„Dějiny ke mně budou laskavé, neboť je hodlám sám psát,“ řekl kdysi Winston Churchill. Tuto námahu vynaložil zbytečně — stejně to byl jeden z největších masových vrahů dvacátého století, a přitom snad jediným z nich — na rozdíl od Hitlera či Stalina — který se v historické paměti Západu vyhnul všeobecnému opovržení. Dostal Nobelovu cenu za nic menšího než literaturu a herec Gary Oldman teď za jeho zpodobnění získal Oscara.

Jak nyní dosvědčuje hollywoodské melodrama, Churchillova pověst „hrdinného Brita na ohrožených hradbách civilizace“ (tak jej jednou nazval Harold Evans) se takřka úplně zakládá na jeho strhující rétorice a nepochybném nadání pro pronášení senzačních výroků. „Nevzdáme se a neselžeme. Budeme bojovat až do konce… Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat v přístavech, budeme bojovat na polích a v ulicích… nikdy se nevzdáme.“ (Fráze, jež revizionistický britský historik John Charmley označuje za „velkolepé nesmysly“.)

Slova jsou ostatně to jediné, nač mohou jeho příznivci poukázat — jeho činy se jim pochopitelně brát do úvahy nechce.

↗

„Jsem jednoznačně pro, abychom proti necivilizovaným kmenům nasadili jedovatý plyn.“ Repro DR

Churchill během druhé světové války prosazoval bezohledné, teroristické bombardování německých měst, psal, že požaduje „naprosto zničující, vyhlazovací útoky prostřednictvím těžkých bombardérů“. Výsledkem byly takové hrůzy jako vybombardování a vypálení Drážďan.

Během irského boje za nezávislost byl Churchill, tehdy ve funkci ministra války, jedním z mála britských politiků, kteří otevřeně prosazovali nasadit k potlačení povstání vojenské letectvo — v roce 1920 navrhoval, aby letadla k rozprašování protestujících použila „kulomety či bomby“.

V Mezopotámii v roce 1921 si Churchill v roli ministra kolonií počínal jako válečný zločinec: „Jsem jednoznačně pro, abychom proti necivilizovaným kmenům nasadili jedovatý plyn,“ napsal tehdy, „to by je mělo zastrašit.“ Churchill nařídil masivní bombardování. Jedna arabská vesnice byla srovnána se zemí během necelých pětačtyřiceti minut.

V případě Afghánistánu zase Churchill vyhlašoval, že Paštunové „musí uznat nadřazenost [britské] rasy“ či že „všichni, kdo nám vzdorují, by měli být bez okolků zabiti“. Své tamní působení popsal takto: „Naše trestná výprava postupovala systematicky od vesnice k vesnici, zbourali jsme domy, zasypali studně, věže vyhodili do povětří, pokáceli všechny vzrostlé stromy, spálili úrodu a rozbořili nádrže na vodu… každý zajatý divoch byl neprodleně proboden či sťat.“

V Keni Churchill přímo nařídil nebo se spolupodílel na politice nuceného přesídlování tisíců tamních původních obyvatel z úrodné půdy, jež byla následně předávána bílým kolonizátorům. Víc než sto padesát tisíc lidí skončilo v koncentračních táborech, kde byli vystaveni znásilňování, kastracím a různým druhům mučení. Vojáci Churchillovy vlády mimo jiné používali elektrošoky či své obětí pálili cigaretami na citlivých místech.

Většinu obětí Churchillových zločinů tvoří nicméně Indové — „zrůdní lidé se zrůdným náboženstvím“, jak je jednou kouzelně nazval. Také v Indii prosazoval Churchill použití chemických zbraní. Když jej jeho kolegové ve vládě přehlasovali, označil je za „citlivky“. „Námitky indického místodržitelství vůči použití jedovatého plynu proti domorodcům jsou iracionální,“ prohlásil.

Opěvování Churchilla jako apoštola svobody se zdá ještě absurdnější, vezmeme-li v potaz jeho prohlášení z roku 1941, že principy Atlantické charty se explicitně nemají vztahovat na Indii a další kolonie barevných. Odmítal zkrátka uznat, že by lidé jiné než bílé barvy kůže měli mít nárok na stejná práva jako on sám. „Gándhí-ismus a vše, co představuje, bude dříve či později třeba potlačit a definitivně rozdrtit,“ prohlásil.