Předvolební kampaně většiny politických stran se projevují fádností, průměrností až nezajímavostí. Politický marketing a PR hnutí ANO, které bylo v tomto ohledu před čtyřmi lety absolutní špičkou, se rovněž vyznačují únavou. Zatímco všudypřítomná politická komunikace sice funguje velmi dobře, o kampani to rozhodně říci nelze.

Vrcholem vyprázdněnosti jsou spoty, neříkají vůbec nic a možná jsou věrným obrázkem rozpoložení hnutí. Průzkumy ukazují drobný, ale setrvalý pokles jeho obliby.

Důvěra hnutí ANO stojí a padá především s Andrejem Babišem. Toho dohání minulost, navíc jej čeká perný týden. Před volbami bude muset absolvovat jednu nebo dvě klíčové debaty. V nich se necítí dobře a nedávno na TV Barrandov nedokázal držet krok s předsedou ODS Petrem Fialou. Nevystačí si s papouškováním sedmi osmi základních vět. Bude-li chtít uspět, musí se lépe připravit.

Obvykle platí, že všechny politické strany se prezentují programem. Za čtyři roky v politice se k němu propracovalo rovněž hnutí ANO, dokonce jeho předseda nabízí i dlouhodobou vizi v brožuře O čem sním, když náhodou spím. Otázkou je, zda v případě ANO má smysl věřit, že se jím bude hnutí také řídit. Zvykli jsme si totiž, že Andrej Babiš dokáže změnit názor několikrát za sebou, navrhuje neustále nové věci a zlepšení, většinu okamžitě opouští, další upřesňuje, doplňuje a nakonec je schopen říci, že nic takového nikdy netvrdil ani neprosazoval.

Mám v tomto směru osobní zkušenost, předseda ANO navrhl zrušit obecní zastupitelstva, ponechat všechnu moc v rukou starosty, kterému budou sloužit pouze úředníci. Polemizoval jsem s ním, protože zastupitelstvo je mj. důležitým kontrolním mechanismem. V odpovědi napsal, zhruba řečeno, že jsem proti přímé volbě starosty. Když jsem chtěl odpověď, proč chce obce bez zastupitelstev, nedočkal jsem se jí.

Tím, že hnutí ANO tvoří nejen nestraníci, ale rovněž lidé, kteří byli dříve v různých politických stranách, či za ně kandidovali, kupříkladu ODS, TOP 09 či ČSSD, musejí se logicky s volebním programem rozcházet. Někdejší ministryně školství Kateřina Valachová v glose Pravice už nechce školné? Chce. Jen se bojí upozornila, že v jedné z debat Ivo Vondrák (lídr ANO v Moravskoslezském kraji) řekl, že jeho hnutí v programu neprosazuje školné.

On sám z pozice rektora Technické univerzity je vždy prosazoval stejně jako řada jeho kolegů. Bývalou ministryni můžeme doplnit: Poslanec Rostislav Vyzula vloni tvrdil, že je „pro započetí diskuse mezi odborníky a politiky k obnovení školného na vysokých školách“. Školné podporovala pražská primátorka Adriana Krnáčová, poslanec Martin Kolovratník, ministr financí Ivan Pilný či poslanec Karel Rais, někdejší rektor VUT v Brně. „Vždycky jsem byl zastáncem školného,“ uvedl v jednom rozhovoru.

Mohli bychom pokračovat i v jiných oblastech a ukazovat, jak se liší individuální názory členů hnutí od programu. Přirozeně, žádná politická strana není ideově zcela homogenní, ale hnutí ANO jako marketingový projekt je v tomto ohledu, řečeno eufemisticky, velmi roztříštěné.

ANO je v roce 2017 klasickou politickou stranou, se všemi problémy, které potkávají tak zvané tradiční strany. Politikaří se v něm, vylučuje, fungují v něm mocenské kliky, provází jej klientelismus, lži i korupce. Protestní aureolu a nezatíženost politikou udržuje jen tým PR poradců. Slogan Teď, nebo nikdy (interpunkci doplnil autor) vyjadřuje vše. Hnutí hraje vabank, pokud nezvítězí zásadním způsobem a Andrej Babiš nebude premiérem, pravděpodobně nastane jeho pozvolný rozklad.

Je vhodné hnutí přičíst několik pozitivních věcí. Vstupem do politiky pomohlo alespoň načas narušit některé klientelistické vazby, mnoha jeho členům se daří v komunální politice, evropská komisařka Věra Jourová hnutí dobře reprezentuje v Bruselu. Zajímavé jsou i některé programové prvky, například třeba elektronizace a digitalizace státní správy, výstavba nového muzea špičkové architektury pro Muchovy obrazy, zákon o whistleblowingu, jednotný nákup zdravotnických zařízení a potřeb.

Pro mne je jedním ze sporných momentů Andreje Babiše jeho vztah k polistopadové demokracii. Ta, jak víme, není dokonalá. Přesto za osmadvacet let se české společnosti podařilo překonat mnohá úskalí, svést nespočet sporů o demokracii, její fungování. Čelit snahám o dezinterpretaci ústavy, porušování svobody slova, tlakům na veřejnoprávní média a tak dále. Nicméně tyto boje byly smysluplné a vedly k tomu, že Česká republika je fungující demokracií. Na to bychom neměli zapomínat.

Andrej Babiš však současnost vidí jinak: „Podle mě jde o to, udržet při životě tu neskutečnou korupční hydru, která už více než čtvrt století rdousí a ničí naší zemi. Korupční hydru, kterou tvoří kasta některých tradičních politiků se svými kmotry, kumpány a kámoši, lobbisty a PR agenturami, kterým jde jedině o to, aby jejich penězovody nevyschly. Mluvím o skupině vzájemně propojených, zkorumpovaných, penězi a mocí opilých lidí, kteří si vzali za rukojmí naši zemi a její občany.“

Andrej Babiš vychází z pomýlené perspektivy totálního hanění polistopadového vývoje. Tudíž lék, který se svým hnutím nabízí, nemůže být účinný.