Některé úvahy na téma populismu hovoří o tom, že tento pojem zažívá svého druhu renesanci, a že je jím dokonce současná nejen česká politická scéna přesycena. Možná jde také jen o tak trochu populisticky laděná zamýšlení — únava materiálu, nedostatek vlastní invence a tak... Nezdá se však, že by to bylo na druhý pohled tak jednoduché. Když už se v tomto „světě" takto hovoří, „nějak" to je nebo se to k němu konkrétně vztahuje. Naše myšlenkové pochody ani jazyk se z reality tohoto světa sotva mohou jen tak vyvléci. Že se „odcizují", je věc jiná. Jsou v realitě natolik uvízlé, že i jejich zapletení „nějak" souvisí se „zapleteností" tohoto „světa".

Ve své definici i významu se populismus odkazuje na „lid" (zjednodušeně). Často se kriticky vymezuje proti stávajícímu uspořádání, jeho vládní a politické reprezentaci a způsobům, jež prosazují. Může se jevit jakoby tento -ismus byl tak trochu dostupný všem politickým stranám. No, proč ne! Jde-li o ukázku, jak si v daný moment získat přízeň publika, umně vedenou rétorikou to skončí a programový obsah bude zachován, posléze dokonce naplněn, pak to i „lid“ může posléze ocenit, přinejmenším spolknout. Tedy například, že líbivá, programově nabízená hesla po srovnání se státní nebo regionální pokladnou zachovají její plnění skýtající i dobré vyhlídky do budoucna. Stane-li se populismus sám o sobě programem a metodou, jak manipulovat s lidem k obrazu svému, nebo jejich (?) — byť umnou rétorikou bez realizujících se důsledků, výsledků — je to zřejmě nejen málo, ale i dost pro to, aby sice populistický efekt slavil svůj mediální efekt, ale lid obecný záhy naznal, že s jeho spokojeností už to tak slavné nebude.