Velký tanec, okouzlení a touha C. S. Lewise

Filip Outrata

Kniha religionisty Pavla Hoška o motivu tance v díle autora Letopisů Narnie přináší víc než pouze hluboký a zasvěcený ponor do Lewisova myšlení. Vyzývá k putování za samotnými základy křesťanské spirituality a teologie.

Kniha Pavla Hoška ukazuje, že téma tance je mnohostranné a neobyčejně zajímavé, prostupuje napříč kulturami, náboženstvími a vrstvami lidské zkušenosti. Přemýšlet o něm, a možná ještě spíš vstoupit do něj, účastnit se tance — ať již pohyby těla, nebo myšlenek a slov, je svého druhu duchovním cvičením. Foto tiburi, pixabay

Blíží se konec roku a to je v posledních letech čas, kdy se na televizních obrazovkách pro mnohé stává rituálem sledování české verze původně britské taneční show Star Dance aneb když hvězdy tančí. Tančení se v této výpravné, nazdobené podobě stává něčím exkluzivním, vyhrazeným známým tvářím populární kultury a jejich partnerkám a partnerům z řad špičkových profesionálních tanečníků.

Vlastně je to výstižné vyjádření toho, jaký význam má tanec v rámci dnešní moderní evropské společnosti. Je zčásti profesionální sportovní disciplínou mezi jinými, zčásti jedním z mnoha způsobů trávení volného času. Také je z větší části redukovaný na tančení v páru. Takovéto pojetí tance je ovšem většině jiných kultur zcela neznámé.

Moderátor oblíbené taneční show Marek Eben v jedné z předchozích řad s pobavením citoval moralizující odsudek taneční zábavy z pera jistého křesťanského kazatele minulých staletí. Jako by se tanec ve své redukované podobě a náboženství podobně redukované na moralistní kazatelství nevyhnutelně míjely. Je ovšem nutné dodat, že v letošní, již jedenácté řadě účinkuje, a dosti zdatně, i husitská farářka Martina Viktorie Kopecká.

Pro C. S. Lewise, britského (původem severoirského) spisovatele a nesmírně vlivného náboženského myslitele, byl tanec něčím zcela jiným. Jak ve své nové knize, další z řady portrétů spřízněných autorů a jejich duchovního světa, ukazuje religionista a teolog Pavel Hošek, Lewisovi nebyl tanec ničím jiným než mnohostrannou metaforou toho nejhlubšího základu, nejvlastnějšího smyslu celé skutečnosti.

Knížka s názvem Ve víru velkého tance je v pořadí už čtvrtým pokusem Pavla Hoška o knižní zpracování Lewisova duchovního odkazu. Už to samo o sobě svědčí o trvalé fascinaci dílem tohoto autora, o určitém vnitřním propojení. Také díky tomuto propojení nakonec Hošek vystopoval a identifikoval motiv tance jako ten zcela klíčový pro Lewisovo myšlení. A nejen Lewisovo, kniha obsahuje zajímavé texty jiných autorů, které všechny spojuje právě fascinace symbolikou tance.

Nechat se okouzlit

Clive Staples (pro přátele ovšem výhradně Jack) Lewis se narodil v severoirském Belfastu v roce 1898, zemřel v roce 1963 v Oxfordu. Celý život strávil v akademickém prostředí, zabýval se středověkou a renesanční literaturou, vedle oceňovaných odborných prací ale záhy začal psát i úspěšná díla beletristická (Kosmická trilogie a především šestidílné Letopisy Narnie). Na jeho konverzi (či možná návrat) ke křesťanství měl velký vliv o něco starší akademický kolega rovněž se spisovatelskými sklony, John R. R. Tolkien.

Lewis je obtížně zaškatulkovatelnou osobností. Nebyl „profesionálním“ teologem, ale laickým náboženským myslitelem, konfesně náležícím k anglikánské církvi (na rozdíl od katolíka Tolkiena). Přesto patří jeho knihy jako Problém bolesti, Čtyři lásky, Zaskočen radostí, Velký rozvod nebe a pekla nebo Rady zkušeného ďábla bezesporu mezi nejdůležitější teologická díla 20. století, rozhodně pokud jde o vliv na intelektuální formování celých generací křesťanů napříč zeměmi a konfesemi.

Velký podíl na tom, jak silným dojmem působí Lewisovy knihy na všechny vnímavé čtenáře, má jeho silná imaginace a schopnost vládnout perem. Obraty a obrazy z jeho knih se hluboce vrývají do paměti. V jeho pojetí teologické myšlenky jakoby ožívají, ztrácejí strnulost pouček a definic, odívají se do působivých a živých ztělesnění, dávají se do pohybu. Do vzájemně sladěného pohybu. Do tance.

Hledáme-li vlastní zdroj Lewisovy spirituality, najdeme jej v okouzlení krásou a v touze po kráse. Jeho konverze ke křesťanství pak vypadá jako jakési doplnění, završení jeho obecného duchovního směřování, jehož základem byla schopnost nechat se okouzlit. Tak jako fantazie spisovatele a každého tvůrce, pro křesťany ovšem na prvním místě Boha jako stvořitele všech věcí, i samotná touha je tvořením nové skutečnosti. Je podílením se na božském díle stvoření.

Jako znalec evropské předmoderní, tedy železnou obručí racionalismu nesvázané myšlenkové tradice čerpal Lewis ze středověkého a renesančního pojetí harmonie veškerenstva, řádu bytí. Tato představa světa je dynamická a plná významů, není redukovaná na světový stroj s určitými pravidly fungování. Je to pro moderního člověka v něčem podobně jiný svět jako fantazijní Narnie či Středozem. A je to svět, ve kterém se Lewis cítil nejvíc doma.

Vesmír jako tanec je také první z tematických kapitol knihy, které se pak jako v soustředných kruzích věnují Bohu, Ježíšovu příběhu, lidskému údělu a věčnosti, vždy v perspektivě tance. Hošek ukazuje, jak je obraz tance, souladného pohybu, blízký centrálnímu dogmatu křesťanství, učení o Trojici božských osob, které se vzájemně prostupují, komunikují spolu, sdílejí se. „Bůh je láska“, ono nejkompaktnější vyjádření křesťanské víry, získává konkrétní podobu tance.

Velký tanec napříč kulturami a náboženstvími

V zajímavých přílohách ke knize dává Pavel Hošek promluvit i jiným autorům, než je Lewis. Vybrané kratší texty křesťanských teologů Thomase Mertona, Jürgena Moltmanna, Richarda Rohra a Tomáše Halíka, stejně jako fyzika Fritjofa Capry, dokumentují obnovený zájem o motiv tance v teologii i přírodních vědách v posledních dekádách.

Mezi přílohami ale najdeme i text Ježíšův tanec s učedníky z apokryfních Skutků Janových (je příznačné, že tanec byl v Ježíšově biblickém příběhu odkázán pouze do nekanonických spisů) nebo text písně Pán tance (Lord of the Dance) anglického básníka a písničkáře Sydneyho Cartera z roku 1963. Přílohou je vlastně i rozsáhlá ukázka z druhého dílu Lewisovy Kosmické trilogie (Perelandra), kde se vizi Velikého tančení dostalo nejpůsobivějšího ztvárnění.

Paradoxní je, že Lewis, fascinovaný motivem tance, sám tanečníkem nebyl. Tanec — třeba v podání jednoho ze svých hlavních životních přátel, filosofa a básníka Owena Barfielda, obdivoval, sám ale tančit neuměl. Fyzická obratnost mu nebyla dána, trpěl handicapem, měl od narození nepohyblivý kloub palce na obou rukou. To ho mimo jiné omezovalo ve sportování. Školní sporty nesnášel, na rozdíl od svého přítele Tolkiena proto nehrál rugby.

Přesto se v jeho klíčovém díle Problém bolesti objevuje vize Boží slávy, která se velice podobá tomuto tvrdému, ale ušlechtilému, gentlemanskému sportu zrozenému na Britských ostrovech. Hra, v níž si hráči nesmějí ponechat míč, ale musí si ho rychle přihrávat, protože jeho podržení si pro sebe by bylo přestupkem proti pravidlům, není jen obrazem bytí, které je založeno na sebeodevzdání se ve prospěch druhých, ale i celkem přesným popisem pravidel rugby.

Kolektivní sport, zejména právě rugby, které je typické přepečlivým zkoumáním každé sporné situace, nepřítomností záludných faulů a filmování stejně jako respektem a úctou k soupeři, je možná v něčem vhodnějším moderním ekvivalentem Velkého tance než dnešní forma tančení. Má blíže k tomu, čím je tanec v neevropských kulturách, například u původních Američanů: životem samým, vyjádřením vlastní nejhlubší identity. To je v knize také naznačeno, ovšem právě pouze naznačeno, v kapitolce s názvem Divoch Lewis.

Četba inspirativní knihy Pavla Hoška ukazuje, že téma tance je mnohostranné a neobyčejně zajímavé, prostupuje napříč kulturami, náboženstvími a vrstvami lidské zkušenosti. Přemýšlet o něm, a možná ještě spíš vstoupit do něj, účastnit se tance — ať již pohyby těla, nebo myšlenek a slov, je svého druhu duchovním cvičením.

Pavel Hošek: Ve víru Velkého tance. Duchovní zkušenost přítomná v literárním díle C. S. Lewise, CDK 2021.

Diskuse