V období velikonočních svátků ulicemi českých měst již tradičně pochodují příslušníci „Hnutí pro život“. Kolemjdoucí by si mohl z onoho hesla vyvodit, že jim jde o celkový úhrn života na Zemi.

Na naší planetě zhruba platí rovnice: čím méně lidí, tím více celkového počtu a váhy i druhů živých bytostí. Jason Daley ze Smithsonovského institutu ve Washingtonu připomíná, že i dnes lidé tvoří stále jen jednu desetitisícinu celkové biomasy Země a rostliny dobrých osmdesát procent.

To už ale lidstvo za posledních deset tisíc let zlikvidovalo polovinu jejich původního množství. Přírodní druhy živých bytostí mizí asi tisíckrát rychleji než v průměrném období naší planety bez lidí. Potřeby stávající lidské populace uspokojované dnešními prostředky způsobují další a další vymírání druhů.

Přelidnění navíc škodí nejen zvěři a rostlinám. Norský filosof Arne Næss připomínal, že znehodnocuje i životy lidí. Nejhorší životní prostředí se nachází zpravidla v zemích s prudkým růstem lidské populace: tam lidé trpí nemocemi, znečištěním a dožívají se nižšího věku. Naopak, nejdelšího věku se lidé ve zdraví dožívají v řídce osídlených, populačně stabilních a čistých skandinávských zemích, dále v Kanadě či na Novém Zélandu.

↗

Tam, kde se dostali k moci, pak zákaz potratů vynutili administrativně, bez ohledu na názory, svědomí a přesvědčení ostatních. Foto Wikipedia

Pokud by opravdu šlo o celkový kvalitní život, pak cesta zřejmě vede přes mírné (a dobrovolné) snižování lidské populace, vyhrazení většího prostoru divoké přírodě, ochranu jednotlivých biologických druhů a ekosystémů. Čím je život rozmanitější, tím více živých bytostí si najde svou ekologickou niku a obživu. A konkrétně u nás bude nejenom v souvislosti s kůrovcem aktuální udržitelná obnova lesů.

Druhá miska vah

Další slova příslušníků „Hnutí pro život“ však velice brzy vyvedou naivního diváka z omylu. Ekologické problémy rozebírat nebudou, a ani jim o ně moc nejde. Vůdci nejsilnější církve, která jim žehná, pod pojmem „život“ rozumějí pouze a výlučně život lidský. Jeho kvalita a soulad lidí s jejich životním prostředím je již čímsi vedlejším.

Hnutí cílí hlavně na potraty, jež odsuzují, a doporučují jiná řešení. Užíváním pojmu „nenarozené děti“ přitom pozměňují běžný jazyk, který datuje život člověka až od narození. Ale tam, kde se dostali k moci, pak zákaz potratů vynutili administrativně, bez ohledu na názory, svědomí a přesvědčení ostatních.

Uspěli v téměř celé Latinské Americe, na Filipínách, v mnoha chudých zemích a také na Maltě a v sousedním Polsku. I současný, médii oblíbený a údajně „liberální“ papež František se loni zasadil o znemožnění legalizace potratů v Argentině.

Historicky se ukazuje, že přílišný populační nárůst zpravidla vede o generaci později k nebezpečným společenským otřesům a válkám. A naopak, mnozí sociologové například vysvětlují snížení kriminality v USA od devadesátých let tamní legalizaci potratů v roce 1973.

Účinným prostředkem, jak dosáhnout, aby se rodily jen chtěné děti (a zabránilo se případným potratům) bývá osvěta v oblasti antikoncepce. Takové kampaně organizoval dokonce po revoluci v roce 1979 ve fundamentalistickém Íránu i muslimský klér.

Ne tak římskokatolická církev. Ta donedávna zakazovala a přes své lidi po některých vládách i vynucovala zákaz antikoncepce pro všechny. V Irsku mohl ještě v 70. letech mladý muž s kondomem v kapse skončit ve vězení. Lidé prý mají osvědčit zdrženlivost a plánovat výlučně v manželství, a to „přirozeným způsobem“.

S Čechy to zatím z kopce nejde

Lidé varující před přílivem „Asiatů a muslimů“ zpravidla přehlížejí fakta. Absolutní počet obyvatel České republiky na rozdíl od Japonska či většiny zemí jižní i středovýchodní Evropy stále roste. Roste i domácí porodnost, počet dětí na jednu ženu (Total fertility rate, TFR) se nyní blíží k 1,7.

V muslimských zemích je sice míra porodnosti dnes v průměru vyšší, zato klesá rychlejším tempem než dříve na Západě. V převážně muslimském Libanonu (za posledních pět let se odhady TFR pohybují kolem 1,7) a v Íránské islámské republice (1,72) se tento ukazatel již dostal pod úroveň USA (1,88), Francie (1,98) a Irska (1,99), zemí, které jsou navíc cílem početných přistěhovalců.

Ti, kteří říkají, že vymírající populaci nahradí přistěhovalci, hlavně muslimové, sugerují, že počet cizinců bude přímo úměrný případnému úbytku domácích, jako by šlo o mechanický fyzikální děj. Jako by neexistovaly země, jejichž vlastní populace roste, a ještě přijímají cizince, i země, jejichž obyvatelstvo klesá, aniž by bylo doplňováno přistěhovalci.

Když Jan Sokol a další tvrdí, že přílivu cizinců nelze zamezit, typicky — a demagogicky — berou v úvahu jen dvě možnosti: komunismus se železnou oponou a současný Schengen bez hranic. Tím vylučují jiné stupně otevřenosti země i schopnost místních poučit se z vlastních chyb. Jako by rozhodování země o počtu těch, které přijme, a pokusy lidí vládnout ve vlastní zemi byly marné a směšné.

Připomeňme však, že tímtéž také v posledku navozují psychologickou bezmoc lidí, která je odrazuje od jakékoli vlastní aktivity. Tedy i od vstřícného příjímání těch uprchlíků, jimž jde o život.

„Etika smýšlení“ nestačí

Pokusy o opětné uzákonění zákazu potratů jsou typickými příklady „etiky smýšlení“, nastíněné sociologem Maxem Weberem, která se netáže po následcích a která cítí odpovědnost jen a pouze „za to, aby neuhasl pramen ryzího smýšlení“ a jakékoli důsledky a nezdary přičítá ne jednajícímu, nýbrž špatnému světu, který s ním jakkoli nesouhlasí. Do politiky však patří dle Maxe Webera jen „etik odpovědnosti“, který chce a dokáže počítat s „průměrnými defekty lidí“ a táže se po všech důsledcích politických rozhodnutí.

Pokud sám Weber osobně obdivoval i některé vrcholné reprezentanty „etiky smýšlení“, pak proto, že, na rozdíl od „Hnutí pro život“ a jim podobným, své úsilí nekombinovali s politikou. Teprve pak je pokládal za virtuosy „praktikování všelidské lásky, kteří se politiky stranili, a přesto dodnes působí“.

Dokážou dnešní etikové smýšlení alespoň vliv zákazu potratů na jejich skutečné snížení? Těžko, když se potraty v ilegalitě již z principu nedají podchytit.

Dají se leda spočítat ženy a lékaři ve vězeních. Jejich naplnění ve Střední Evropě zatím omezuje blízké sousedství katolického Polska s Českou republikou a dalšími zeměmi, které umožnilo vznik nového středoevropského folkloru — potratové turistiky.

Represivní orgány nakonec posílí

Úctu každému, koho náboženství stimuluje k mravnosti! Avšak otřepaná Dostojevského slova, že nebude-li Boha, pak bude všechno dovoleno, dnes alespoň sociologicky neplatí.

V dnešním světě je dovoleno všechno pokryteckým a většinou „konzervativním“ násilníkům, a to hlavně v tradicionalistických zemích abrahamovského ražení. V pravoslavných, katolických a muslimských prostředích, v nichž je omezována nebo znemožněna svobodná diskuse, najdeme největší míru sociální patologie: násilí, sociální rozdíly i korupci.

Míra násilí je statisticky mnohem nižší a život snesitelnější v těch částech světa, kde se vyvinuly a mohly dlouhodobě na společnost působit ne zjevené, nýbrž autonomní etické systémy. Tedy v zemích indického a čínského okruhu a dále v zemích, kde historická reformace zanechala své kulturní a politické stopy, tam, kde se mohla po dlouhou dobu rozvíjet svobodná diskuse.

Obdobně jako komunisté hlásali bezelstným důvěřivcům ve své utopii „odumírání státu“, aby při převzetí moci jeho pravomoci a aparát nebývale posílili, i největší a nejetablovanější církev v dějinách hlásá všeobecné bratrství, aby nakonec její recepty vedly k posílení napětí, nárůstu sociálních dysfunkcí i represivních orgánů. Na svobodu svědomí, jíž se fundamentalisté účelově ohánějí tam, kde se ještě nedostali ke všm pákám moci, je však záhodno se odvolávat i přátelům svobody, už jen z důvodu své vlastní sebezáchovy.

„Je třeba se vykořenit. Porazit strom a udělat z něj kříž, a poté jej nosit po všechny dny. Vykořenit se sociálně i vegetativně. Odejít do vyhnanství z veškeré pozemské vlasti...“ Takto charakterizovala tradicionalistické západní přístupy francouzská filosofka Simone Weilová (1909-1943), která již ve 30. letech studovala a promýšlela i alternativní méně výbojné a přírodu a přirozenost více akcentující asijské duchovní tradice.

Lidí s kočárky a balonky, kteří vkládají své kříže do rukou širší souvislosti nechápajících dětí i u nás, se alespoň sluší přeptat, v jakém poměru je zdravý stav veškerého života k ideálům, které hlásají, a ty k prostředkům, které propagují.