Prezident Obama ve svém sobotním projevu k současné krizi v Sýrii prohlásil, že „Spojené státy veřejnosti předložily důkaz, že za chemickým útokem v damašské čtvrti Gúta stojí syrská vláda“. Žádný takový důkaz ale zveřejněn nebyl. Vedle toho se navíc objevila domněnka, že tento zločin mají na svědomí rebelové napojení na Al-Káidu, a to na základě výpovědí lékařů, obyvatel Gúty i samotných rebelů, jimž měl chemické zbraně dodat saúdskoarabský princ Bandar bin Sultan.

Prezident Obama dále řekl, že při útoku bylo usmrceno „více než tisíc lidí, včetně stovek dětí, jež byly vlastní vládou zplynovány“. Prezident třikrát navýšil počet Syřanů zavražděných smrtícími chemikáliemi, aniž zjevně četl zprávu Lékařů bez hranic, kteří z místa činu hlásí verifikovaných 355 obětí. Navíc Obamovo stanovisko o „vině a trestu“ nekonvenuje s žádným empirickým důkazem; z Gúty to potvrzují právě Lékaři bez hranic a inspekční tým OSN.

Jde o postoj, jenž má pravděpodobně poskytnout chystanému zásahu legitimitu a podporu, a to přesto, že Rada bezpečnosti OSN další americké vojenské avantýře v tak výbušném a labilním regionu odmítá požehnat. Dokonce i vojenská junta v Egyptě, jinak silně loajální vůči Bílému domu, se odmítá zařadit do pracně formované „koalice ochotných“. Káhira více méně stojí za Asadovým režimem a vůči syrským rebelům se staví nepřátelsky, neboť je vnímá jako stoupence politického islámu, jak píše expert na Střední východ Juan Cole.

Na pořadu dne Írán

Obama sám vojenskou intervenci do další blízkovýchodní země hájí i těmito slovy: „Sice se domnívám, že mám právo zahájit vojenskou akci proti Sýrii bez přímé autorizace Kongresu, ale zároveň vím, že vlast bude silnější, když se vydáme tímto směrem (tj. když požádáme o souhlas Kongresu).“ Nad nebezpečím, které čím dál více obklopuje příliš silné postavení prezidenta, se zamýšlí novinář a nositel Pulitzerovy ceny Chris Hedges: „Mám za to, že je znepokojující, když vzrůstá moc imperiálního prezidentství v naší zemi, kde se výkonná moc zbavuje práva týkajícího se vyhlášení války,“ říká. Hedges upozorňuje na následky spojené s hrozící vojenskou intervencí s tím, že dojde k posílení Hizballáhu, který půjde po krku Izraeli, což nenechá chladným Írán. A Damašek je regionálním spojencem Teheránu, se kterým uzavřel vojenský pakt. „Domnívám se, že rozhodnutí zaútočit na Sýrii spíše souvisí s Íránem a představuje jakási „zadní vrátka“ k potrestání Íránu,“ dodává.

I další znalci dění na Blízkém východě, jako je veterán-reportér Robert Fisk, konstatují, že skutečným cílem amerického útoku je Írán. Fisk chystanou intervenci označil za „nejhloupější západní válku v moderních dějinách“ s tím, že „rakety s plochou dráhou letu jsou namířené na Írán, a to právě teď, kdy má tato islámská republika nového a soudného prezidenta — a zrovna v situaci, kdy je v regionu naděje na stabilitu“. Fisk říká, že Írán je hlavním protivníkem Izraele, a tudíž je i hlavním protivníkem Spojených států. Takže se bude bombardovat nejbližší íránský spojenec — Sýrie. Fisk dále uvedl, že Spojené státy se v nynějším konfliktu poprvé ocitly na jedné lodi s Al-Káidou. Když si uvědomíme, že k tomu dochází v předvečer výročí 11. září…(Nejsme-li stoupenci Inside Jobu)

Licoměrnost Američanů

Americký prezident ve své řeči pokládá řečnickou otázku: „Jaké je poslání mezinárodního systému, jenž byl vybudován, aby zamezil nasazení chemických zbraní, a za nímž stojí drtivá většina světových vlád a také americký Kongres?“ Zde ale Obama vstoupil na příliš tenký led. Nemusíme se nořit do hluboké minulosti, abychom mohli poukázat na fakt, že v použití chemických zbraní Spojené státy a jejich spojenci suverénně vynikají. Jedenáct let trvající chemická válka ve Vietnamu, již autorizoval prezident John F. Kennedy, podle Vietnamců usmrtila nebo zmrzačila 400 tisíc lidí a půl milionu dětí přišlo na svět s porodním defektem. Vietnamský Červený kříž odhaduje, že až milion lidí sužují zdravotní potíže způsobené plošným nasazením agentu Orange americkou armádou.

Reaganova vláda v osmdesátých letech minulého století v OSN chránila svého iráckého klienta Saddáma Husajna před obviněním Íránců, že Husajn proti nim nasadil chemické zbraně. Ale co více — americké zpravodajské služby Husajnovým vojskům dokonce prozradily rozmístění íránských vojáků s vědomím, že budou zmasakrováni nervovými plyny. Iráčané při čtyřech velkých ofenzívách na začátku roku 1988 v průběhu irácko-íránské války použili yperit a sarin vycházejíce ze satelitních snímků, map a dalších informací od výzvědných služeb USA.

V roce 2004 použila v irácké Fallúdži americká armáda bílý fosfor (americké výzvědné služby bílý fosfor označily za chemickou zbraň) v obytné zástavbě, podobně jako se izraelská armáda uchýlila k témuž v hustě zabydlené oblasti v Gaze. Ani v jednom případě nebyla RB OSN bombardována salvami rozhořčených reakcí, nebyly vynášeny patetické a pokrytecké soudy, natož aby došlo k potrestání viníků. Tyto zločiny jsou v celé své nahotě přitom mnohem závažnější než chemický útok, k němuž došlo nyní v Sýrii — ale nikdo tehdy nevolal po trestné výpravě proti vybraným cílům na území USA či nedej bože v Izraeli.

Mám za to, že z tohoto důvodu neobstojí tvrzení Jiřího Čáslavky v jeho textu, který byl zveřejněn na stránkách Deníku Referendum: „Pokud se podaří vytvořit dostatečně širokou „koalici ochotných“, která bude zahrnovat i arabské země, tak si myslím, že by k nějaké reakci na použití chemických zbraní mělo dojít. Diktátoři celého světa si musí uvědomit, že vše má své limity.“ Pan Čáslavka a další, kteří až hloupě horují pro zásah v Sýrii, příkladně vedoucí zahraniční rubriky MfD Teodor Marjanovič, si musí uvědomit, že stát, který v (nedávné) minulosti tento tichý konsensus ohledně nasazení chemických zbraní v civilních zónách vydatně porušoval, nemá žádné morální právo někoho trestat za totéž, navíc když prozatím neexistují spolehlivé důkazy, kdo za tímto zločinem stojí.

Pan Čáslavka se rovněž mýlí, když píše: „(...) na druhé straně jsou západní státy zdrženlivé k možnosti vyzbrojení povstalců z oprávněné obavy, že by se zbraně mohly dostat do nesprávných rukou.“ Podle informací publikovaných listem The New York Times byly ve spolupráci se CIA některými arabskými státy a Tureckem letecky dopravovány zbraně rebelům již od začátku roku 2012, ačkoliv tehdy pouze v malé míře. Tajné letecké zásilky zbrojního materiálu do rukou rebelů nabraly na intenzitě a objemu až po listopadových volbách ve Spojených státech. Také už víme, že CIA logisticky zabezpečovala dodávky zbraní syrským rebelům ze Saúdské Arábie, Kataru, Turecka a Jordánska. Třeba takto putovaly do rukou rebelů tři tisíce tun zbraní z Chorvatska.

To, že jsou výše uvedené země příjemci zbraní především ze Spojených států, a to hlavně Saúdská Arábie, není také žádným tajemstvím. Není proto pravda, že Spojené státy a jejich spojenci začali tváří v tvář syrské tragédii bleskurychle jednat až po nasazení chemických zbraní v Gútě.

Jak z toho ven?

Chystaný vojenský úder na Sýrii není samozřejmě veden kdovíjakým altruismem — nic takového nikdy neexistovalo, vždy jde o konkrétní zájmy daných mocenských aparátů (to platí samozřejmě pro Rusko, Čínu i Írán); starost o trpící je až na posledním místě. Spojené státy chtějí očividně obnovit ztracený vliv ve strategicky důležitém regionu, o nějž přišly po válce v Iráku, který se naopak stal vlivným polem Íránu. Washington chce kupříkladu pravděpodobně oslabit osu Damašek-Teherán-Hizballáh a posílit regionální hegemonii Izraele.

Dále — takzvané humanitární intervence většinou stávající konflikty zhorší a utrpení obyčejných smrtelníků prohloubí — bombardování Jugoslávie leteckými údery NATO ve skutečnosti spustilo největší etnickou čistku v oblasti, jak uvedl bývalý generální tajemník NATO Lord Carrington a u nás zesnulý Jiří Dientsbier. Intervence vzdušných sil NATO a masivní zásilky zbraní tamním rebelům vytvořily z Libye dysfunkční stát, galvanizovaný únosy, bojůvkami mezi různými milicemi či atentáty na zahraniční cíle, jak stojí ve zprávě Human Rights Watch. Navíc tu i jinde běží o výhodné kontrakty a z nich vyplývající zisky pro zbrojařské firmy.

A nakonec — americká vojenská intervence podle mezinárodního práva musí být legitimní obrannou reakcí napadené země, a to skutečně není případ Sýrie, která americká města bombardovat nezačala ani neuskutečnila pozemní invazi do Států. Vojenský útok na jiný stát může být uskutečněn jen s autorizací Rady bezpečnosti OSN, k čemuž v případě Sýrie nedojte kvůli jistému vetu ze strany Ruska a Číny.

A jak z toho ven? Je nutné zavést zbrojní embargo na obě válčící strany, byť se to nyní zdá naprosto nemožné. Spojené státy musí přinutit své klienty — Saúdskou Arábii, Katar, Turecko, Jordánsko a další, aby přestali dodávat zbraně opozičním silám včetně káidistických elementů. Na druhé straně Rusko musí přestat se zásobováním syrské vlády zbraněmi a dalším vojenským materiálem a přinutit k témuž Írán. V Sýrii ještě dosud probíhají nenásilné aktivity namířené proti represivnímu Asadově aparátu; ty je zapotřebí zvenčí i zevnitř podpořit a posílit. Politoložka Phyllis Bennisová v reakci na sobotní projev prezidenta Obamy chce využít šibeniční lhůtu, která zbývá do zasedání Kongresu, a volá po mobilizaci občanů k vytvoření protiválečné opozice v Kongresu (před který v tomto týdnu prezident Obama předstoupí a požádá jej o svolení k intervenci do Sýrie) i řadách americké veřejnosti. Jedině diplomatické snahy jak shora, tak zdola mohou vést k deeskalaci konfliktu v Sýrii. Odpočítávání již začalo…