Porážka vojska českých stavů na Bílé Hoře 8. listopadu 1620 byla po mnoho generací považována za národní tragédii. Po roce 1989 se vynořilo mnoho publicistů, kteří ji jako „neštěstí bez míry a hranic“ neberou a naopak viní české stavy, že povstaly proti své legitimní královské moci. Jiní tvrdí, že ona porážka a vítězství katolické strany vlastně zachránily český národ před poněmčením či vyhynutím. Další uvádějí, že v rakouské říši kvetla kultura, podle některých by tato země měla být Vídní nadále ovládána a někdo by se nejraději i poněmčil.

Zkusme protentokrát dle slov Písma jít dvě míle s tím, kdo člověka nutí pouze k míli jedné. Zkusme dovést argumenty těchto lidí do důsledků. Podívejme se na jejich skryté předpoklady a sledujme, zda jsou jejich postoje opravdu bezesporné.

Legitimní bývala svoboda a dělba moci

Výchozím a legitimním politickým zřízením před Bílou horou ještě nebyl absolutismus, systém, v němž by král vládl neomezeně sám. Do Bílé Hory si česká knížata a králové nemohli dovolit vládnout absolutisticky již proto, že neměli zas až tak velkou moc. Kromě nich měly v politice co rozhodovat dvorské a krajské sjezdy, později zemské sněmy. Ani sám Karel IV. nebyl s to prosadit svůj zákoník Majestas Carolina proti jejich vůli a musel vycouvat. Naše země sice nebyla moderní demokracií, avšak sám král musel dodržovat jistá pravidla. Ony zemské sněmy volily novou dynastii, schvalovaly daně a zemskou hotovost. Jejich váha byla posílena reformací, po níž se v jejich rámci mohli na vysoké politice podílet i příslušníci nižších vrstev — rytíři a měšťané.

Přední právník své doby Viktorin Kornelius ze Všehrd již v 90. letech 15. století se zřejmým zadostiučiněním bere vztah krále a společnosti v českém státě jako společenskou smlouvu. Již v 16. století tedy dle Všehrdovy koncepce nepanoval král z Boží milosti. Dle jeho slov si země sama krále volí, není od něj koupena žádnými penězi a je mu poddána jen dobrovolně: Král musí činit přísahu jí a je povinen spravovat zemi „ne jakž by on chtěl, než vedlé svobod a práv té země starodávních.

Výkonná moc krále je dle Všehrda omezena celkem starých tradic země, kam patří jak zemské sněmy, tak právní řád, daný starými zvyklostmi a precedenty, které mají být průhledné a širšímu publiku známé. Smlouva mezi zemí a suverénem je poměrně rovnoprávná a postavení země silnější než leckde jinde. Král si dokonce nemůže jen tak beze všeho určovat své nástupce.

Krom mnohem dřív zavedené praxe náboženské tolerance pro každého jednotlivce, posílené takzvaným Kutnohorským smírem, uzavřeným roku 1485, platil od roku 1609 i Rudolfův majestát, který zněl jasně: jestliže by chtěli víceji chrámův nebo kostelův k boží službě aneb také školy pro vyučování mládeže vystavěti dáti a v tom poroučeti ráčíme, aby každá strana náboženství své volně prosazovala, kněžími svými se řídila a spravovala. Také města, městečka i sedlský lid nemá od svého náboženství odtiskován býti. A proti tomu vejš dotčenému náboženství nic, takového, což by nejmenší překážku učiniti mohlo. Od náš, dědicův našich i budoucích králův českých příjmáno býti nemá. Porušovat tuto legitimitu začala ta strana, která dala zbořit protestantský kostel v Hrobu, pokoušela se uzavřít kostel v Broumově, posilovala moc zemského kancléře a cenzury.

Pokud se Radomír Malý a další stoupenci habsbursko-jezuitské „rekatolizace“ Čechů dovolávají zásady Cuius regio, eius religio, čili ‚čí země/panství, toho víra', přehlížejí, že ta platila ne u nás, ale zejména v poreformačním Německu, i když ani tam ne všude: například Norimberk svým lidem náboženskou svobodu dopřával. Svobodomyslný člověk jen žasne, proč se vůbec kdo, zvláště Čech, dovolává něčeho, co ze své podstaty obnáší duchovní násilí. U nás vládly daleko humánnější poměry, tato země co do tolerance předběhla svou dobu zhruba o několik stovek let.

↗

Někteří tvrdí, že ona porážka a vítězství katolické strany vlastně zachránily český národ před poněmčením či vyhynutím.Repro DR

Mnozí z těch, kteří považují stavovské povstání z roku 1618 za nelegitimní, se rádi považují za „konzervativce“. „Konzervatismus“ však hlásá nezcizitelnost majetku, a tudíž těžko obhájí zabavení majetku rodin 27 vůdců stavovského odboje, popravených na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Takovou konfiskaci navíc zapovídalo takzvané Matyášovo privilegium, vydané roku 1610. Z konzervativního pohledu je ještě nepřijatelnější konfiskace a rozdání či prodání pod cenou či přenechání namnoze přivandrovalým cizincům či římskokatolické církvi tří čtvrtin veškerého majetku Čechů, zejména když valná část o majetek připravených či přímo usmrcených se do povstání ani nezapojila.

Konzervativec by neměl schvalovat výměnu oběživa v roce 1622, která ožebračila i ty, jimž majetek zkonfiskován nebyl, ale neměli ty správné konexe, energii a drzé čelo. Přitom slovy historika Petra Hory-Hořejše se v příslušném konsorciu nesešli bezúhonní vysocí státní hodnostáři, ale skupina mafiánů, kteří vědomě a programově uskutečňovali finanční podvody a machinace neuvěřitelného rozsahu, aniž je za to kdy stihl přiměřený trest.

Když ke konzervativcům patří úcta ke starým institucím a odpor proti jejich účelové likvidaci, je podivné, že jich nyní tolik mlčí a nerozhořčuje se nad tím, že Habsburkové zlikvidovali do oné doby relativní svobodu a nezávislost zemských sněmů. S programovou úctou ke starým institucím, zejména církvím, by jim také měla vadit pobělohorská likvidace až 200 let starých církví a následná habsbursko-jezuitská rekatolizace s téměř sto šedesát let trvajícím usmrcováním evangelíků za jejich názory. A zvláštní zalíbení by měl konzervativec projevovat ve zvykovém právu, spoluutvářeném i předreformační historií země, jež bylo zrušeno brzy nato roku 1627. Do té doby fungovalo a obdobně jako Common Law v Anglii do velké míry zabraňovalo účelovému zneužívání moci.

Germanizace, rekatolizace, pálení knih

Historik umění Pavel Kalina tvrdí, že bitva na Bílé hoře zachránila střední Evropu před chaosem a že pro české země bělohorská bitva byla spíš vítězstvím než porážkou. A Jan Ziegler v článku Zbořme mýtus! Bílá hora Čechy zachránila! uvádí, že germanizace se nekonala.

I když odhlédneme od národně uvědomělých evangelických exulantů Komenského, Stránského a Skály, i sám katolík a jezuita Bohuslav Balbín dosvědčuje, že před pobělohorskou germanizací po česku mluvila ... celá země česká (mimo malé území loketské). Připusťme, že německá osídlení se dala najít i jinde, avšak před Bílou Horou zaujímala mnohem menší rozsah než později v osmnáctém a devatenáctém století. Dnes se běžně neuvádí, že většina území „Sudet“ byla v historii delší dobu česká než německá. „Zrovnoprávnění“ češtiny s němčinou bylo naplněno tak, že se v následujících staletích na úřadech člověk často česky nedomluvil. Samo Obnovené zřízení zemské (1627/1628) se vrchnost ani neobtěžovala celé přeložit z němčiny do češtiny. Později dominovala na vyšších školách vedle latiny němčina a na první univerzitě v zemi byly vyhrazeny některé druhořadé prostory pro vyučování českým jazykem až v roce 1882.

Odvolává-li se dnes katolická strana na čtrnáct mučedníků z roku 1611 a umučení dnes již svatého Jana Sarkandra, proč nedává na druhou stranu vah tisíce evangelíků, kteří, aniž se bránili, byli v téže době vyvražděni v některých městech habsbursko-katolickou soldateskou? Není-li rozpoutávání válek se statisíci obětí, dragonády proti bezbranným nekatolickým vesničanům a pálení statisíců nekatolických či příliš svobodomyslných knih chaosem, tím méně je jím 20. století. Alespoň u nás si vyžádaly moderní totalitní diktatury obětí řádově i proporčně méně a neumenšily počet Čechů o několik desítek procent jako vojska Habsburků, která přímo či nepřímo decimovala český národ.

Kde skončilo svobodné myšlení?

Jan Ziegler dále tvrdí, že v pobělohorské éře naopak „vzniklo mnoho vynikajících českých literárních děl. Nastal rozkvět barokní kultury“. Pod barokní kulturou rozumí stavbu kostelů, paláců pro novou vrchnost, hudbu v kostelích a na zámcích, katolické básně. Podobné žánry se však v té době rozvíjely po takřka celé Evropě i Latinské Americe. Rozkvětem kultury a velkými stavbami se dají obhájit téměř všechny režimy. K vynikajícím vědeckým objevům docházelo a skvělá umělecká díla vznikala i v Sovětském svazu: hudba Prokofjeva, Chačaturjana, Šostakoviče, Tarkovského filmy.

Ziegler a jemu podobní ovšem obcházejí celkový kontext. Plnohodnotný rozvoj kultury si vyžaduje mnohem větší míru myšlenkové svobody a prostor pro více žánrů, než u nás umožňovali Habsburkové a jezuité po roce 1620. Zaměříme-li se jen Evropu, přes baroko do osvícenství se nejmarkantněji rozvíjely ty země, kde vládla náboženská svoboda. Ta s sebou nesla v oněch dobách i svobodu myšlenkovou.

Zejména v Nizozemí a později ve Skotsku a v Anglii se rozvíjelo nejpokročilejší hospodářství. Svobodný trh tam umožnil vznik nových společenských idejí, technologií, umožnil vznik vědeckých i lékařských objevů a technických vynálezů. Tamtéž ovšem také kvetla a rozvíjela se stěžejní kultura. Kdo by neznal nizozemské mistry Rembrandta, Franse Halse, Vermeera, kdo by neznal Shakespeara, britské portrétisty, filosofy empirismu a zdravého rozumu?

Některé další země se náboženské svobodě sice netěšily, avšak dopřávaly alespoň větší míru svobody umění v širším smyslu, filosofii, vědám, divadlu. Což zhruba platilo pro všechny další země protestantské (ve Skandinávii, některé části Německa), kde také působil i nový reformační étos práce. Zatímco Sever se nacházel do reformace spíše na periferii Evropy, teprve následující renesanční a ještě více barokní období je zváno v Dánsku obdobím vědy. Byť v těchto jednotlivých zemích čítala tamní populace spíše jen stovky tisíc než miliony lidí, právě tam ona doba zrodila hvězdné osobnosti jako hvězdáře Tychona Braheho, hvězdáře a fyzika Ole Rømera, tvůrce zoologického a botanického názvosloví Carla Linného, fyzika Celsia, dramatika Ludviga Holberga, jehož komedie se stále hrají.

Právě za renesance a ještě více v baroku se v severských zemích sbíraly naplno staroseverské spisy i lidové balady, což u nás v téže míře probíhalo až v 19. století. Převratné práce filosofa Kierkegaarda, pohádkáře Andersena, vynálezce telegrafu Ørsteda, botanika Lunda a dalších v Dánsku spadají sice až do první půle 19. století, byly však umožněny dlouhou, reformací, renesancí a barokem zahájenou tradicí. Umění a vědám však dopřávaly více prostoru i některé země katolické: Francie, některá severoitalská města, ale i Neapolské království — právě tam stále stojí nejstarší operní budova Evropy (1737) I v Neapoli mohli působit originální myslitelé Bernardino Telesio, Cesare Beccaria, Giambattista Vico.

A co u nás? Zkusme na onu dobu aplikovat citační index, světový vliv a proslulost. Kteří myšlenkově novátorští a tvůrčí Češi mohli po Bílé Hoře působit a stát se světovými hvězdami po roce 1620 za dominance jezuitů ve školství? Pedagog a myslitel Jan Amos Komenský — ale tomu hrozilo nebezpečí života, musel se skrývat a brzy opustit vlast. Rytec a grafik Václav Hollar — ale ten se jako náboženský exulant dopracoval slávy až v Londýně. Nezapomeňme ani na dřívější německé luteránské horní a jiné odborníky a na hvězdáře a matematika Johannese Keplera. Ten také mohl pracovat ještě díky českému právnímu pořádku a infrastruktuře v Praze, po Bílé hoře působit v zemi nemohl, i když chtěl.

Polistopadový Stockholmský syndrom

Třebaže velká říše již dodýchávala, rakouská cenzura se stále činila. Zabavovala nejen politické pamflety, ale třebas i klasické, tehdy již 116 let staré dílo politické filosofie Věk rozumu od Thomase Paina. Když byly v roce 1911 toutéž cenzurou odstraněny některé pasáže tehdejšího překladu Kierkegaardova Okamžiku, největší český kritik F. X. Šalda si povzdechl: Konfiskovat argumentaci světového myslitele, rvát listy z knihy, která je arcidílem světové literatury, která se čte a prodává bez závad v zemi, v níž vznikla a proti jejímuž státu je namířena, — ano, to je Rakousko! ... Takové věci, jako jest konfiskace Kierkegaarda, jsou možné dnes již jen v Rusku a Rakousku — nikde jinde v Evropě.

Proč je jen u nás stále tolik zastánců Habsburků? Po staletích cizího útlaku i po dvou okupacích ve 20. století nevolník nevolníkem zůstává. Stále u nás funguje takzvaný Stockholmský syndrom, emoční závislost oběti na osobě násilníka či únosce, který v našem případě na tři sta let vyháněl statisíce Čechů do válek za setrvání své vlastní dynastie v rakouských palácích a připravil je o plnohodnotný kulturní vývoj baroka a klasicismu.

Budoucnost je otevřená

Běžní nostalgici po Rakousku-Uhersku, kteří by nejraději zlikvidovali veškeré tradice české suverenity po roce 1918, se dívají na dějiny bezděčně či záměrně takovým měřítkem nerozlišujícím složitější problém. Jeho pomocí pak skutečnosti, nepasující do jejich schématu, snadno smetou ze stolu. Typickým příkladem je spílání spisovateli Aloisi Jiráskovi, jež přehlíží jeho plastické a ne zcela černobílé zobrazování doby protireformace. Kritici jej považují za tvůrce hesla „Temno“ a jeho spisy blíže neanalyzují obdobně, jako normalizátoři po roce 1968 nezpřístupňovali originální texty jimi samotnými „kritizované“ „buržoazní filosofie“.

Je třeba, jak zdůrazňoval filosof Jacques Derrida, vystavit se jinakosti, jiné stránce zkušenosti, která byla doposud přehlížena kvůli dosavadní iluzi pravdy jakožto sebeobsažené a sebepostačující přítomnosti. Cokoli z toho, co bylo myšleno, může být promyšleno znovu. Je třeba vyhnout se po vzoru Ludwiga Wittgensteina lacinému zobecňování a vysvětlování příliš malým počtem primitivních zákonů, vyhnout se opovržlivému postoji vůči jednotlivinám a slepotě vůči jejich rozmanitým aspektům.