Hnutí proti životu

Zdeněk Zacpal

Protipotratové hnutí „pro život“ prosazuje kvantitu lidského života bez ohledu na dopady na jeho kvalitu. Ruku v ruce s prosazením této ideologie jdou přitom obvykle represe.

V období velikonočních svátků ulicemi českých měst již tradičně pochodují příslušníci „Hnutí pro život“. Kolemjdoucí by si mohl z onoho hesla vyvodit, že jim jde o celkový úhrn života na Zemi.

Na naší planetě zhruba platí rovnice: čím méně lidí, tím více celkového počtu a váhy i druhů živých bytostí. Jason Daley ze Smithsonovského institutu ve Washingtonu připomíná, že i dnes lidé tvoří stále jen jednu desetitisícinu celkové biomasy Země a rostliny dobrých osmdesát procent.

To už ale lidstvo za posledních deset tisíc let zlikvidovalo polovinu jejich původního množství. Přírodní druhy živých bytostí mizí asi tisíckrát rychleji než v průměrném období naší planety bez lidí. Potřeby stávající lidské populace uspokojované dnešními prostředky způsobují další a další vymírání druhů.

Přelidnění navíc škodí nejen zvěři a rostlinám. Norský filosof Arne Næss připomínal, že znehodnocuje i životy lidí. Nejhorší životní prostředí se nachází zpravidla v zemích s prudkým růstem lidské populace: tam lidé trpí nemocemi, znečištěním a dožívají se nižšího věku. Naopak, nejdelšího věku se lidé ve zdraví dožívají v řídce osídlených, populačně stabilních a čistých skandinávských zemích, dále v Kanadě či na Novém Zélandu.

Tam, kde se dostali k moci, pak zákaz potratů vynutili administrativně, bez ohledu na názory, svědomí a přesvědčení ostatních. Foto Wikipedia

Pokud by opravdu šlo o celkový kvalitní život, pak cesta zřejmě vede přes mírné (a dobrovolné) snižování lidské populace, vyhrazení většího prostoru divoké přírodě, ochranu jednotlivých biologických druhů a ekosystémů. Čím je život rozmanitější, tím více živých bytostí si najde svou ekologickou niku a obživu. A konkrétně u nás bude nejenom v souvislosti s kůrovcem aktuální udržitelná obnova lesů.

Druhá miska vah

Další slova příslušníků „Hnutí pro život“ však velice brzy vyvedou naivního diváka z omylu. Ekologické problémy rozebírat nebudou, a ani jim o ně moc nejde. Vůdci nejsilnější církve, která jim žehná, pod pojmem „život“ rozumějí pouze a výlučně život lidský. Jeho kvalita a soulad lidí s jejich životním prostředím je již čímsi vedlejším.

Hnutí cílí hlavně na potraty, jež odsuzují, a doporučují jiná řešení. Užíváním pojmu „nenarozené děti“ přitom pozměňují běžný jazyk, který datuje život člověka až od narození. Ale tam, kde se dostali k moci, pak zákaz potratů vynutili administrativně, bez ohledu na názory, svědomí a přesvědčení ostatních.

Uspěli v téměř celé Latinské Americe, na Filipínách, v mnoha chudých zemích a také na Maltě a v sousedním Polsku. I současný, médii oblíbený a údajně „liberální“ papež František se loni zasadil o znemožnění legalizace potratů v Argentině.

Historicky se ukazuje, že přílišný populační nárůst zpravidla vede o generaci později k nebezpečným společenským otřesům a válkám. A naopak, mnozí sociologové například vysvětlují snížení kriminality v USA od devadesátých let tamní legalizaci potratů v roce 1973.

Účinným prostředkem, jak dosáhnout, aby se rodily jen chtěné děti (a zabránilo se případným potratům) bývá osvěta v oblasti antikoncepce. Takové kampaně organizoval dokonce po revoluci v roce 1979 ve fundamentalistickém Íránu i muslimský klér.

Ne tak římskokatolická církev. Ta donedávna zakazovala a přes své lidi po některých vládách i vynucovala zákaz antikoncepce pro všechny. V Irsku mohl ještě v 70. letech mladý muž s kondomem v kapse skončit ve vězení. Lidé prý mají osvědčit zdrženlivost a plánovat výlučně v manželství, a to „přirozeným způsobem“.

S Čechy to zatím z kopce nejde

Lidé varující před přílivem „Asiatů a muslimů“ zpravidla přehlížejí fakta. Absolutní počet obyvatel České republiky na rozdíl od Japonska či většiny zemí jižní i středovýchodní Evropy stále roste. Roste i domácí porodnost, počet dětí na jednu ženu (Total fertility rate, TFR) se nyní blíží k 1,7.

V muslimských zemích je sice míra porodnosti dnes v průměru vyšší, zato klesá rychlejším tempem než dříve na Západě. V převážně muslimském Libanonu (za posledních pět let se odhady TFR pohybují kolem 1,7) a v Íránské islámské republice (1,72) se tento ukazatel již dostal pod úroveň USA (1,88), Francie (1,98) a Irska (1,99), zemí, které jsou navíc cílem početných přistěhovalců.

Ti, kteří říkají, že vymírající populaci nahradí přistěhovalci, hlavně muslimové, sugerují, že počet cizinců bude přímo úměrný případnému úbytku domácích, jako by šlo o mechanický fyzikální děj. Jako by neexistovaly země, jejichž vlastní populace roste, a ještě přijímají cizince, i země, jejichž obyvatelstvo klesá, aniž by bylo doplňováno přistěhovalci.

Když Jan Sokol a další tvrdí, že přílivu cizinců nelze zamezit, typicky — a demagogicky — berou v úvahu jen dvě možnosti: komunismus se železnou oponou a současný Schengen bez hranic. Tím vylučují jiné stupně otevřenosti země i schopnost místních poučit se z vlastních chyb. Jako by rozhodování země o počtu těch, které přijme, a pokusy lidí vládnout ve vlastní zemi byly marné a směšné.

Připomeňme však, že tímtéž také v posledku navozují psychologickou bezmoc lidí, která je odrazuje od jakékoli vlastní aktivity. Tedy i od vstřícného příjímání těch uprchlíků, jimž jde o život.

„Etika smýšlení“ nestačí

Pokusy o opětné uzákonění zákazu potratů jsou typickými příklady „etiky smýšlení“, nastíněné sociologem Maxem Weberem, která se netáže po následcích a která cítí odpovědnost jen a pouze „za to, aby neuhasl pramen ryzího smýšlení“ a jakékoli důsledky a nezdary přičítá ne jednajícímu, nýbrž špatnému světu, který s ním jakkoli nesouhlasí. Do politiky však patří dle Maxe Webera jen „etik odpovědnosti“, který chce a dokáže počítat s „průměrnými defekty lidí“ a táže se po všech důsledcích politických rozhodnutí.

Pokud sám Weber osobně obdivoval i některé vrcholné reprezentanty „etiky smýšlení“, pak proto, že, na rozdíl od „Hnutí pro život“ a jim podobným, své úsilí nekombinovali s politikou. Teprve pak je pokládal za virtuosy „praktikování všelidské lásky, kteří se politiky stranili, a přesto dodnes působí“.

Dokážou dnešní etikové smýšlení alespoň vliv zákazu potratů na jejich skutečné snížení? Těžko, když se potraty v ilegalitě již z principu nedají podchytit.

Dají se leda spočítat ženy a lékaři ve vězeních. Jejich naplnění ve Střední Evropě zatím omezuje blízké sousedství katolického Polska s Českou republikou a dalšími zeměmi, které umožnilo vznik nového středoevropského folkloru — potratové turistiky.

Represivní orgány nakonec posílí

Úctu každému, koho náboženství stimuluje k mravnosti! Avšak otřepaná Dostojevského slova, že nebude-li Boha, pak bude všechno dovoleno, dnes alespoň sociologicky neplatí.

V dnešním světě je dovoleno všechno pokryteckým a většinou „konzervativním“ násilníkům, a to hlavně v tradicionalistických zemích abrahamovského ražení. V pravoslavných, katolických a muslimských prostředích, v nichž je omezována nebo znemožněna svobodná diskuse, najdeme největší míru sociální patologie: násilí, sociální rozdíly i korupci.

Míra násilí je statisticky mnohem nižší a život snesitelnější v těch částech světa, kde se vyvinuly a mohly dlouhodobě na společnost působit ne zjevené, nýbrž autonomní etické systémy. Tedy v zemích indického a čínského okruhu a dále v zemích, kde historická reformace zanechala své kulturní a politické stopy, tam, kde se mohla po dlouhou dobu rozvíjet svobodná diskuse.

Obdobně jako komunisté hlásali bezelstným důvěřivcům ve své utopii „odumírání státu“, aby při převzetí moci jeho pravomoci a aparát nebývale posílili, i největší a nejetablovanější církev v dějinách hlásá všeobecné bratrství, aby nakonec její recepty vedly k posílení napětí, nárůstu sociálních dysfunkcí i represivních orgánů. Na svobodu svědomí, jíž se fundamentalisté účelově ohánějí tam, kde se ještě nedostali ke všm pákám moci, je však záhodno se odvolávat i přátelům svobody, už jen z důvodu své vlastní sebezáchovy.

„Je třeba se vykořenit. Porazit strom a udělat z něj kříž, a poté jej nosit po všechny dny. Vykořenit se sociálně i vegetativně. Odejít do vyhnanství z veškeré pozemské vlasti...“ Takto charakterizovala tradicionalistické západní přístupy francouzská filosofka Simone Weilová (1909-1943), která již ve 30. letech studovala a promýšlela i alternativní méně výbojné a přírodu a přirozenost více akcentující asijské duchovní tradice.

Lidí s kočárky a balonky, kteří vkládají své kříže do rukou širší souvislosti nechápajících dětí i u nás, se alespoň sluší přeptat, v jakém poměru je zdravý stav veškerého života k ideálům, které hlásají, a ty k prostředkům, které propagují.

    Diskuse (33 příspěvků)
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    April 26, 2019 v 21.29
    "Prosazuje kvantitu lidského života bez ohledu na dopady na jeho kvalitu"
    Jestli se opět ujme tento typ argumentace, tak se opět dostaneme do pěknýho průseru!
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    April 26, 2019 v 21.45
    Možná by se to dalo chápat jako odkrytí toho, o co ve skutečnosti liberální levici jde: o "dobrovolné" snižování lidské populace a vyhrazení většího prostoru těm, co zůstanou. Zůstanou samozřejmě ti, jejichž život je nejkvalitnější.
    IH
    Ivo Horák
    April 26, 2019 v 22.31
    Pro mě je považovat Zemi za přelidněnou přípustné, ba potřebné, byť většina liberálů, socialistů i konzervativců bude tak či onak natolik antropocentrická, že nad takovým názorem pokrčí v lepším případě rameny.

    Hájit a prosazovat názor, že lidí přibylo a přibývá příliš mnoho, podle mne lze. Ne však libovolným způsobem. Nešťastně tak, myslím, činí autor článku. Ve spřízněné logice by se dalo navázat o lékařích jako o činitelích proti životu. Samozřejmě také o porodnících. A především o mladých párech a rodičích vůbec. Tudy cesta nevede. Nebo vede, ale jen k diskreditaci rozumných myšlenek a snah.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    April 27, 2019 v 0.24
    Podporujme imigraci - je málo lidí, podporujme potraty - je hodně lidí :-):-):-)
    .
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    April 27, 2019 v 7.17
    Bratři křesťané, občané Země, apeluji na vaši loajalitu k životu, ke všemu tvorstvu i rostlinám, k dílu našeho Stvořitele!
    Jako ta nejméně kvalitní část biomasy jsme povinni uvolnit místo kvalitnímu životu. Úbytek přes 300 jednotek tunohumanity za jedny Velikonoce vzbuzuje mírný optimismus, ale pro záchranu naší planety je to málo. Je nutné dosáhnou udržitelného poměru globálního oteplování ku globálnímu odlidšťování, neboli - srozumitelně řečeno - jmenovatel tohoto zlomku se musí limitně blížit nekonečnu.

    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    April 27, 2019 v 11.17
    Čína zjišťuje, že politikou jednoho dítěte se dostala do situace, kdy má málo práceschopných, aby uživila rostoucí počet seniorů.
    Proč zabíjet nenarozené, zabíjejme přestárlé.
    MP
    Martin Profant
    April 28, 2019 v 10.4
    Václavu Pospíšilovi
    "My" nezabíjíme nenarozené, "my" -- tedy naše společnost -- umožňujeme ženě, aby sama rozhodla o svém rodičovství. Jinými slovy, uvalujeme na ni k nesnesení těžkou váhu morálního rozhodnutí.

    A protože máme svobodu projevu a volby, pobíhá po světě spousta lidí, kteří si přivlastňují právo rozhodovat za ní, pokřikovat na ní, že je bud vražednice nebo Geburstmaschina ničící životní prostředí, podle specifického typu pomatenosti té či oné skupiny fanatiků.

    Je to jednodušší, než ji poskytnout záruku, že bude moci své dítě vychovat v alespoń elementárním dostatku. Ale nevzpomínám si, že by na politiky bojující proti zálohovanému výživnému, dostatečnému zohlednění situace rodin samoživitelek, na politiky lhostejne k nedostatku školek a propadu základního školství, v jehož důsledku se z něj stává drahá záležitost, politiky požadující snížení sociálních dávek atd. titíž fanatici křičeli: Vrahu, máš na rukou krev nenarozených dětí. Nejspíš proto, že by si toho tak neužili, jako když ponižují a psychicky deptají své ženské oběti, jednak se ti politici mohou lépe bránit -- a podle mé zkušenosti je křičící fanatik mimo všechny ostatní odporné vlastnosti také zbabělec.

    A ano, nezabíjíme přestárlé. Odkládáme je do čekáren na smrt, kterým se říká LDN. Byl bych ale všemi deseti proto, abychom nikomu nebránili v důstojném asistovaném odchodu ze života podle jeho volby. Děsím se situace, že prošvihnu správný okamžik a budu dlouho čekat na smrt jako troska (protože by se ten dobrovolný odchod už neobešel bez asistence druhých anebo bych sebevraždou způsobil vážné obtíže).
    IH
    Ivo Horák
    April 28, 2019 v 10.37
    Velmi hezký příspěvek
    Ale k tomu závěru. Mám pro něj větší pochopení, než bych měl před lety.

    Nicméně, má se naše společnost opravdu ubírat touto legální cestou? Nejde o otevření pandořiny skříňky? Třeba i s obsesivními myšlenkami na individuálních úrovních? Nečíhá za bukem "zájem" přírodního výběru, na nějž jsme ušlechtile přestali hledět? Nehrozí "odezírání" pečujících nemocnými a morální rozhodování se (ohleduplných) jedinců? Je opravdu na místě odejít, jakmile jsem na obtíž? Signifikantní v dnešní době velkých ekonomických možností a prodávání zbyt(eč)ností? Atd. O "svobodě" volby jsme se v moderní době dozvěděli leccos nepříliš povzbudivého.

    Lepšího však vposledku asi na skladě nic není. Jak říkám, něco na tom "udělám si sám" je. Jen kdyby ta společnost nebyla všelijaká a podezřelá. Aby to nehrálo roli větší než malou.

    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    April 28, 2019 v 12.7
    Nic lepšího na skladě...
    Ano, pane Horáku: jsou prostě situace v našich životech, které jsou zásadně neřešitelné. To jest: neexistuje jedině správné řešení. Anebo ještě jinak: všechna možná řešení jsou nějakým způsobem špatná.

    Ta možnost volby vlastního odchodu z tohoto světa (když už život sám se stal nesnesitelným): ano, tato svoboda by skutečně měla patřit k základním svobodám člověka.

    Ale: na straně druhé skutečně stejně tak platí, že jakmile tuto svobodu vlastní smrti deklarujeme jako univerzální pravidlo, tak tím nevyhnutelně devalvujeme hodnotu života jako takového.

    Ten křesťanský princip absolutní nedotknutelnosti života - ano, ten má v jistých excentrických formách a projevech svou deformovanou podobu, ale je vždy nutno si uvědomit, že celá naše západní civilizace, a to sice právě s principem nepodmíněné hodnoty lidského života, stojí právě na tomto křesťanském základě.

    Pokud bychom opravdu zcela všeobecně zavedli ten princip "svobodné smrti", pak tím tento život vydáváme v akutní nebezpečí manipulace. Ve smyslu "ty už jsi moc starý, ty jsi moc nemocný, ty jsi tu už jenom na obtíž - tak co na tomhle světě vlastně ještě pohledáváš?!..."

    Na straně druhé je ovšem stejně tak nepochybné, že násilím nutit člověka, jehož "život" není už ničím více nežli jenom utrpením, k trávení dalších a dalších let v tomto zoufalém stavu jenom proto, že sebevraždu "zakazuje Bůh" - že je toto stejně tak hrubým narušením veškeré lidské důstojnosti.

    Takže jak řečeno: neexistuje tu žádné jednoduché řešení; a vše co v tomto směru uděláme či zřídíme bude nějakým způsobem špatně. Jediný způsob jak by bylo možno tento rozpor překonat by byl ten, že bychom si byli plně v ě d o m i (v celospolečenském měřítku), že tu děláme něco nedobrého. A že bychom tento počin nějakým způsobem kompenzovali.

    Asi tak nějak v tom smyslu, jako když byl příslušník nějakého přírodního národa nucen zabít posvátné zvíře - tak že poté odprosil bohy za odpuštění.
    MP
    Martin Profant
    April 29, 2019 v 0.19
    Josefu Poláčkovi
    Hodnota života, která by spočívala na zákazech, by byla k ničemu. Ta je v žití, v jeho plnosti a otevřenosti k druhým, nikoli v podmínkách jeho ukončení.
    A zatímco hodnota života každého druhého člověka je pro nás nesmírná -- to jest, nemůžem ji uvažovat jako něco, k čemu lze přistupovat s mírou, měřítkem, jako k něčemu manipulovatlenému --, hodnota našeho vlastního života pro většiu z nás bývá poměřována morální odpovědností, a proto nemůže být postavena příliš vysoko.

    A opravdu vám připadá varianta "ty už jsi moc starý, ty jsi moc nemocný, ty jsi tu už jenom na obtíž - při nejlepší vůli se o tebe nemohu starat, táhni do LDN" , tedy to, co v určitém okamžiku řiká --o trochu decentněji -- spousta našich spoluobčanů svým blízkým nikoli ze zvrhle surovosti, ale z vyčerpávající a neunosné únavy, o tolik lepší než ta Vaše věta?
    + Další komentáře