy v civilních sporech.

Zvláště viditelná je obhajoba stávajícího řádu v rozhodování ve věci vlastnických práv, kdy i zcela nelegitimně nabyté majetky jsou ponechávány v rukou svých nových majitelů, ať již se to týká majetku podezřele restituovaného, nabytého podivným způsobem v té či oné vlně privatizace, údajného církevního majetku či vlastnictví pohrobků feudálního řádu. Zřetelným příkladem přímého zásahu soudní mocí do sporu mezi kapitálem a pracujícími byl zákaz stávky v dopravě v roce 2011.

Specifickým případem jsou pak soudy ústavní, původně zřízené především jako další pojistka proti zvůli momentální většiny v parlamentech, postupně ale stále více proměněné především v pojistku zachování stávajících vlastnických vztahů a hierarchického společenského řádu.

Velmi dobře lze tuto tendenci vypozorovat i u Ústavního soudu České republiky v případech rozhodnutí o zdravotnických poplatcích a výši dávek nemocenské, kde bylo rozhodnuto naprosto alibisticky; u nepochopitelného rozhodnutí ve věci údajného přílišného rovnostářství důchodového systému; ve věci blokačního paragrafu týkajícího se církevních restitucí; u otázky vydávání majetku rodinám bývalé údajné nobility či ve věci vlastnictví nemovitostí Řádem svaté Voršily a mnoha dalších. Je zjevné, že Ústavní soud rozhoduje dlouhodobě tak, aby ochránil a upevnil stávající řád, založený na nerovnosti vlastnických vztahů a na dominanci kapitálu nad prací.

Tohoto cíle dosahuje nejen potvrzováním legislativních i faktických kroků vlád odbourávajících sociální a právní ochranu, ale i velmi sofistikovanými výklady ústavy a ústavních zákonů v příkrém rozporu s jejich zněním, je-li to samozřejmě v zájmu kapitálu, tak, jak tomu bylo například u nás v případě poplatků ve zdravotnictví.

Výše uvedené samozřejmě neznamená, že v mnoha případech především individuálních stěžovatelů Ústavní soud nerozhodl v souladu s obecným vnímáním spravedlnosti a zdravým rozumem. Rozbor vlivu rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických nebo Evropského soudního dvora na omezování demokracie a upevňování třídní hegemonie by byl námětem nikoli na článek či jeho část, ale na celou monografii.

Dobrým příkladem ale je rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických v případu Citizens United vs. Federální volební komise, kde byla korporacím přiznána práva vyplývající z prvního dodatku ústavy, čímž byl nastaven precedent zacházení s korporacemi jako s občany, lidmi. Prozatím se rozhodnutí týká s odkazem na svobodu slova jen neomezené možnosti přispívat na volební kampaně, není ale zřejmě daleko doba, kdy nezávislí soudci přiznají milionům offshorových korporací i právo volit. Ostatně přece platí daně.

Centrální banky — čtvrtá moc?

S hlavním tématem tohoto článku souvisí především příklad druhý, a to je postupné zvyšování významu a samostatnosti centrálních emisních bank. Tyto svrchovaně nedemokratické instituce, tvořené obvykle jakousi radou moudrých ekonomů a jim sloužícího odborného a administrativního aparátu, se začaly osamostatňovat a nabývat na významu od sedmdesátých let minulého století. Centrální banky samozřejmě existovaly i dříve. Měly a mají přitom několik hlavních funkcí — emisi peněz, funkci věřitele poslední instance, bankovní dohled a dohled nad finančními zprostředkovateli, vrcholného subjektu měnové politiky a další.

Tyto funkce ale vykonávaly v minulosti na základě příkazů a pokynů vlád, tedy jejich činnost byla — byť zprostředkovaně a nedokonale — demokraticky řízena a kontrolována. V oněch inkriminovaných sedmdesátých letech ale společně se vzestupem ideologie neoliberalismu a ekonomické školy monetarismu vyvstala potřeba údajné nezávislosti centrálních bank. Jen nezávislé centrální banky totiž nejen podle monetaristů mohou účinně bojovat s metlou kapitalistů, inflací. V zájmu boje s inflací byla značná část správy věcí veřejných vyňata z demokratické kontroly, resp. demokratické řízení a kontrola se v případě centrálních banka staly tak zprostředkovanými a nepřímými, až ztratily veškerý vliv.

To dalo vzniknout, vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní ještě zárodku moci čtvrté, kterou můžeme nazývat třeba moc měnová. Tím byla monetární politika, tedy jedna ze dvou zásadních ekonomických politik a transmisních mechanismů, kterými může stát, resp. demokratické instituce ovlivňovat fungování hospodářství, vyňata z demokratického rozhodování a kontroly.

Rady guvernérů centrálních bank, stejně jako ústavní soudy, jsou obsazovány na slovo vzatými odborníky, experty, nezávislými a nepodplatitelnými osobnostmi, které neprosazují žádné třídní ani osobní zájmy. Zatímco v případě ústavních soudů by tomu bylo možné ještě v případě značné míry naivity a důvěřivosti uvěřit — ústavní soudci většinou za svého života pracují ve veřejném sektoru jako soudci obecných soudů či profesoři právních vysokých škol — tak v případě centrálních bankéřů jde jasnou lež. Tzv. nezávislé centrální banky ovládají vesměs lidé, kteří pracovali pro nadnárodní finanční zprostředkovatele — příkladem jsou bývalí zaměstnanci investiční banky Goldman Sachs, kteří se vyskytují v míře nebývalé v centrálních bankách po celém světě, včetně Maria Draghiho, bývalého ředitele GS International, dnes guvernéra Evropské centrální banky.

Případně jde o zaměstnance či spolumajitele domácích finančních institucí — u nás Zdeňek Tůma, Expandia Banka či následně Miroslav Singer, Patria Finance — někdy i s velmi podivnou minulostí a praktikami. Po skočení funkčního období se pak tito lidé často jako dobří holubi vracejí do své mateřské společnosti. Z obsazení orgánů centrálních bank a ještě více pak z kroků při implementaci reálné měnové politiky a ze zcela nedostačujícího, měkkého až žádného bankovního dohledu je jasné, v čím zájmu tyto instituce konají.

Dluhová krize jako předpoklad pro rozšíření čtvrté moci

Sotva pominula první vlna rozhořčení nad vypuknutím světové finanční a následně ekonomické krize, v níž panovala ve společnosti široká shoda, že viníky jsou nenasytní bankéři a obecně celý systém kasinového kapitalismu, držitelé kapitálu a jejich apologeti se oklepali a zahájili protiofenzívu. (Mimochodem, shoda v rozhořčení byla založená na falešném vnímání reality, protože skutečnou příčinou krize je strukturální krize kapitalismu, či ještě přesněji kapitálu jakožto dominantní a určující síly společenského metabolismu a reprodukce, zatímco chamtiví bankéři a perverzní hrátky s deriváty na finančních trzích a celková financializace ekonomiky jsou pouhopouhým jejím příznakem.)

Rychle zapomenuta byla slova o větším zdanění bohatých, boji s daňovými ráji, škodlivosti finančních spekulací a příliš nízké regulaci či přehnané deregulaci bankovního sektoru a činnosti finančních zprostředkovatelů. Jediným a pravým viníkem krize jsou více či méně demokraticky zvolené vlády, zadlužování veřejného sektoru údajně způsobené přílišnou rozhazovačností těchto vlád, údajně přebujelý sociální stát a nakonec to nejlepší, všeobecná rozežranost občanstva.

Podobně rychle, jako se podařilo bankéřům — nazývejme je pracovně bankéři — odvrátit od sebe pozornost a udělat z obětí viníky, podařilo se jim jako vždy v podobné situaci obrátit ji ve svůj prospěch. Na některé periferní evropské státy — Lotyšsko, Estonsko, pokus měl původně zahrnovat i Island byla uvalena kuratela institucí transnacionálního státu — Mezinárodního měnového fondu, Světové banky — a byly vyzkoušeny desetiletími prověřené, na chudých afrických zemích vyzkoušené programy strukturálního přizpůsobení, jinými slovy programy ožebračující, disciplinující, umožňující zvýšit míru vykořisťovaní pracujících. Průzkum bojem dopadl úspěšně, a byl tedy zahájen frontální útok na zbytky evropského sociálního státu, pod pláštíkem a maskou boje s tzv. dluhovou krizí.

Kromě jiných těžkých zbraní byla v tomto boji nasazena právě i rétorika o nezodpovědných politicích a rozežraných občanech, kterým je třeba přistřihnout křídla, a to jak pomocí konkrétních úsporných opatření v nejzasaženějších zemích, tak obecným nastavením institucionálního prostředí, aby i do budoucnosti byla zajištěna minimální ingerence občanů, případně jejich volených zástupců do věcí zásadního významu, věcí nadnárodních korporací a obecně akumulace kapitálu na celosvětové úrovni.

Udržování tohoto diskurzu připravilo půdu pro spuštění implementace tzv. finančních ústav, které, jak ukážu dále, omezují a částečně odnímají fiskální politiku z rukou demokraticky zvolených vlád a svěřují ji nezávislé instituci, a tím dokončují vytvoření homunkula kapitálu, čtvrté moci, která není součástí systému brzd a protivah, ale je mimo něj a nad ním.