Hnutí proti životu

Zdeněk Zacpal

Protipotratové hnutí „pro život“ prosazuje kvantitu lidského života bez ohledu na dopady na jeho kvalitu. Ruku v ruce s prosazením této ideologie jdou přitom obvykle represe.

V období velikonočních svátků ulicemi českých měst již tradičně pochodují příslušníci „Hnutí pro život“. Kolemjdoucí by si mohl z onoho hesla vyvodit, že jim jde o celkový úhrn života na Zemi.

Na naší planetě zhruba platí rovnice: čím méně lidí, tím více celkového počtu a váhy i druhů živých bytostí. Jason Daley ze Smithsonovského institutu ve Washingtonu připomíná, že i dnes lidé tvoří stále jen jednu desetitisícinu celkové biomasy Země a rostliny dobrých osmdesát procent.

To už ale lidstvo za posledních deset tisíc let zlikvidovalo polovinu jejich původního množství. Přírodní druhy živých bytostí mizí asi tisíckrát rychleji než v průměrném období naší planety bez lidí. Potřeby stávající lidské populace uspokojované dnešními prostředky způsobují další a další vymírání druhů.

Přelidnění navíc škodí nejen zvěři a rostlinám. Norský filosof Arne Næss připomínal, že znehodnocuje i životy lidí. Nejhorší životní prostředí se nachází zpravidla v zemích s prudkým růstem lidské populace: tam lidé trpí nemocemi, znečištěním a dožívají se nižšího věku. Naopak, nejdelšího věku se lidé ve zdraví dožívají v řídce osídlených, populačně stabilních a čistých skandinávských zemích, dále v Kanadě či na Novém Zélandu.

Tam, kde se dostali k moci, pak zákaz potratů vynutili administrativně, bez ohledu na názory, svědomí a přesvědčení ostatních. Foto Wikipedia

Pokud by opravdu šlo o celkový kvalitní život, pak cesta zřejmě vede přes mírné (a dobrovolné) snižování lidské populace, vyhrazení většího prostoru divoké přírodě, ochranu jednotlivých biologických druhů a ekosystémů. Čím je život rozmanitější, tím více živých bytostí si najde svou ekologickou niku a obživu. A konkrétně u nás bude nejenom v souvislosti s kůrovcem aktuální udržitelná obnova lesů.

Druhá miska vah

Další slova příslušníků „Hnutí pro život“ však velice brzy vyvedou naivního diváka z omylu. Ekologické problémy rozebírat nebudou, a ani jim o ně moc nejde. Vůdci nejsilnější církve, která jim žehná, pod pojmem „život“ rozumějí pouze a výlučně život lidský. Jeho kvalita a soulad lidí s jejich životním prostředím je již čímsi vedlejším.

Hnutí cílí hlavně na potraty, jež odsuzují, a doporučují jiná řešení. Užíváním pojmu „nenarozené děti“ přitom pozměňují běžný jazyk, který datuje život člověka až od narození. Ale tam, kde se dostali k moci, pak zákaz potratů vynutili administrativně, bez ohledu na názory, svědomí a přesvědčení ostatních.

Uspěli v téměř celé Latinské Americe, na Filipínách, v mnoha chudých zemích a také na Maltě a v sousedním Polsku. I současný, médii oblíbený a údajně „liberální“ papež František se loni zasadil o znemožnění legalizace potratů v Argentině.

Historicky se ukazuje, že přílišný populační nárůst zpravidla vede o generaci později k nebezpečným společenským otřesům a válkám. A naopak, mnozí sociologové například vysvětlují snížení kriminality v USA od devadesátých let tamní legalizaci potratů v roce 1973.

Účinným prostředkem, jak dosáhnout, aby se rodily jen chtěné děti (a zabránilo se případným potratům) bývá osvěta v oblasti antikoncepce. Takové kampaně organizoval dokonce po revoluci v roce 1979 ve fundamentalistickém Íránu i muslimský klér.

Ne tak římskokatolická církev. Ta donedávna zakazovala a přes své lidi po některých vládách i vynucovala zákaz antikoncepce pro všechny. V Irsku mohl ještě v 70. letech mladý muž s kondomem v kapse skončit ve vězení. Lidé prý mají osvědčit zdrženlivost a plánovat výlučně v manželství, a to „přirozeným způsobem“.

S Čechy to zatím z kopce nejde

Lidé varující před přílivem „Asiatů a muslimů“ zpravidla přehlížejí fakta. Absolutní počet obyvatel České republiky na rozdíl od Japonska či většiny zemí jižní i středovýchodní Evropy stále roste. Roste i domácí porodnost, počet dětí na jednu ženu (Total fertility rate, TFR) se nyní blíží k 1,7.

V muslimských zemích je sice míra porodnosti dnes v průměru vyšší, zato klesá rychlejším tempem než dříve na Západě. V převážně muslimském Libanonu (za posledních pět let se odhady TFR pohybují kolem 1,7) a v Íránské islámské republice (1,72) se tento ukazatel již dostal pod úroveň USA (1,88), Francie (1,98) a Irska (1,99), zemí, které jsou navíc cílem početných přistěhovalců.

Ti, kteří říkají, že vymírající populaci nahradí přistěhovalci, hlavně muslimové, sugerují, že počet cizinců bude přímo úměrný případnému úbytku domácích, jako by šlo o mechanický fyzikální děj. Jako by neexistovaly země, jejichž vlastní populace roste, a ještě přijímají cizince, i země, jejichž obyvatelstvo klesá, aniž by bylo doplňováno přistěhovalci.

Když Jan Sokol a další tvrdí, že přílivu cizinců nelze zamezit, typicky — a demagogicky — berou v úvahu jen dvě možnosti: komunismus se železnou oponou a současný Schengen bez hranic. Tím vylučují jiné stupně otevřenosti země i schopnost místních poučit se z vlastních chyb. Jako by rozhodování země o počtu těch, které přijme, a pokusy lidí vládnout ve vlastní zemi byly marné a směšné.

Připomeňme však, že tímtéž také v posledku navozují psychologickou bezmoc lidí, která je odrazuje od jakékoli vlastní aktivity. Tedy i od vstřícného příjímání těch uprchlíků, jimž jde o život.

„Etika smýšlení“ nestačí

Pokusy o opětné uzákonění zákazu potratů jsou typickými příklady „etiky smýšlení“, nastíněné sociologem Maxem Weberem, která se netáže po následcích a která cítí odpovědnost jen a pouze „za to, aby neuhasl pramen ryzího smýšlení“ a jakékoli důsledky a nezdary přičítá ne jednajícímu, nýbrž špatnému světu, který s ním jakkoli nesouhlasí. Do politiky však patří dle Maxe Webera jen „etik odpovědnosti“, který chce a dokáže počítat s „průměrnými defekty lidí“ a táže se po všech důsledcích politických rozhodnutí.

Pokud sám Weber osobně obdivoval i některé vrcholné reprezentanty „etiky smýšlení“, pak proto, že, na rozdíl od „Hnutí pro život“ a jim podobným, své úsilí nekombinovali s politikou. Teprve pak je pokládal za virtuosy „praktikování všelidské lásky, kteří se politiky stranili, a přesto dodnes působí“.

Dokážou dnešní etikové smýšlení alespoň vliv zákazu potratů na jejich skutečné snížení? Těžko, když se potraty v ilegalitě již z principu nedají podchytit.

Dají se leda spočítat ženy a lékaři ve vězeních. Jejich naplnění ve Střední Evropě zatím omezuje blízké sousedství katolického Polska s Českou republikou a dalšími zeměmi, které umožnilo vznik nového středoevropského folkloru — potratové turistiky.

Represivní orgány nakonec posílí

Úctu každému, koho náboženství stimuluje k mravnosti! Avšak otřepaná Dostojevského slova, že nebude-li Boha, pak bude všechno dovoleno, dnes alespoň sociologicky neplatí.

V dnešním světě je dovoleno všechno pokryteckým a většinou „konzervativním“ násilníkům, a to hlavně v tradicionalistických zemích abrahamovského ražení. V pravoslavných, katolických a muslimských prostředích, v nichž je omezována nebo znemožněna svobodná diskuse, najdeme největší míru sociální patologie: násilí, sociální rozdíly i korupci.

Míra násilí je statisticky mnohem nižší a život snesitelnější v těch částech světa, kde se vyvinuly a mohly dlouhodobě na společnost působit ne zjevené, nýbrž autonomní etické systémy. Tedy v zemích indického a čínského okruhu a dále v zemích, kde historická reformace zanechala své kulturní a politické stopy, tam, kde se mohla po dlouhou dobu rozvíjet svobodná diskuse.

Obdobně jako komunisté hlásali bezelstným důvěřivcům ve své utopii „odumírání státu“, aby při převzetí moci jeho pravomoci a aparát nebývale posílili, i největší a nejetablovanější církev v dějinách hlásá všeobecné bratrství, aby nakonec její recepty vedly k posílení napětí, nárůstu sociálních dysfunkcí i represivních orgánů. Na svobodu svědomí, jíž se fundamentalisté účelově ohánějí tam, kde se ještě nedostali ke všm pákám moci, je však záhodno se odvolávat i přátelům svobody, už jen z důvodu své vlastní sebezáchovy.

„Je třeba se vykořenit. Porazit strom a udělat z něj kříž, a poté jej nosit po všechny dny. Vykořenit se sociálně i vegetativně. Odejít do vyhnanství z veškeré pozemské vlasti...“ Takto charakterizovala tradicionalistické západní přístupy francouzská filosofka Simone Weilová (1909-1943), která již ve 30. letech studovala a promýšlela i alternativní méně výbojné a přírodu a přirozenost více akcentující asijské duchovní tradice.

Lidí s kočárky a balonky, kteří vkládají své kříže do rukou širší souvislosti nechápajících dětí i u nás, se alespoň sluší přeptat, v jakém poměru je zdravý stav veškerého života k ideálům, které hlásají, a ty k prostředkům, které propagují.

    Diskuse
    JN
    April 26, 2019 v 21.29
    "Prosazuje kvantitu lidského života bez ohledu na dopady na jeho kvalitu"
    Jestli se opět ujme tento typ argumentace, tak se opět dostaneme do pěknýho průseru!
    Možná by se to dalo chápat jako odkrytí toho, o co ve skutečnosti liberální levici jde: o "dobrovolné" snižování lidské populace a vyhrazení většího prostoru těm, co zůstanou. Zůstanou samozřejmě ti, jejichž život je nejkvalitnější.
    IH
    April 26, 2019 v 22.31
    Pro mě je považovat Zemi za přelidněnou přípustné, ba potřebné, byť většina liberálů, socialistů i konzervativců bude tak či onak natolik antropocentrická, že nad takovým názorem pokrčí v lepším případě rameny.

    Hájit a prosazovat názor, že lidí přibylo a přibývá příliš mnoho, podle mne lze. Ne však libovolným způsobem. Nešťastně tak, myslím, činí autor článku. Ve spřízněné logice by se dalo navázat o lékařích jako o činitelích proti životu. Samozřejmě také o porodnících. A především o mladých párech a rodičích vůbec. Tudy cesta nevede. Nebo vede, ale jen k diskreditaci rozumných myšlenek a snah.
    JN
    April 27, 2019 v 0.24
    Podporujme imigraci - je málo lidí, podporujme potraty - je hodně lidí :-):-):-)
    .
    JN
    April 27, 2019 v 7.17
    Bratři křesťané, občané Země, apeluji na vaši loajalitu k životu, ke všemu tvorstvu i rostlinám, k dílu našeho Stvořitele!
    Jako ta nejméně kvalitní část biomasy jsme povinni uvolnit místo kvalitnímu životu. Úbytek přes 300 jednotek tunohumanity za jedny Velikonoce vzbuzuje mírný optimismus, ale pro záchranu naší planety je to málo. Je nutné dosáhnou udržitelného poměru globálního oteplování ku globálnímu odlidšťování, neboli - srozumitelně řečeno - jmenovatel tohoto zlomku se musí limitně blížit nekonečnu.

    VP
    April 27, 2019 v 11.17
    Čína zjišťuje, že politikou jednoho dítěte se dostala do situace, kdy má málo práceschopných, aby uživila rostoucí počet seniorů.
    Proč zabíjet nenarozené, zabíjejme přestárlé.
    MP
    April 28, 2019 v 10.04
    Václavu Pospíšilovi
    "My" nezabíjíme nenarozené, "my" -- tedy naše společnost -- umožňujeme ženě, aby sama rozhodla o svém rodičovství. Jinými slovy, uvalujeme na ni k nesnesení těžkou váhu morálního rozhodnutí.

    A protože máme svobodu projevu a volby, pobíhá po světě spousta lidí, kteří si přivlastňují právo rozhodovat za ní, pokřikovat na ní, že je bud vražednice nebo Geburstmaschina ničící životní prostředí, podle specifického typu pomatenosti té či oné skupiny fanatiků.

    Je to jednodušší, než ji poskytnout záruku, že bude moci své dítě vychovat v alespoń elementárním dostatku. Ale nevzpomínám si, že by na politiky bojující proti zálohovanému výživnému, dostatečnému zohlednění situace rodin samoživitelek, na politiky lhostejne k nedostatku školek a propadu základního školství, v jehož důsledku se z něj stává drahá záležitost, politiky požadující snížení sociálních dávek atd. titíž fanatici křičeli: Vrahu, máš na rukou krev nenarozených dětí. Nejspíš proto, že by si toho tak neužili, jako když ponižují a psychicky deptají své ženské oběti, jednak se ti politici mohou lépe bránit -- a podle mé zkušenosti je křičící fanatik mimo všechny ostatní odporné vlastnosti také zbabělec.

    A ano, nezabíjíme přestárlé. Odkládáme je do čekáren na smrt, kterým se říká LDN. Byl bych ale všemi deseti proto, abychom nikomu nebránili v důstojném asistovaném odchodu ze života podle jeho volby. Děsím se situace, že prošvihnu správný okamžik a budu dlouho čekat na smrt jako troska (protože by se ten dobrovolný odchod už neobešel bez asistence druhých anebo bych sebevraždou způsobil vážné obtíže).
    IH
    April 28, 2019 v 10.37
    Velmi hezký příspěvek
    Ale k tomu závěru. Mám pro něj větší pochopení, než bych měl před lety.

    Nicméně, má se naše společnost opravdu ubírat touto legální cestou? Nejde o otevření pandořiny skříňky? Třeba i s obsesivními myšlenkami na individuálních úrovních? Nečíhá za bukem "zájem" přírodního výběru, na nějž jsme ušlechtile přestali hledět? Nehrozí "odezírání" pečujících nemocnými a morální rozhodování se (ohleduplných) jedinců? Je opravdu na místě odejít, jakmile jsem na obtíž? Signifikantní v dnešní době velkých ekonomických možností a prodávání zbyt(eč)ností? Atd. O "svobodě" volby jsme se v moderní době dozvěděli leccos nepříliš povzbudivého.

    Lepšího však vposledku asi na skladě nic není. Jak říkám, něco na tom "udělám si sám" je. Jen kdyby ta společnost nebyla všelijaká a podezřelá. Aby to nehrálo roli větší než malou.

    JP
    April 28, 2019 v 12.07
    Nic lepšího na skladě...
    Ano, pane Horáku: jsou prostě situace v našich životech, které jsou zásadně neřešitelné. To jest: neexistuje jedině správné řešení. Anebo ještě jinak: všechna možná řešení jsou nějakým způsobem špatná.

    Ta možnost volby vlastního odchodu z tohoto světa (když už život sám se stal nesnesitelným): ano, tato svoboda by skutečně měla patřit k základním svobodám člověka.

    Ale: na straně druhé skutečně stejně tak platí, že jakmile tuto svobodu vlastní smrti deklarujeme jako univerzální pravidlo, tak tím nevyhnutelně devalvujeme hodnotu života jako takového.

    Ten křesťanský princip absolutní nedotknutelnosti života - ano, ten má v jistých excentrických formách a projevech svou deformovanou podobu, ale je vždy nutno si uvědomit, že celá naše západní civilizace, a to sice právě s principem nepodmíněné hodnoty lidského života, stojí právě na tomto křesťanském základě.

    Pokud bychom opravdu zcela všeobecně zavedli ten princip "svobodné smrti", pak tím tento život vydáváme v akutní nebezpečí manipulace. Ve smyslu "ty už jsi moc starý, ty jsi moc nemocný, ty jsi tu už jenom na obtíž - tak co na tomhle světě vlastně ještě pohledáváš?!..."

    Na straně druhé je ovšem stejně tak nepochybné, že násilím nutit člověka, jehož "život" není už ničím více nežli jenom utrpením, k trávení dalších a dalších let v tomto zoufalém stavu jenom proto, že sebevraždu "zakazuje Bůh" - že je toto stejně tak hrubým narušením veškeré lidské důstojnosti.

    Takže jak řečeno: neexistuje tu žádné jednoduché řešení; a vše co v tomto směru uděláme či zřídíme bude nějakým způsobem špatně. Jediný způsob jak by bylo možno tento rozpor překonat by byl ten, že bychom si byli plně v ě d o m i (v celospolečenském měřítku), že tu děláme něco nedobrého. A že bychom tento počin nějakým způsobem kompenzovali.

    Asi tak nějak v tom smyslu, jako když byl příslušník nějakého přírodního národa nucen zabít posvátné zvíře - tak že poté odprosil bohy za odpuštění.
    MP
    April 29, 2019 v 0.19
    Josefu Poláčkovi
    Hodnota života, která by spočívala na zákazech, by byla k ničemu. Ta je v žití, v jeho plnosti a otevřenosti k druhým, nikoli v podmínkách jeho ukončení.
    A zatímco hodnota života každého druhého člověka je pro nás nesmírná -- to jest, nemůžem ji uvažovat jako něco, k čemu lze přistupovat s mírou, měřítkem, jako k něčemu manipulovatlenému --, hodnota našeho vlastního života pro většiu z nás bývá poměřována morální odpovědností, a proto nemůže být postavena příliš vysoko.

    A opravdu vám připadá varianta "ty už jsi moc starý, ty jsi moc nemocný, ty jsi tu už jenom na obtíž - při nejlepší vůli se o tebe nemohu starat, táhni do LDN" , tedy to, co v určitém okamžiku řiká --o trochu decentněji -- spousta našich spoluobčanů svým blízkým nikoli ze zvrhle surovosti, ale z vyčerpávající a neunosné únavy, o tolik lepší než ta Vaše věta?
    JN
    April 29, 2019 v 4.31
    Usmrcování starých lidí skutečně může vyřešit jak problém přelidnění,
    tak i problém demografické krize a důchodové reformy.
    Usmrcování starých lidí je tedy velmi efektivní "konečné řešení".

    Eutanazie je problém vztahu mezi "klientem služby" a jeho sociálním okolím. Zemřít chce člověk pro něhož vztahy s okolím nemají ani cenu jeho života.

    Jestliže podnětem ke smrti je problém ve vztahu, pak naopak i legalizace aktivní eutanazie může problémy ve vztazích vyvolávat a sociální vazby ničit.

    Legalizace aktivní eutanazie je tedy subverzivní činností prosazovanou liberální levicí.

    April 29, 2019 v 7.54
    Autor článku
    By si snad mohl přečíst český překlad ecykliky "Laudato si" a nemusel by pak klást poměrně zbytečné otázky.

    http://www.farnostsusice.cz/doc/encyklika-laudato-si.pdf?1442638547358

    Mimochodem ty vývody o "míře násilí" bych prosil trochu lépe ozdrojovat:
    https://www.pri.org/stories/2016-06-27/map-here-are-countries-worlds-highest-murder-rates
    JP
    April 29, 2019 v 11.31
    Nejsem si zcela jistý, pane Profante, kterou z mých vět máte konkrétně na mysli (snad tu poslední?).

    Ale jde o to: my opravdu nemůžeme nějakou zdí od sebe oddělit, odtrhnout náš vlastní život a životy těch ostatních. A vždycky v tom okamžiku kdy deklarujeme (například aktem sebevraždy), že "náš život je bezcenný" - tak v tom samém okamžiku nevyhnutelně devalvujeme i hodnotu životů všech ostatních.

    Právě proto říkám a opakuji: neexistuje zde žádné jednoduché, bezproblémové řešení. Ať se rozhodneme pro jakékoli řešení, vždy uděláme něco špatného; to jest, vždy vykloníme vposledku nezodpověditelnou otázku života a smrti směrem k jednomu extrému.

    A právě proto jsem zmínil ty staré lovce, svým životem ještě plně zakořeněné v přirozeném koloběhu života a smrti: to jejich odprošování bohů za zabití se nám může zdát být aktem směšným a formálním; ale ve skutečnosti oni tímto vyznáním viny ten ze svého středu vychýlený poměr věcí navraceli zpět do rovnováhy. Kdybychom my dnes dokázali alespoň něco takového, mohli bychom se cítit šťastni.
    MP
    April 29, 2019 v 15.14
    Skutečně?
    Když uvolním místo v záchraném člunu ženě, odejdu na polární výpravě do pustiny, abych ušetřil zásoby, které zvyšují šanci ostatních na záchranu -- jak jsem přesně devalvoval tu hodnotu života druhých? A kde začne hranice? Když odmitnu podstoupit operaci, která by mi možná prodloužila o par týdnů život, ale byl bych po ní upoután v bolestech na lůžko po dobu půl roku?
    A protože nejsem paleolitický lovec, musím si tu hranici i to odpuštění vyříkat sám se sebou. Jiní třeba s Bohem, ale zase je to jen mezi nmi a Jím.
    JH
    April 29, 2019 v 21.56
    Jak říká pan Lobpreis,
    tvrzení, že "míra násilí je statisticky mnohem nižší a život snesitelnější" (mimo jiné) "v zemích indického a čínského okruhu" mi přijde přinejmenším dost odvážné. Předpokládám, že zjevně není myšlena například Barma, ale tvrdit to například i o Indii kde sice není tolik vražd, ale zato spousta násilí na ženách ([1]), taky není úplně bez otazníku.

    [1] https://poll2018.trust.org/
    MP
    April 30, 2019 v 9.51
    Jaroslavu Hajkovi a Davidovi Lobpreisovi
    Ona ta věta:
    "V pravoslavných, katolických a muslimských prostředích, v nichž je omezována nebo znemožněna svobodná diskuse, najdeme největší míru sociální patologie: násilí, sociální rozdíly i korupci."

    je blbě napsaná.
    a) "v těch prostředích"
    Co to je? "Prostředí" může být právě tak kostel, vesnice nebo region (např. Maghreb, Jih a středozápad USA), z kontextu se nejspíše jedná o "státy s převážně muslimskou, pravoslavnou, katolickou populací", ale to už musí čtenář vstřícně předpokládat.

    b) Větu lze číst buď tak, že pochopím
    a) obě určení souřadně: Jde o státy, ve kterých zároveň ‚převažuje takové a takové náboženství‘ a zároveň ‚je v nich omezováná nebo znemožňována svobodná diskuse‘;
    nebo
    b) jde o pravoslavné, muslimské a katolické státy, ve kterých je proto znemožňována diskuse.

    Autor není žurnalista z povolání, proto vynechávám variantu c) -- píši větu tak, aby korektně vedla ke čtení a), ale v pozadí motivovala čtení b).

    Celkově se nejedná o absenci dat nebo jejich selektivní použití v článku. Vztah náboženství, bezpečí a svobody je i v rámci jednoho náboženství rozmanitý. Bavorsko je země s převahou katolických věřících a bavorští kněží i věřící právě ze zdrojů své víry čerpají silnou ochotu pro obhajobu svobody, viz jednoznačná podpora stanoviska kardinála Marxe v krucifixové aféře. Polsko je také země s převahou katolických věřících.
    Věcně zdůvodnit jakákoliv závislost sociálně patologických jevů a náboženství, byť se jednalo jen o stochastický trend, je proto marný pokus.

    A ač je to paradoxní, totéž platí i možnosti svobodné diskuse. Není možná v Bhutánu a přitom je tam minimální kriminalita všeho druhu. V pozdním normalizačním Československu nebyla svobodná diskuse možná a míra násilných činů nebyla nijak vysoká (včetně policejního násilí a zneužívání justice) -- režim to byl mimořádně hnusný, ale vláda staré zkorumpované komoušské mafie prostě zalehla prostor pro organizovaný zločin.
    Souhlasím se Zdeňkem Zacpalem v odmítání fanatických demonstrací Hnutí pro život, ale část textu zůstala hodně nedomyšlená.
    April 30, 2019 v 10.03
    Martinu Profantovi
    No ano. Myslím, že některé otázky si prostě zaslouží větší detail než taková zjednodušující tvrzení.
    Ostatně si myslím, že i na jedné demonstraci se mohou sejít účastníci s různými motivacemi a proto se nerad dopouštím tak kategorických soudů, jako že jde o "fanatickou demonstraci".
    I když je docela možné, že někteří účastníci těch demonstrací třeba fanatici být mohou.
    IH
    April 30, 2019 v 10.41
    Jen takové podotknutí aneb Co znamená úsměv od ucha k uchu
    Srí Lanka. Spousta lidí si ji oblíbila a přesvědčivě vyjádřila, jak jsou tamní lidé skvělí a neuvěřitelně přátelští. Nebyl to jen A. C. Clarke, kdo si ostrov vybral za svůj nový domov. Cestovní kanceláře nabízely ten kousíček Asie jako jejího předního reprezentanta. Skoro ráj. A najednou bum! Nezaútočil žádný "vlk samotář", ale snadno zakonspirovaná zcela nemilosrdná skupina. S něčím podobným má ostrov dlouhou zkušenost: Nejsprostší vraždění civilistů milicemi Tamilů z LTTE se zdálo být bez konce. Konečná ofenzíva proti Jápané byla ze stejného "těsta". Jaká je pravda o Srí Lance, jaká o cizokrajných okruzích a prostředích?
    JP
    April 30, 2019 v 11.37
    Ano, ta Srí Lanka je skutečně drastickým příkladem leckdy velmi paradoxního poměru mezi "láskou a nenávistí". Ale něco obdobného bylo možno zaznamenat i v dřívější Jugoslávii. Podle mnohých pamětníků tam za socialismu lidé různých etnických a náboženských skupin spolu vycházeli naprosto bezproblémově. Ale - jakmile zmizela pevná centrální moc (a státní idea národní jednoty), okamžitě vybuchly staré národnostní a náboženské vášně a animozity.

    Svého času konstatoval v jednom talk-show jeden německý psychiatr, že nakonec "v každém z nás se skrývá nějaký démon", který se v zásadě kdykoli může probudit a začít běsnit.

    Vypadá to, že na tomto jeho přesvědčení opravdu něco bude. A že to platí nejen pro jednotlivce, ale i pro celé národy. A že veškeré umění dobrého života nakonec spočívá v tom, dokázat toho démona trvale držet ve stavu spánku.
    JP
    April 30, 2019 v 11.51
    Pan Profant: jestliže svůj vlastní život obětujete za život(y) jiného či jiných, pak tím v žádném případě nedevalvujete hodnotu života, nýbrž naopak, životu jako takovému tímto činem propůjčujete nejvyšší hodnotu, protože ho tím deklarujete jako hodný i té nejvyšší (vlastní) oběti.

    Ale něco jiného je ryze utilitaristické uhašení života (ať svého či cizího). A nedá se nic dělat: snaha zbavit se bolestí je počinem v zásadě utilitaristickým.

    Já naprosto a nijak netvrdím, že takovýto počin by měl být zásadně nepřípustný a zavrženíhodný; a sám jsem příznivcem legální eutanasie.

    Ale to všechno nemění nic na tom, že každý takovýto akt dobrovolného usmrcení automaticky a nevyhnutelně devalvuje (v celospolečenském kontextu) absolutní hodnotu života jako takového. Jestliže proti sobě (v tomto celospolečenském kontextu, ve společenském vědomí) stojí proti sobě dva absolutní principy, na straně jedné "život je absolutně nedotknutelný" a na straně druhé "svůj život můžu zničit kdy a jak se mi zachce" - pak naprosto nevyhnutelně každé posunutí na této linii jedním směrem znamená automaticky ztrátu na straně druhé.

    A tuto ztrátu - opakuji ještě jednou - je možno kompenzovat vlastně jenom dalším aktem "společenského vědomí". Třeba tím, že za tento počin "odprosíme Boha". Zkrátka, když dáme naprosto jednoznačně na vědomí, že jsme sice učinili něco, co bylo v dané situaci potřebné; ale že se spolu s tím stalo něco zcela špatného, a že my jsme si vědomi této deformace.
    JP
    April 30, 2019 v 11.59
    Náboženství a stav veřejné morálky
    A co se toho vztahu náboženství a obecné morálky týče: takové výzkumy už skutečně byly provedeny, ovšem s poněkud nejednoznačnými výsledky.

    Podle některých výzkumů se prokázala určitá statistická, nicméně signifikantní korelace mezi (křesťanským) náboženstvím a mezi takovými vlastnostmi jako je vyšší stupeň vzájemné solidarity, empatie.

    Což by na jedné straně bylo docela logické (křesťanství ovšem vybízí ke vzájemné lásce a solidaritě); na straně druhé nelze vyloučit, že tyto výzkumy trpěly jednou metodologickou vadou. Prováděli je totiž (většinou) Američané, kteří zkoumali přirozeně především ve svém vlastním regionu. A tu nejvyšší korelaci objevili především v latinskoamerických státech Střední Ameriky, s vysokým podílem katolického obyvatelstva. Tady se ale nabízí možnost, že ten kauzální nexus byl jiný: že prostě v těch stále ještě víceméně tradičních společenstvích Střední Ameriky je ten pocit vzájemné sounáležitosti a solidarity stále ještě mnohem vyšší, nežli v (z nemalé části ateistických či nábožensky chladnějších) oblastech industriální civilizace.

    Podrobnosti těch studií bohužel neznám, takže nemohu soudit jestli tento fakt v nich byl zohledněn.
    MP
    May 1, 2019 v 9.26
    Josefu Poláčkovi
    Ano, takových zkoumání byla provedena spousta.
    Občas vedou k báječným výsledkům. V sedmdesátých letech muselo být docela zábavné si v Italii číst, jak koreluje katolické náboženství s nižší mírou kriminality, počestnosti žen a odpor ke korupci -- a pak si přečíst výzkum,. podle kterého si každá desátá vdaná italská žena někdy příležitostně přivyděla prostitucí.
    ZZ
    May 7, 2019 v 21.19
    Statistiky o sociálně patologických rysech v různých zemích
    Vážení čtenáři,
    hned v článku, který jsem zaslal redakci, dokládám některé sociálně patologické rysy různých zemí a kultur statistikami a příklady. V rámci předepsaného rozsahu a formátu byly příslušné pasáže vykráceny.

    Na mých stránkách http://zdenek.zacpal.cz/ uvádím ve více článcích konkrétnější údaje.
    Upozorňuji zejména na článek „Ve kterých zemích světa se lidé nejvíc vraždí?“ (24.11.2012) http://zdenek.zacpal.cz/vrazdy-zeme-civilizace-nad-svetovymi-rocnimi-statistikami-zamernych-a-nezakonnych-usmrceni/
    a na článek Množte se a radujte – a následky přičtěte sobě (o Malthusovi a populačním růstu) (31.12. 2004) http://zdenek.zacpal.cz/mnozte-se-a-radujte-a-nasledky-prictete-sobe-o-malthusovi-a-populacnim-rustu/

    Upozorňuji, že tyhle ukazatele se dost rychle mění. Uvedu nyní čerstvé údaje, čímž se pokusím se odpovědět přesněji na námitky čtenářů.

    1. Hodně relevantním zdrojem pro přehled o sociálně-patologických jevech různých zemí jsou meziroční statistiky vražd. Pan David Lobpreis jde na věc ze správného konce a odkazuje na https://www.pri.org/stories/2016-06-27/map-here-are-countries-worlds-highest-murder-rates Já osobně obvykle vycházím z v průměru trošku novějšího statistického přehledu výskytu vražd na 100 000 obyvatel za rok, který zveřejňuje pravidelně UNODC: https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_intentional_homicide_rate
    Vůbec nejbezpečnějšími zeměmi celého světa jsou některé z těch, které patří do konfuciánsko-taoisticko-buddhistického čínského kulturního okruhu, tj. Macao 0,16, Japonsko 0,28, Singapur 0,32, Hongkong 0,38. Nejnebezpečnějšími zeměmi světa jsou katolický Honduras 56,52 a katolická Venezuela s 56,33, ovšem její hlavní a největší město Caracas obvykle vykazuje hodnoty hodně přes 100.
    V Evropě se počet vražd spíše snižuje, stále je však vyšší než na onom Východě. Avšak „husitská“ či „ateistická“ Česká republika s 0,61 je pod průměrem samotné Evropy. V Americe je relativní počet vražd vyšší v katolickém prostředí anebo spíše v zemích historicky formovaných katolíky a nižší v zemích historicky dlouhodobě formovaných protestanty. Pravda, v prostředí, kde žijí Indiáni anebo jejich potomci anebo Američané afrického původu, tam je vyšší. Nicméně, srovnáme-li země se zhruba stejným podílem obyvatel evropského původu na jedné straně - a obyvatel původu indiánského anebo Afrického, bývá kriminalita vyšší v katolickém prostředí. Srovnejme si dvě země Ameriky s lidmi téměř výlučně evropského (a nyní i trošku asijského) původu a zároveň se srovnatelným celkovým počtem obyvatel - Kanadu a Argentinu: protestanty formovaná Kanada má údaj 1,68 a katolíky formovaná Argentina 5,94. Vezměme dále země s vyšším podílem lidí nebělošského, tedy v obou případech zejména afrického původu: protestanty formované USA mají údaj 5,35 a katolíky formovaná Brazílie 29,53. V obou případech tedy jde o několikanásobný rozdíl.
    Pravda, v chudších zemích je tento údaj vyšší. Ale i násilnější země onoho neteistického či neabrahamovského Východu jako je Laos 7,01 nebo Mongolsko 5,66 mají kriminalitu mnohonásobně nižší než velká část zemí i bohatší katolické Latinské Ameriky anebo srovnatelně chudé země Afriky. Ona zmiňovaná Barma či Myanmar má nyní jen 2,27. V chudé Indii 3,22 se vraždí více než v kontinentální Číně 0,62, ale stále méně než v bohatých USA, mnohem méně než v Rusku 10,82 a vůbec, v zemích s nezjevenými etickými systémy se vraždí mnohem méně než v průměru světa abrahamovského, zejména islámsko-katolicko pravoslavného.
    Připouštím, že některé údaje včetně tohoto mohou být nespolehlivé, avšak statistiky UNODC odpovídají mnohem víc realitě než bezděčně anebo i záměrně zavádějícím způsobem formulované zprávy médií, na něž se vědoměji či bezděčněji odvolávají někteří čtenáři. Násilí či teroristických útoků z islámských, zejména arabských zemí jsou plné noviny, televize a internet. Oproti tomu většinou daleko rozsáhlejší a statisticky významnější usmrcování lidí v Latinské Americe (v posledním roce upozorňuji na politické a statisticky ne zcela podchycené násilí v malé Nikaragui) se do českých médií málokdy dostane. Stále je zde o něco vyšší kriminalita v chudších zemích. Ale jejich chudoba/bohatství bývají často dány kulturou a náboženstvím, které ekonomický rozvoj stimulují nebo brzdí.

    2. Druhým dost relevantním zdrojem pro přehled o sociálně-patologických jevech různých zemí je míra korupce. Zde odkazuji kromě běžné zkušenosti na Index vnímání korupce. Číslo před zemí znamená umístění v pořadníku nejméně zkorumpovaných zemí, do závorek za země dávám jejich skóre (údaj 100 znamená absolutně čistou zemi, 0 absolutně zkorumpovanou zemi) https://en.wikipedia.org/wiki/Corruption_Perceptions_Index
    Nejprotestantštější země jsou nejpoctivější (1.Dánsko (88), 2. Nový Zéland (87), 3-6. Finsko, Švédsko, Švýcarsko a patří tam také Singapur s částečně východoasijskou kulturou (tyto země mají skóre po 85),. Nejpoctivější zemí postkomunistického prostoru je její nejprotestantštější část Estonsko. V posledních asi 15 letech však v poctivosti protestantským zemím začínají dýchat na záda ty konfuciánsko-buddhisticko-taoistické země, které měly možnost dlouho rozvíjet tržní systém, tedy Singapur, 18-20. Japonsko (73), 31. Tchajwan (63), 45. Jižní Korea (57).
    Vezmeme si opět srovnatelně bohaté sousední země: tak katolická bývá zkorumpovanější. Tak třebas Nizozemí s protestantskou kulturou je 8. nejpoctivější zemí (82), katolická Belgie je 18 (75). 21. Francie (72), kde reformace (a kultura, revoluce a autonomní myšlení) zanechaly alespoň nějaké stopy je poctivější než 41. Španělsko (58) a 53. Itálie (52), jichž se historická reformace téměř netkla. Itálie se ostatně propadá dokonce pod některé muslimské země a země černé Afriky. Pravoslavné 65-67. Řecko (45) se propadlo nejen pod západní Evropu, ale i pod řadu dalších i „rozvojových“ a postkomunistických zemí. A pravoslavné 138. Rusko (29) je již zkorumpovanější než samotná postkomunistická 87.Čína (39) se zbytky východoasijských kultur
    Jižní Koreu někteří po Korejské válce považovali za nejchudší zemi světa, dnes je jednou z bohatých zemí, která se vysoko vyšvihla nad dříve bohaté a dnes zkorumpovanější katolické 99. Filipíny (36)

    3. Dalším relevantním zdrojem poznání o sociálně-patologických jevech jsou zkušenosti návštěvníků či cestovatelů, kteří mohou dobře srovnávat tempo vyřizování formalit anebo snadnost zorganizování cestovních plánů. Po Jižní Koreji se bezesporu člověk pohybuje a věci organizuje snadněji než po katolických Filipínách.

    4. A zatímco třeba v Koreji slumy neexistují, pověstné jsou naopak na oněch Filipínách, v Latinské Americe („favely“ v Riu, příbytky chudých a bezmocných v Caracasu ap.)

    5. Statistiky rozvodů coby sociálně-patologických jevů jsou ošidné také proto, že třeba na Filipínách jsou zakázány, manželství se dají leda anulovat, což je dostupné jen pro tamní boháče a přispívá k diskriminaci chudých a bezmocných. Vysoká míra rozvodovosti může být známkou jak větší svobody, tak, na druhé straně, příznakem nezdravých vztahů. V každém případě stojí za to uvést netriviální fakt, totiž že například v Egyptě 60% manželství muslimů končí rozvodem a že si žádost o rozvod, díky paní Mubarakové, může podat i žena.
    JP
    May 8, 2019 v 11.14
    Náboženství a kriminalita
    Díky panu Zacpalovi za podrobná vysvětlení; nicméně přetrvává určitá skepse. Totiž ohledně toho, do jaké míry je skutečně možno doložit kauzální vztah mezi tím či oním náboženstvím a mírou sociopatologického jednání.

    Například je sotva možno legitimně srovnávat třeba Kanadu s Argentinou, s tím že v protestantské Kanadě je mnohem nižší míra kriminality nežli v katolické Argentině - když se jedná o země se zcela odlišným historickým, sociálním a kulturním vývojem.

    Stejně tak je metodologicky nemálo pochybné argumentovat tím, že nízká kriminalita je v protestantských zemích Holandsku, Dánsku, Norsku a Švédsku - když tři z těchto zemí jsou země severské, kde je jak známo kriminalita obecně nižší. A také je sotva možno srovnávat buddhisticko-konfucianisticko-taoistickou Asii s křesťanskou Evropou (Amerikou), když ten asijský prostor obecně platí za společnost statickou (respektive cyklickou), zatímco ta euroamerická civilizace je charakterizována mnohem vyšší mírou dynamiky, pohybu, mobility. A kde tedy dochází k mnohem vyšší frekvenci vzájemných kontaktů navzájem cizích osob (navíc s navzájem se křížícími, konkurujícími zájmy) - tam je jen samozřejmé, že zde bude vyšší míra (násilných) trestných činů.

    Zkusil jsem si vyhledat údaje z Německa - tedy kulturně a sociálně relativně homogenní země, kde jsou ale regiony s převážně katolickým, a regiony s převážně protestantským obyvatelstvem. Nenašel jsem nic o tom, že by zde byly nějaké signifikantní rozdíly v míře kriminality. (Něco jiného je, že na katolickém, tedy konzervativním jihu jsou kriminální delikty justicí stíhány mnohem tvrději, nežli na liberálně-protestantském severu.)

    Já v žádném případě nepopírám, že nějaká korelace mezi náboženským vyznáním a sociálním chováním s největší pravděpodobností existuje; ale v konkrétních případech se ten kauzální nexus prokazuje jenom krajně obtížně. Vždycky tam mohou být ve hře vlivy zcela jiné.

    Například ta proslulá téze Maxe Webera o kauzálním propojení mezi protestantismem a vznikem kapitalismu, která dlouho platila jako bezpečně prokázaná - až celkem nedávno se moderním výzkumem zjistilo, že je zcela chybná. Max Weber zde propadl vnějšímu zdání z bezprostřední konjunkce těchto faktorů, zatímco skutečný kauzální nexus leží někde zcela jinde.
    JP
    May 8, 2019 v 11.44
    Něco statistiky
    Tak jsem přece jenom nějaká data z Německa objevil; a nejsou tak docela nezajímavá. Musel jsem použít - a porovnat - dvě různé statistiky: náboženská příslušnost podle spolkových zemí, a míra kriminality podle spolkových zemí.

    Takže: pokud pomineme specifické postavení městských států, pak nejvyšší míra kriminality je v "bezbožném" Sasku (4 procenta katolíků, 21 procent protestantů, 75 procent jiné vyznání anebo bez vyznání). Ovšem - hned na druhém místě stojí Severní Porýní-Westfálsko, kde je 42 procent katolíků, 28 procent protestantů, 8 procent muslimů a 23 s jiným vyznáním respektive bez vyznání.

    Pokud se podíváme na opačný konec škály (tedy země s nejnižší mírou kriminality), pak se situace jeví přehlednější: nejlépe si na tom stojí Bavorsko a Badensko-Württenbersko, tedy země s vysokým podílem katolického obyvatelstva (především Bavorsko). Zdálo by se tedy, že je přece jenom možno učinit závěr, že přísné katolické náboženství mírní sklon ke zločinnému jednání; kdyby ovšem nebylo té skutečnosti, že z celého Německa je nejvyšší podíl katolického obyvatelstva v Sársku (63 procent), které je ve statistice kriminality na pátém nejhorším místě!

    A navíc: jestliže to zmíněné "bezbožné" Sasko má nejvyšší míru kriminality, pak naopak na jednom z nejlepších míst stojí prakticky stejně bohaprázdné (68 procent) Durynsko!

    Takže jak je vidět, je v tom všem velký zmatek, a nějakou zcela jednoznačnou souvislost mezi kriminalitou a náboženskou příslušností je krajně obtížné objevit.
    IH
    May 8, 2019 v 22.50
    Uvědomme si, že roční počty vražd jsou někdy značně proměnlivé. V ČR bylo loni zavražděno o polovinu méně lidí než v jednotlivých letech o pouhých několik roků dříve. Zdá se tedy, že vliv změn v hospodářské prosperitě může být zásadní. Za takových okolností ovšem nelze přikládat rozdílům ve vražednosti (třeba mezi religióznější jižní Moravou a "nevěřícími" severními Čechami) větší a konkrétní výpovědní hodnotu. Svou roli tu ostatně sehrává příliš mnoho faktorů: příčiny vražd jsou nadmíru rozmanité a v populaci rozložené dost specificky, takže porovnávání jejich většinových segmentů je dost problematické.
    JP
    May 9, 2019 v 12.10
    Ovšem ty (německé) statistiky kriminality se zdaleka netýkají jenom vražd, nýbrž obecné kriminality vůbec.

    Na straně druhé je ovšem fakt, že tu svou roli hraje celá řada zcela nahodilých faktorů. Jak co se reálného počtu kriminálních činů týče, tak ale především co se týče policejních statistik. Například může dojít k tomu paradoxnímu jevu, že v zemi kde je kriminalita natolik rozšířená, že zasáhla i samotnou policii, v policejních statistikách může dojít k jejímu p o k l e s u - prostě proto že lidé už natolik nevěří vlastní policii, že většinu trestných činů jí už vůbec nenahlásí.
    IV
    May 9, 2019 v 18.32
    Terminologická poznámka
    Myslím, že když už se použije slovo "přestárlý" mělo by to být právě jen v úvozovkách (což by naznačovalo, že se autor distancuje od postoje ke starým lidem, který tento výraz evokuje). Viz:

    prof. RNDr. PhDr. Helena Haškovcová, CSc.:
    „Přestárlý bývá strom, a každý sadař ví, že je nutné jej pokácet a nahradit novým. Podobný scénář se nabízel v případě označení přestárlý občan, tedy toho, který tu už nemá co dělat, kdo je zde, navíc' a překáží těm mladým. Nevhodné označení nepochybně přispělo k celkově negativnímu obrazu stáří, nebo naopak, bylo jeho jednoznačným výrazem".
    MP
    May 10, 2019 v 11.12
    Ivanovi Václavů
    S paní pofesorkou si dovolím zásadně nesouhlasit. Slovo "přestárlý" nepřispívá k negativnímu obrazu stáří. Nemůže, protože jak už od antiky víme: Senectus ipsa morbus est.

    Příspívá k diskursivnímu násilí, se kterým se přestárlý člověk určuje k likvidaci a hlavně k dehonestaci. V tom má pochopitelně Haškovcová nesporně pravdu. Někdejší klip madistvých celebritek Přemluv bábu mluví za tisíce slov. Zatímco je marné bránit se negativnímu obrazu stáří, bránit se dehonestování starých lidí je možné a nutné. Mimo jiné tím, že slovo přestárlý neodbudeme úvozovkami, ale budeme jasně ukazovat jako Václav Pospíšil, co znamená.

    P.s. Nedal jsem do úvozovek slovo celebritky, ačkoliv doufám, že jasně vyjadřuje přebytečnost a plevelnost podobných entit ve slušné společnosti.
    HZ
    May 10, 2019 v 14.44
    Panu Profantovi:
    Koukám, že Zelenkův virální majstrštyk plní i po letech svůj skrytý účel, tj. stvořit image odpudivého mládí, zosobněného "mladistvými celebritkami" a rozzlobit jím lidi. Nedivila bych se, kdyby to tehdejší naštvání mělo i svůj volební efekt. Zkrátka povedlo se. Zelenka sice riskoval pověst, ale odhadl to dobře.. Svezlo se to na Mádla a Issovou.
    MP
    May 10, 2019 v 16.37
    Heleně Zemanové
    Oni ti dva nebyli zase tak mladí, abych je považoval za nesvéprávné. A nešlo o umělecké dílo, abych řekl "herec hraje svoji roli a nemá s ním být zaměňován".
    Nikdy jsem od nich neslyšela, jestli věděli, o co Zelenkovi jde, jestli hráli roli tu roli s vědomím, že všechno je jinak, než se jeví v prvním plánu. Takže je to nerozhodnuté.
    IV
    May 11, 2019 v 17.10
    Martinu Profantovi
    Jsem rád, že se shodneme na tom, že používání termínu „přestárlý“ není vhodné. Otázka, jestli tento termín (ne)přispívá k negativnímu obrazu stáří, už pro mě není tak důležitá. Proto v tomto kontextu nepovažuji za podstatný ani výchozí předpoklad, ze kterého vyvozujete vaší negativní odpověď - totiž, že stáří je (už samo o sobě) nemoc.

    Nicméně otázka, jestli je správné považovat stáří za nemoc, mi přišla zajímavá „sama o sobě“ a protože jsem si na ni sám nedokázal jednoznačně odpovědět, zkusil jsem trochu pohledat na netu. Můj výsledný dojem je takový, že ve světě rozhodně v této věci nepanuje (navzdory vašemu latinskému citátu) nějaký všeobecný konsensus. Například na webu www.quora.com, kde různí lidé vyjadřují názory na různé otázky, můžeme najít záporné odpovědi profesorky gerontologie nebo lékaře z univerzitní nemocnice, zatímco výzkumný pracovník v oboru stárnutí buněk odpovídá kladně…

    Slovo „celebritka“ určitě není třeba dávat do uvozovek, protože zdrobnělý tvar sám o sobě dostatečně vyjadřuje ironický odstup pisatele. (-:
    + Další komentáře