Neoliberalismus jako korupční ideologie?

Ideologie nemusí být zdaleka tím, čím se zdá být. Její obecné teze jsou formulovány tak, aby budily dojem nestrannosti a objektivních pravd. Nejenže ovšem samy o sobě nestranné nejsou, ale nejsou ani nestranně interpretovány. Zneužít lze samozřejmě jakoukoliv ideologii.

„Zachází-li někdo z cizím majetkem, zachází s ním neefektivně a má tendenci zneužívat ho ve svůj prospěch. Stát je tudíž vždy neefektivní. Čím menší bude stát, tím méně bude neefektivity, tím méně bude prostoru pro korupci." V těchto logicky znějících větách lze snadno rozpoznat obvyklou liberální argumentaci. Sám jsem svého času bral tyto argumenty vážně. Zdálo by se, že minimální stát je nejlepším lékem proti korupci a že liberalismus, potažmo neoliberalismus je tak velmi důsledným protivníkem korupce.

Žádná ideologie ovšem nevisí ve vzduchoprázdnu. Neexistují jen obecné pravdy, existuje i způsob, jak jsou tyto obecné teze interpretovány a používány v praxi. To, jak bude společenská teorie v praxi vykládána, nelze vyvodit z teorie samé, lze to pouze empiricky vypozorovat. Proto stojí za to každou ideologii, včetně té (neo)liberální, konfrontovat s jejími konkrétními aplikacemi, ať už rétorické, nebo praktické povahy.

Někteří lidé vnímají liberalismus jako teorii chamtivosti, jako myšlenku, která svým zastáncům slouží jako alibi pro bezohlednou hrabivost. Zastánci liberalismu tvrdí, že jim jde o princip padni komu padni. Moje zkušenost je ovšem taková, že jsem ve svém životě viděl sociálně orientované lidi, kteří s přesvědčením přispívají sociálně slabším, nikdy jsem však neviděl liberála, který by odmítl peníze od státu jen kvůli principu. Nevím o nikom, kdo by např. vědomě odmítal využívat daňových úlev nebo státních příspěvků, o nichž teorie tvrdí, že jsou z principu špatné.

Do roku 1993 bylo v České republice často slyšet, že doplácíme na Slovensko a rozdělení společného státu bude tudíž ekonomicky výhodné. Tehdy i později pravicoví politikové brojili proti státnímu přerozdělování, nikdo však nikdy neřekl: „Nechtějme peníze od Evropské unie, poraďme si se svými problémy sami, za pomoci vlastních prostředků."

Pravicová média a pravicoví politikové často útočí na přebujelý sociální stát a navrhují snižování sociálních dávek, podpor v nezaměstnanosti a omezování dalších institucí sociálního státu. Nikdo z nich však nekritizuje daňové úlevy a subvence pro velké nadnárodní korporace. Ty bývají naopak ospravedlňovány tím, že přispívají k vytváření pracovních míst. Je větší prohřešek hoden většího pokárání než prohřešek menší? Nebo je tomu naopak? Pokud by liberalismus byl principiální teorií „padni komu padni", pak by měly být daňové úlevy pro korporace a další výhody terčem stejné, ne-li větší kritiky ze strany liberální pravice. Například v roce 1994 dostaly americké korporace od státu 167 miliard dolarů ve formě daňových úlev, zatímco federální výdaje na sociální zabezpečení občanů představovaly padesát miliard dolarů. Slyšeli jste, že by někdo z přesvědčených liberálů na to upozorňoval? Nevím o tom, že by se našel liberální odborník-ekonom, který by v médiích řekl: „Ano, pane redaktore, sociální výdaje jsou problém, ale možná ještě větší problém jsou daňové úlevy pro korporace." Nedeformuje snad trh to, když velcí hráči daně neplatí, zatímco malí podnikatelé ano?

V době, kdy se v novinách přetřásala kauza exministra Drobila, napsal Jiří Pehe: „...masivní rozkrádání veřejných prostředků politiky a s nimi spřízněnými podnikateli je evidentně zcela systémová záležitost..." Zřejmě měl pravdu. V českých zemích jsme si ovšem zvykli považovat systémovou korupci za projev naší civilizační nevyspělosti – vadu na kráse, která se v západních demokraciích nevyskytuje. Většina lidí, ať už orientovaných pravicově, nebo levicově, je přesvědčena, že neoliberální ideologie je přímo v rozporu s korupčními praktikami. Martin Škabraha napsal v jedné diskusi na stránkách Deníku Referendum: „Je ale zcela v rozporu s touto ideologií, aby stát neprůhledně rozděloval veřejné peníze spřízněným podnikatelům ve formě veřejných zakázek..."

Dovolím si zde zapochybovat o tom, že (neo)liberalismus je v přímém rozporu s korupcí, že případná zkorumpovanost neoliberálních stran nesouvisí s jejich ideologií, nebo že je dokonce jevem pouze specificky českým.

Ve Spojených státech za vlády George Bushe mladšího to byli neoliberálně naladění republikáni, kteří dokázali vyvést ze státního rozpočtu velkolepé sumy do spřátelených firem, majíce z toho osobní profit i štědré sponzorské dary pro stranu. Toto kolečko kupodivu docela dobře připomíná dění na naší politické scéně. Pozoruhodné je, že základním legitimizačním prostředkem pro tyto postupy se stala neoliberální ideologie. „Bylo by hříchem nechat ve státních rukou to, co může obstarat soukromý sektor," se stalo neoficiálním heslem republikánské vlády.

Je možné odkázat na řadu konkrétních případů, a abych nepředkládal k uvěření jen obecné teze, pár příkladů uvedu: ministr obrany Donald Rumsfeld se ve své funkci jen velice neochotně vzdával akcií firem spojených s obranou země. V případě patentové společnosti Gilead Sciences dokonce standardní požadavek zbavit se akcií, u nichž hrozí střet zájmu, odmítl splnit a raději se během výkonu své funkce vyhýbal schůzkám, kde se jednalo o otázkách národního zdraví. V době Rumsfeldova vládního angažmá však Pentagon nakoupil lék proti ptačí chřipce Tamiflu za padesát osm milionů dolarů a cena akcií společnosti Gilead Sciences, která vlastnila patent, vzrostla za dobu jeho funkce o 807 %. Dick Cheney se zase ani v úřadu viceprezidenta nedokázal vzdát všech svých akciích firmy Hulliburton a podle časopisu Wall Street Journal si ponechal 189 tisíc akcií této firmy. Firma přitom získala státní zakázky v souvislosti s válkou v Iráku a cena jejích akcií stoupla kvůli irácké válce o 300 %. Dick Cheney byl mimochodem již členem vlády G. Bushe staršího a za vlády Clintonovy pak zastával místo šéfa zmíněné firmy Hulliburton, která již za Clintona získala velkou státní zakázku na logistickou podporu armády. Zajímavé je v jeho případě ono střídání politické role s managerskou rolí ve firmě, která těží velkou měrou ze státního rozpočtu.

Jakou roli zde hraje neoliberální rétorika? Poměrně značnou. V duchu neoliberální doktríny jsou vznášeny požadavky, aby činnost, která byla tradičně doménou státní sféry, se zadávala ve stále větší míře soukromým firmám. Je to chápáno jako zeštíhlování „neefektivního" státu. Z hlediska efektivity je tento způsob zpravidla ještě horší než výkony státního hospodářství. Velké státní zakázky získávají nezřídka firmy, které dosud s žádnou podobnou činností neměly zkušenosti. Politikové jsou ke „svým" firmám velmi štědří. Řada těchto soukromých firem vyrostla převážně ze státních peněz, ale daňoví poplatníci nemají na jejich majetek žádný nárok. Pokud firmy vykonávají svou práci mimo vládní dohled, pak ji odvádí v neuvěřitelně mizerné kvalitě. Firma Custer Battles předkládala americké okupační vládě v Iráku „podvodně nafouknuté faktury", které byly hrazeny z peněz amerických daňových poplatníků. Přestože tato skutečnost byla prokázána i u soudu, firma nebyla nijak potrestána, protože soudce rozhodl, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že by peníze byly předloženy vládě Spojených států.

Z uvedených skutečností plyne především jedno poučení: Ideologie nemusí být zdaleka tím, čím se zdá být. Její obecné teze jsou formulovány tak, aby budily dojem nestrannosti a objektivních pravd. Nejenže ovšem samy o sobě nestranné nejsou, ale nejsou ani nestranně interpretovány. Zneužít lze samozřejmě jakoukoliv ideologii. Neoliberální ideologie ovšem neodrazuje své věřící od toho, aby rozkrádali státní majetek, naopak definuje privatizaci a outsourcing jako něco chvályhodného samo o sobě. Rozparcelování veřejného majetku vykládá paradoxně jako veřejný zájem. Novodobí dobyvatelé státního majetku a státní renty jsou spíše utvrzováni v pocitu jakéhosi hrdinství.

Na závěr by se snad hodila slova politologa Michaela Wolfa, který komentuje konzervativní způsob vládnutí slovy: „Konzervativci nemohou dobře vládnout ze stejných důvodů, z jakých nemůže vegetarián připravit prvotřídní boeuf bourguignon: Když věříte, že to, co po vás chtějí, je špatné, nejspíš to neuděláte moc dobře. [...] Jakožto způsob vládnutí je konzervatismus synonymem pro katastrofu."

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Milena Bartlová - historička umění, Praha

Již klasikové Středa, 9.Února 2011, 08:35:36

Trefné. Jen na okraj: pokud si správně pamatuji svá všeobecně povinná vysokoškolská studia marxismu-leninismu (za hanebného minulého režimu...), pak podle Karla Marxe je ideologie definována jako falešné vědomí, jehož jediným cílem je zastírat skutečný stav hybných sil ve společnosti.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Středa, 9.Února 2011, 10:44:24

Jenže Marx také zdůrazňoval, že aby ideologie mohla vládnout, musí se prezentovat jako univerzální, musí svým myšlenkám dát formu obecnosti. To pak umožňuje kritiku stávající praxe z pozic, které se - paradoxně - hlásí právě k myšlenkám obsaženým v oficiální ideologii. Samozřejmě že "objektivní společenská funkce" neoliberální ideologie je taková, jako zde popsal autor, ale současně platí, že lze z přísně friedmanovských pozic zkonstruovat kritiku praktik Bushovy vlády. Ostatně, i někteří naši pravičáci - jmenovitě si vybavuju Martina Římana - kritizovali politiku investičních pobídek, kdy se nadnárodním koncernům strkají milióny, aby se prý vytvořily pracovní místa... Vyjdeme-li z toho, že s "cizími penězi nelze konat dobro", jak píše Friedman, lze to snadno otočit i proti jeho miláčkovi Rumsfeldovi.

Ta kritika neoliberalismu, která chce ukázat, že jeho praktická realizace je v rozporu s jeho oficiálně hlásanými principy, ale že právě to je možná jeho funkce, je legitimní. Ale je také možné vzít tu ideologii vážně, předpokládat, že se nebude aplikovat falešně - a přesto ji kritizovat už na rovině těch vážně vzatých předpokladů. Např. teze "s cizími penězi nelze konat dobro" zpochybňuje i smysluplnost charity, nejen státu.

Petrasek Milan - penzista

JÁ bych preferoval Středa, 9.Února 2011, 12:41:41

dojem,že synonymem pro společenskou katastrofu je absence natolik funkční demokracie, která by zajistila konzens vzešlý ze střetu ideologií. Jakákoliv ideologie zastupuje pouze dílčí zájmy a její dominance tak končí v pasti mocenských zájmů skupin ideologií zaštítěných. Liberální idea přizpůsobení liberálního kapitalismu stavu globálního ekonomického propojení, se bez korektivního vlivu politické scény tak může vyústit v defektní neoliberální ideologii. Selhal zájem společnosti o demokratické řešení střetu ideologií .

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

stát vs charita Středa, 9.Února 2011, 19:43:37

Rozdíl mezi charitou a státem je imho ten, že charitě peníze dávám. Stát si je bere.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Středa, 9.Února 2011, 21:45:32

Státu peníze dáváte. Na základě společenské smlouvy, o kterou se filozoficky opírá každá demokratická ústava, souhlasíte, že mu daně náleží, aby mohl zajišťovat veřejné statky, včetně politické reprezentace, které se můžete účastnit. Nehledě na to, že stát vám garantuje právo na spravedlivou mzdu a bez státu by jste možná žádnou nedostal.

Pokud stát neplní svou úlohu, máte právo na odpor.

Rozdíl mezi charitou a státem je hlavně ten, že charita funguje na principu sympatií. Stát musí pomoci všem, i těm, kteří jsou třeba většině nesympatičtí.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Veřejné statky Středa, 9.Února 2011, 22:09:42

To je třeba znojemské vinobraní, že? :-)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.