Volby, láska, roboti
Filip OutrataVzedmutí lásky a dalších emocí, silná slova, střet pořádku a anarchie. Dojmy z předvolební kampaně v Praze shrnuje Filip Outrata.
Parlamentní volby jsou něco jako ples v opeře, konkurs na vstupenky do uzavřené společnosti několika stovek vyvolených. Volby komunální naproti tomu připomínají spíš lidovou maškarní veselici. Zapojí se do ní ne snad úplně všichni, ale přesto kdekdo, od těch nejmenších vísek po čtvrti velkých měst. Právě proto kampaň k místním volbám říká docela dost o tom, jací jsou ti, kteří zase jednou po čtyřech letech v této veselici účinkují.
Viděno z Prahy, jedním ze základních rysů této kampaně je náhlé vzedmutí lásky ke svému bydlišti. Milujeme Prahu. Milujeme Jedničku, Dvojku, Šestku... zvláště ódéeska v této disciplíně letos vyniká. Ale není zdaleka sama. Topka se také snaží (www.milujemeprahu2), starostové nezaostávají. Bez emocí to zkrátka nejde. Protože třeba Čtyřka samozřejmě není pouhé číslo, ale srdeční záležitost.
Jiným způsobem, jak rozpohybovat kýžené emoce, jsou silná slova. Nakopneme Prahu. Ještě přitvrdíme. To vám garantuju! Jasně! Vykřičníky musí být, sdělení stačí co nejjednodušší, někdy dokonce žádné. Důležitější je, že se dají na pochod pocity. Ne že by žádné myšlenky a konkrétní body nebyly. Ale jaksi ustupují do pozadí a je pak o to těžší je racionálně obhájit (tak jako návrh ČSSD na hromadnou dopravu v Praze zdarma na plakátech s Jakubem Landovským pod úderným Jasně!).
Škoda, že po vzoru SZ nevznikla celostátní strana, která by hájila český (sic!) charakter našich sídel a stranila místním patriotům proti ochotným ničitelům čehokoli kdekoli, jen když je to lukrativní.
Dnes oceňujeme kampaň favorizovaných stran už před volbami? Nevím, fotografie na plakátech ČSSD jsou podle mne daleko kvalitnější a profesionálnější, než na jaké narazíme na materiálech jiných stran, a sliby mají sociální demokraté taky hezké. Obojí přitom bude nejspíš bez efektu. Samozřejmě proto, že ČSSD se přeprofilovává problematicky a nevěrohodně, což některým jejím voličům (vím o čem mluvím) působí bolest a omezení, či zrušení dřívější podpory. Strany se ovšem drží nálepka "looser" a image partaje pro sociálně slabé, jichž za konjunktury (přece) ubylo. K setrvalosti takového vnímání přispívá i časté prorokování porážky sociálních demokratů, ať už se za ním skrývá jakýkoli záměr.
Voliči se rozhodují většinou poměrně triviálně. A la: Co říkal ten můj syn, než letěl do Ameriky? Nebo: Ta ódéeska by chtěla zpátky, to je jasný, ale to prrr... Případně: Jsou to všechno lumpové (bafuňáři), Piráti jsou aspoň naše generace.
Ony se ty volby (a vlastně celá demokracie) podobají krátké zastávce při jízdě po dálnici ekonomického života. Na odpočívadlo odbočuje auto, jehož šofér jede za obchodem, další, jeho osádka je na výletě, a ještě jiné, v něm míří na návštěvu tchyně. Nový BMW, starší VW a zkorodovaná Felicie. Někdo z vystupujících má rád pstruha s citrónem, jiný švestkové knedlíky, další restovaná drůbeží játra a guláš, slečna špagety se sýrem. Všichni však zamíří do McDonalda, KFC nebo do nového Burger Kinga. Je tu ještě jedna možnost, zůstat v autě a vytáhnout něco z tašky.
Tu slečnu nechám moudře prohlásit: "Člověk to jejich stejný a nezdravý jídlo nezmění. Jako zákazník, jako brigádník ani jako vedoucí týdle franšízy. Ach jo!"