Začalo to v roce 2010, kdy byla většina českých médií zaplněná hrůzostrašnými zprávami o nákaze dluhové krize, která se šíří z řeckého epicentra Evropou. Všichni si celkem dobře pamatujeme články na téma řecké neschopnosti splácet dluhy, za které údajně mohly především příliš vysoké státní výdaje, což bylo často „dokazováno“ na extravagantních opatřeních jako byly například třinácté a čtrnácté důchody. Depolitizace debaty byla klíčová, do očí bijící a tak silná, že se stala silným předvolebním tématem, které zřejmě dopomohla koalici ODS, TOP09 a Věcí veřejných k vítězství.

Střih. Rok 2015 — jednání mezi Řeckem a eurozónou o tom, jak po evidentním neúspěchu předchozích „reformních“ a úsporných programů dál postupovat v otázce splácení nesplatitelného dluhu bez toho, aby dál trpěly zejména střední třídy. Říkám neúspěchu, protože smrštění řecké ekonomiky o čtvrtinu, 25% nezaměstnanost a 50% nezaměstnaných mladých lidí, třetina domácností pod nebo kolem hranice chudoby nebo třeba čtvrtina dětí z athénských základních škol, které hladoví, se prostě jako úspěch z pohledu Řecka hodnotit nedá ani v tom nejdivočejším snu. 

Přesto se v české veřejné debatě objevuje i nadále nesmiřitelnost, se kterou se může rovnat snad jen přístup německých konzervativců. Dluhy se musí platit a basta. Kdo utrácel, musí také splácet.

Daně, daně, daně

Nebudu se pouštět příliš podrobně do toho, jak řecký dluh vznikl, ani do toho, že vysoké, byť stabilní, deficity jej provázely po velkou část období od pádu junty v roce 1974. Neodpustím si ale poznámku, že největší problém Řecka nebyl nikdy na straně extravagantních sociálních výdajů — ty se v předkrizových letech pohybovaly kolem evropského průměru, pokud srovnáváme poměr těchto výdajů k HDP.