Narodila jste se a vyrůstala v komunistickém Československu, emigrovala s rodiči do USA, kde jste vystudovala srovnávací literaturu, a nakonec se usadila v Katalánsku. Jak moc jste se „stala Katalánkou“ a co naopak českého ve vás zůstalo?

V Čechách jsem vyrostla a místo, kde člověk stráví dětství, má pro jeho budoucnost určitě ten nejdůležitější vliv. Pro mne to tak alespoň funguje. Čeština je moje mateřština, v ní píšu první verze svých románů a povídek, své fikce. Nestala jsem se ani Katalánkou, ani Španělkou, ale ani Američankou, nikdy jsem o to neusilovala.

Všem těmhle státům, zemím a regionům a jejich kulturám jsem se snažila porozumět a dál se snažím, ale ani s jedním z nich se neztotožňuji úplně a jejich vlastenecké cítění je mi cizí. Jakékoli vlastenecké cítění je mi cizí. Asi je to tím, že nejsem nikde zakořeněná a jestli něco pociťuji, je to lehkost bytí, která ale vůbec není nesnesitelná. Spíš člověku dovoluje být nad věcí.

Co je špatného na vlastenectví?

Především to, že od vlastenectví je jen krůček k nacionalismu, dva kroky k šovinismu a tři k neofašismu, který vlastenectví proklamuje. Na nedávné mezinárodní konferenci pravicových populistických a fašistických skupin a stran v Sankt Petěrburku se často mluvilo o vlastenectví, které má čelit příchodu imigrantů do Evropy.

Ale na druhou stranu není nic špatného na tom, je-li někdo hrdý na kulturu své země, ať už je to kultura umělecká, sportovní, politická či společenská. V tomhle smyslu mi vlastenecké cítění připadá přirozené a neškodné.

Ztotožňujete se s pohledem středomořských zemí na vývoj v Evropě, anebo to, že pocházíte ze severnější země, vám umožňuje vidět tuto situaci i z jiné perspektivy a komplexněji?

Moje zaměstnání mi umožňuje často pobývat v nejrůznějších zemích západního světa a hovořit s lidmi z těch zemí. Neztotožňuji se úplně s žádným pohledem, jen naslouchám všemožným názorům a vytvářím si svůj vlastní. Co se týče Evropy, byla jsem mezi těmi, kdo s nadšením vítal myšlenku solidární Evropské unie a čím dál tím spojenější Evropy. Když se během krize ukázalo, že Evropa je vše jen ne solidární, mnozí z nás byli zklamáni.

Každá středomořská země má na Evropu po roce 2008 svůj vlastní názor. Ve Francii, a nejen v ní, se hovořilo o „německém diktátu“, což byl výraz evropského politika Jeana-Clauda Junckera, Francouzi litovali, že „Německo je nesolidární“, jak se vyjádřil respektovaný francouzský novinář Jean Daniel. Španělsko, které tradičně obdivovalo německou píli, disciplínu a vzdělanost, najednou nerozumělo tomu, proč na ně předmět jejich obdivu míří ukazováčkem a moralizuje o těch, co podle nich „žijí fiestou a siestou“.

Když byl někdejší italský premiér v srpnu 2012 v Německu, varoval tam před nenávistí (ano, ten střídmý technokrat Monti užil slovo „odio“, nenávist), kterou německá pozice, jež v té době očerňovala celé středomoří, vyvolávala v Itálii a nejen v ní. O Řecku vše víme, i to, že od začátku krize přikreslovalo do časopisů Angele Merkelové Hitlerův knír. Toto přehnané až hanebné jednání však vyjadřuje i zoufalství Řeků nad bídou a ponížením, do níž je dostala německá pozice k evropské krizi, především podle jejich názoru i politika Merkelové.

Co si myslíte vy osobně?

Osobně si myslím, že se Evropa k Řecku zachovala nespravedlivě: přijala tuto zemi do Unie bez reforem, kterými musely projít před vstupem všechny středoevropské a východoevropské postkomunistické země, i když dobře věděla, že v mnoha ohledech Řecko nefunguje jako seriózní stát.

Když se v krizi ukázalo, že se Řecko blíží finančnímu úpadku, měla se do něho na samém začátku vložit určitá suma peněz, jako se peníze cpaly do úpadkových bank. Ale místo toho, aby se pod podmínkou pádných reforem Řecku pomohlo, jen se dál moralizovalo a kázalo o řecké lenosti.

Mnozí Němci, zvlášť ti vzdělanější, nesouhlasí s pozicí své země vůči velké části Evropy. Historik Jochen Hellbeck lituje, že Německo za krize nevyužilo příležitosti definitivně smýt historické hříchy méně nesmiřitelným postojem. Filozof Wolf Lepenies zase žádá pro evropské středomoří něco jako „Plán Marshall“, jakého se po válce dostalo jeho zemi.

Mnozí světoví esejisté věří, že Německo buduje své evropské impérium. George Soros této obavě věnoval před dvěma lety dlouhý esej, který vyšel v časopise The New York Review of Books. Francouzský myslitel Emmanuel Todd věří, že německá politika je „politikou boje o moc a zastřené expanze“, že Evropa je ovládána Německem, které se vždy v minulosti kolébalo mezi rozumem a megalomanií a že po sjednocení má Německo pod kontrolou velkou část postkomunistické Evropy, kterou využívá pro své zájmy.

V nedávném čísle prestižního německého časopisu Der Spiegel se hlavní článek, nazvaný Čtvrtá říše: co vidí někteří Evropané při pohledu na Německo, zamýšlí nad změnou chápání Německa nejen v Evropě, ale v celém světě. Autoři jsou v něm velmi kritičtí ke své kancléřce, jejíž vinou podle nich svět na Německo pohlíží přinejmenším s nesympatií a v horším případě nenávistně. Podle nich byla německá politická diplomacie za Angely Merkelové zaměněna „nabubřelým kázáním, vychloubáním a vzteklostí“ (překládám z anglického vydání časopisu), a doporučují, aby z Německa vycházelo víc štědrosti a velkomyslnosti.

Zmiňujete Marshallův plán… Snese současná situace srovnání se situací po druhé světové válce?

Situace stejná samozřejmě není, i když silná ekonomická krize, kterou jsme prošli a ještě procházíme, ve které jedni trpí a druzí bohatnou, je jakási válka. Hovořím o solidaritě, a v 50. letech ji velká část západního světa Německu prokázala.

Ale určité prvky dnešního světa jsou srovnatelné spíš se situací před druhou světovou válkou, jako například růst radikálních populistických stran v mnohých zemích, dále ekonomická krize a chaos, německá expanze, ale Hitler nám zatím přímo z Evropské unie nehrozí, i když např. Maďarsko začíná být znepokojivě antisemitské a politická strana Jobbik není přechodná záležitost; Maďarsko je však příliš malé na to, aby bylo vlivné. Zato Putin je velká neznámá. Nebo naopak něco velmi dobře a neslavně známého.

Shrneme-li to, k čemu dnes v Evropě dochází?

Ve Spojených státech, z nichž vyšla, se krize vyřešila Keynesovou metodou na jedničku; nebo řekněme na jedna minus, protože nebyly odstraněny příčiny, kvůli nimž k té krizi došlo, takže k ní může znovu dojít a bezpochyby znovu dojde. Dva tři roky po začátku krize už na tom Amerika byla zase tak dobře, že začala hospodářsky pomalu růst a dnes roste dokonce velmi rychle. Evropa pod německým vlivem však Keynesovo řešení odmítla a přiklonila se k Hayekovu pohledu, který vycházel z germánské tradice; zatím tato metoda nepřinesla kýžené výsledky.

Z amerického pohledu je rozhádaná Evropa, jejíž občané většinou ani nerozumí složitému fungování evropských institucí, jakýsi zlý sen. Tážou se: jak je možné neumět nebo nechtít vyřešit problém malé a málo důležité země, jako je Řecko, a způsobit tím zemětřesení ve světové ekonomice?

Různé evropské země však mají každá jinou kulturní tradici, která často vyplývá z tradice náboženské, a proto mají i jiný pohled na svět. To se velmi ostře ukázalo během krize, která místo aby Evropu spojila, poukázala jen na její různorodost, často nesmiřitelnou, zvlášť v situacích střetů.

Evropa se však neroztříštila jen na sever a na jih. Některé postkomunistické země nebezpečně flirtují s Putinovským Ruskem, a Česko z nich díky několika jeho významným politikům, především Zemanovi, nadbíhajícím Putinovi, nemůžeme úplně vyjmout. Není třeba zdůrazňovat, do jaké míry je dnešní Rusko nebezpečná země, a nemůžu než opakovat to, co každý ví: že jen opravdová soudržnost Evropské unie může čelit silným a opakovaným pokusům Putina podkopat a rozdrolit Evropu a tím si ji i podmanit.

Není naivní očekávat, že tak velký a různorodý celek, jakým EU je, dokáže být jednotný a soudržný?

Mnozí z nás očekávali, že Evropa ve sjednocování půjde ve stopách Spojených států. Ale máme tady nacionalistické cítění především velkých zemí, hlavně Francie a Německa. Myslím hlavně na to, že se evropský sjednocovací proces hodně pozastavil, když Francie zvolila Ne v ústavním referendu. A slovo „pozastavil“ je eufemismus.

Ale přes všechnu nesoudržnost a nepřátelství, které vůči sobě pociťují různé evropské národy, je idea spojené Evropy jednou z nejdůležitějších věcí, které vytvořilo 20. století a 21. století v ní pokračuje, i když často dělá jeden krok kupředu a dva nazpět.

Zbabělost sjednocovacím procesem nezmizela, v případě nebezpečí bude chránit každý stát sám sebe. Nebo se mýlím?

Tak to bohužel je a chování mnohých států v krizi je toho důkazem. Tato krize je vlastně evropská ekonomická válka. Často slyším od ekonomů, hlavně ve Spojených státech, že Německo tuto válku vyhrálo. A vyhrálo ji lehce, nikdo se mu nepostavil.

V článku Německá pohádka, který jste napsala pro Lidové noviny (10. 5. 2014), mě zaujal váš nekompromisní pohled na kancléřku Angelu Merkelovou, „která se narodila a vystudovala ve východním Německu, tedy tam, kde faleš byla státní a všudypřítomnou politikou, si je jistě dobře vědoma toho, že bude-li důsledně trvat na bludech, nakonec se posluchačům budou její lži jevit jako pravda.“ Opravdu si myslíte, že za tento přístup může její původ?

Do určité míry za něj může, dnešní kancléřka mnoho let žila na území všeprostupující lži, zvykla si na ni a v politice se jí hodí. Napsala jsem ten článek z pocitu bezmoci nad populistickou politikou Německa té chvíle, hovořila jsem o krizi roku 2012, kdy se v Německu začal používat termín „střed Evropy“ (Německo) a „periferie“ (většina ostatních zemí). Zní to dost rasisticky, a přesto se prosadil nejen ten termín, ale i takové vidění Evropy. Rozhodně nechci říct, že by německá politika byla přímo populistická, mluvím jen o určité době, která trvala asi dva roky a měla znepokojující populistické příznaky.

Co je vlastně populismus? Filosof Václav Bělohradský o něm říká: „Nevnímám slovo populismus jen negativně, je také inovací demokracie… Myslím, že to, co charakterizuje populismus, je přeskočení navyklých modelů komunikace, strukturovaných informačních toků, hierarchií a forem negociace, byrokracie atd. Samozřejmě, že to ohrožuje dělbu moci, ale současně to uvolňuje velkou pozitivní energii.“ (Lidové noviny, 14. 3. 2015). Souhlasíte s ním?

V některých případech to tak může být, v jiných ne. Osobně nevidím naprosto nic pozitivního například ve francouzské straně Front National, v řeckém Zlatém úsvitu, německé Pegidě, maďarském Jobbiku nebo ve straně či osobě Berlusconiho. Španělské hnutí Podemos občas cituje komunistické vůdce jižní Ameriky, hlavně zemřelého Huga Cháveze, jehož strana hnutí Podemos, jak se zdá, financuje.

Ale chápu, co říká Bělohradský, jehož si vážím, a souhlasím s ním: i Podemos je užitečné, aby brzdilo excesy španělské vládnoucí Lidové strany, která má většinu. Jen doufám, že tyto populistické strany nepřijdou k moci. Berlusconi byl pro Itálii katastrofální.

Dovolte mi malou hříčku se slovy: položíme-li proti sobě „střed Evropy“ a „periferii“, nevyjde nám z toho nakonec „střet Evropy?“

Slovní hříčka je fajn, ale ta periferie bohužel moc směšná není. Je to ukázka lingvistického rasismu, který vychází od těch nejsilnějších a zahrnuje nejen evropský jih, ale i postkomunistické země. Tedy i Česko, které si to ale neuvědomuje a v Německu hledá ochranu jako dítě pod máminou zástěrou. Doufám, že toho nikdy nebudeme muset litovat.

Zpět k Angele Merkelové — není jen „produktem“ své doby? Například o Georgi W. Bushovi se vědělo, že je notorický lhář, přesto byl akceptován, přesněji: všichni věděli, že lže, ale předstírali, že mu věří. Nebo vámi již zmíněný Silvio Berlusconi… Jako by se se lží u politiků automaticky počítalo a vyžadování pravdy budilo jen úsměv. Zvykli jsme si, že?

Nezdá se mi, že bychom si zvykli. Vidím kolem sebe čím dál větší averzi vůči politikům a jejich výrokům; řekla bych, že mnozí západní lidé si myslí, že politikům může věřit jen blázen. A ještě prolhanější než politici jsou politické strany, které své reprezentanty nutí občanům nabulíkovat spoustu lží a nesmyslů.

O Merkelové si nemyslím, že by byla přímo lhářka. Jak říkáte, je dítětem své doby a opakuje to, v čem vyrostla, protože se jí to zdá být normální. Věří tomu, co tvrdí, i když je to nehorázné. Jednou prohlásila při menší schůzce politiků: „V Evropské unii jsem dost sama, ale na tom nezáleží. Mám pravdu.“ Takže bych řekla, že spíš než prolhaná je machiavelská. A neohebná, zatvrzelá.

Německý sociolog Ulrich Beck, který nedávno zemřel, vydal před třemi roky knihu Německá Evropa, kde použil termín „merkiavelismus“. Jedna věc je jasná: Merkelová nemá jasnou vizi budoucnosti, není předvídavá jako šachista, který promýšlí nejen každý tah, ale i to, co tento tah může způsobit. A ta dnešní Evropa plná ultrapravicových i levicových populistických stran není nic než výsledek politiky austerity, přemrštěného šetření, propagovaného týmem Merkelová-Schäuble. Díky austeritě se lidem v převážné části Evropy nedaří dobře a jelikož se jich jejich vládnoucí političtí reprezentanti nezastanou, tímhle způsobem proti té politice protestují: volí populistické strany.

Předseda německého think tanku IFO Hans-Werner Sinn, který obhajuje austeritu ohněm a mečem, muž, jehož paní Angela poslouchá vkleče se sepjatýma rukama, nedávno prohlásil, že bolestná politika austerity bude pokračovat v Evropě přinejmenším do roku 2023, ne-li déle. Ale do té doby se lidé budou čím dál tím víc bouřit a může to dopadnout ne zrovna nejlíp. Nechci dělat katastrofální prognózy, ale je to opravdu velmi neprozíravá a nebezpečná politika.

Ale vraťme se k vaší otázce. Samozřejmě pozoruji to, že mnozí Němci, i když zdaleka ne všichni, dále svým politikům nejen důvěřují, ale věří jim na slovo, jak tomu bylo už ve 30. letech; tento nekritický přístup části německé společnosti tehdy umožnil nástup nacismu s jeho excesy. Dnes je určitá část Německa manipulovatelná až do mírně rasistických pozic vůči mnohým sousedním zemím, a nejen jim.

Manipulovatelností velké části národů se zabývala chorvatská spisovatelka Dubravka Ugrešičová v knize esejů Kultura lži (Mladá fronta, 1999). Napsala v ní, že „kultura lži se ustavuje nejsnáze, existuje-li protivník, který lže víc než my… A unavený postmoderní svět, jemuž národy horlivě adresují své pravdy, nerad a s námahou vytyčuje souřadnice.“ Dají se její slova aplikovat i na současnou Evropu?

Tato věta je výborná, musím si ji zapsat. Ale je třeba dát vše do souvislostí: Dubravka Ugrešičová psala svou knihu v první polovině 90. let, tedy v době rozpínavého a agresivního srbského nacionalismu, který vyústil ve válku proti Bosně, Chorvatsku a pak i Kosovu, a nebýt Ameriky, válka by pokračovala, Evropa by s tou válkou neuměla skoncovat. Dubravka měla proto mnoho důvodů ke stížnostem.

O Evropě je ale třeba říct taky dobré věci. Žádná jiná země či světadíl nemá tak spravedlivou sociální politiku jako Evropa. I když se využilo krize k velkému seškrtávání právě na tomto území, pořád ještě jsme v tomhle vzorem celému světu. Kupříkladu americké zdravotnictví, které dobře znám, se s tím evropským nedá vůbec srovnat, jak za námi pokulhává.

Jak se se lží vyrovnáváte vy sama coby novinářka a spisovatelka?

Snažím se ji odhalovat ve svých článcích i ve svých knihách i za cenu toho, že se to často může mnohým nelíbit. Jinak by vlastně ani nemělo cenu, abych se do psaní vůbec pouštěla.

Když jsem v Tiché ženě vyřkla to, že komunismus jako zlo se rovná nacismu, v některých západních zemích se na mě čtenáři zlostně vrhli, protože komunismus byl náboženstvím jejich mládí a já jsem jim tím výrokem jaksi pošpinila ideologickou čistotu jejich studentských let.

O totéž mi šlo i v románu Valjina noc. Ve Španělsku tento román dostal prestižní cenu Amat-Piniella (podle spisovatele, který byl v nacistickém koncentráku a psal o něm) a po obdržení ceny se mě ptali všichni novináři, kteří se mnou dělali rozhovor, jak se Západ vypořádává s tím, že komunismus vlastně není ideálem lidstva, jak pro mnohé kdysi býval.

Je spisovatel v Katalánsku chápán a uznáván jako „hlas národa“?

Rozhodně není. Lidé zde čtou bud' aby se pobavili, nebo aby měli z četby estetický požitek či poučení, stejně jako všude jinde. Spisovatel jako hlas národa snad existoval jen v Rusku 19. století. Samozřejmě si Katalánci někdy rádi přečtou nějakého svého starého či nového Jiráska, aby se něco dozvěděli o svých dějinách.

Po tom, co si 9. listopadu minulého roku Katalánci zorganizovali své vlastní „volby“, lépe řečeno konzultaci bez právního dopadu, a zjistili, že voličů pro nezávislost je menšina, už tady vlna národního nadšení silně opadla. I ta vlna vlastně odpovídala tomu, o čem jsme zde hovořily v souvislosti s různými zeměmi: s pocitem ponížení. Žádná země ani region by nikdy neměly mít důvod cítit se poníženými. Ponižovat je velmi nebezpečná politika.

Kdo Katalánce ponižuje? Zbytek Španělska? A reflektuje toto ponížení tamní literatura?

Madrid určuje veškerou infrastrukturu Španělska ze svého centralistického pohledu: všechny španělské vysokorychlostní vlaky jezdí do Madridu, většina transatlantických letů je řízena přes Madrid. Katalánsko se 7,5 milióny obyvatel dává do společné kasy osmačtyřicetimiliónového Španělska 19 %, což je víc než kolik dostává zpátky. Je to nespravedlivé.

Od té doby, co bydlím v Barceloně, tedy už přes dvacet let, pozoruji, že přestože z právního hlediska je Katalánsko jednou ze sedmnácti autonomií Španělska, v praktickém životě funguje jako jakýsi stát ve státě, jako enkláva, která sice u Španělů vždy vzbuzovala obdiv díky své pracovitosti, modernímu smýšlení a otevřenosti světu — geograficky spojuje Pyrenejský poloostrov s Evropou, a Barcelona nadto vždy byla významný mezinárodní přístav —, ale také je vždy lehce popuzovala svou výjimečností a byla trnem v oku španělským politikům s železnou rukou, kteří si tento region bez úspěchu po staletí snažili podrobit.

Katalánci jsou hrdí na to, že ve středověku měli vlastní království a jazyk. V sedmdesátých letech 20. století byli katalánští nacionalisté uzavření do sebe a zajímali se jen o svůj malý region; jak se tehdy říkalo, „pozorovali vlastní pupek“, zatímco mladí lidé otevření světu se nazývali „progresisté“. Dnes by většina Katalánců současné hnutí za nezávislost — menšinové hnutí, jak už jsem zmínila — popsala jako směs obou tendencí, a jako víc ekonomické než nacionalistické hnutí: je to v podstatě hnutí za změnu.

V této době hospodářské, finanční, politické, institucionální a hodnotové krize je to jasné zvolání: Už toho všeho máme dost! Literatura tohle vše pochopitelně reflektuje. Literatura vždycky odrážela společenské proměny a odráží je i nadále. Je to nevyhnutelné, literatura je přece o životě. Většinou právě literatura dovede odhalit takové nuance ve společnosti, jakých si historická či sociologická studie nemá čas všimnout.

Uvedla byste příklad nějaké knihy z poslední doby, která vás právě tím subtilním citem pro situaci ve společnosti zasáhla?

Z té nejsoučasnější literatury jsem nedávno četla román In the Light of What We Know (Ve světle toho, co známe), který nejspíš ještě neměl čas být přeložen z angličtiny do jiných jazyků, i když bezpochyby bude. Napsal ho bangladéšský spisovatel Zia Haider Rahman a román pojednává mimo jiné i o určitém rasismu, s kterým jsou asijští přistěhovalci přijímáni v Londýně a v New Yorku, o tom, jak v citovém vztahu Asijce se západní ženou či mužem nikdy není spravedlnost, o pocitech exulanta, který aťsi vystudoval na nejlepších světových univerzitách, nikdy nebude stoprocentně rovnoprávný etnickým Evropanům a západním lidem vůbec.

Ten román hovoří i o lidech, kteří pracují pro humanitární organizace a OSN se sídlem v problémových zemích jako je Afghánistán; autor sám v podobném prostředí pracoval a dobře poznal povrchnost, se kterou západní lidé k druhým zemím přistupují. Kniha je pojata jako kunderovský myšlenkový román a je tou reflektivní dimenzí velice obohacující.

A příklad nějakého katalánského či španělského titulu?

Joaquin Estefanía: La economía del miedo (Ekonomika strachu) a Antonio Muñoz Molina: Todo lo que era sólido (Vše co bylo solidní) jsou dvě španělsky psané esejistické knihy, které měly velký dopad na španělskou společnost. Obě se zamýšlejí nad ekonomickou krizí ve Španělsku i ve světě, a nad chybami, kterých se kdo dopustil. Nejen politici, i občané.

V jednom rozhovoru (Právo, 26. 6. 2008) jste charakterizovala svůj román Tichá žena s pomocí odkazu na výrok Hermanna Hesseho, „že na průsečíku dvou epoch člověk vlastně zaniká.“ Můžete to blíže vysvětlit?

Myslela jsem to asi takhle: Každá doba, každá kultura, každý mrav a tradice má svůj styl, na který jsme zvyklí, svou vlastní jemnost, drsnost, krásu i ukrutnost, a pokládá určité utrpení za samozřejmé a trpělivě snáší určité zlořády. Ale skutečným utrpením, skutečným peklem se život stává tehdy, kdy se navzájem přetínají dvě doby, dvě kultury.

Například antický člověk, který by musel žít ve středověku, by žalostně zašel, tak jako by musel člověk 19. století zajít uprostřed naší civilizace. Existují období, kdy se celá jedna generace natolik ocitne mezi dvěma epochami, dvěma životními styly, že pozbude veškeré morálky i žebříčku hodnot, všeho bezpečí i nevinnosti.

Dá se říct, že takovou generací byli například mladí lidé v Rusku v období, o němž píše Boris Pasternak v románu Doktor Živago? Chápu to správně?

Ano, Doktor Živago je dobrý příklad: postavy toho románu byly navyklé žít v carském Rusku, přežily revoluci a pak byly nuceny se obrátit o 180 stupňů a žít jinak, požadovalo se na nich i jiné myšlení. Další takové příklady v literatuře můžou být Flaubertova Citová výchova či Stendhalův Červený a černý.

V mých románech přímo toto téma rozebírám v Zimní zahradě, kde se mladá žena Eva, uvyklá komunistickému režimu a schovávání se před ním ve svém disidentském antikvariátu, najednou ocitne uprostřed kapitalismu, který likviduje „její“ antikvariát a nutí ji i jinak myslet.

A co generace dnešních mladých Evropanů, kteří nemohou sehnat práci, a kterým se říká „generace nula“: žádné šance, žádné příležitosti. Je to také signál, že se lámou dvě epochy?

Zatímco v 19. století spisovatelé jako Honoré de Balzac nebo Jane Austinová psali o tom, kolik si kdo vydělával, a popsali přesně bohatství svých protagonistů, dnes přesně nevíme, kdo má jaké bohatství. Přestože žijeme v daleko větší demokracii než oni, ne vždy to znamená, že je ve všem větší průhlednost. Pohádkové bohatství toho jednoho procenta, které bohatne čím dál víc, zatímco 99 % nás ostatních chudne, si můžeme jen představovat. Ví se například, co vlastní ruští oligarchové, víme, že mají tolik majetku, jaký nemůžou ani ve velmi dlouhém životě upotřebit, ale nevíme, kolik mají peněz.

Je to i tím, že se už od 20. století vše rychle mění a s deregulací bank posledních desetiletí se i rychleji bohatne, takže co je platné dnes, zítra už může být směšná, zastaralá šifra. Od první světové války je západní svět vlastně pořád na křižovatce epoch, vše se neustále mění. Je těžké rozlišit, kde jedna křižovatka končí a kde druhá začíná. Žijeme ve světě, který je permanentně v pohybu, kde nic není stálé, a ten pohyb se čím dál tím víc zrychluje, natolik, že často nejsme s to ho zaznamenat. O tom mluví polský sociolog Zygmunt Bauman, když hovoří o tekuté společnosti.

Mladí lidé byli vždycky chudí, ale postupně bohatli, zatímco dnes nenacházejí zaměstnání a nemají možnost zbohatnout. Je to jednak tím, jaký ráz má dnešní kapitalismus, ale i robotizací. A když k tomu přidáme celosvětovou tendenci likvidování sociálních podpor, vyhlídka není příliš brilantní.

Francouzský ekonom a historik Thomas Piketty říká, že se čím dál tím víc přibližujeme nerovnosti společnosti, jaká byla v 19. století, tak jak ji známe z dějin, ale i z románů, například Zolových. Samozřejmě jsme do takového stupně ještě nedospěli, ale ta tendence tu je. No a víme přece, jak to skončilo: revoluce a války. Ale nechci malovat čerta na zeď; třeba se něco stane, co změní směr této tendence. A pevně doufám, že to, co se stane, bude pozitivní. Ted' jsme v jakémsi období temna a po něm přece logicky musí přijít světlejší doba.

Rozhovor vychází v rámci spolupráce s literárním obtýdeníkem Tvar.