Před asi třemi lety jsem se při své studiu lingvistiky začal zabývat mechanismy jazyka komunistické moci, které v českém jazykovém prostředí nejpřesněji popsal ve svých esejích Petr Fidelius. Od té doby pozorněji sleduji i jazyk v současné politice a médiích. A stále více narážím na podobnost jazyka komunistického a současného. Mým cílem nemá být prvoplánově srovnávat současný stav s komunistickou totalitou, ale spíše poukázat na to, že jazyk se ve chvíli, kdy se stává mocenským nástrojem, uchyluje ke stejným mechanismům, nezávisle na tom, jaké ideologii je poplatný, protože se stává odrazem určitého způsobu myšlení. Novoroční projev prezidenta Klause se zdá být dobrou příležitostí pro demonstraci těchto mechanismů. Ve své analýze se tedy zaměřím nikoliv na to, CO se říká, ale JAK se to říká.

Nejzřetelnějším znakem prezidentova novoročního projevu je jeho celkově konejšivý tón. Ten je však zcela logický, uvědomíme-li si, že mu předcházelo strašení, které dominovalo českému veřejnému diskurzu před květnovými volbami, kdy se pravicovým politikům za vydatné podpory médií úspěšně podařilo vyvolat morální paniku dvojí hrozbou — řecké krize a návratu ke komunismu. Je tak zcela logické, že nyní slyšíme: Nebezpečí je zažehnáno, už se nemáme čeho bát, máme vládu, která nás před vším ochrání, stačí jen, pokud budeme držet při sobě a jednotně ji podporovat. Je to vlastně jen argumentační důslednost v ideologické víře ve spásu neoliberálními reformami:

„Lze očekávat, že rok příští bude rokem klidnějším a v jistém smyslu i nadějnějším než roky minulé, a že se to pozitivně projeví i v našich osobních životech.“ Takové tvrzení zní velmi absurdně ve chvíli, kdy většina komentátorů očekává naopak velice bouřlivý rok, jemuž byly podzimní protesty odborů a události kolem pražské radnice pouhou předehrou. Odhaluje se tu jeden z výrazných rysů ideologizace jazyka, jímž je schopnost tvrdošíjně odolávat realitě. Dá se též očekávat, že za nějaký čas po fázích strašení a konejšení přijde fáze žalování, kdy bude nedostavující se pozitivní účinek reforem svalován na ty, kteří neumožnili provést je s náležitou razancí a důsledností.

Konejšivost jde ruku v ruce s tím, že politika redukce sociálních výdajů a škrtů je předkládána jako jediný možný způsob řešení, který je nevyhnutelný: „Neměli bychom se sice — a už vůbec ne v dnešní den — strašit, ale musíme vědět, že reformy jsou nezbytné.“ Pro takovýto způsob argumentace se někdy užívá označení „diskurz TINA“. TINA znamená „There Is No Alternative“, což je výrok, který původně pro svou politiku prosazovala Margaret Thatcherová. Globálně označuje způsob, jakým je účtováno s kritikou kapitalismu, v našich podmínkách pak získává díky komunistické minulosti ještě zvláštní charakter.

Typická je pro TINU syntaktická konstrukce BUĎ/NEBO, kterou najdeme i u Klause: „Svět se rychle proměňuje. Buď se k tomu přidáme, nebo si toho ještě chvíli nebudeme všímat, ale pak pocítíme důsledky probíhajících změn s daleko větší intenzitou než dosud.“ Petr Fidelius zmiňuje tuto konstrukci jako základní myšlenkový krok umožňující přijetí totalitního myšlení a nalézá ji stejně u Lenina, jako u Karla Teigeho, Emanuela Moravce a v Rudém právu (Fidelius, Petr: O totalitním myšlení. In: Kritické eseje. Praha, Torst 2000).

V diskurzu TINA je odmítána jakákoliv diskuze o smysluplnosti reforem, jsou vnímány jako nevyhnutelné a nezpochybnitelné, stačí je jen vysvětlit. Objevuje se apel na zdravý rozum a dobrého hospodáře, který přece chápe, že není možné postupovat jinak: „Provede-li vláda reformy odvážně, rychle a racionálně a dokáže-li je občanům srozumitelně vysvětlit, jsem přesvědčen, že je česká veřejnost, která je společenstvím převážně rozumných lidí, pochopí a podpoří.“

Kdo s reformami nesouhlasí, je takto stavěn do pozice někoho, kdo ještě nepochopil nezbytnost reforem (například staří lidé ve videoklipu Přemluv bábu!), nebo kdo má své osobní, partikulární zájmy — v případě Klausova textu jsou jimi doktoři, hrozící odchodem do ciziny: „Je to nepřijatelné vydírání,“ ekologičtí aktivisté, jimž „nešlo a nejde o žádné velké ideje, ani o záchranu údajně ohrožené planety, ale jen a jedině o byznys,“ nebo ti, „kteří si libují v pesimismu, v neustálé kritice všeho a všech, v nepřejícnosti a závisti, hlasům těch, kteří si rozhodnou a rozhořčenou kritikou a tepáním nešvarů budují své ničím jiným neopodstatněné postavení nadřazenosti a výjimečnosti, hlasům těch, kteří mají zvláštní radost z neúspěchu a nezdaru.“ Sem patří nepochybně i autoři Deníku Referendum. Paralely v komunistickém jazyku není těžké nalézt, stačí si nalistovat libovolný článek z Rudého práva, který pojednává o disidentech.

Za pozornost stojí zacházení se zájmenem MY. To ve státnickém projevu označuje jednak občany této země, jednak stát. Lze s ním však účelově manipulovat podle toho, klade-li se větší důraz na stát nebo na občany. Tato manipulace se stala základní manévrem, díky níž zvítězila ve volbách „vláda rozpočtové odpovědnosti“. A tak i Klaus říká: „Ač to tak mnozí necítili, v první dekádě tohoto století jsme si — spolu s celou Evropou a Amerikou — žili nad poměry. Žili jsme na dluh, který nikdo nesplácel.“

Odpovědnost za státní dluh veřejného rozpočtu, který je nepochybně pouze v rukou politiků, velkých firem a bank, je tak přisuzována občanům, kteří ve skutečnosti nemají šanci ho ovlivnit. V následujícím výroku je stát od onoho MY dokonce zcela odstřižen: „Často zdůrazňovaný význam péče a starosti rodičů o děti, má i svou druhou stranu — starost dětí o rodiče. Teprve tím dostane skutečný smysl pojem „mezigenerační solidarita“, který mnoha lidem připadal prázdný a překonaný. Je velmi aktuální. A týká se nás, nikoli státu.“ Z tohoto výroku je též patrné, jakým způsobem si může ideologický jazyk přivlastňovat pojmy a zcela libovolně jich využívat pro propagaci své myšlenky.

Ve způsobu, jakým se mluví o finanční krizi a jejím řešení, nacházíme ještě jednu zajímavou paralelu s komunistickým jazykem. Říká se toto: Krize byla způsobena tím, že několik let jsme si vyhazovali z kopýtka více, než jsme si mohli dovolit, a reformy jsou bolestnou, ale nutnou medicínou, „ozdravovací kúrou“ (Klaus), která nás jediná může vyléčit a navrátit do normálního stavu. Toto je typický diskurz české normalizace, který popisoval pražské jaro jako stav blouznění, horečky a mánie, do nějž společnost upadla, a který je „normalizací“ poměrů třeba vyléčit. Zdá se, že spolehlivým indikátorem totalitního užívání jazyka je, že označuje pravý opak věcí: čím více se mluví o potřebě „návratu k normálu“, tím více hrozí nastolení nenormálních poměrů, kdo nejvíce křičí, že „svoboda je ohrožena“, právě ten ji často nejvíce ohrožuje, kdo hrozí „návratem k totalitě“, ten ji často sám nastoluje.

Překvapuje-li nás, že právě projev Václava Klause je tak vděčným materiálem pro demonstraci ideologizace jazyka, uvědomme si, že Klaus už dávno není bystrým obhájcem svých vyhraněných názorů, ale spíše tím, koho George Orwell v románu 1984 označuje slovem „duckspeaker“. Duckspeaker je člověk, který je schopný kdykoliv bez velkého přemýšlení vychrlit správný názor, který je správný z hlediska vládnoucí ideologie. Má totiž ideologii tak zautomatizovanou, tak zvnitřněnou, že nad formulací jednotlivých výpovědí nemusí ani přemýšlet. Václav Klaus je už do té míry navždy pohlcen slepou vírou ve volný trh, že ztrácí bystré formulace.

Diagnóze duckspeakera svědčí nejenom to, že obsah jeho prohlášení je dopředu odhadnutelný (myslím, že novoroční projev ve skutečnosti nikoho nepřekvapil), a že unylostí svého čtení připomíná Gustava Husáka, ale i tím, že dokáže napsat text prakticky o čemkoliv, včetně například předmluvy k máchovskému sborníku (k přečtení na jeho osobních stránkách), a tím, že množstvím vydaných knih už „šlape na paty kolegovi Vrchlickému“, jak se vtipně objevilo v jednom komentáři. Klause může někdo považovat stále ještě za originálního myslitele jenom proto, že si troufne rozpor mezi ideologií a skutečností ignorovat do takové míry jako málokdo a uchyluje se k vyhroceným formulacím, jež se ostatní bojí vyslovit, v podstatě ale platí: Co na srdci, to Klaus na jazyku.

Nicméně je třeba říci, že většinu rysů, na které jsem upozornil, bychom našli, pokud bychom si zvolili k analýze text libovolného politika obhajujícího pravicové reformy či třeba komentátora Reflexu nebo bloggera idnes.cz. Je tomu tak proto, že naše myšlení je determinováno jazykem, který je jevem interpersonálním, sociálním, jsme vlastně „vězni jazyka“. Tvrzení Jakuba Patočky, že „Klaus využil novoročního projevu k stranické podpoře vlády“, tak lze přeformulovat tak, že Klaus, stejně jako vláda, je v zajetí totalitních myšlenkových a jazykových mechanismů, určených nekritickou vírou v soukromé vlastnictví a volný trh.

Toto zjištění je možno chápat jako důkaz toho, že jsme se pozvolna dostali ze společnosti dialogu do společnosti monologu, ve které už se nemluví nejen s komunisty, ale ani s odboráři, opozicí a věčnými kverulanty intelektuály. Ukazuje se tak, že naším největším problémem není současná vláda, ale totalizující způsob myšlení, který paralyzuje jakoukoliv hlubší společenskou diskuzi. Domnívám se proto, že má-li v české společnosti dojít ke skutečně hluboké změně k lepšímu, neměla by opozice usilovat za každou cenu o svržení vlády co nejdříve. Dá se předpokládat, že propast mezi skutečností a ideologií se bude dále prohlubovat, a právě tento rozpor může přivést lidi k probuzení ze zaslepenosti a k víře, že There Must Be An Alternative.