Začalo to v roce 2010, kdy byla většina českých médií zaplněná hrůzostrašnými zprávami o nákaze dluhové krize, která se šíří z řeckého epicentra Evropou. Všichni si celkem dobře pamatujeme články na téma řecké neschopnosti splácet dluhy, za které údajně mohly především příliš vysoké státní výdaje, což bylo často „dokazováno“ na extravagantních opatřeních jako byly například třinácté a čtrnácté důchody. Depolitizace debaty byla klíčová, do očí bijící a tak silná, že se stala silným předvolebním tématem, které zřejmě dopomohla koalici ODS, TOP09 a Věcí veřejných k vítězství.

Střih. Rok 2015 — jednání mezi Řeckem a eurozónou o tom, jak po evidentním neúspěchu předchozích „reformních“ a úsporných programů dál postupovat v otázce splácení nesplatitelného dluhu bez toho, aby dál trpěly zejména střední třídy. Říkám neúspěchu, protože smrštění řecké ekonomiky o čtvrtinu, 25% nezaměstnanost a 50% nezaměstnaných mladých lidí, třetina domácností pod nebo kolem hranice chudoby nebo třeba čtvrtina dětí z athénských základních škol, které hladoví, se prostě jako úspěch z pohledu Řecka hodnotit nedá ani v tom nejdivočejším snu. 

Přesto se v české veřejné debatě objevuje i nadále nesmiřitelnost, se kterou se může rovnat snad jen přístup německých konzervativců. Dluhy se musí platit a basta. Kdo utrácel, musí také splácet.

Daně, daně, daně

Nebudu se pouštět příliš podrobně do toho, jak řecký dluh vznikl, ani do toho, že vysoké, byť stabilní, deficity jej provázely po velkou část období od pádu junty v roce 1974. Neodpustím si ale poznámku, že největší problém Řecka nebyl nikdy na straně extravagantních sociálních výdajů — ty se v předkrizových letech pohybovaly kolem evropského průměru, pokud srovnáváme poměr těchto výdajů k HDP. 

Pokud už mluvíme o výdajích, tak větší problém byl v těch armádních, částečně zaviněných zřejmě zamrzlým konfliktem s Tureckem, které jsou v rámci Evropy vysoce nadprůměrné, a je poměrně zajímavé, že se jich požadavky věřitelů nedotkly. Daleko větší problémy nastaly na stránce příjmů — tradiční neplacení daní, ale i globální trendy, které příjmové stránce nepomáhají — například daňové úlevy vztahující se k lodní dopravě nebo neefektivní boj s daňovými úniky v globálním měřítku. Vstupem do evropského společenství a otevření trhu, které znamenalo problém například pro nekonkurenceschopný průmysl, přišla další zátěž pro řecké hospodářství.

↗

Předseda Syrizy a nyní též premiér Alexis Tsipras. Foto NA, flickr.com

Pokud bylo jedno z předvolebních hesel pravice před pěti lety „Nechceme do Řecka“ a jeho variace, můžeme v klidu konstatovat, že právě výběr daní, ale i netransparentnost nebo neefektivita státní správy znamenají daleko větší podobnost, než by pro politické elity bylo výhodné tvrdit. 

Ačkoliv se situace kolem státní správy může teoreticky zlepšit po zavedení aspoň nějakého zákona o státní službě, neplacení daní je komplexní problém, jehož řešení spočívá spíše v celkové kultuře než několika zákonných opatřeních. Neplacení daní samozřejmě do značné míry souvisí s absencí jednak důvěry ve stát a to, že bude s prostředky nakládat uvážlivě a ku prospěchu všech, ale také s vědomím společně sdílených statků. 

Prostě politici

Na současné řecké vládě je možné pozorovat jeden základní a zajímavý prvek, který dost možná nevědomky přispívá k tomu, že jsou evropské elity včetně těch českých ostražité nebo rovnou znechucené. 

Její nejviditelnější představitelé Janis Varufakis i Alexis Tsipras jsou prostě jiný typ politiků, minimálně prozatím, než na jaký byly evropské elity, ale i někteří lidé, zvyklí. Razantní rétorika, pro někoho i nekonvenční způsob oblékání, ale i fakt, že mnohdy jako by mluvili zcela jiným jazykem a hráli poměrně odlišnou hru, než jejich protějšky, má za příčinu, že Syriza v české i evropské debatě polarizuje. 

Vzhledem k úspěchu „nepolitiků“, například Andreje Babiše nebo před tím i Víta Bárty, se vlastně není čemu divit — Syriza se totiž celkem otevřeně hlásí k názoru, že řešení krize i krize samotná je záležitost bytostně politická a je třeba jí také tak řešit.

Pro sociálně-demokratická uskupení pak představuje poměrně zřetelnou hrozbu zleva, protože se chová o poznání více levicově než většina sociálních demokratických stran po neoliberální lobotomii. Bezprostředně v Řecku bylo možné sledovat, jak zažil svůj pád PASOK a jeho voliči a voličky se obrátili právě k Syrize.

Kritika zleva

Zejména po dohodě s věřiteli z minulého pátku na čtyřměsíčním prodloužení stávajícího programu s určitými změnami, ale stejně tak už po sestavení koalice s pravicovými a nacionalistickými Nezávislými Řeky, se na Syrizu z Řecka i Evropy snesla kritika zleva. 

Prý ubírá na radikalitě (což určitá část řecké radikální levice říká už nějakou dobu), a naopak podléhá pragmatismu. Prý je jako ti ostatní a rychle jí zachutnala moc. I když to může být kritika jistě cenná, je otázkou, nakolik byla očekávání razantních kroků v tak krátké době skutečně na místě. Pravděpodobně nebylo zcela realistické očekávat, že ministr Varufakis práskne na euroskupině do stolu a oznámí, že země raději zbankrotuje, než aby se dohodla s věřiteli. Navíc je pravděpodobné, že samotní Řekové by si podobně razantní krok nepřáli, podle výzkumů veřejného mínění jich většina podporuje spíše nějaký důstojný kompromis. Stejně tak netouží po opuštění Eurozóny a návrat k drachmě.

Ze sledování určitého segmentu veřejné debaty mám nicméně pocit, že levice v zahraničí od Syrizy čekala víc než její voliči přímo v Řecku. A je nyní také více zklamaná. Samozřejmě se může stát důležitým paradigmatickým příkladem jak pozitivním, tak negativním. Je ale více než pravděpodobné, že chléb se bude lámat až v následujících měsících.