Necítím se kompetentní k celkovému zvážení Istanbulské úmluvy, všech jejích aspektů, především těch právních. Myslím, že přijetí úmluvy je spíš ku prospěchu, protože konkrétní kroky v boji proti násilí na ženách a diskriminaci jednoznačně prospěšné jsou, bez ohledu na to, nakolik je již platná česká legislativa stejně obsahuje.

O některých souvislostech úmluvy je ale podle mě důležité kriticky přemýšlet a diskutovat. Dotýkají se podstatných otázek, ve kterých není záhodno hledat jednoznačné, ostře vymezené odpovědi. To se týká především obecných cílů, které si úmluva klade a které nemíří k hlavnímu tématu, násilí na ženách, ale obecněji k rolím muže a ženy, ke genderovým stereotypům.

Malá obrana stereotypů

Jako první z obecných povinností v oddílu Prevence jsou uvedena „nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“ Ponechme na úvod stranou strohý úřední jazyk, který je trochu v rozporu s citlivou a velice lidskou tematikou, jež se tu pojednává.

„Stereotypní pojímání rolí žen a mužů“ je tu bez přesnějšího rozlišení postaveno naroveň myšlence méněcennosti žen. Problémem tohoto přístupu je, že jakékoli pojímání rolí mužů a žen je ve své podstatě stereotypní, protože určitým stereotypem jsou „role muže a ženy“ jako takové. Asi neexistuje v lidských dějinách kultura, v níž by role muže a role ženy nebyly stereotypní, samozřejmě v rozmanitých konkrétních podobách těchto stereotypů.