Některé úvahy na téma populismu hovoří o tom, že tento pojem zažívá svého druhu renesanci, a že je jím dokonce současná nejen česká politická scéna přesycena. Možná jde také jen o tak trochu populisticky laděná zamýšlení — únava materiálu, nedostatek vlastní invence a tak... Nezdá se však, že by to bylo na druhý pohled tak jednoduché. Když už se v tomto „světě" takto hovoří, „nějak" to je nebo se to k němu konkrétně vztahuje. Naše myšlenkové pochody ani jazyk se z reality tohoto světa sotva mohou jen tak vyvléci. Že se „odcizují", je věc jiná. Jsou v realitě natolik uvízlé, že i jejich zapletení „nějak" souvisí se „zapleteností" tohoto „světa".

Ve své definici i významu se populismus odkazuje na „lid" (zjednodušeně). Často se kriticky vymezuje proti stávajícímu uspořádání, jeho vládní a politické reprezentaci a způsobům, jež prosazují. Může se jevit jakoby tento -ismus byl tak trochu dostupný všem politickým stranám. No, proč ne! Jde-li o ukázku, jak si v daný moment získat přízeň publika, umně vedenou rétorikou to skončí a programový obsah bude zachován, posléze dokonce naplněn, pak to i „lid“ může posléze ocenit, přinejmenším spolknout. Tedy například, že líbivá, programově nabízená hesla po srovnání se státní nebo regionální pokladnou zachovají její plnění skýtající i dobré vyhlídky do budoucna. Stane-li se populismus sám o sobě programem a metodou, jak manipulovat s lidem k obrazu svému, nebo jejich (?) — byť umnou rétorikou bez realizujících se důsledků, výsledků — je to zřejmě nejen málo, ale i dost pro to, aby sice populistický efekt slavil svůj mediální efekt, ale lid obecný záhy naznal, že s jeho spokojeností už to tak slavné nebude.

Populismus je příznačný pro subjekty na celé ose rozložení politických sil. Jako důvod je často uváděno tzv. vyprazdňování politiky čili něco jako ztráta původně vykolíkovaného prostoru zájmů, mocenských a politických vlivů, tradičních programových schémat a způsobů jejich realizace. Někteří uvádějí také globalizaci. Obávám se ale, že ta tu byla před padesáti, sto lety a jen aktéři se poněkud pozměnili, realizační schéma se stalo náročnějším a méně plánovitě uchopitelným. Respektive těch faktorů, které je činí často méně čitelným, sofistikovanějším, rozdrobenějším, je trochu více. Centra a periférie často posouvají dnes a denně svoje hranice a jejich poznatelnost nás spíš uvádí v nejistotu a zmatek.

Nad tím vším se také proto mohou vznášet nositelé populismu, populistických nálad a rétorických her pro davy, kde se individualita rozplývá, přesto právě uvnitř davu pocítí aspoň na okamžik jednotící sílu slova, citového hnutí a myšlenky, které mu třeba jen krátkodobě poskytnou realitu o příští iluzi. Zlobit se na „dav“ není politicky moudré. Quia vulgus vult decipi! Ale politik by na to neměl spoléhat. (Historická) zkušenost nabádá, že „fragmenty doby“ čas od času vrací svým spolutvůrcům zapomenuté, nebo už odložené případy. A nikdy už neplatí, že „noví“ herci zahrají stejný part stejně, ať už dobře, nebo špatně. Populista dmoucí se před hledáčky kamer v líbivé póze narazí v davu přeci jen na zvědavce, který se ozve, že tohle už někde slyšel a „skutek utek“. Emocionální síla slova totiž nemusí přehlušit jeho význam v čase a prostoru, který je také o odpovědnosti, schopnosti, spolehlivosti, informační a komunikační gramotnosti, empatii, ale i chybách nejenom těch druhých.

Tvrzení, že populismus nastupuje tam, kde chybí program, nebo zaznívají jen účelová politická hesla, sice je částečně odpovědí na otázku o příčinách tzv. vyprázdněnosti politiky, ale možná je právě populismus produktem onoho vyprázdnění. Politolog Heywood správně poukazuje na to, že populismus je tradice, „projev názoru, že instinkty a přání lidu jsou hlavním vodítkem politického konání“. Jde-li tedy o tradici, pak také o charakteristiku doprovázející politické procesy v celé jejich historii. Že se bere na zřetel tzv. zájem lidu, není ničím, co by vybočovalo z řady tendencí, které musejí politické strany, jejich vůdcové projevovat vůči společenským pohybům, v rámci kterých se etablují a také je chtějí ovládnout.

V tomto ohledu se mi populismus jeví spíše jako účelová tendence, rétorické cvičení, povrchní reakce na nálady ve společnosti, veřejné mínění apod. Může být programově, marketingově nebo mediálně manipulována, nemůže však být sama o sobě řešením pro zvládnutí a ovládnutí společenských procesů, snad jen dočasnou, iluzorní náhražkou, předvolebním tahem apod. Takže populismus jako program by zasluhoval označení nonsens, který ale může oponentům poskytnout alibi na vlastní bezradnost a programovou vágnost. Jak mu „programově“ nepropadnout je možné v účinné konfrontaci reality, jejích účastníků a vlastní sebekritické schopnosti vyhodnotit svoji nabídku, stejně jako přijmout výzvy, které s sebou realita přináší.

Více než obavy z populismu jako programu se nemohu ubránit dojmu, že politické subjekty nabízejí naprosto dezintegrující polarizaci nejen svých „bytostných ideologií“, ale i programových východisek, která by měla v situacích, jaké panují v zemích zápolících s dopady ekonomické i politické krize, působit v jakési všeobecně zastřešující shodě alespoň v zásadních otázkách udržitelnosti společenského konsensu. Není totiž jedno řešení na problémy současné postmoderní společnosti, stejně jako nejsou všichni lidé, kterým je nabídnuto a s velkou slávou přijato. Populistické nálady, agresivita, chybějící alternativy nahrazované výtkami politickým oponentům, místo potenciálu spolupráce nabídka nereálných představ o změnách svědčících spíš o vlastní ideové absenci atd. A je přitom možné se divit deziluzím, apatii, v krajním případě agresivitě ze strany jednotlivců, skupin? A tak mě možná neudiví populistický politik jako politici, kteří vlastní vyprázdněnost látají populismem a říkají tomu programová alternativa v zájmu většiny. Až příliš málo, jak často je podobná vyprázdněnost hlasitá.