Poslední schůzka řeckého premiéra Alexise Tsiprase s německou kancléřkou Angelou Merkelovou a francouzským prezidentem Françoisem Hollandem skončila opět klasicky: nic přelomového nepřinesla. Zařadila se tak na konec řady už několika desítek setkání, z nichž vzešlo zpravidla vždycky totéž: konstatování, že rozdíly v pohledu na žádoucí reformy řeckého hospodářství přetrvávají, že jsou stále značné, ale zmenšují se, že bylo dosaženo přeci jen určitého pokroku a že se povedou příslušná jednání dále tak, aby Řecko mohlo setrvat v eurozóně.

Působí to už poněkud nekonečně, únavně a trochu i trapně — zvláště, když zprávy o jednáních doplňují vždy zvěsti o panice obyčejných Řeků a stále zaznívají i silácká sousloví jako „červená linie“, „finální návrh“ či „poslední možnost“.

Tentokrát se ale už konec vskutku blíží. Obě strany se chtějí, a řecká navíc i musí, dohodnout. Tentokrát je to opravdu otázka týdnů, ne-li dnů. A bude to dohoda velmi důležitá; opět ale jen překlenovací, přechodná.

Když se analyzovaly perspektivy jednání Řecka se zástupci věřitelů v zimě — krátce po nástupu Syrizy k moci —, mělo se za to, že vzniknou dohody dvě: překlenovací malá dohoda, jež určí rámec, v němž bude Řecko hospodařit během jara, a poté velká dohoda — o řeckém dluhu celkově a o reformě řecké ekonomiky v následujících letech.

Právě malá dohoda měla poskytnout Tsiprasově vládě čas a klid k vyjednání velké dohody: zaručit na přechodnou dobu peníze na splácení starých dluhů. Všechno dopadlo ale poněkud jinak: namísto celistvé malé dohody bylo ujednáno pouze to, že Řecko bude až do konce června 2015 hospodařit v podobném režimu jako za minulé vlády, avšak reformy si bude nově navrhovat samo a zástupci věřitelů je budou jen schvalovat.

Nadto byly odsouhlaseny také Varufakisovy teze — obecný jedenáctistránkový nástin budoucích reforem, který vypracoval řecký ministr financí v únoru a jenž pak celé jaro sloužil jako podklad k dalším rozhovorům. O velké dohodě se ale nakonec oficiálně vůbec nejednalo.

Nyní je na stole jakýsi hybrid obou dohod, který má ovšem blíže k řečené malé dohodě — má jít o rámec, v němž bude Řecko hospodařit tento a větší část příštího roku, doplněný o příslib dílčí úlevy od dluhových splátek.

Z úniků a kusých zpráv víme, že mezi řeckou vládou a věřiteli se vede v rámci jednání ještě spor o:

• výši primárního přebytku řeckého rozpočtu, přičemž řecká vláda navrhuje 0,6, respektive 0,75 procenta HDP tento rok a 1,5 procenta příští, zatímco věřitelé jedno procento tento rok a dvě příští,
• počet a výši sazeb DPH obecně, kde vláda Syrizy žádá tři sazby ve výši 6, 11 a 23 procent, zatímco věřitelé dvě, totiž 11 a 23 procent,
• požadavek věřitelů na zvýšení DPH z energií,
• otázku výše penzí, respektive možnosti přispívat nejchudším penzistům mimo rámec standardních důchodů,
• otázku znovu přijetí propuštěných zaměstnanců státní správy.

Věřitelé navíc řecké vládě schvalují dodatečný reformní plán: novelizaci zákonů o daňových podvodech a vyhýbání se placení daní, justiční reformu směřující k zrychlení soudních procesů, zjednodušení systému nepřímých daní, odstranění možnosti pro některé státní zaměstnance odcházet na penzi dříve s plným důchodem a dokončení hlavních již zahájených privatizací.

Po uzavření dohody a eventuálně její ratifikaci by mělo Řecko dostat 7,2 miliardy eur, jež mu nebyly dosud vyplaceny ještě ze starého záchranného programu. A vláda v Athénách usiluje zároveň o to, aby Evropská centrální banka netrvala na včasném splacení takzvaných SMP dluhopisů, jež tato banka nakupovala v letech 2010-2012 na sekundárním trhu a jejichž celková hodnota dosahuje 27 miliard eur.

Právě tato opatření mají dát řecké vládě čas na další vyjednávání a fungování bez hrozby akutního defaultu, a to přibližně do března 2016.

Proč právě nyní a proč zase provizorně