Vážení čtenáři,
hned v článku, který jsem zaslal redakci, dokládám některé sociálně patologické rysy různých zemí a kultur statistikami a příklady. V rámci předepsaného rozsahu a formátu byly příslušné pasáže vykráceny.
Upozorňuji, že tyhle ukazatele se dost rychle mění. Uvedu nyní čerstvé údaje, čímž se pokusím se odpovědět přesněji na námitky čtenářů.
1. Hodně relevantním zdrojem pro přehled o sociálně-patologických jevech různých zemí jsou meziroční statistiky vražd. Pan David Lobpreis jde na věc ze správného konce a odkazuje na https://www.pri.org/stories/2016-06-27/map-here-are-countries-worlds-highest-murder-rates Já osobně obvykle vycházím z v průměru trošku novějšího statistického přehledu výskytu vražd na 100 000 obyvatel za rok, který zveřejňuje pravidelně UNODC: https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_intentional_homicide_rate Vůbec nejbezpečnějšími zeměmi celého světa jsou některé z těch, které patří do konfuciánsko-taoisticko-buddhistického čínského kulturního okruhu, tj. Macao 0,16, Japonsko 0,28, Singapur 0,32, Hongkong 0,38. Nejnebezpečnějšími zeměmi světa jsou katolický Honduras 56,52 a katolická Venezuela s 56,33, ovšem její hlavní a největší město Caracas obvykle vykazuje hodnoty hodně přes 100.
V Evropě se počet vražd spíše snižuje, stále je však vyšší než na onom Východě. Avšak „husitská“ či „ateistická“ Česká republika s 0,61 je pod průměrem samotné Evropy. V Americe je relativní počet vražd vyšší v katolickém prostředí anebo spíše v zemích historicky formovaných katolíky a nižší v zemích historicky dlouhodobě formovaných protestanty. Pravda, v prostředí, kde žijí Indiáni anebo jejich potomci anebo Američané afrického původu, tam je vyšší. Nicméně, srovnáme-li země se zhruba stejným podílem obyvatel evropského původu na jedné straně - a obyvatel původu indiánského anebo Afrického, bývá kriminalita vyšší v katolickém prostředí. Srovnejme si dvě země Ameriky s lidmi téměř výlučně evropského (a nyní i trošku asijského) původu a zároveň se srovnatelným celkovým počtem obyvatel - Kanadu a Argentinu: protestanty formovaná Kanada má údaj 1,68 a katolíky formovaná Argentina 5,94. Vezměme dále země s vyšším podílem lidí nebělošského, tedy v obou případech zejména afrického původu: protestanty formované USA mají údaj 5,35 a katolíky formovaná Brazílie 29,53. V obou případech tedy jde o několikanásobný rozdíl.
Pravda, v chudších zemích je tento údaj vyšší. Ale i násilnější země onoho neteistického či neabrahamovského Východu jako je Laos 7,01 nebo Mongolsko 5,66 mají kriminalitu mnohonásobně nižší než velká část zemí i bohatší katolické Latinské Ameriky anebo srovnatelně chudé země Afriky. Ona zmiňovaná Barma či Myanmar má nyní jen 2,27. V chudé Indii 3,22 se vraždí více než v kontinentální Číně 0,62, ale stále méně než v bohatých USA, mnohem méně než v Rusku 10,82 a vůbec, v zemích s nezjevenými etickými systémy se vraždí mnohem méně než v průměru světa abrahamovského, zejména islámsko-katolicko pravoslavného.
Připouštím, že některé údaje včetně tohoto mohou být nespolehlivé, avšak statistiky UNODC odpovídají mnohem víc realitě než bezděčně anebo i záměrně zavádějícím způsobem formulované zprávy médií, na něž se vědoměji či bezděčněji odvolávají někteří čtenáři. Násilí či teroristických útoků z islámských, zejména arabských zemí jsou plné noviny, televize a internet. Oproti tomu většinou daleko rozsáhlejší a statisticky významnější usmrcování lidí v Latinské Americe (v posledním roce upozorňuji na politické a statisticky ne zcela podchycené násilí v malé Nikaragui) se do českých médií málokdy dostane. Stále je zde o něco vyšší kriminalita v chudších zemích. Ale jejich chudoba/bohatství bývají často dány kulturou a náboženstvím, které ekonomický rozvoj stimulují nebo brzdí.
2. Druhým dost relevantním zdrojem pro přehled o sociálně-patologických jevech různých zemí je míra korupce. Zde odkazuji kromě běžné zkušenosti na Index vnímání korupce. Číslo před zemí znamená umístění v pořadníku nejméně zkorumpovaných zemí, do závorek za země dávám jejich skóre (údaj 100 znamená absolutně čistou zemi, 0 absolutně zkorumpovanou zemi) https://en.wikipedia.org/wiki/Corruption_Perceptions_Index Nejprotestantštější země jsou nejpoctivější (1.Dánsko (88), 2. Nový Zéland (87), 3-6. Finsko, Švédsko, Švýcarsko a patří tam také Singapur s částečně východoasijskou kulturou (tyto země mají skóre po 85),. Nejpoctivější zemí postkomunistického prostoru je její nejprotestantštější část Estonsko. V posledních asi 15 letech však v poctivosti protestantským zemím začínají dýchat na záda ty konfuciánsko-buddhisticko-taoistické země, které měly možnost dlouho rozvíjet tržní systém, tedy Singapur, 18-20. Japonsko (73), 31. Tchajwan (63), 45. Jižní Korea (57).
Vezmeme si opět srovnatelně bohaté sousední země: tak katolická bývá zkorumpovanější. Tak třebas Nizozemí s protestantskou kulturou je 8. nejpoctivější zemí (82), katolická Belgie je 18 (75). 21. Francie (72), kde reformace (a kultura, revoluce a autonomní myšlení) zanechaly alespoň nějaké stopy je poctivější než 41. Španělsko (58) a 53. Itálie (52), jichž se historická reformace téměř netkla. Itálie se ostatně propadá dokonce pod některé muslimské země a země černé Afriky. Pravoslavné 65-67. Řecko (45) se propadlo nejen pod západní Evropu, ale i pod řadu dalších i „rozvojových“ a postkomunistických zemí. A pravoslavné 138. Rusko (29) je již zkorumpovanější než samotná postkomunistická 87.Čína (39) se zbytky východoasijských kultur
Jižní Koreu někteří po Korejské válce považovali za nejchudší zemi světa, dnes je jednou z bohatých zemí, která se vysoko vyšvihla nad dříve bohaté a dnes zkorumpovanější katolické 99. Filipíny (36)
3. Dalším relevantním zdrojem poznání o sociálně-patologických jevech jsou zkušenosti návštěvníků či cestovatelů, kteří mohou dobře srovnávat tempo vyřizování formalit anebo snadnost zorganizování cestovních plánů. Po Jižní Koreji se bezesporu člověk pohybuje a věci organizuje snadněji než po katolických Filipínách.
4. A zatímco třeba v Koreji slumy neexistují, pověstné jsou naopak na oněch Filipínách, v Latinské Americe („favely“ v Riu, příbytky chudých a bezmocných v Caracasu ap.)
5. Statistiky rozvodů coby sociálně-patologických jevů jsou ošidné také proto, že třeba na Filipínách jsou zakázány, manželství se dají leda anulovat, což je dostupné jen pro tamní boháče a přispívá k diskriminaci chudých a bezmocných. Vysoká míra rozvodovosti může být známkou jak větší svobody, tak, na druhé straně, příznakem nezdravých vztahů. V každém případě stojí za to uvést netriviální fakt, totiž že například v Egyptě 60% manželství muslimů končí rozvodem a že si žádost o rozvod, díky paní Mubarakové, může podat i žena.
Nelze opomenout, že mnoho z českých stavů byl německy mluvící luteráni, ostatně vůdce českého povstání Jindřich Matyáš Thurn, tyrolský rodák s moravskými kořeny, česky téměř neuměl.
Tvrdím snad opak? Psal jsem jen o rozsahu německého osídlení a připustil, že bylo o trochu (ale mimo Slezsko ne zas až tak moc, jak se dnes tvrdí) rozsáhlejší, než se dá vyčíst z Balbína.
"Stockholmský syndrom" ve vztahu k Habsburkům je potom jen velmi černobílá a historicky zcela nemístná nadsázka. Pokud třeba zapomeneme, jak významnou úlohu sehráli Habsburkové v integraci střední Evropy a v obraně před nájezdy Osmanských Turků, tak budeme zcela v zajetí již překonané obrozenecké slepoty z 19. a 20. století.
To je nejednoznačné, v některých oblastech Balkánu si národy pod Turky či díky oslabení rakouské říše právě těmito Turky (Uhry a ještě více Sedmihradsko) si mohly alespoň větší míru svébytnosti a náboženskou svobodu. A pro evangelíky nic horšího než soustavná fyzická likvidace již nemohlo být. A tu Turci neprováděli, zatímco Habsburkové (1620-1777) ano.
Vnímám to, že konzervativní pohled na Bílou horu a dobu pobělohorskou v našich dějinách je spíše reakcí na jiráskovsko-masarykovskou obrozeneckou interpretaci tohoto období jako jednostranně období temna a útlaku.
Konzervatismus, jak jej chápu sám, neodmítá změny a reformy za každou cenu, ale se snaží uchovat vlastnictví a také dobře fungující instituce a právní pořádky, aby se v nich i lidé mohli lépe orientovat a aby se nemohla zmocnit vlády úzká skupinka těch nejmocnějších či nejbohatších, kteří účelově mění instituce a zákony a mají výlučný přístup k příslušným informacím. Habsburkové a jejich pomahači po roce 1620 popřeli téměř všechny tyhle zásady.
Autor se zde naopak vrací k původní interpretaci („jiráskovsko-masarykovské“), ovšem na kvalitnější úrovni. Ale je zde několik poměrně zásadních nedostatků v argumentaci.
Jak jste si jen jistý, pane Ungere, k čemu se „vracím“? Z připomínání faktů nevyplývá teorie, alespoň ne tak, jak tvrdíte. A z pouhé aplikace teorie se nedá sama teorie, její koncepty, celkově a jednoznačně odvodit či vydedukovat. Z části číselné řady se nedá odvodit řada celá, natož její zadání. Nastudujte si, pane Ungere, třeba Blue and Brown Book nebo jiné spisy od Wittgensteina, od Quina nebo některá další díla analytické filosofie.
Zkrátka u této události nelze vycházet z jazykového nacionalismu, který se zrodil v německé romantické filozofii až o dvě stě let později. ... Český národ se konstituoval až někdy v polovině 19. století ...
Jak jen můžete tak jednoznačně tvrdit, z čeho vycházím? Četl jste třeba Kosmovu nebo Dalimilovu kroniku? Nebo Jana Husa, (například Výklad viery, desatera božieho přikázanie a modlitby páně anebo Proti Němcům a cizozemcům: Obrana Kutnohorského mandátu krále Václava IV z r. 1409) a nespočet pozdějších českých humanistů? Češi si byli vědomi sami sebe již v raném středověku, na počátku novověku, zejména emigranti i po Bílé hoře, dokládá to téměř všechna období historie české literatury již od Kosmase.
Samozřejmě, století nejsou navlas stejná, ostatně, jak tvrdil i filosof Leibniz, že každá věc je identická pouze sama se sebou.
Nebýt císařského habsburského dvora, jen těžko by vznikly české obrozenecké výdobytky jako národní divadlo. ... Byli jsme čtvrtou ekonomicky nejvyspělejší oblastí na světě.
Kde jste vzal to čtvrté místo? Nejen suverénní, ale i podmaněné národy, například Norsko pod Dánskem, pak pod Švédskem do roku 1905 nebo Skotsko i britská dominia byla po více stránkách mnohem svobodnější i bohatší. Krom toho: na rozdíl od některých jiných osvícených vládců či států Habsburkové kompromisy dělat museli, protože díky své vlastní neschopnosti války naštěstí většinou prohrávali.
Pokud autor cituje Balbína, že před Bílou horou celá země mluvila česky, nutné říci, že i za Rakouska-Uherska se v Královstvím českém, Markrabstvím moravském a ve velké části Vídně mluvilo běžně česky, německy mluvící obyvatelé česky uměli, bylo hodně lidí, kteří běžně hovořili na stejné úrovni oběma jazyky.
To jsem nepopíral, zmínil jsem ostatně, na rozdíl od lidí, po listopadu 1989 hanlivě označovaných jako „národovci“, i třeba Johannese Keplera a další. Jenže před Bílou horou se Češi v zemi mohli těšit jako doma, po ní byli spíše pronásledovani, v lepším připadě trpěni, upozaďováni. Na rozhodování v klíčových či silových ministerstvech či ve vládě Rakouska(-Uherska) se podílet nemohli.
Na tom nic nemění, že se mi koncept České konfederace po nizozemském vzoru viděno zpětně velmi líbí. Kolik Čechů-vlastenců to však dnes připomene?
Připomínáme to každý rok 21. června v podvečer: shromáždíme se u sv. Mikuláše a na Staroměstském náměstí.
Hnutí proti životu
Zdeněk Zacpal
hned v článku, který jsem zaslal redakci, dokládám některé sociálně patologické rysy různých zemí a kultur statistikami a příklady. V rámci předepsaného rozsahu a formátu byly příslušné pasáže vykráceny.
Na mých stránkách http://zdenek.zacpal.cz/ uvádím ve více článcích konkrétnější údaje.
Upozorňuji zejména na článek „Ve kterých zemích světa se lidé nejvíc vraždí?“ (24.11.2012) http://zdenek.zacpal.cz/vrazdy-zeme-civilizace-nad-svetovymi-rocnimi-statistikami-zamernych-a-nezakonnych-usmrceni/
a na článek Množte se a radujte – a následky přičtěte sobě (o Malthusovi a populačním růstu) (31.12. 2004) http://zdenek.zacpal.cz/mnozte-se-a-radujte-a-nasledky-prictete-sobe-o-malthusovi-a-populacnim-rustu/
Upozorňuji, že tyhle ukazatele se dost rychle mění. Uvedu nyní čerstvé údaje, čímž se pokusím se odpovědět přesněji na námitky čtenářů.
1. Hodně relevantním zdrojem pro přehled o sociálně-patologických jevech různých zemí jsou meziroční statistiky vražd. Pan David Lobpreis jde na věc ze správného konce a odkazuje na https://www.pri.org/stories/2016-06-27/map-here-are-countries-worlds-highest-murder-rates Já osobně obvykle vycházím z v průměru trošku novějšího statistického přehledu výskytu vražd na 100 000 obyvatel za rok, který zveřejňuje pravidelně UNODC: https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_intentional_homicide_rate
Vůbec nejbezpečnějšími zeměmi celého světa jsou některé z těch, které patří do konfuciánsko-taoisticko-buddhistického čínského kulturního okruhu, tj. Macao 0,16, Japonsko 0,28, Singapur 0,32, Hongkong 0,38. Nejnebezpečnějšími zeměmi světa jsou katolický Honduras 56,52 a katolická Venezuela s 56,33, ovšem její hlavní a největší město Caracas obvykle vykazuje hodnoty hodně přes 100.
V Evropě se počet vražd spíše snižuje, stále je však vyšší než na onom Východě. Avšak „husitská“ či „ateistická“ Česká republika s 0,61 je pod průměrem samotné Evropy. V Americe je relativní počet vražd vyšší v katolickém prostředí anebo spíše v zemích historicky formovaných katolíky a nižší v zemích historicky dlouhodobě formovaných protestanty. Pravda, v prostředí, kde žijí Indiáni anebo jejich potomci anebo Američané afrického původu, tam je vyšší. Nicméně, srovnáme-li země se zhruba stejným podílem obyvatel evropského původu na jedné straně - a obyvatel původu indiánského anebo Afrického, bývá kriminalita vyšší v katolickém prostředí. Srovnejme si dvě země Ameriky s lidmi téměř výlučně evropského (a nyní i trošku asijského) původu a zároveň se srovnatelným celkovým počtem obyvatel - Kanadu a Argentinu: protestanty formovaná Kanada má údaj 1,68 a katolíky formovaná Argentina 5,94. Vezměme dále země s vyšším podílem lidí nebělošského, tedy v obou případech zejména afrického původu: protestanty formované USA mají údaj 5,35 a katolíky formovaná Brazílie 29,53. V obou případech tedy jde o několikanásobný rozdíl.
Pravda, v chudších zemích je tento údaj vyšší. Ale i násilnější země onoho neteistického či neabrahamovského Východu jako je Laos 7,01 nebo Mongolsko 5,66 mají kriminalitu mnohonásobně nižší než velká část zemí i bohatší katolické Latinské Ameriky anebo srovnatelně chudé země Afriky. Ona zmiňovaná Barma či Myanmar má nyní jen 2,27. V chudé Indii 3,22 se vraždí více než v kontinentální Číně 0,62, ale stále méně než v bohatých USA, mnohem méně než v Rusku 10,82 a vůbec, v zemích s nezjevenými etickými systémy se vraždí mnohem méně než v průměru světa abrahamovského, zejména islámsko-katolicko pravoslavného.
Připouštím, že některé údaje včetně tohoto mohou být nespolehlivé, avšak statistiky UNODC odpovídají mnohem víc realitě než bezděčně anebo i záměrně zavádějícím způsobem formulované zprávy médií, na něž se vědoměji či bezděčněji odvolávají někteří čtenáři. Násilí či teroristických útoků z islámských, zejména arabských zemí jsou plné noviny, televize a internet. Oproti tomu většinou daleko rozsáhlejší a statisticky významnější usmrcování lidí v Latinské Americe (v posledním roce upozorňuji na politické a statisticky ne zcela podchycené násilí v malé Nikaragui) se do českých médií málokdy dostane. Stále je zde o něco vyšší kriminalita v chudších zemích. Ale jejich chudoba/bohatství bývají často dány kulturou a náboženstvím, které ekonomický rozvoj stimulují nebo brzdí.
2. Druhým dost relevantním zdrojem pro přehled o sociálně-patologických jevech různých zemí je míra korupce. Zde odkazuji kromě běžné zkušenosti na Index vnímání korupce. Číslo před zemí znamená umístění v pořadníku nejméně zkorumpovaných zemí, do závorek za země dávám jejich skóre (údaj 100 znamená absolutně čistou zemi, 0 absolutně zkorumpovanou zemi) https://en.wikipedia.org/wiki/Corruption_Perceptions_Index
Nejprotestantštější země jsou nejpoctivější (1.Dánsko (88), 2. Nový Zéland (87), 3-6. Finsko, Švédsko, Švýcarsko a patří tam také Singapur s částečně východoasijskou kulturou (tyto země mají skóre po 85),. Nejpoctivější zemí postkomunistického prostoru je její nejprotestantštější část Estonsko. V posledních asi 15 letech však v poctivosti protestantským zemím začínají dýchat na záda ty konfuciánsko-buddhisticko-taoistické země, které měly možnost dlouho rozvíjet tržní systém, tedy Singapur, 18-20. Japonsko (73), 31. Tchajwan (63), 45. Jižní Korea (57).
Vezmeme si opět srovnatelně bohaté sousední země: tak katolická bývá zkorumpovanější. Tak třebas Nizozemí s protestantskou kulturou je 8. nejpoctivější zemí (82), katolická Belgie je 18 (75). 21. Francie (72), kde reformace (a kultura, revoluce a autonomní myšlení) zanechaly alespoň nějaké stopy je poctivější než 41. Španělsko (58) a 53. Itálie (52), jichž se historická reformace téměř netkla. Itálie se ostatně propadá dokonce pod některé muslimské země a země černé Afriky. Pravoslavné 65-67. Řecko (45) se propadlo nejen pod západní Evropu, ale i pod řadu dalších i „rozvojových“ a postkomunistických zemí. A pravoslavné 138. Rusko (29) je již zkorumpovanější než samotná postkomunistická 87.Čína (39) se zbytky východoasijských kultur
Jižní Koreu někteří po Korejské válce považovali za nejchudší zemi světa, dnes je jednou z bohatých zemí, která se vysoko vyšvihla nad dříve bohaté a dnes zkorumpovanější katolické 99. Filipíny (36)
3. Dalším relevantním zdrojem poznání o sociálně-patologických jevech jsou zkušenosti návštěvníků či cestovatelů, kteří mohou dobře srovnávat tempo vyřizování formalit anebo snadnost zorganizování cestovních plánů. Po Jižní Koreji se bezesporu člověk pohybuje a věci organizuje snadněji než po katolických Filipínách.
4. A zatímco třeba v Koreji slumy neexistují, pověstné jsou naopak na oněch Filipínách, v Latinské Americe („favely“ v Riu, příbytky chudých a bezmocných v Caracasu ap.)
5. Statistiky rozvodů coby sociálně-patologických jevů jsou ošidné také proto, že třeba na Filipínách jsou zakázány, manželství se dají leda anulovat, což je dostupné jen pro tamní boháče a přispívá k diskriminaci chudých a bezmocných. Vysoká míra rozvodovosti může být známkou jak větší svobody, tak, na druhé straně, příznakem nezdravých vztahů. V každém případě stojí za to uvést netriviální fakt, totiž že například v Egyptě 60% manželství muslimů končí rozvodem a že si žádost o rozvod, díky paní Mubarakové, může podat i žena.
Překonat dědictví Bílé hory
Zdeněk Zacpal
Tvrdím snad opak? Psal jsem jen o rozsahu německého osídlení a připustil, že bylo o trochu (ale mimo Slezsko ne zas až tak moc, jak se dnes tvrdí) rozsáhlejší, než se dá vyčíst z Balbína.
"Stockholmský syndrom" ve vztahu k Habsburkům je potom jen velmi černobílá a historicky zcela nemístná nadsázka. Pokud třeba zapomeneme, jak významnou úlohu sehráli Habsburkové v integraci střední Evropy a v obraně před nájezdy Osmanských Turků, tak budeme zcela v zajetí již překonané obrozenecké slepoty z 19. a 20. století.
To je nejednoznačné, v některých oblastech Balkánu si národy pod Turky či díky oslabení rakouské říše právě těmito Turky (Uhry a ještě více Sedmihradsko) si mohly alespoň větší míru svébytnosti a náboženskou svobodu. A pro evangelíky nic horšího než soustavná fyzická likvidace již nemohlo být. A tu Turci neprováděli, zatímco Habsburkové (1620-1777) ano.
Vnímám to, že konzervativní pohled na Bílou horu a dobu pobělohorskou v našich dějinách je spíše reakcí na jiráskovsko-masarykovskou obrozeneckou interpretaci tohoto období jako jednostranně období temna a útlaku.
Konzervatismus, jak jej chápu sám, neodmítá změny a reformy za každou cenu, ale se snaží uchovat vlastnictví a také dobře fungující instituce a právní pořádky, aby se v nich i lidé mohli lépe orientovat a aby se nemohla zmocnit vlády úzká skupinka těch nejmocnějších či nejbohatších, kteří účelově mění instituce a zákony a mají výlučný přístup k příslušným informacím. Habsburkové a jejich pomahači po roce 1620 popřeli téměř všechny tyhle zásady.
Autor se zde naopak vrací k původní interpretaci („jiráskovsko-masarykovské“), ovšem na kvalitnější úrovni. Ale je zde několik poměrně zásadních nedostatků v argumentaci.
Jak jste si jen jistý, pane Ungere, k čemu se „vracím“? Z připomínání faktů nevyplývá teorie, alespoň ne tak, jak tvrdíte. A z pouhé aplikace teorie se nedá sama teorie, její koncepty, celkově a jednoznačně odvodit či vydedukovat. Z části číselné řady se nedá odvodit řada celá, natož její zadání. Nastudujte si, pane Ungere, třeba Blue and Brown Book nebo jiné spisy od Wittgensteina, od Quina nebo některá další díla analytické filosofie.
Zkrátka u této události nelze vycházet z jazykového nacionalismu, který se zrodil v německé romantické filozofii až o dvě stě let později. ... Český národ se konstituoval až někdy v polovině 19. století ...
Jak jen můžete tak jednoznačně tvrdit, z čeho vycházím? Četl jste třeba Kosmovu nebo Dalimilovu kroniku? Nebo Jana Husa, (například Výklad viery, desatera božieho přikázanie a modlitby páně anebo Proti Němcům a cizozemcům: Obrana Kutnohorského mandátu krále Václava IV z r. 1409) a nespočet pozdějších českých humanistů? Češi si byli vědomi sami sebe již v raném středověku, na počátku novověku, zejména emigranti i po Bílé hoře, dokládá to téměř všechna období historie české literatury již od Kosmase.
Samozřejmě, století nejsou navlas stejná, ostatně, jak tvrdil i filosof Leibniz, že každá věc je identická pouze sama se sebou.
Nebýt císařského habsburského dvora, jen těžko by vznikly české obrozenecké výdobytky jako národní divadlo. ... Byli jsme čtvrtou ekonomicky nejvyspělejší oblastí na světě.
Kde jste vzal to čtvrté místo? Nejen suverénní, ale i podmaněné národy, například Norsko pod Dánskem, pak pod Švédskem do roku 1905 nebo Skotsko i britská dominia byla po více stránkách mnohem svobodnější i bohatší. Krom toho: na rozdíl od některých jiných osvícených vládců či států Habsburkové kompromisy dělat museli, protože díky své vlastní neschopnosti války naštěstí většinou prohrávali.
Pokud autor cituje Balbína, že před Bílou horou celá země mluvila česky, nutné říci, že i za Rakouska-Uherska se v Královstvím českém, Markrabstvím moravském a ve velké části Vídně mluvilo běžně česky, německy mluvící obyvatelé česky uměli, bylo hodně lidí, kteří běžně hovořili na stejné úrovni oběma jazyky.
To jsem nepopíral, zmínil jsem ostatně, na rozdíl od lidí, po listopadu 1989 hanlivě označovaných jako „národovci“, i třeba Johannese Keplera a další. Jenže před Bílou horou se Češi v zemi mohli těšit jako doma, po ní byli spíše pronásledovani, v lepším připadě trpěni, upozaďováni. Na rozhodování v klíčových či silových ministerstvech či ve vládě Rakouska(-Uherska) se podílet nemohli.
Na tom nic nemění, že se mi koncept České konfederace po nizozemském vzoru viděno zpětně velmi líbí. Kolik Čechů-vlastenců to však dnes připomene?
Připomínáme to každý rok 21. června v podvečer: shromáždíme se u sv. Mikuláše a na Staroměstském náměstí.