Slovem kvaziargumentace nebo též falešná argumentace se rozumí zdánlivé argumenty, které vyvolávají dojem, že potvrzují určitou tezi, ač tomu tak ve skutečnosti není. S podobnými argumenty se setkáváme v běžném životě často, mnohdy je považujeme i za samozřejmé. Podobně tomu je na politické scéně, kde jsme zvyklí u politiků určitou míru demagogie tolerovat. A neméně se kvaziargumentaci daří i v médiích.

Je určitě dobré si falešných způsobů polemiky všímat, neboť člověk je pak méně náchylný k tomu, aby se jimi nechal ovlivnit. Proto jsem se rozhodl napsat tento článek o kvaziargumentaci se skutečnými příklady převzatými převážně z publicistiky. Domnívám se, že v novinářské práci je kvaziargumentace jednoznačně profesním selháním, alespoň u těch novinářů, kteří usilují o seriozní publicistiku. V tom případě totiž signalizuje kvaziargumentace určitý nedostatek dovednosti takové způsoby rozpoznat a vystříhat se jich. Jelikož politik se snaží především získat podporu voličů, těžko se vyhne vyjádřením, která neobstojí při bližším logickém zkoumání. Novinář by však měl takové způsoby umět odhalit, aby byl vůbec kompetentní politiku komentovat.

Není samozřejmě možné na krátkém prostoru probrat všechny druhy falešných argumentů, ale alespoň některé si zde ukážeme.

Sugestivní dichotomie

Jedním z nejběžnějších způsobů klamné argumentace je tzv. sugestivní dichotomie. Mluvčí nabídne dvě alternativy, které prezentuje jako navzájem neslučitelné. Potom z negativní odpovědi na jednu možnost vyvozuje kladou odpověď pro možnost druhou, např.: „Buď jsi pro radar, nebo pro Rusko." „Buď volíš pravici, nebo jsi komunista." Takový způsob argumentace předvedl například redaktor Hospodářských novin Petr Honzejk, když byl dotázán na to, co říká na racionální argumenty proti církevním restitucím:

„Mně by zajímal nějaký slušný argument proti církevním restitucím, protože pokud někdo má slušný agument, tak se nemusí uchylovat k takové špinavosti, ke které se uchýlili sociální demokraté publikováním oněch billboardů, kdy ruka jedna předává pytel (Pytel, co je to pytel? To není bankovní účet, to je pytel, to je prostě něco, co se ukradne.) té ruce v ornátu... Pokud někdo jde touto cestou — arogantní, agresivní, populistickou, 'polopravdistickou' (...), tak nemůže mít racionální a dobré argumenty."

Jádrem této argumentace je falešná dichotomie: Buď máš racionální argumenty, nebo používáš manipulaci. Ve skutečnosti není nikde řečeno, že by člověk nemohl mít racionální argumenty a zároveň používat manipulativní techniky. Mluvčí zde odmítá diskuzi pomocí nepodložené teze, že druhá strana nemá racionální argumenty. Ponechávám stranou hodnocení zmíněného billboardu, o němž by bylo možné jistě polemizovat (a také dosti svévolnou Honzejkovu interpretaci pojmu „pytel" či jeho emocionálně podbarvené výrazivo). Bez ohledu na obsah inkriminovaného plakátu je ovšem zmíněný citát ukázkou kvaziargumentace.

Nesprávně užitá implikace

Dalším častým případem kvaziargumentace je záměna dvou tvrzení, která nejsou ekvivalentní. Například, jestliže víme, že všechna A jsou B, nutně z toho nevyplývá, že všechna B jsou A. (Všichni psi jsou savci, ale ne všichni savci psi.) Blízkým a často zaměnitelným kvaziargumentem je také nesprávně užitá implikace (tj. tvrzení typu: jestliže A, pak B). Platí-li: jestliže prší, pak je venku mokro, nikterak z toho nevyplývá, že jestliže je venku mokro, pak prší.

Lída Rakušanová ve svém komentáři na Českém rozhlase 6 např. vyvozovala, že Petru Nečasovi nejde skutečně o konsolidaci státního dluhu, protože se nechce připojit k evropské fiskální unii:

„Takže kdyby šlo premiérovi skutečně o jádro věci, tedy o to, aby zadlužení českého státu v budoucnu nestoupalo, musel by být mezi prvními, kdo by se k evropské fiskální unii přihlásil."

Lída Rakušanová zde vychází z předpokladu, že evropská fiskální unie je nástrojem rozpočtové konsolidace a opatřením proti přílišnému zadlužení. Z toho lze odvodit, že jestliže se někdo přihlásí k fiskální unii, pak mu jde nejspíš o rozpočtovou konsolidaci. Tuto tezi lze jistě přijmout, vyplývá jednak ze zmíněného předpokladu a z nevyslovené premisy, že pokud se někdo připojí k nějaké politické akci, pak se ztotožňuje s jejími cíli. (Možné výjimky odložme stranou.) Můžeme tedy přijmout za pravdivé: Jestliže se někdo připojí k fiskální unii, pak mu jde o rozpočtovou odpovědnost. Z toho však naprosto žádným způsobem nelze odvodit, že ten, kdo se nepřipojí k fiskální unii, tomu o rozpočtovou odpovědnost nejde. Také z toho nijak nevyplývá, že jestliže jde někomu o rozpočtovou odpovědnost, pak se připojí k fiskální unii. Podobnou logikou bychom mohli dospět k tomu, že Petru Nečasovi nejde o pravicovou politiku, protože nevstoupil do TOP 09, které přece o pravicovou politiku jde.

Posunutí významu teze

Dalším obvyklým způsobem chybné argumentace je posunutí významu některé teze během dokazování. Například Lukáš Kraus se v jednom článku v Deníku Referendum dopustil nesprávné argumentace, když dovozoval, že zpráva BIS označuje levicové intelektuály a členy iniciativy ProAlt za levicové extremisty. Hlavním důkazem mu byl citát ze zmíněné zprávy BIS:

„Nejdůležitějším mobilizačním tématem levicových extremistů zůstal i v roce 2011 boj proti kapitalismu a kritika současné pravicové vlády a jejích reforem doprovázených úspornými opatřeními v oblastech zdravotního, daňového a důchodového systému. Svou účastí podpořili zejména občanské protesty pořádané Iniciativou pro kritiku reforem a na podporu alternativ (ProAlt), odborové demonstrace či stávku dopravních odborů."

V uvedeném citátu ovšem nacházíme pouze tvrzení, že levicoví extremisté se účastnili občanských protestů pořádaných ProAltem, nikoliv, že levicoví extremisté jsou členy ProAltu.

Argument ad personam

Velmi oblíbeným způsobem falešné argumentace je osobní útok na protivníka, např.: „Jezdíš autem a mluvíš o ekologii." Místo polemiky s názory a postoji protivníka je diskreditována jeho osoba či kompetence. Podobné útoky na politiky jsou poměrně časté. Lze např. najít články o Václavu Klausovi, kde se mu někteří novináři snaží diagnostikovat jakousi psychickou poruchu, místo toho, aby řešili jeho politické postoje. Latinsky se nazývá tento klasický druh kvaziargumentace „ad personam" (k osobě).

Učebnicovým příkladem může být způsob, jakým psal kritik Jan Rejžek o historické publikaci Michala Pullmanna Konec experimentu, která je věnována poslední fázi normalizace. Objektivnost knihy zpochybňuje tím, že autor pochází z nomenklaturní rodiny. Někteří oponenti Rejžkovi tento způsob argumentace vytkli s poznámkou, že autora „kádruje". Na ukázku uvádím citát, v němž Rejžek tento svůj postup obhajuje a zároveň znovu využívá argumentace „ad personam" vůči těm, kteří na tuto logicky vadnou argumentaci poukázali. Dokonce se zde dovolává — v moderované diskuzi s Michalem Pullmannem — jeho souhlasu s tímto falešně argumentačním způsobem (snad ve snaze získat od něj rozhřešení):

„Já jsem byl nařčen vašimi obhájci v té polemice, mezi kterými jsou zajímavá jména — ultraextremistický politolog Slačálek, Jaroslav Kojzar z Haló novin, bývalý dlouholetý redaktor Rudého práva — ti všichni mi vytýkali, že kádruji, neboť jsem v tom článku v Lidových novinách trošku znedůvěryhodnil váš přístup, neboť pocházíte z nomenklaturní rodiny. Váš tatínek dlouhá léta pracoval v Moskvě v Radě vzájemné hospodářské pomoci. Bezesporu jako dítě z takové rodiny (...) jste vnímal normalizaci jinak, než děti Václava Bendy, nebo Dany Němcové."

Pro úplnost dodávám, že Michal Pullmann na to vcelku případně odpovídá, že nepsal osobní vzpomínky, ale historickou publikaci vycházející z analýzy pramenů.

Argument ad populum

Méně nápadný bývá druh argumentu odvolávající se na nějakou širší skupinu. Bývá označován jako „argumentum ad populum" (argument k lidu). Může jít o manipulativní dožadování se určitého postoje na základě skupinové příslušnosti oponenta: „Ty jako člen ČSSD musíš být pro Zemana." Osobně mi přijde nejzajímavější z tohoto druhu falešné argumentace apel na to, aby se člověk podřídil předpokládanému mínění druhých. Například když se někteří novináři dožadovali rychlého podepsání Lisabonské smlouvy s tím, abychom si neudělali ostudu v Evropské unii. O tomto způsobu uvažování se zmiňuje například Petr Příhoda v jednom svém komentáři věnovaném postoji Václava Klause k Lisabonské smlouvě:

„Prezident překvapil politiky i novináře. Ti mu vyčítají, že se před Evropou znemožňujeme. To je asi pravda, ale nevím, jak moc takový argument u nás působí."

Na rozdíl od Petra Příhody bych si nedělal příliš hlavu z toho, že kvaziargument na veřejnost dostatečně nepůsobí. Spíše mě znepokojuje, že jsou mu novináři ochotni přisuzovat nějaký věcný význam. (Pokud by daná argumentace měla být platná, museli bychom k ní připojit ještě pochybnou premisu: „Před Evropou se za žádných okolností nesmíme znemožnit.")

Presumptivní otázka

Dalším příkladem falešné argumentace je argumentace s presumptivní otázkou, tj. s otázkou, která už cosi předpokládá a některé možnosti vylučuje. To se např. stane, zeptáme-li se: „Přestal jsi kouřit?" a dožadujeme-li se striktně odpovědi „ano", nebo „ne". V obou případech z odpovědi zdánlivě vyplyne, že dotyčný někdy kouřil.

Taková presumptivní otázka je často spojena se snahou vmanipulovat druhou stranu do nevýhodného postavení, kdy ať odpoví cokoliv, je to vždy špatně. V psychologických knihách o manipulaci se vyskytuje příklad ženy, která požaduje po svém partnerovi: „Chci, abys mi spontánně vyznal lásku." Zde sice nejde o otázku, ale princip manipulace je shodný. Požadavku nelze vyhovět, neboť vyznat i nevyznat lásku je v takovém případě špatně (není to spontánní). Příkladem z politického života může být otázka, kterou položil jistý student americkému novináři a řediteli stanice ABC News Davidu Westinovi po útocích z 11. září: „Myslíte si, že byl Pentagon opravdu legitimním vojenským cílem, i když jím za použití uneseného dopravního letadla vlastně nebyl?" Pentagon nejspíš legitimním vojenským cílem byl (o civilní cíl zjevně nešlo), ale odpovědět, že ano, znamenalo vystavit se osočení z toho, že mluvčí útok schvaluje.

David Westin se pokusil otázce vyhnout a prohlásil: „Ve skutečnosti na to nemám vlastní názor." To poubouřilo novináře Bernarda Goldberga natolik, že se o celé příhodě rozepisuje ve své knize Arogance:

„Proč je tedy správné zůstavat tak nemístně neutrální a to jen šest týdnů po událostech 11. září, když se jeden student náhodou zeptá: 'Myslíte si, že byl Pentagon legitimním vojenským cílem?' Proč je tato otázka jiná než ostatní? Proč nemohl David Westin tváří v tvář masové vraždě svých krajanů jednoduše prohlásit, zda to podle jeho skromného názoru bylo správné, nebo špatné? Co je tak kontroverzního na této jediné otázce, kterou nemohl David Westin zodpovědět?"

Co bylo kontroverzního na této otázce? Šlo o otázku presumptivní. Goldbergovi unikl zásadní rozdíl mezi pojmy „legitimní" a „správný". Posouvá nenápadně, leč podstatně, význam položené otázky. Kromě toho mu ušlo, že otázka legitimnosti se netýkala masové vraždy cestujících ale cíle útoku. Otázka byla velice rafinovaná, zmínila únos dopravního letadla a naznačovala, že díky tomu, že šlo o útok dopravním letadlem, přestal být Pentagon legitimním vojenským cílem. Explicitně se tedy otázka ptala na legitimitu cíle, ale kladná odpověď dotazovaného pak mohla být vztažena i na legitimitu prostředků, které byly do formulace otázky šikovně zamíchány.

Šikmá plocha

Dalším typem falešné argumentace je tzv. šikmá plocha (anglicky označovaná jako „slippery slope"), kdy předložíme řetězec několika do určité míry pravděpodobných úvah, nezohledníme však, že s každým dalším krokem se pravděpodobnost snižuje, případně posléze začneme pravděpodobný charakter úvahy ignorovat. Je to podobné, jako bychom říkali: „Mám padesátiprocentní pravděpodbnost, že padne orel, i podruhé je pravděpodobnost 50 %, že padne orel, při třetím hodu je tomu stejně, mám tedy padesátiprocentí pravděpodobnost, že mi třikrát padne orel." Dosti často je takový postup spojen se zveličením některých negativních dopadů původní teze (tato technika se označuje také jako „straw man" — strašák). Ukažme si tento postup na citátu z komentáře, v němž Lída Rakušanová varuje před dopady stárnutí populace na zadlužení České republiky:

„A to se jedná jen o úspory, které budou mít účinek tak maximálně do roku 2020. Pak začne státní dluh prudce růst. Na současné krizi Řecka se přitom názorně ukazuje, jak se v takových případech chovají finanční trhy. A jak potom musejí politici pod jejich tlakem přijímat drastická opatření bez ohledu na sociální dopady a na hospodářský růst. Řecko bychom tedy měli sledovat vskutku pozorně. Děje se tam to, co čeká naše děti."

Zamlčování skutečností

Ve všech dosud uvedených příkladech šlo o falešnou argumentaci, která je obsažena přímo v textu a nikterak nesouvisí s realitou. Čtenář nemusí vědět, jak se věci mají, aby odhalil, že před ním komentátor hraje jakési divadlo. Jinak je tomu v případě zamlčení určitých skutečností, které čtenáři nemusí být známy.

Uvedu příklad z blogu Ferdinanda Peroutky jr., který se ve svém článku zastává obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, dovolávaje se při tom známého českého novináře a svého jmenovce Ferdinanda Peroutky. Odvolávání se na autoritu může být rovněž součástí kvaziargumentace, v tomto případě tomu tak ovšem primárně není, neboť v citátu z F. Peroutky zaznívají především ověřitelná historická fakta:

„'Lid upřímně pokládal stržení Mariánského sloupu za nezbytný výkon národní hrdosti. Mýlil se přitom poněkud v historických faktech, domnívaje se, že sloup byl postaven na oslavu vítězství nad Čechy na Bílé hoře. Sloup byl vztyčen teprve o třicet let později, na paměť uhájení Prahy před Švédy,' napsal Ferdinand Peroutka ve svém Budování státu už v r. 1933. Přesto se ještě dnes můžeme setkat s pokusy o komolení historie."

Peroutka junior se diví, jak může ještě dnes někdo komolit historii a interpretovat sloup jako symbol poroby. Zároveň předstírá, že jeho interpretace se shoduje s tím, jak se na celou záležitost díval jeho slavnější jmenovec. Kdyby však neukončil svou citaci z Budování státu právě v tomto místě, mohli bychom, pokračujíce hned další větou, číst:

„Ale je pravděpodobno, že, i kdyby to byl věděl, lid by se sotva zarazil před tak jemným rozdílem: ať tomu bylo před třemi sty lety tak či onak, sloup byl pokládán za znamení hanby a za symbol Rakouska a násilné církve. V jistém smyslu měl lid pravdu i historicky: obhájení Prahy před Švédy znamenalo dokonání a zabezpečení reformace a zajištění kořisti v Čechách."

Ve výčtu způsobů kvaziargumentace bychom mohli ještě pokračovat, patří sem např. i používání emotivně podbarveného výraziva, kterým se snaží získat mluvčí posluchače na svou stranu a podsouvat mu určité hodnocení událostí. Úplného výčtu s ukázkami bychom však na prostoru jednoho článku nedosáhli. Proto myslím, že je vhodný čas na tomto místě skončit. Některé způsoby lze v určité míře či v určité podobě tolerovat (odvolávání se na autority, emocionální výrazivo), některé naopak nikoliv (nesprávné užití implikace), na všechny bychom si však měli dávat při četbě novinových článků pozor.

Podotýkám ještě, že mi zde nešlo primárně o vyvracení toho, co zmínění novináři chtěli tvrdit v článcích, z nichž jsem citoval. Z toho, že někdo argumentuje chybně, ještě nezbytně nevyplývá, že dokazovaná teze je sama o sobě nepravdivá. Ze špatné argumentace (podobně jako z nepravdivých premis) lze odvodit cokoliv. Cynik by řekl: „i pravdu". Taková argumentace je však pro toho, komu jde o porozumění věci, bezcenná.