Dobře utajená revoluce
Adam VotrubaMédia obvykle ignorují či bagatelizují protesty v západním světě a naproti domu dávají velký prostor politickým protestům v jiných částech světa. Na příkladu Itálie a Ukrajiny byla minulý týden možnost sledovat něco takového v „přímém přenosu“.
Od pondělí 9. prosince probíhají po celé Itálii demonstrace požadující odstoupení vlády a zásadní změnu politiky země. Demonstranti vyzvali policisty, aby nechránili vládu a přidali se k nim. Příslušníci pořádkových jednotek si v některých městech na znamení solidarity sundali přilby a pochodovali s demonstranty. Organizátoři demonstrací slibují pokojnou revoluci.
K žádné revoluci v Itálii sice nedošlo a zatím nedochází, přesto jde o dosti rozsáhlé protestní hnutí. Médiím se však podařilo před veřejností tuto skutečnost dlouho utajit.
Nedá se přímo říci, že by minulý týden o Itálii vůbec žádná média neinformovala, ale učinila to takovým způsobem, že si toho málokdo povšiml. Takový obrázek jsem si alespoň udělal, když jsem se dotazoval lidí ve svém okolí, co vědí o současném dění v Itálii. Téměř všichni byli překvapeni.
Samotná skutečnost, že se podařilo relativně důležitou informaci udržet mimo dosah obecného povědomí, mi přijde neméně zajímá než informace sama. Jak lze něco takového provést?
Například ve veřejnoprávním rozhlase byla zpráva od italských protestech odvysílána. V následujícím zpravodajství však o tom nebylo již ani slovo, o hodinu později také ne atd. Zatímco ukrajinské protivládní demonstrace jsou zmíněny v každých zprávách hodinu co hodinu, o italských nepokojích se mluvilo jen ojediněle mimo hlavní vysílací čas.
Rovněž na internetu bylo ještě v průběhu minulého týdne příslušných článků jen poskrovnu. Řada médií o tom neinformovala vůbec. Ve středu 11. prosince, což byl třetí den od začátku protestů, jsem se s minimálním úspěchem pídil po příslušných informacích i na alternativních médiích.
Nutno říci, že takový výsledek není dílem pouze českých novinářů. Italské noviny rovněž demonstranty v prvních dnech ignorovaly. Protesty vlastně nebyly po chuti nikomu.
Nedaly se ani dost dobře zaškatulkovat, neboť se vymezovaly jak proti vládě, tak proti opozici, potažmo proti levici i pravici, což českému čtenáři možná připomene i naše domácí nálady namířené obecně proti všem politikům. Italské noviny přinesly podstatné zprávy o protestním hnutí teprve minulou středu.
Téhož dne se objevila krátká zmínka o italských událostech na Britských listech. Tento server často přebírá informace z britských médií a přináší v češtině stručná shrnutí z anglicky psaných článků. I informace o italském hnutí byla převzata z anglicky psaného média. Šlo ovšem o Al-Džazíru.
Teprve v tomto týdnu se objevuje více zpráv i v dalších médiích. Lidové noviny se například rozhodly informovat o událostech v Itálii v úterý 17. prosince.
Neřeknu nic nového, když prohlásím, že média obvykle ignorují či bagatelizují protesty v západním světě a naproti domu dávají velký prostor politickým protestům v jiných částech světa. Minulý týden však byla možnost sledovat něco takového v „přímém přenosu“.
Ukrajinskými událostmi byl mediální svět zaplaven tak, že jim nemohl nikdo uniknout, zatímco kdyby tou dobou v Itálii proběhla revoluce, u nás by o tom téměř nikdo nevěděl. Kdo pochybuje o tom, že média o realitě neinformují, nýbrž ji sami vytváří, mohl se o tom v posledních dnech přesvědčit.
Co s tím? Naučit se myslet jinak. Vidět věci v jiných, než neoliberály narýsovaných souvislostech. Neomílat témata, předestřená pravicovými médii, ale hledat vlastní, jiná. To, co si spolehlivě přečtu v Právu, MF, či Reflexu, tady nehledám. Tuším, že to není žádná legrace, takováto média vytvářet, ale kdyby se redaktoři oprostili od animozit vůči Zemanovi, třeba by se mohlo zadařit. A pak - kdo ze zvídavějších by si nechtěl přečíst něco, co se jinde nemá šanci dozvědět? A navíc by se tím značně snížila možnost neoliberálů vytvářet realitu.
Autorovi díky za příspěvek a ať se daří přicházet s dalšími neotřelými tématy.
Nejde jen o to, že v Itálii je těch demonstrantů méně a vláda se je nesnažila rozehnat násilím.
Na Ukrajině je důležitý ten geopolitický rozměr. Ukrajina je velmi široce rozkročena mezi Západem a Východem. Před Druhou světovou válkou by nikoho nenapadalo, že součástí samostatné Ukrajiny bude současně významné centrum polské kultury Lvov a nepochybně ruská Sevastopol. Pokud se na ulicích bojuje o zahraničně politickou orientaci země, jde o hodně.
Rozpad sovětského imperia, při kterém se mimo území Ruska ocitl Krym i se se základnou ruské černomořské flotily, byl neuvěřitelnou událostí, kterou si v době, kdy byl Krym k Ukrajinské sovětské republice administrativně přičleněn, nikdo nedovedl představit. (Bylo myslím až za Chruščova.) Stejně tak je zvláštní, jak Poláci taktně mlčí a málo připomínají , že Lvov byl do druhé světové války polským městem.
Italové jsou nespokojeni se svou vládou a politickým systémem už hodně dlouho, takže ty protesty nejsou žádná novinka, jak správně připomíná pan Jedlička.
Ale ono je samozřejmě jednodušší bojovat za demokracii někde daleko, když u nás jsme to dotáhli do fáze, kdy nejvyšší soud potvrdil legalitu úplatků v parlamentu.
Ještě markantněji je zkreslování faktů vidět na tom, jak média popisují "spřátelené a nepřátelské" demonstranty. Jedni jsou teroristé a násilníci, druzí jsou ozbrojení bojovníci za svobodu.
Kritika médií je obtížná discliplína. Nestačí chápat obecný princip, že média o realitě neinformují, ale realitu vytvářejí. Potřeba jsou velmi rozsáhlé znalosti toho, o čem média píší ideologicky předpojatě.
Je s podivem, že profesionální historik neměl na sklonku minulého roku takové znalosti historického kontextu ukrajinských událostí, aby pochopil, že se tam asi opravdu něco děje.
Mediální kritika vyžaduje také znalost médií. Nestačí vytvořit si vágní dojem podle toho, o čem se zrovna mluví v české televizi, když ji náhodou zapnu. Musíte mít o médiích celkový přehled, jaký měl v této diskusi Petr Jedlička.
V diskusi se spletl také Pavel Kolařík, když tvrdil, že Britské listy jsou jednostranně proruské. Stačí se podívat na to, co Dolejší a Čulík píšou dnes. Pavel Kolařík se ale neprezentuje jako mediální analytik.
Na tomto příkladu je vidět, že snažit se pochopit světové dění na základě několika obecných formulek vede k omylům v interpretaci jednotlivých událostí, bez ohledu na obecnou pravdivost těchto formulek.
Saúdská Arábie je nezpochybnitelně desítky let spojencem USA a zároveň nejvýznamnějším podporovatelem radikálních náboženských skupin po celém světě. Ortodoxní saúdský režim, na podkladě ultrakonzervativní salafíje, je jednoduše fakt, rovněž jako snaha Saúdů jej pomocí podpory náboženských skupin šířit.
Že jsou nejakceschopnější složkou protiasadovské opozice Saúdy podporované sunnitské nábožensky konzervativní skupiny, jimž leží v žaludku zejména s Asadem spříznění alávité, jste se mohl dočíst dokonce v proamerickém Respektu.
Mimochodem, v případě vítězství převážně sunnitské protiasadovské opozice, první kdo půjde pod nůž, budou vedle alávitů - syrští křesťané. Ostatně to tytéž skupin, pod jménem IS, na druhé straně stejného území, v Iráku, aktuálně předvádějí takříkajíc v přímém přenosu. Trochu mě překvapuje, že vás to, jakožto víru celkem hodně prožívajícího katolíka, nechává ledově chladným.
Nicméně: proč je vlastně Ukrajina sama o sobě tak nezajímavá? Proč se v souvislosti s Ukrajinou mluví hlavně o Středním východu?
Většina článků a komentářů o Ukrajině zde v Referendu není o Ukrajině, ale buď o tom, jak česká média o Ukrajině píší, nebo o USA, nejvýš ještě EU.
Jistě, kontext je důležitý, ale proč je důležitý JEN kontext a věc sama ne? Nejsou lidé na Ukrajině dostatečně skuteční a důležití na to, aby se o nich psalo ještě jinak než jako o figurkách v ideologických soubojích Západ-Východ, nebo ještě omezeněji z hlediska toho, co psaní o nich říká o politickém rozdělení v ČR?
"Na Ukrajině je důležitý ten geopolitický rozměr. Ukrajina je velmi široce rozkročena mezi Západem a Východem. Před Druhou světovou válkou by nikoho nenapadalo, že součástí samostatné Ukrajiny bude současně významné centrum polské kultury Lvov a nepochybně ruská Sevastopol. Pokud se na ulicích bojuje o zahraničně politickou orientaci země, jde o hodně. "
Tomáš Tožička tu poznámku ohodnotil jako naivní. Byla naivní?
Snaha vyrovnávat ideologickou zaujatost médií opačnou ideologickou zaujatostí vede k omylům a je pro to také mnoho jiných příkladů.
Když Němci v roce 1943 v protektorátu uspořádali propagandistickou kampaň dokazující masakr v Katyni, tak málo Čechů věřilo, že se ten masakr opravdu stal a měli ho na svědomí Sověti. I když důkazy měli Němci dobré.
S obecnou tézí, že média realitu vytvářejí, ne popisují , souhlasím. Spíše bych asi řekl spoluvytvářejí, protože diskurz, ve kterém vzniká sociální konstrukce reality, neprobíhá jen v médiích.
Někdy probíhá v interakci veřejnosti s médii jako právě při demonstracích, které v současných demokraciích vytvářejí realitu pro média a ta by jim měla podle zavedených nepsaných pravidel věnovat pozornost. Nevšímat si velké demonstrace je neférové.
Pochybuji ale, že by média dnes mohla ignorovat větší protesty v Evropě (na rozdíl od zbytku světa). Noviny události potřebují a jsou za ně vděčné, pro televizi jsou demonstrace svou vizuálností atraktivnější než třeba politická jednání za zavřenými dveřmi, kde není co točit. Jednostranně pravicové zaměření novinářů, jaké převládá u nás, není v Západní Evropě obvyklé. Pokud je demonstrace velká, tak na ní demonstrují diváci televize a čtenáři novin.