Slovem kvaziargumentace nebo též falešná argumentace se rozumí zdánlivé argumenty, které vyvolávají dojem, že potvrzují určitou tezi, ač tomu tak ve skutečnosti není. S podobnými argumenty se setkáváme v běžném životě často, mnohdy je považujeme i za samozřejmé. Podobně tomu je na politické scéně, kde jsme zvyklí u politiků určitou míru demagogie tolerovat. A neméně se kvaziargumentaci daří i v médiích.

Je určitě dobré si falešných způsobů polemiky všímat, neboť člověk je pak méně náchylný k tomu, aby se jimi nechal ovlivnit. Proto jsem se rozhodl napsat tento článek o kvaziargumentaci se skutečnými příklady převzatými převážně z publicistiky. Domnívám se, že v novinářské práci je kvaziargumentace jednoznačně profesním selháním, alespoň u těch novinářů, kteří usilují o seriozní publicistiku. V tom případě totiž signalizuje kvaziargumentace určitý nedostatek dovednosti takové způsoby rozpoznat a vystříhat se jich. Jelikož politik se snaží především získat podporu voličů, těžko se vyhne vyjádřením, která neobstojí při bližším logickém zkoumání. Novinář by však měl takové způsoby umět odhalit, aby byl vůbec kompetentní politiku komentovat.

Není samozřejmě možné na krátkém prostoru probrat všechny druhy falešných argumentů, ale alespoň některé si zde ukážeme.

Sugestivní dichotomie

Jedním z nejběžnějších způsobů klamné argumentace je tzv. sugestivní dichotomie. Mluvčí nabídne dvě alternativy, které prezentuje jako navzájem neslučitelné. Potom z negativní odpovědi na jednu možnost vyvozuje kladou odpověď pro možnost druhou, např.: „Buď jsi pro radar, nebo pro Rusko." „Buď volíš pravici, nebo jsi komunista." Takový způsob argumentace předvedl například redaktor Hospodářských novin Petr Honzejk, když byl dotázán na to, co říká na racionální argumenty proti církevním restitucím:

„Mně by zajímal nějaký slušný argument proti církevním restitucím, protože pokud někdo má slušný agument, tak se nemusí uchylovat k takové špinavosti, ke které se uchýlili sociální demokraté publikováním oněch billboardů, kdy ruka jedna předává pytel (Pytel, co je to pytel? To není bankovní účet, to je pytel, to je prostě něco, co se ukradne.) té ruce v ornátu... Pokud někdo jde touto cestou — arogantní, agresivní, populistickou, 'polopravdistickou' (...), tak nemůže mít racionální a dobré argumenty."

Jádrem této argumentace je falešná dichotomie: Buď máš racionální argumenty, nebo používáš manipulaci. Ve skutečnosti není nikde řečeno, že by člověk nemohl mít racionální argumenty a zároveň používat manipulativní techniky. Mluvčí zde odmítá diskuzi pomocí nepodložené teze, že druhá strana nemá racionální argumenty. Ponechávám stranou hodnocení zmíněného billboardu, o němž by bylo možné jistě polemizovat (a také dosti svévolnou Honzejkovu interpretaci pojmu „pytel" či jeho emocionálně podbarvené výrazivo). Bez ohledu na obsah inkriminovaného plakátu je ovšem zmíněný citát ukázkou kvaziargumentace.

Nesprávně užitá implikace

Dalším častým případem kvaziargumentace je záměna dvou tvrzení, která nejsou ekvivalentní. Například, jestliže víme, že všechna A jsou B, nutně z toho nevyplývá, že všechna B jsou A. (Všichni psi jsou savci, ale ne všichni savci psi.) Blízkým a často zaměnitelným kvaziargumentem je také nesprávně užitá implikace (tj. tvrzení typu: jestliže A, pak B). Platí-li: jestliže prší, pak je venku mokro, nikterak z toho nevyplývá, že jestliže je venku mokro, pak prší.

Lída Rakušanová ve svém komentáři na Českém rozhlase 6 např. vyvozovala, že Petru Nečasovi nejde skutečně o konsolidaci státního dluhu, protože se nechce připojit k evropské fiskální unii:

„Takže kdyby šlo premiérovi skutečně o jádro věci, tedy o to, aby zadlužení českého státu v budoucnu nestoupalo, musel by být mezi prvními, kdo by se k evropské fiskální unii přihlásil."

Lída Rakušanová zde vychází z předpokladu, že evropská fiskální unie je nástrojem rozpočtové konsolidace a opatřením proti přílišnému zadlužení. Z toho lze odvodit, že jestliže se někdo přihlásí k fiskální unii, pak mu jde nejspíš o rozpočtovou konsolidaci. Tuto tezi lze jistě přijmout, vyplývá jednak ze zmíněného předpokladu a z nevyslovené premisy, že pokud se někdo připojí k nějaké politické akci, pak se ztotožňuje s jejími cíli. (Možné výjimky odložme stranou.) Můžeme tedy přijmout za pravdivé: Jestliže se někdo připojí k fiskální unii, pak mu jde o rozpočtovou odpovědnost. Z toho však naprosto žádným způsobem nelze odvodit, že ten, kdo se nepřipojí k fiskální unii, tomu o rozpočtovou odpovědnost nejde. Také z toho nijak nevyplývá, že jestliže jde někomu o rozpočtovou odpovědnost, pak se připojí k fiskální unii. Podobnou logikou bychom mohli dospět k tomu, že Petru Nečasovi nejde o pravicovou politiku, protože nevstoupil do TOP 09, které přece o pravicovou politiku jde.

Posunutí významu teze