Globální srovnání výdajů na zbrojení provádí především renomovaný švédský SIPRI (Stockholm Interantional Peace Research Insititut). Ten každoročně předkládá své zprávy. A aktuální vývoj trendu v globálním zbrojení podle nich bohužel není dvakrát potěšující.

Lze jistě diskutovat nad použitou metodikou. S ohledem na citlivost příslušných dat je SPRI pro potřeby mezinárodního srovnání ve srovnatelných cenách upravuje a někdy i odhaduje. Základní představu o vývoji však bezpochyby nabízí.

Jak se zbrojí

Závody ve zbrojení v minulosti vyvrcholily především v časech bipolarity. Trendově se podle SIPRI globální výdaje na zbrojení vyšplhaly v roce 1988 nominálně přes 1 bilion amerických dolarů, což znamenalo i rekordní podíl na světovém HDP.

V čele tabulky nejvíce zbrojících zemí figurovaly tehdy Spojené státy s 484 miliardami dolarů, následované tehdejším SSSR s 218 miliardami (Eduard Ševarnadze kdysi uvedl, že na vojenský komplex vydávala Moskva více než 19 % svého HDP). Pro srovnání Čínská lidová republika, která teprve stála na prahu tengistických reforem, dávala tehdy do zbraní pouhých dvanáct miliard.

Po tomto vrcholu militarizace došlo s rozpadem bipolárního světa ke globálnímu absolutnímu propadu vojenských výdajů, během kterého spadl objem zbrojení v Evropě (zejména východní), ale na světové škále zbrojení rostl současně podíl Asie.

Světový „breakpoint“ přišel po roce 1998. Do tohoto roku klesly světové výdaje na zbrojení podle SIPRI na „pouhých“ 745 miliard. I tehdy to byla samozřejmě obrovská částka, Globální rozvojová pomoc zaostalým částem světa tvoří sotva desetinu. USA tehdy vydaly na zbrojení nominálně 268 miliard.

V tehdejší Ruské federaci byly odhadovány výdaje na zbrojení pouhých 23 miliard (Čína se mezitím stihla vyšplhat na 46 miliard). Ukončení závodů ve zbrojení ovšem příliš neodlehčilo nástupnickým státům SSSR, protože tyto země prošly destruktivní transformací provázenou propadem ekonomického výkonu.

V té době do Evropy zavítala válka na Balkáně. Následovaly významné konflikty v Afghánistánu, Iráku a mnohé další. NATO inovovalo svoji doktrínu směrem ke „globální odpovědnosti“ a modernizaci sil. Od roku 1999 začaly výdaje na zbraně v globále opět postupně růst a rostly po dalších deset let.

SIPRI uvádí ve své ročence pro rok 2009 nominální objem světových výdajů 1,5 bilionu amerických dolarů, což bylo 2,7% globálního HDP. Ve srovnatelných cenách se to vyrovnalo dosavadnímu vrcholu ve zbrojení dosaženého v roce 1988 (tedy v době závodů ve zbrojení).

Tento růst trval až do světové krize v roce 2009, kdy země v rámci škrtů sáhly většinou i na své dosud nedotknutelné vojenské rozpočty. Následné přitlumení globálních výdajů na zbrojení trvalo čtyři roky. V roce 2013 činil podíl zbrojních výdajů na globálním HDP jen 2,4%.

Výjimkou byla v letech útlumu (2010 - 2013) handicapovaná Ruská federace, která i v této době navzdory krizi své výdaje na zbrojení dále zvyšovala. Umožňoval jí to zřejmě zejména bohatý státní rezervní fond naplňovaný z prodeje surovin. Druhou výjimkou byla pak Čína, která se svými výdaji na zbrojení dostala na druhé místo na světě. V ekonomické krizi ale země NATO tyto své výdaje přitlumily. Mohly si to dovolit, protože jejich náskok před světem byl stále významný.

Návrat strachu

Globální oživení ekonomiky a především konflikty na východě Ukrajiny a další geopolitické faktory ovšem od loňského roku opět mění situaci. Za rok 2014 už SIPRI uvádí, že globální výdaje na zbrojení dosáhly 1,8 bilionu dolarů. Z toho USA vydaly na 610, Čína 216 a Rusko 85 miliard. Podíl zbrojních výdajů na zvýšeném výkonu globální ekonomiky vzrostl na 2,5%.

Dominance USA je i dnes stále zřejmá. Spojené státy vydají více než tři čtvrtiny vojenského rozpočtu celého NATO. Přes velmi dynamické nárůsty tvoří výdaje Ruské federace jen 14% výdajů amerických a objemem zaostávají i za Čínou, jejíž vojenské programy (zejména v oblasti námořnictva) jsou velmi ambiciózní.

V reakci na ruské zbrojení výrazně procentuálně narůstají i rozpočty v Polsku a Pobaltí, zbrojní plány posiluje i Ukrajina. V souvislostech se situací v islámském světě silně zbrojí i Saudská Arábie a spolu s ní i další země regionu.

I když jsou rozpočty menších zemí s vojenskými giganty nesrovnatelné, pro obchod se zbraněmi je vývoj ve východní Evropě a v arabském světě silným impulsem. V zemích, které jsou klíčovými vývozci zbraní, tak ožívá i debata o rozporných důsledcích tzv. „vojenského keynesiánství“ a jeho neblahého vlivu na ekonomiku i společnost. Militarizace je tu v každém případě zpátky se vším všudy.