Čtenáři Deníku Referendum nemusí být zvyklí na následující úhel kritického pohledu na Občanskou demokratickou stranu. Anebo naopak mohou i zjistit, že publicista z jiné části názorového spektra může vidět některé věci podobně. Každopádně děkuji za tuto příležitost popsat mýma očima proměny ODS. Rád bych se toho ujal poněkud osobně, protože jsem byl někdy vnímán až příliš jako novinář jí blízký.

Podobně jako se Jakub Patočka hlásí k odkazu disidenta Jaroslava Šabaty, tak se zase já hlásím k myšlenkám liberálně demokratického disidenta Emanuela Mandlera. Pracoval jsem v jeho Demokratické iniciativě a podporoval jsem jako mladý kluk krátce po revoluci přeměnu této iniciativy v Liberálně demokratickou stranu. To určuje i můj pohled na ODS, která pro nás byla od počátku podezřelá tím, že šlo vlastně o „vytunelované“ Občanské fórum s jeho nedobrou ambicí být tu „pro všechny“.

V roce 1992 jsem ovšem byl voličem ODS, protože představovala relevantní prozápadní a transformační politickou sílu a vnímal jsem ji také jako sílu demokratickou, neboť přes veškeré agresivní vystupování vůči levici, ODS akceptovala pluralitní parlamentarismus a svojí vlastní existencí významně přispěla k etablování liberálně-demokratického režimu.

Osobně jsem také silně podporoval rehabilitaci soukromého vlastnictví a důraz na individuální iniciativu v občanském i ekonomickém smyslu slova. Pro mě je začátek devadesátých let prostě stále spojen s velkým pozitivním přínosem jak celé ohromné společenské změny, tak i této konkrétní strany, kterou jsem zdaleka nevnímal jen jako osobní podnik Václava Klause.

Znal jsem v ODS mnoho demokraticky orientovaných lidí s idealistickými sklony. Říkám to schválně už proto, že je mi jasné, jak taková zkušenost působí provokativně pro mnohé dnešní uši.

Už v roce 1993 jsem ale zaznamenal v ODS odstíny, které mi přišly poněkud temnější. Pod rouškou notně fanatické ideologie „neviditelné ruky trhu“ se tu totiž projevovala snaha předávat majetek spíše lidem z komunistické nomenklatury než ze zlikvidovaných vrstev někdejších podnikatelů a živnostníků z let před komunistickou diktaturou. Bez obalu řeknu, že se zde projevil můj „třídní původ“, neboli postoj příslušníka rodiny, kterou komunistický režim těžce poškodil.