Ne všechna témata okurkové sezóny musejí být nutně politická. Vezměme si třeba šrumec kolem možných změn v českém pravopise. I když i ony by pouze zrcadlily úpadek tuzemské politiky a — také — žurnalistiky. Ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva ostatně případné úpravy omlouvá počínáním „velmi kultivovaných mluvčích“ ve „velmi kultivovaných projevech.“

Jistě, žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Ředitel Oliva pouze poskytl rozhovor Rádiu Impuls a vše další už bylo jen mediální dohrou, v níž zapadlo, že eventuální změny jazyka by se uskutečnily v průběhu let, nikoli měsíců. Přesto není od věci za naši mateřskou řeč jaksepatří zalobbovat.

Problém není v počešťování běžně užívaných jednoslovných výrazů. Budeme-li říkat a psát „mejlovat“ místo „e-mailovat“, stvrdíme tím dominující, pohlcující, skoro až válcující roli češtiny. Ulehčovat si však život psaním „abysme/aby jsme“ místo „abychom“ je ústupkem barbarství. Spisovatel a novinář Ondřej Neff poznamenal, že by to mělo stejnou logiku jako nahradit oslovení „pane“ výrazem „vole“ — ten se také přece stále hojněji užívá. Neff rovněž připomněl, že „naučit se spisovně psát, to vyžaduje úsilí a krapet fištronu, zrovna tak, jako jíst vidličkou a nožem.“

V MF Dnes „jazykový liberál“ Oliva navíc přiznal, že se ještě „diskutuje například o odstranění tvrdého y nebo změnách ve psaní mně/mě.“ Tak si říkám, o čem by pak ta čeština byla…

A dostávám se tím ke zhoubnému vlivu „kultivovaných mluvčích“ z prostředí politiky a médií. Zejména jejich zásluhou se usazuje anglicismus „je to o…“ (it is about). Dokud tuto vazbu používal k obecnému obveselení jakýsi třetiřadý komik, stačilo jen blahosklonně pozdvihnout obočí. Leč dnes se stala běžnou součástí našeho života. Jistý pravicový politik stihl na konci loňského roku v krátkém rozhovoru pro Českou televizi pronést: „Není to o těchto třech prioritách. (…) Zítra to bude o rozhodování. (…) Posouzení obou variant koalic je o tom, která koalice bude slibovat větší změnu.“ Ve stejné době naopak levicový politik poskytl rozhovor Brněnskému deníku, ve kterém pak černé na bílém vyšlo: „Politika není o dojmech. (…) Koalice bude o práci. (…) Tato koalice není o postech. (…) Politika není o jednom člověku.“ Jak, probůh, tito koumesové formulovali své věty před dvaceti lety, když jsme žádné „je to o…“ ještě neznali?

Zmiňme ale i další příklady. Je běžné, když ve sdělovacích prostředcích zazní: „Díky dopravní nehodě přišel o nohu.“ Anebo: „V Norsku oslaví státní smutek.“ Nezřídka se mi stává, že mi do mobilního telefonu dorazí od novináře zpráva začínající: „Dobrý den, pane Jelínek…“ O tom, jak jazyk przní politici a úředníci, kteří co chvíli něco „komunikují“ nebo „procesují“, snad není ani třeba se šířit.

Jazykovědci, kteří místo natahování na skřipec barbary s funkcí, razítkem či novinářskou legitimací omlouvají, mne upřímně děsí. Patřím mezi autory, kteří se při každé výtce od editora či korektora, zbarví studem do ruda. Obraty, jež neumím, nepoužívám. Jen výjimečně si dovolím vzpouru, když lpím na menšinovém tvaru — například místo „tamější“ zarputile píšu „tamní“. Ale skutečně háklivý jsem na zbytečnou „simplifikaci“ češtiny.

Podle úrovně řeči se pozná úroveň celé kultury, ale i správy věcí veřejných. Jak chtít po politicích neschopných správně sestavit větu, aby dokázali uvažovat v souvislostech a rozhodovat s citem? To už bych spíš snesl nějaký ten přesně mířený vulgarismus. Ale kdepak, veřejná — a obzvlášť politická — sféra, zůstává pro inzultování spisovného jazyka živnou půdou. A aby toho nebylo málo, čím „příkladnější národovec“, tím zpravidla větší mluvnický zlepšovatel.

Nakonec i muž obývající nejhezčí komůrku Pražského hradu s chutí vymýšlí nové patvary, které pak po něm houfně opakujeme. Potom se nelze divit ani tomu, že Ústav pro jazyk český, zavalený náměty na stovky změn, před nejsilnějším náporem ustupuje. Jenže pokud nám bude šumafuk, jak (s jakou pečlivostí) se ve zdejších končinách mluví, může nám už být šumafuk naprosto cokoli.