Parlamentní volby jsou něco jako ples v opeře, konkurs na vstupenky do uzavřené společnosti několika stovek vyvolených. Volby komunální naproti tomu připomínají spíš lidovou maškarní veselici. Zapojí se do ní ne snad úplně všichni, ale přesto kdekdo, od těch nejmenších vísek po čtvrti velkých měst. Právě proto kampaň k místním volbám říká docela dost o tom, jací jsou ti, kteří zase jednou po čtyřech letech v této veselici účinkují.

Viděno z Prahy, jedním ze základních rysů této kampaně je náhlé vzedmutí lásky ke svému bydlišti. Milujeme Prahu. Milujeme Jedničku, Dvojku, Šestku... zvláště ódéeska v této disciplíně letos vyniká. Ale není zdaleka sama. Topka se také snaží (www.milujemeprahu2), starostové nezaostávají. Bez emocí to zkrátka nejde. Protože třeba Čtyřka samozřejmě není pouhé číslo, ale srdeční záležitost.

Jiným způsobem, jak rozpohybovat kýžené emoce, jsou silná slova. Nakopneme Prahu. Ještě přitvrdíme. To vám garantuju! Jasně! Vykřičníky musí být, sdělení stačí co nejjednodušší, někdy dokonce žádné. Důležitější je, že se dají na pochod pocity. Ne že by žádné myšlenky a konkrétní body nebyly. Ale jaksi ustupují do pozadí a je pak o to těžší je racionálně obhájit (tak jako návrh ČSSD na hromadnou dopravu v Praze zdarma na plakátech s Jakubem Landovským pod úderným Jasně!).

↗

Kdo nenasadí emoce, nemá v zápolení plakátů a hesel šanci. Foto FB

Člověk nemusí být marketingový specialista, aby pochopil, že právě tohle je principem, který nakonec hraje rozhodující roli. Politické schopnosti a zkušenosti, stejně jako talent nebo zajímavé knihy a myšlenky, se samy neprodají. Je potřeba je správně zabalit, udělat z nich zboží lákavé na pohled, něčím upoutat. A je napůl vyhráno.

O tom, kdo v této disciplíně dostává nejvíc na frak, podle mě výmluvně svědčí třeba kampaň Zelených v Praze. Plakáty s nijak nápaditým a nijak vtipným kvízem s odpověďmi za A, za B (chybné) a za Z (to je vždy ta správná, zelená odpověď) podle mě nemůžou zaujmout a oslovit nikoho ničím. Ale třeba se pletu.

Babišovo hnutí dalo na tuto kampaň skoro tolik jako všechny ostatní strany dohromady. To pochopitelně vyvolává oprávněný dojem, že takové volby nejsou férové. Je ovšem otázka, jak zastropovat výdaje na volby do více než šesti tisíc zastupitelstev různé velikosti. Takže nerovnost v penězích na kampaň bude asi komunální volby provázet i nadále. A ten nejsilnější toho bude využívat.

Díval jsem se na anonistické bilboardy a plakáty a uvědomil si, že všichni kandidáti (i kandidátky) jsou oblečení zcela uniformně, do bílé košile (u žen blůzy). Připomínají armádu robotů a robotek nebo klonových vojáků z Hvězdných válek. Zajímalo by mě, jestli tahle uniformita, armádní sjednocenost vizáže, přijde ještě někomu hrozivá, nebo spíš naopak působí uklidňujícím dojmem, dojmem dobře zorganizovaného vojska těch, kteří — na rozdíl od ostatních — umějí makat.

V této kampani jde totiž také o střet pořádku a anarchie, jak hlásá kampaň pražské ODS zaměřená proti pirátům. Nebo o střet schopného manažera a úspěšného byznysmena a „aktivistů“, kteří pochopitelně nemají o Praze co rozhodovat, jak zase přesvědčuje pražský lídr ANO Petr Stuchlík a míří tím na Prahu sobě Jana Čižinského, na piráty, na kdekoho jiného. ČSSD na Praze 1 zase bojuje mimo jiné proti turistům, kterým Jednička nepatří. A je proti nim tudíž třeba přitvrdit.

Když ještě na chvilku zůstaneme u hvězdné ságy George Lucase (mimochodem, zhruba týden po volbách se bude v Praze konat koncertní provedení hudby ze Star Wars a plakáty na tuto akci s bílými vojáky se místy líbezně překrývají s plakáty s bílou armádou ANO), je nástup Impéria s jeho efektivní a zcela uniformní vojenskou mašinerií odpovědí na korupci, rozvrácenost a celkovou neakceschopnost demokratické republiky. Nic, co bychom neznali.

Dovětek. Na Praze 4 zřejmě někdo v době kampaně přešel od slov k činům a z laviček u Vltavy v Podolí uřezal prostřední část i okraje, čímž z každé lavičky vznikly dvě malá sedátka pro jednu osobu. Pokud by si nějaký živel, turista nebo anarchista na té lavičce chtěl lehnout, má zkrátka smůlu.