Poslední schůzka řeckého premiéra Alexise Tsiprase s německou kancléřkou Angelou Merkelovou a francouzským prezidentem Françoisem Hollandem skončila opět klasicky: nic přelomového nepřinesla. Zařadila se tak na konec řady už několika desítek setkání, z nichž vzešlo zpravidla vždycky totéž: konstatování, že rozdíly v pohledu na žádoucí reformy řeckého hospodářství přetrvávají, že jsou stále značné, ale zmenšují se, že bylo dosaženo přeci jen určitého pokroku a že se povedou příslušná jednání dále tak, aby Řecko mohlo setrvat v eurozóně.

Působí to už poněkud nekonečně, únavně a trochu i trapně — zvláště, když zprávy o jednáních doplňují vždy zvěsti o panice obyčejných Řeků a stále zaznívají i silácká sousloví jako „červená linie“, „finální návrh“ či „poslední možnost“.

Tentokrát se ale už konec vskutku blíží. Obě strany se chtějí, a řecká navíc i musí, dohodnout. Tentokrát je to opravdu otázka týdnů, ne-li dnů. A bude to dohoda velmi důležitá; opět ale jen překlenovací, přechodná.

Když se analyzovaly perspektivy jednání Řecka se zástupci věřitelů v zimě — krátce po nástupu Syrizy k moci —, mělo se za to, že vzniknou dohody dvě: překlenovací malá dohoda, jež určí rámec, v němž bude Řecko hospodařit během jara, a poté velká dohoda — o řeckém dluhu celkově a o reformě řecké ekonomiky v následujících letech.

Právě malá dohoda měla poskytnout Tsiprasově vládě čas a klid k vyjednání velké dohody: zaručit na přechodnou dobu peníze na splácení starých dluhů. Všechno dopadlo ale poněkud jinak: namísto celistvé malé dohody bylo ujednáno pouze to, že Řecko bude až do konce června 2015 hospodařit v podobném režimu jako za minulé vlády, avšak reformy si bude nově navrhovat samo a zástupci věřitelů je budou jen schvalovat.

Nadto byly odsouhlaseny také Varufakisovy teze — obecný jedenáctistránkový nástin budoucích reforem, který vypracoval řecký ministr financí v únoru a jenž pak celé jaro sloužil jako podklad k dalším rozhovorům. O velké dohodě se ale nakonec oficiálně vůbec nejednalo.

Nyní je na stole jakýsi hybrid obou dohod, který má ovšem blíže k řečené malé dohodě — má jít o rámec, v němž bude Řecko hospodařit tento a větší část příštího roku, doplněný o příslib dílčí úlevy od dluhových splátek.

Z úniků a kusých zpráv víme, že mezi řeckou vládou a věřiteli se vede v rámci jednání ještě spor o:

• výši primárního přebytku řeckého rozpočtu, přičemž řecká vláda navrhuje 0,6, respektive 0,75 procenta HDP tento rok a 1,5 procenta příští, zatímco věřitelé jedno procento tento rok a dvě příští,
• počet a výši sazeb DPH obecně, kde vláda Syrizy žádá tři sazby ve výši 6, 11 a 23 procent, zatímco věřitelé dvě, totiž 11 a 23 procent,
• požadavek věřitelů na zvýšení DPH z energií,
• otázku výše penzí, respektive možnosti přispívat nejchudším penzistům mimo rámec standardních důchodů,
• otázku znovu přijetí propuštěných zaměstnanců státní správy.

Věřitelé navíc řecké vládě schvalují dodatečný reformní plán: novelizaci zákonů o daňových podvodech a vyhýbání se placení daní, justiční reformu směřující k zrychlení soudních procesů, zjednodušení systému nepřímých daní, odstranění možnosti pro některé státní zaměstnance odcházet na penzi dříve s plným důchodem a dokončení hlavních již zahájených privatizací.

Po uzavření dohody a eventuálně její ratifikaci by mělo Řecko dostat 7,2 miliardy eur, jež mu nebyly dosud vyplaceny ještě ze starého záchranného programu. A vláda v Athénách usiluje zároveň o to, aby Evropská centrální banka netrvala na včasném splacení takzvaných SMP dluhopisů, jež tato banka nakupovala v letech 2010-2012 na sekundárním trhu a jejichž celková hodnota dosahuje 27 miliard eur.

Právě tato opatření mají dát řecké vládě čas na další vyjednávání a fungování bez hrozby akutního defaultu, a to přibližně do března 2016.

Proč právě nyní a proč zase provizorně

Jistotu, že bude zmíněná dohoda uzavřena právě nyní, opírají dnes pozorovatelé o tři skutečnosti: jednak o aktuální finanční možnosti Řecka, které potřebuje akutně peníze na splácení dluhu, jednak o horečnatost, s jakou dnes pracuje řecký vyjednávací tým, a jednak o velký již nastíněný pokrok, kterého bylo v jednáních v poslední době dosaženo.

Dokument bude dohodnut buď ještě před 18. červnem, kdy se scházejí ministři financí eurozóny, nebo před 25. červnem, kdy se potkají hlavy států EU, anebo v posledních dnech, respektive nocích měsíce, jak to při unijních vyjednáváních často bývává. Každopádně však do konce června.

Právě na konec měsíce se totiž Řecko rozhodlo minulý týden odložit všechny červnové splátky Mezinárodnímu měnovému fondu, pro což využilo díru v pravidlech fungování MMF prošťouchnutou naposledy Zambií v 80. letech. Celkově má nyní zaplatit Fondu 1,5 miliardy eur, sumu, kterou by si musela země bez uzavřené dohody půjčit na volném trhu s velice vysokou přirážkou.

Z posledních jednání je navíc zřejmé, že ani zástupci věřitelů, ani Syrizy netrvají — v rámci aktuálních rozhovorů — na svých předchozích dogmatech; že už se nevede spor o účinky dosavadních reforem nebo o dosud platnou absurdní podmínku 4,5procentního přebytku řeckého rozpočtu, ale jen o míru odříkání si... tedy alespoň pro tuto chvíli.

Dohoda o Řecku tudíž bude do konce června... opět ale jen přechodná. O tom, co bude dále s řeckým dluhem, který je neúnosný, o tom, z jakých peněz nastartovat, respektive znovu-vybudovat řeckou ekonomiku, i o tom, zda má smysl, aby Řecko zůstávalo svázáno v eurozóně, se bude mluvit vážně až na podzim — v kontextu výsledků španělských voleb, do kterých nechtějí věřitelé zjevně ustupovat nějak zásadně, a v souvislosti s tím, jak se Syriza osvědčí coby státosprávce.

Autoři Financial Times či Wall Street Journal totiž už šíří zvěsti, že právě v praktické hospodářské politice si počíná levicová strana nového typu naprosto diletantsky; na faktické podklady se ovšem zatím čeká.

Reálnou možností pak stále zůstávají i nové řecké volby, jejichž vyvolání by usnadnilo Tsiprasově vládě domácí pozici, či referendum o mandátu, jakým směrem vést vyjednávání dále. Toto vše se ale bude rozhodovat reálně nejdříve na konci léta, spíše však právě až na podzim.